Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » See through the evil eyes - 7. kapitola

24.07.2010 (07:45) • Yasmin • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1635×

Bůh a ďábel jsou dvě strany téže mince.¹

„Vidíš ten měsíc?“ zazněl mi jeho hlas přímo u ucha. Sladce jsem se rozplývala, a aniž by mi dvakrát šlo o delikátnost měsíce, pohlédla jsem vzhůru.

„Ano, vidím,“ pravila jsem a sklopila zrak zpátky k jeho matně osvětlenému obličeji. „Je nádherný.“

Ucítila jsem, jak se mu po tváři rozlévá úsměv. „Pojď za mnou.“ Napřáhl ruce a posadil si mne na klín. Cítila jsem svoje šumění nejvyšší dokonalosti, jak se ke mně sklonila jeho tvář.

„Líbezná Sylvio,“ pravil vážným hlasem. „Slibujete, že když nebudete moci odjet z mé země, slibujete, že byste se stala mou družkou?“

Podivila jsem se jeho prapodivné otázce, ale i přes smutek, který ve mně zvedla první věta, jsem šťastně přikývla. Kdyby jen to bylo možné... Namotala jsem si prstýnek vlasů kolem prstu a nechtěně se strhla onou vlnou smutku, že za pár dní svého Caia opouštím.

Caius na mou odpověď zareagoval nenásilným, vášnivým polibkem, polibkem, který mi svou potřebou trhal srdce. Cítila jsem jeho vnitřní chlad, cítila jsem, jak se jeho jahodové rty něžně otírají o ty moje a aniž bych věděla jak, na tváři se mi zaleskla nešťastná slza.

Pohotově ji setřel a se zármutkem v očích přikývl. „Já vím...“

V matném pozadí odbila půlnoc.

* * *

Jeho ruce se mi hladově omotaly kolem pasu. „Kdybys tak věděla, jak moc, jak moc toužím poznat tu bytost v tobě...“

Uvolněně jsem se zasmála.

„Promiň... že to sem tak tahám, ale zapomněla jsem zavolat Chloe, že se tu tolik zdržíme...“ nadhodila jsem a užuž se začala hrabat v tašce.

Caius mě však zadržel. „To vyloženě nebude potřeba,“ zasmál se a sama nevím proč, ale přišlo mi to perverzně dvojsmyslné.

„Dobře,“ pokrčila jsem rameny a opřela se o jeho hrudník.

Cítila jsem, jak přejel svou hedvábnou rukou po mé. „Je ti zima?“

„Ne,“ zalhala jsem. Přikulila jsem se víc, ale kupodivu mě jeho tělo příjemně nehřálo. Byla jsem ale příliš unavená na to, abych se tím dopodrobna zabývala...

* * *

„Prosím, pojedeme už do hotelu,“ zaškemrala jsem, když mne vlekl nočními ulicemi. Kolem mne se vznášela bavlna zamilovanosti, ale špatnému pocitu jsem se neubránila. Když už mi nebylo podezřelé nic, tohle ano.

Caius se ani neotočil. „Dneska si to chci zopakovat,“ pronesl a pohodil svými sněhovými vlasy.

Bezbranně jsem sledovala jeho tmavou siluetu. „Co si chceš proboha zopakovat? Nechovej se ke mně takhle! Já už na žádnou diskotéku nejdu!“

Otočil se a věnoval mi zubatý, strašlivý úsměv. „To, co se dělo až v tom tvým zpropadeným hotelu!“

V tom okamžiku mnou snad projel galvanický proud.

Všechno, všecičko  se mi naráz vybavilo.

Mráz, který mi přejel po zádech, mne zmrazil na místě a nedovoloval mi se pohnout, jen jsem tam stála a přehrávala si v mysli nově obnaženou vzpomínku. Zvedla se ve mně vlna zoufalosti. Jsem v rukou maniaka! Hlava se mi roztékala pod náporem zběsilých myšlenek, co mi zoufale lomcovaly mozkovými závity. Ó bože! – smiluj se!

Věnoval mi další, hrůzostrašný pohled. „Nestůj tu tak!“

Klopýtala jsem za ním, pevně mi svíral zápěstí a hrnul se zpátky směrem do náměstí, napříč ulicemi. Jak smyslů zbavená jsem se snažila z jeho sevření vyprostit, ale docílila jsem jen toho, že jeho stisk pouze zesílil.

„Aiuto!²“ zařvala jsem bezmocně, i když ulice v takto noční hodinu byly vymetené. „Aiuto!!!“

„Tohle ti nepomůže,“ zasmál se škodolibě a jediným prudkým pohybem mne teď držel ve svých rukách, těsně natisknutou k hrudi. Přidával na kroku. Zkoušela jsem se bránit, ale nic nebylo platné. Na mé beznadějné pokusy o uvolnění se jen usmíval.

Vzhlédla jsem ze vší poslední zoufalosti k nebi a dopřávala si poslední chvilku života pohledem na měsíc v mlžném oparu.

Nebylo slyšet nic víc, než můj zrychlený dech, tiché, rytmické kroky Caia a sem tam, v nějaké z labyrintu nashromážděných ulic, kola aut. Přemístila jsem svoje zraky na temný, dokonalý obličej, sklánějící se nade mnou. Smutně jsem sledovala svůj ideál krásy, který se během vteřiny přeměnil do téměř dokonalé podoby ztělesnění démona, cítila jsem jeho pánskou voňavku, přesně tu, kterou jsem cítila v mé peřině dnes ráno. Otřásla jsem se odporem a musela se dívat jinam.

Zabočili jsme do matně osvětleného náměstí. Teď v noci vypadalo obzvlášť nebezpečně. Sledovala jsem nad sebou tyčící se domy. Z druhého konce náměstí se ozvaly prudké údery druhé.

„Můžeš mi aspoň vysvětlit, kam mě unášíš?“ zasyčela jsem, když jsem díky zvonu poznala, na jakou část náměstí jsme vyšli.

Caius se nade mě sklonil, až se mu vlasy zatřepotaly nad mým obličejem. „Kam myslíš, má drahá?“

Nechápavě jsem přemýšlela nad významem jeho odpovědi a zoufale se snažila bránit dalšímu chvění. Měsíc nad námi přikryla černá mračna a obloha teď pouze vypadala jako černočerná, nekonečně hluboká díra.

Znenadání jsem ucítila, jak mne Caius hrubě postavil na zem. Když jsem cítila pevnou zemi pod nohama, hned jsem si připadala jistější. V nejhorších obavách jsem vzhlédla a opravdu, stáli jsme těsně před vchodem do hradu. Přerývavě jsem se nadechla a uváženě si usmyslela, že mu nic nebudu dělat jednodušší.

„Tady bydlíš?“ neubránila jsem se provokativní otázce, jejíž odpověď mne docelička rozhodila.

„Ano,“ zaznělo vedle mne a já šokovaně sledovala, jak vytáhl ze svého černého saka objemný svazek klíčů a jedním z nich začal otáčet ve dveřích.

Zavřel za mnou dveře a my se ocitli v naprosté tmě. „To bude dobrý, maličká, za chvilku se rozkoukáš,“ konejšil mne a pohladil po ramenu. Snažila bych se bránit, kdybych jen věděla, kde přesně stojí.

Bezradně jsem stála a snažila se najít nějaký záchytný bod – světlejší obrys předmětu, záblesk kovového šroubku – ale nic, čerň noci tu vládla neústupně.

Ještě, než jsem se stačila rozdýchat, chytil mne znovu za bolavé zápěstí a vedl dál, chodbami stejně černými, jako prve.

„Pane,“ ozvalo se těsně vedle mne, což byla jedna z věcí, která mne tu vyděsila k smrti. Kolena se mi podlomila, ale šla jsem poslušně dál. Ucítila jsem vedle sebe lehký závan vůně, jak kolemjdoucí prošel. Caius ani nedutal, jen mne dál vedl složitým systémem chodeb. Po nějaké době ustavičné chůze, kterou jsme stále šli, zahýbali a vystupovali po schodech, jsem začala přemítat o tom, jak se v té tmě může vyznat. Neubránila jsem se škaredému pocitu, kterého se ne a ne zbavit.

„Můj pán“ zastavil a já s hrůzou shledala, že váhavě otevírá nějaké dveře. Vlastně ve dne bych i byla zvědavá, jak to v tomhle hradu vůbec vypadá, ale teď, teď jsem se jen modlila, aby to rychle skončilo...

„Vstupte,“ pobídl mne a nastrkal dovnitř. Opět jsem se snažila rozhlédnout, ale nic víc, než nekonečnou propast na všechny strany jsem nezaostřila. Začala jsem přemýšlet o tom, jestli tohle není nějaký druh černé díry a v hloubi duše doufala, že tohle všechno je jen sen.

Moje naděje však nelibě překazil chladný dotek jeho prstů na mé líci. Zhrozila jsem se, už to začíná. Na sucho  jsem polkla a snažila se myslet na to, co bude potom.

„Ci vediamo domani, bellina³,“ zašeptal mi do vlasů, objal kolem pasu, vmáčkl mi jeden slizký polibek na ústa a posadil na něco, o čem jsem se domnívala, že byla postel. Dále jsem jen slyšela přivření dveří a šramocení klíče v zámku. Na dva západy.

Nechápavě jsem se opět rozhlédla do černě. „Kurva,“ ulevila jsem si potichu a velmi, velmi opatrně jsem vstala z postele, o které jsem se domnívala, že postel je. Náhle mne ale převalila úzkost – vůbec jsem netušila, kde jsem, a navíc jsem ke svému dalšímu, smrtelnému děsu procitla natolik, abych si uvědomila, že Chloe v hotelu... co asi může dělat?

V tom okamžiku mne napadl daleko lepší nápad, než poslepu zkoumat prostor místnosti. Namáhavě jsem usedla a s relativním klidem, jež uvnitř mne vrcholil v zoufalé chvění, jsem nahmatala zapínání mé tašky přes rameno. Roztřepanými konečky prstů jsem rozepla zip a slepě šátrala ve spoustě drobných předmětů, až jsem konečně nahmatala mobil.

V plaménku naděje jsem odblokovala klávesy a s téměř geniálním nápadem zavolat policii na mne blikl nápis „Baterie vybitá!“. Otřásla jsem se a pociťovala, jak mi z každého póru raší studený pot...

¹) Anonymní citát, z http://wikicitáty.cz/
²) (it.) - Pomoc!
³) (it.) - Uvidíme se zítra, drahá.

6. kapitola ||  8. kapitola

Autor: Yasmin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek See through the evil eyes - 7. kapitola: