Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » See through the evil eyes - 8. kapitola

28.07.2010 (19:30) • Yasmin • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1502×

Ruku na srdce - tluče?¹

Po nějaké době jsem začala ztrácet kontrolu nad svým vlastním zdravím. Roztřásla mne ohromná zimnice po celém těle – svíjela jsem se čirou hrůzou na posteli, nechtě nic víc, než se nedožít žádného zítřka. Bylo mi k smrti zle, co chvíli jsem téměř omdlévala pod nápory tísnivého strachu, zuby mi drkotaly, nedokázala jsem se uvést do normálního stavu.

Přesto jsem nebyla na úplném dně – rozčilené otázky se mi tvořily v hlavě samy od sebe, bičující mou mysl jako přívaly vln roztřišťující se o skalnatý břeh. Po dlouhodobém stavu úzkosti se ale pocity začaly pomalu utlumovat, jako když člověk propadá hlouběji a hlouběji do nenávratné, omamné deprese.

Zuby se mi znovu rozdrkotaly. Balancovala jsem na samotném pokraji šílenství, přišel i čas na halucinace. Stoupající stres mi zvedal s sebou žaludek, nervy mi ochabovaly, víčka se klížila...

* * *

Jako když přetrháváte jemné pavučinky kouzelného snu, procitala jsem já do reality. Mlhavé cáry černě se pomalu rozplývaly, postupně jsem začínala vnímat. Náhle se mi do vědomí vracela jistota, že jsem stále naživu, cítila jsem onu existenci, co rozechvívá každičkou žilku uvnitř mne. Tupě jsem se snažila probudit úplně, ale bylo to, jako kdybych byla probuzená uvnitř snu. Znenadání jsem ucítila zvuk. Snové ševelení odněkud blízko. Přeryv temna a znovu, tentokrát o něco zřetelnější.

Cítila jsem, jak mnou projel lehký, nepopsatelný záblesk života, probudila jsem se docela. V mysli se mi vyjasnila myšlenka na včerejší noc, respektive dnešní ráno, zachvěla jsem se, přijde si pro mě.

Zmateně jsem otevřela oči a chvíli čekala, až postřehnu to, co vidím. Rozpoznávala jsem místnost z kamene, chlad, jediné okno po mé pravici, kouřový pach a nakonec jsem si opět uvědomila onen mlhavý šepot. Zmátořeně, s polozavřenými víčky, jsem se posadila na posteli a tupě obrátila hlavu po směru, odkud šum vycházel. Spatřila jsem dveře, a v tu jedinou chvíli, aniž by byla potřeba větší snahy, vrátily se mi všechny smysly, zdravé, nedotčené a nepoškozené, zkrátka takové, jako u zdravého, střízlivého člověka.

Napjatě jsem našpicovala uši, ale nepodařilo se mi od sebe odlišit jednotlivá slova, všechen šepot splýval v jakýsi naléhavý šum, který jsem nedokázala identifikovat.

Znenáhla jeden hlas vysunul z dráhy a značně zesílil, ale i přesto jsem slova nerozpoznávala. V tu samou chvíli se ozvalo otáčení zámku ve dveřích. Bleskurychle jsem zapadla zpátky do peřin. Zavřela jsem oči.

Dveře se mezitím s lehkým zavrzáním otevřely. Hruď se mi úzkostně stáhla, když jsem slyšela, jak vkročil někdo dovnitř; mezitím další kroky odcházely pryč. Ležela jsem, ani nedutala.

Osoba vykročila, kroky ustaly až těsně vedle mé postele.

„Vím, že jsi vzhůru,“ zazněl nade mnou hlas, který jsem předpokládala. Srdce se mi divoce rozbušilo. Otevřela jsem oči a opravdu, můj sluch neklamal. Nade mnou se skláněl Caius.

Opatrně dosedl na postel vedle mne. Vyděšeně jsem čekala, co bude dál. Jeho oči dnes byly více do zelena, než minule. Zvláštní... pokud vím, pamatovala jsem si ho s hnědozelenýma.

„Dnes bude pro tebe velmi náročný den,“ odvrátil zrak. Znovu se odmlčel.

Rozčileně jsem se snažila přijít na smysl jeho slov, přesně tak, když jsme sedívali bok po boku... Nově obnažená myšlenka mi sevřela srdce. Ale smysl mi znovu ucházel, nejspíš to tak bude už provždycky.

„Jak to myslíš?“ vyhrkla jsem a v tu ránu se opět zasekla, divila jsem se, jak s ním mohu takhle mluvit. Kam mě proboha unesl?!

Caius na mne pohlédl, ve tváři se mu neznačila jediná emoce. „Seznámení s naším druhem, řádem, zákony a tvou budoucností, která se před tebou otevírá.“

Zmateně jsem zamrkala pod náporem jeho slov. Druhem? S našim druhem? Řádem? Zákony?! Mojí novou budoucností? Na sucho jsem polkla. Alespoň jedno pozitivum, vypadá to, že se mnou má ještě plány, tudíž smrt nenastane ihned.

Hrůza, děs, úzkost a všechno to, co jsem včera pociťovala, bylo najednou natolik otupělé, jako když se bolestivě zraníte, a všechna další, menší zranění se nikdy nevyrovnají tomu, co jste cítili nebo cítíte ze zranění velkého. Jednoduše řečeno, nedokázala jsem nic víc, než tupě zírat a čekat na to, co bude.

„Pošlu pro tebe někoho z gardy, zatím vstávej,“ poručil mi a bez dalšího vysvětlování odešel.

Jen co se zabouchly dveře, byla bych se pobaveně smála, co je to za pošuka – garda, jejich druh, zákony a všechno to, co mi zatím řekl – ale... Z něj čišelo něco tak strašlivě autoritativního, něco strašně tak nepopsatelného, jak od začátku, že jsem jednoduše věděla, že všechno, o čem mluvil, je pravda, že je to fakt.

Poslušně – co jiného mi scházelo – jsem vstala a přemýšlela, co tím vstávat myslel, nemám jít třeba... ven z pokoje?

Moje myšlenky však přerušilo rychlé, rázné zaklepání na dveře, které se, nečekajíc na dovolení, rozletěly. Stál v nich urostlý muž v obleku. Zavřel za sebou dveře. Nebyla jsem schopna slova, jen jsem si ho potichu prohlížela – v obličeji opět oplýval tou neznámou, andělskou krásnou, jako Caius, svým vzhledem připomínal grizzlyho – jak výškou, tak mohutností. V jeho očích se odrážela živočišná síla.

Bez emoce se na mě usmál a pokynul hlavou.

„Felix,“ promluvil téměř automaticky a napřáhl ke mně svou medvědí ruku.

Polkla jsem a zmateně kývla hlavou. Váhavě jsem mu vložila svou ruku do té jeho, ta má vypadala oproti Felixově podivně male a dětsky. Pocítila jsem opět mrazivý chlad a kamennou ztuhlost, kterou oplývala jeho dlaň. Copak jsou tu všichni chudokrevní? Pevně stiskl a zdvořile potřásl.

„Sylvia,“ vynasnažila jsem se o úsměv, který mi zmrazil na ústech, když jsem mu pečlivě pohlédla do očí. Byly… krvavě rudé! V tu chvíli jsem bezmála omdlela.

Zalapala jsem po dechu. „Kdo jste?“ vyprskla jsem bezmyšlenkovitě. Felix upustil mou dlaň a nechápavě mne provrtával pohledem. Žádná odpověď.

„Kdo jste?!“ vykřikla jsem znovu, v duchu se modlíc k Bohu. „Co po mě chcete?“

Felix ustoupil o krok zpátky. „Copak... vám nic neřekl?“ zeptal se zmateně, jako kdyby byl stejně na rozpacích, jako já.

Pohotově jsem zavrtěla hlavou. Ještě chvíli bloumavě stál, ale poté mu zaškubl sval u úst. Něco zašeptal.

„Co?“ zeptala jsem se neomaleně. Sjel mne pohledem. Zavrtěla jsem hlavou a dosedla zpátky na postel.

„Když už mi tedy vyprchala veškerá naděje návratu, může mi někdo laskavě vysvětlit, co tohle má všechno znamenat?“ zamumlala jsem si pro sebe, dostatečně potichu, aby mi někdo jiný rozuměl.

„Snad se ti tu bude líbit,“ mrkl na mě. Z jeho hlasu jsem cítila silnou ironii.

„Tady kde?“ položila jsem mu opět otázku, o níž jsem věděla, že se odpovědi nedočká.

Felix se obrátil. „Donesu ti jídlo, zatím tu počkej.“

Zavřel za sebou dveře a já zůstala v pokoji opět samotná, bez jakéhokoliv vysvětlení. Nechápala jsem. Snažila jsem se uklidnit v tureckém sedu, jemně jsem si třela spánky. Nejvíc mne ale znepokojovaly ty červené duhovky, jako by snad... Určitě je nějaký důvod..., utěšovala jsem se, když už jsem spadala do dalšího chvění. Želbohu mne žádné jiné nenapadalo. Než jsem se nadála, ve dveřích se znovu ukázal Felix. V ruce nesl nějakou kouřící bílou misku, kterou mi mile strčil pod nos.

„Nic jiného v kuchyňce nebylo,“ pokrčil rameny, když si nejspíš můj zmatený pohled vyložil jako opovrhnutí nad instantní polévkou.

Koutkem oka jsem pozorovala, jak si ke mně přisedá. Nemotorně jsem nabrala na lžíci polévku a nabrala sousto do úst. Hrášková, usoudila jsem a po očku se na něj dívala. Něco mi tu setsakramentsky nesedělo a vůbec, stále jsem si nedokázala vysvětlit ty oči...

„Co máš s očima?“ zeptala jsem se, když jsem polkla. Uraženě ze mě spustil zrak a vstal.

„Mám je naprosto v pořádku,“ podotkl suše. Pokrčila jsem rameny a jedla dál.

„Za pět minut musíme být hotovi, tak prosím přidej, Aro už čeká,“ prolomil náhle ticho, opřený o stěnu.

Mírně jsem se zakuckala. „Kdože nás čeká?“

Felix protočil panenky. „Aro...“

Před očima se mi vyjevila tři velká písmenka, která značila o všem. WTF? Pousmála jsem se, možná jen můj smysl pro humor nebude tak vymeten.

„Kdo je Aro?“ zeptala jsem se s upřímným zájmem, když jsem nabírala poslední lžíci polévky.

Bylo vidět, že ztrácí trpělivost. „Hlavní upír.“

Sousto, které jsem právě polykala, se ve mně nelibě zaseknulo. Přišel nehezký záchvat kašle, kdy mi Felix mile bouchl do zad natolik, až jsem se málem položila celá.

Tázavě jsem znovu na Felixovi visela očima, aby mi vysvětlil víc.

„Teď není čas, všechno se dovíš za chvíli,“ odbyl mne, vzal mi z klína misku a položil ji na parapet. „Musíme jít.“

Ten má ale naspěch, pomyslela jsem si kysele a poslušně vstala. Zakašlala jsem. „Kam jdeme?“

Felix mne vystrkal ze dveří. „Do sálu,“ zakoulel znovu očima.

Stanuli jsme na nekonečně dlouhé kamenné chodbě, nalevo i napravo byly tytéž dveře, jako vedou do mého pokoje. Netrpělivě mne chytil za ruku a táhl napravo.

Snažila jsem si zapamatovat, kudy všudy jsme prošli – pamatuji si, že jak jsme vyšli z této chodby, jejíž délku si na metry odhadovat netroufám, došli jsme k jakýmsi otevřeným dveřím a vkročili nejspíš do věže, kudy vedlo točité schodiště. Sešli jsme patro, sešli jsme druhé a vyšli stejným směrem, jako jsme vešli tam nahoře.

„Vzal bych tě hned tudy, ale bude zdvořilejší, když vejdeme dveřmi, vysvětloval spěšně a táhl mne relativně stejnou chodbou, v jaké jsem spala nahoře. Míjeli jsme dřevěné dveře s malými štítky.

Když jsme opět stanuli na konci, zabočili jsme doprava. Před námi se rozprostírala ohromná chodba s klenbami, podpírána desítkami sloupů. Felix mě vedl nezadržitelně dál, aniž by mi dal chvíli na to, abych si tu nádheru prohlédla. S pár metry rozestupu stály na zemi podivné nádoby, ve kterých plápolal oheň. Byl tu jediným zdrojem světla.

Došli jsme na místo, kde se chodba křížila s totožnou, zabočili jsme opět doprava, chodba se nepatrně zužovala. Zanedlouho jsme stanuli před obrovskými dveřmi, které vypadaly, jako kdyby byly pokryty obrovskými šupinami. Felix oběma rukama uchopil dva masivní kruhy a jedním pohybem je rozevřel dokořán.

Scenérie, jaká se mi zjevila před očima, byla neuvěřitelná. Vcházeli jsme do ohromného, rozsáhlého sálu, prošli jsme kolem dvou kamenných sloupů, vedle kterých stála snad... stráž. Strop se klenul v neuvěřitelné výši, připadalo mi, že se musí dotýkat nebe. Působil halucinačním způsobem, kostky, jež směřovaly do jeho středu, ještě zveličovaly objemnost, vznešenost této stavby.

Jen co jsme vešli, všechny krvelačné pohledy se stočily na mě. Rozbušilo se mi srdce.

Zaujaly mne osoby, které tu stály. Mohlo tu být nanejvýš dvacet... upírů? Ó Bože, zaklela jsem v duchu. Připadala jsem si jako Alenka v Říši divů, jako v pouhém snu, nedokázala jsem uvěřit svým vlastním očím. Být v kamenném sále s dvěma tucty upírů a zaobírat se mojí budoucností, to zrovna není všední proces.

Náhle mou pozornost upoutala načekaná věc přímo před nosem, na druhém konci sálu – na vyvýšeném půlkruhu stály tři trůny, a co mne šokovalo ještě více, na jednom z nich seděl... Caius.

Zalapala jsem po dechu. S Felixem jsme mezitím stanuli uprostřed sálu. Teprve teď jsem si uvědomila to mrtvolné ticho, rozeznívající tuhle místnost. Ztuhlý chlad mi na pažích vytvořil husí kůži.

Měla jsem možnost prohlédnout si zběžně všechny zde stojící tváře. Nikoho jsem nepoznávala, přejela jsem pohledem po mužích, sedících na trůnech. Čišela z nich, jak se dalo čekat, nevyvratitelná autorita, avšak nejvíc z toho uprostřed. Aniž bych věděla jak, usoudila jsem, že to bude onen Aro.

„Sylvio,“ vstal okamžitě ten, u kterého jsem skončila a u kterého jsem předpokládala, že je Aro. „Konečně tě můžeme poznat.“

„Dobrý den,“ vykoktala jsem ze sebe, svět mi splýval do jedné velké, zmatené šmouhy.

Felix náhle upustil moje zápěstí, jako kdyby si uvědomil, že drží něco jedovatého. Nenápadně jsem na něj pohlédla a spatřila němý, oční kontakt mezi ním a Caiem.

Mezitím ke mně stařík došel. Vskutku mne udivovala jeho rázná, houpavá chůze nadšeného padesátníka, ale udivovat mne dnes už nemohlo nic víc, než kdyby tu tajnými dveřmi vešel E.T. s červenou karkulkou na indigový klíček.

„Je mi ctí tě poznat, Sylvio,“ zašeptal a chytil mne za ruku, aby si se mnou mohl také potřást. V ten moment jsem si uvědomila, že v tomto sále mají všechny oči barvu krve, až na ty moje. Ledový stisk netrval dlouho a mou ruku opět pustil. Je... opravdu velmi divné, potřásat si s osobami, o kterých absolutně netušíte, kdo jsou a co s vámi mají v úmyslu, vyjma to, že vás sem jeden z nich unesl. Koutkem oka jsem zahlédla, jak Caius a ten druhý zatím vstali z trůnů a mířili ke mně také.

Mírně jsem se pousmála. Nedokázala jsem se přestat rozhlížet, tváře v sále mne fascinovaly.  Znechuceně jsem přeskočila Caia a obrátila se ke dvěma posledním tvářím napravo. Zarazil mne pohled mladé blondýnky, vypadala, jako kdybych jí tu vysloveně... vadila. Mohla být o rok mladší, jak já, blonďaté vlasy měla bezchybně svázané do uměleckého drdolu a pohledy, které vysílala mým směrem, se mi zdály příliš nenávistné. Vedle ní byl někdo další. Neznámý obličej se mi opravdu líbil, trochu jsem se ho bála. Svítil tak tichým jasem, že se jím celá zašedlá hala rozzářila. Ucukla jsem pohledem a sledovala, co se děje.

„Felixi, můžeš odstoupit?“ zazněl sálem Caiův posměšný hlas. Slovo bylo proneseno nevýrazně, ale přesto ho celý sál mohl dobře slyšet. Felix sklonil hlavu a nechal mne uprostřed samotnou.

Caius se náhle objevil těsně u mne a přivinul se ke mně. Paže kolem mých ramen mne zneklidňovala, ale jak jsem zde již dokázala pochopit, to, co komu vadí, je jeho problém.

„Moji drazí přátelé,“ rozhlédl se Caius po sále. „Shledáváme se tu opět, po nějaké době. Zajisté koukáte na naší novou smrtelnou členku vyjeveně, a tudíž vám vysvětlím, oč se tu jedná. Dnes vám všem totiž chci představit mou... družku, a rád bych požádal tady, prosím, bratra,“ pokynul na Ara, „aby oficiálně potvrdil, jak věci budou. Ale neboť Sylvia nic o našem rodu, klanu, historii a pravidlech neví, byl bych rád, kdybyste mi pomohli jí správně věci podat.“ Odmlčel se a projížděl očima po sále.

„Dobrá, nehlaste se všichni,“ zazubil se. Když se ale nikdo neozýval, pokračoval. „Nu dobrá, funkce si rozdělíme až někdy jindy. Přivítejme tedy Sylviu.“

Aniž bych pochopila, co se teď děje, celý sál se uklonil. Sjela jsem pohledem k blondýnce, která na mne visela zlověstným pohledem.

„Prosím, mohu se zeptat, bude svatba?“ ozvalo se odněkud, směr jsem nedokázala určit.

Caius se zamyslel. „Víš, Chelseo... přemýšlel jsem o tom. Chtěl jsem to řešit někdy jindy, pouze s vybranými, ale když už dotaz padl, otevřeně se ptám Ara, zdali by to bylo možné.“

Aro naklonil hlavu. „Bratře...“ přimhouřil oči ustaraně.

Caius naklonil arogantně hlavu.

„Jsi si naprosto jist, že...“ nechal slova nepříjemně viset ve vzduchu.

„Ano, jsem,“ pokýval Caius a za celou tu dobu, co tu jsem, na mne poprvé pohlédl.

„... je pro tebe opravdu ta pravá?“ dokončil Aro.

„Naprosto,“ přisvědčil znovu Caius.

Aro se na nás zamyšleně podíval. Chtěla jsem se vzepřít, vykřiknout, na co tu všichni hrají, vykřiknout, že za žádnou cenu manželství s Caiem nechci, vykřiknout, ať už mne radši zabijí... Ale nenašla jsem odvahu. Tiše jsem stála a vyděšeně sledovala, jak se celý děj odehrával někde jinde, jako kdybych já, i přesto, že jsem tu byla středem, sledovala děj někde hodně, hodně zpovzdálí.

„Tak to... se budeme muset podívat do knihy...“ promlouval vážně Aro. „Renato? Skočíš, prosím, do mé pracovny pro soubor?“

Měla jsem pocit, že jsem zešílela. Ano, zešílela jsem. Stal se ze mne blázen, opakovala jsem si v duchu, když tmavovlasá upírka zmizela ze sálu rychlostí černé šmouhy.

„A... proměna?“ citoval zachuřeně Aro.

„Co nejdříve.“

Aro znovu pokýval. „Udělám, co bude v mých silách.“

Renata najednou byla zpět, volným krokem přikráčela k Arovi. Podala mu nějakou... velmi tlustou bichli.

„Co kdybyste už opustili sál?“ luskl Caius prsty. „Jane, Alecu, Felixi, Demetri a stráže, vy ne.“

Valná většina se ze sálu poslušně vytratila, zvědavě jsem se ohlédla, kdo zůstal. Bloncka a chlapec s kaštanovými vlasy tu byli, Felix a ostatní museli být za mnou, ale nechtěla jsem se ohlížet.

„Mohli bychom se přesunout raději do pracovny?“ navrhnul ten třetí z trůnu ochablým, tichým hlasem.

„Zajisté, výborný nápad, bratře,“ zdvihl Aro prst a rázně vykročil ze sálu, knihu třímajíc v jedné ruce. „Stráže můžou odejít.“

Aro už vycházel ze sálu, za ním blondýnka s chlapcem s kaštanovými vlasy, Felix a další z gardy, jehož jméno jsem zatím neznala, pak z trůnu na pohled nejstarší, co navrhl, abychom se přesunuli a úplně nakonec já, Caius se nechutně lísal po mém boku. Měla bych snad něco udělat? Z jeho slizkého objetí se nešlo... vykroutit.

Když jsme vycházeli, stačila jsem si ještě prohlédnout ony dva bodyguardy, co stáli vedle sloupů. Když jsem spatřila tvář toho druhého, málem se mi zastavilo srdce. Jeho jízlivý pohled... Černé oblečení... Byl to „mafián“ z hotelu.

¹) Pavel Kosorin

7. kapitola ||  9. kapitola

Autor: Yasmin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek See through the evil eyes - 8. kapitola: