Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » See through the evil eyes - 9. kapitola

31.07.2010 (16:15) • Yasmin • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1313×

První známkou začínajícího poznání je touha zemřít.¹

I přes tu setinku letmého pohledu, jež jsem mu věnovala, jsem postřehla úsměv, který patřil pouze mně. Na sucho jsem polkla a rychle s Caiem vyšla ze dveří. Táhlé vrznutí prozrazovalo, jak se dveře zavírají. Snažila jsem se co nejvíce na to okamžitě zapomenout, ale čím víc jsem to zkoušela, tím víc se mi vkrádal do mysli. Chtěl snad… Co mohl chtít? Proč nám tento hrad navrhoval? To si teď všichni krvecucové hledají své partnerky?

Ohlédla jsem se zpátky. Pochytila jsem jenom nepatrnou škvírku, která v sekundě zmizela. Dveře sebou nakonec otřásly, jak stráže zamkla jednosměrný vstup. Zamrkala jsem a rychle se dívala zpátky na cestu.

Aro nás vedl rázným krokem, zabočili jsme na pravou stranu, znamenalo to, že vycházíme na opačnou stranu, než odkud jsem přišla s Felixem? Felix... Ačkoli to bylo slabomyslné, bylo mi s ním poměrně klidněji, než za přítomnosti Caia. Jeho paže mne nepříjemně tížila kolem ramen, ale k smrti jsem se bála mu to nějak naznačit. Neměla jsem v úmyslu si ho proti sobě něčím poštvávat.

Plápolavé plameny v nádobách házely po zdi mihotavé odlesky a osoby, jak procházely, za sebou nechávaly tajemné stíny. Caius si mne přitulil blíž k sobě.

Chodba končila a kolmo napravo navazovala další, osvětlena zářivými loučemi. Do hlavy mi stoupala nepříjemná myšlenka, co se bude dít tam, kam razíme.

Došli jsme až na konec chodby, Aro vepředu otevřel přechodné dveře. Vedly opět do vížky. Matně jsem si v duchu zkoušela utvořit plán hradu, ale prozatím jsem neznala nic víc, než pár chodeb a sál.

Vyšli jsme patro, vyšli jsme dvě. Znamenalo to tedy, že jsme opět na patře, kde jsem přespala?

Aro nás vedl dál, skupina šla beze slova. Procházeli jsme relativně stejnou chodbou, jako jsme přicházeli, až na to, že tato byla osvětlena denním svitem z levé strany. Podívala jsem se z oken, co jsme míjeli, ven. Den byl kalný. Oblohu tvořila nekonečná šeď, ale přesto bylo světla dostatek. Vypadalo to, že tu je pod námi i nádvoří, třebaže se mi nezdálo přílišně obrovské či opečovávané. Pouze jakýsi park. Tráva, stromy, nic víc.

Chodba opět končila a my jsme stanuli na další hlavní, které byl jediným přívodem světla opět oheň. Bezmocně jsem sledovala, jak Aro zastavil před ohromnými dveřmi. Ohromné dveře, ohromná místnost, není liž tak?

Garda ho věrně následovala, já pod Caiovou kontrolou také. Němě jsem přihlížela, co se bude dít teď, a spatřila jsem, jak Aro vyndal z nějaké vnitřní kapsy saka objemný svazek klíčů. Jeho hbité, sněhové prsty rychle nahmataly jeden z největších klíčů, co mu ve svazku visely. Vypadal nádherně – objemně – vznešeně. Jeho hlavička byla tvořená z miniaturních kudrlinek, které se stáčely do stran a do středu, vypadaly jako malé háďátka. Aro klíč opatrně zasunul do klíčové dírky a dvakrát jím otočil.

Cítila jsem chladný dech Caia do mých vlasů. Uvnitř mne jsem se musela opravdu ovládat, abych neprovedla něco, čeho bych nejspíše poté litovala. Konečně ze mne spustil tu odpornou paži, kterou jsem zaklívala celou cestu. Zabouchl za náma, jaktožto posledními vcházejícími, dveře.

Pohled, který se mi teď nasytnul, byl věru děsivý – tma, tma, temno, ani jediný záblesk světla.

Je po mně, problesklo mi hlavou, když jsem si uvědomila všechnu tu hrůznost okamžiku, slyšíc jenom můj zběsilý pulz v uších. Kolena se mi nedržela pevně.

Čekala jsem, kdy to příjde, uslyšela konečně rychlý šelest. Zavřela jsem oči, i když to ve své podstatě nemělo cenu, tma tu byla příliš velká a o co víc, smrt s otevřenýma nebo zavřenýma očima, není to už jedno?

V tu samou chvíli se mi kolena opravdu podlomila, ale necítila jsem bolest, necítila jsem ani dotek, ale do mých víček náhle uhodilo ostré světlo. Bleskurychle jsem oči opět otevřela a s nekrývanou úlevou zjistila, že to jenom dva z gardy šokující rychlostí odhrnuly mohutné závěsy z oken. Rozpoznala jsem Felixe a toto druhého, se světle hnědými vlasy.

Prve mne zachvátil hrůzný šok – i tito dva se pohybovaly od okna k oknu v podobě dvou rozmazaných šmouh, ale náhle ho předčil úžas – místnost, teď již zaplavena denním světlem, byla téměř stejně obrovská, jako sál, možná i dokonce větší. V celé místnosti bylo, jak jsem si spočítala, celkem osm oken – ale že to byla obrovská okna! Na protější – té nejdelší – stěně byly čtyři, na zbylých dvou po dvou a poslední stěna měla dveře. Celé zdi pokrývaly až ke stropu police plné knih; knihy – knihy – knihy – všude byly jen knihy! Působilo to skvostně.

Byla to ta největší a zároveň nejzařízenější knihovna, jakou jsem kdy viděla. Obsahovala celkem dvě mezipatra – tvořené úzkou, dřevěnou lávkou po bocích stěn. Vedly k nim malé žebříčky.

Aro sepjal ruce, oči na mně. „Dobrá, věru vhodnější místo pro zařizování.“ Přecházel pomalým krokem ke středu haly. S nemalým šokem jsem zachytila pohledem podlouhlé stoly, na kterých stály moderní notebooky. Přejela jsem všechny podezřívavým pohledem, ale snažila se na sobě veškeré emoce zamaskovat. Pevně jsem zatnula zuby a jako všichni ostatní, přesouvala se pomalu za Arem.

Zastavil u dřevěného stolu, jehož vzhled působil dojmem bohatě zdobeného, skvostného nábytku, o kterém se snad píše jen v knihách. Položil na něj obrovskou bichli, kterou doposud třímal v ruce, ostatní se kolem něho postupně nashromáždili. Podivila jsem se, proč nezasedl na židli, ale ihned jsem to nechala být, když zvedl oči a opět je upřel na mě. Krvavé, bezduché oči, které mi způsobovaly mrazení snad až v morku kostí. Otřásla jsem se.

„Gardo... Prosím, odstupte prozatím,“ pokynul ke čtyřem, co nás doprovázeli a knihu otevřel.

Felix a zbytek okamžitě odstoupil, koutkem oka jsem postřehla, jak vysunul nějakou knihu z police a předstírá, že jí čte. Přesto jsem si byla nějakým způsobem jistá, že má v plánu všechno poslouchat.

Ale více, než se zaobírat tímto, mě zaujmula úvodní strana knihy. Stále jsem netušila, co to vůbec za knihu je, co se tu má probírat, ale poté jsem si uvědomila, že ode dneška mi nejspíš dávat smysl nebude zhola nic – a i přesto, že to byla tak nepříjemná myšlenka, mi docela ulevila. Z nevysvětlitelného důvodu jsem se poddala paranoidě, zhasla všechny alarmy strachu a snažila se dýchat. To jediné mne stále drželo naživu.

„Milí bratři,“ promluvil Aro. „Dostáváme se do fáze, kdy si první z nás vybral svou oficiální družku. Opravdu bych si nepřál, aby se něco pokazilo – ale i přesto, nemohu si odpustit naposledy se zeptat, Caie – doopravdy věříš, že to přetrvá? Chci tím říct, festina lente², jak by řekl Octavius, jestli mi rozumíš. Prosil bych, aby ses nad tím ještě jednou poněkud vážněji zamyslel. Jak dlouho se znáte? Je Sylvia ochotna přijmout svůj osud?“

Opět se stalo něco, pro mou mysl nepochopitelného. Aro natáhl svou ruku směrem k Caiovi, dlaní vzůhu. Caius do ní vložil tu svou, načež Aro přivřel oči a stiskl obě ruce k sobě. Po pár sekundách jí opět pustil a zamyšleně pokýval hlavou.

Přimračil obočí. „Jelikož vidím, že... se znáte již dlouho, že, Sylvio?“ obrátil ke mně tázavě hlavu, větu zaseknutou v půli. Vyděšeně jsem automaticky pokývala, ale teprve poté mi docházel smysl. Zuboženě jsem sledovala, jak se potěšeně usmál a pokračoval ve své řeči.

„Jelikož vidím, že se znáte již dlouho a Sylvia opravdu chce přijmout... tohle všechno, navrhuji, aby jsme se podívali na sepsané zákony. Marcu, prosím, nalistuj zatím tu stranu.“

Třetí z trůnu převzal do svých rukou knihu a zamyšleně listoval. Rejstřík v ní patrně nevedli.

Aro a Caius tázavě spočinuli pohledem na zmíněném staříkovi, který, neustále něco mumlajíc, listoval. „Psáno před tisíci lety, nikdy nepoužíváno – nezlob se, bratře, doufám, že za chvíli na to narazím...“

Aro se pousmál, ale nepřestával svého bratra sledovat. Dolehl ke mně opět význam, co řekl. Před tisíci lety? Přerývavě jsem se nadechla, předstírajíc, že se mi jen zamotala hlava a snažila si to všechno dávat dohromady. Nějaké zákony, které se měly vztahovat ke vztahu mezi jedním z nich a někým, nic mi nedávalo smysl. Pocítila jsem první záchvěvy nějaké kyselosti, která se ve mne hromáždila. V puse jsem měla podivné hořko.

„Zde,“ promluvil náhle chraplavým hlasem a předal knihu do Arových rukou. Aro, bez pohledu na něj, střílel očima po řádcích. Tisíciletý záznam, nikdy nepoužíván. Oddávací pravidla, nebo co? Zhrozila jsem se, ale v tu chvíli si opět uvědomila, že můj osud je již zpečetěn. I toto mne v tu chvíli dokázalo uklidnit, třebaže to byla politováníhodná myšlenka. Nebo fakt?

„Přijímaní druhů do sídla podporovat pouze tehdy, kdy je to takzvaná anima candida, čistá duše, neposkvrněna žádným nepřátelstvím vůči našemu klanu, kdy si je jednotlivec bezpochyby jistý, neboť druhé možnosti se neprovádí. – Proboha, bratře, kdy jsi to psal?“ zvedl Aro oči od knihy, jeho vážná maska byla ten tam. Jeho smích prořízl harmonii klidu v místnosti. Všechny tváře zde přítomné se otočily a zastavily na něm.

„Ach, promiň,“ usmál se a stočil zraky opět do knihy. „Zestručněme to tedy tak, že Sylvia musí podlehnout třem ano, a to hned teď, pokud by bylo možno.“

Jeho hladový pohled se na mne upřel. Uvědomila jsem si, že odporovat není třeba. Zmateně jsem kývala hlavou, chvění se ve mně opět rozeznělo.

„Ale co když tři ano neřeknu?“ vypadlo ze mně náhle, v jedné sekundě, bez rozmyšlení. Vyděšeně jsem sebou škubla, když jsem svůj hlas uslyšela. Tři páry rudých očí se stočily ke mně.

„Chci říct,“ koktala jsem rychle, zběsile šátrající v mysli po slovech, která by se hodila.

Aro mne však přerušil. „Pak nemáme právo tě tu věznit, má drahá.“

V tu chvíli vytrhl Caius Arovi knihu z rukou. „Pokud vím dobře, tak tu je napsáno ještě něco, bratře,“ syčel skrz zuby. Teď se všechny zraky soustředily opět na něj. „Není možné, že... A, tady. Podívejme, starouši, jak si vymýšlíš... Pravíš, co není v zákonech psáno.“

Aro se na Caia zmateně podíval. Aniž bych pochopila smysl, důvod, či něco podobného, v tu chvíli mi bylo Ara líto.

„Jsou tu tři možnosti, jak si s osobou vynaložit, když odmítne. První, můžeme jí nechat jít, jak pravíš ty, druhé, vynaložit s ní jako s obyčejným člověkem, tudíž jako jídlo, třetí, máme právo z ní slova souhlasu dostat jakýmkoli způsobem.“

Dvě poslední slova mne doslova zamrazila k dřevěné podlaze. Byla pronesena s takovou výhružností v tónu, až mi byla jedna věc byla nadevše jasná – a to, že tři ano bude to první, co ze sebe vyhrknu, až se mne na slova souhlasu zeptají.

„Bratře,“ usykl naštvaně Aro a třetí, jehož jméno jsem prozatím nedokázala identifikovat do správné formy, se zašklebil ještě víc, než obvykle.

Caiovi se na tváři vyloudil úsměv malého, šťastného dítěte, které vyzrálo lstivostí na svojí matku. „A na to nemůžeš říci nic, jelikož je tak praveno v zákonu...“ Úsměv na tváři se mu výhružně rozšiřoval.

Aro sklopil oči. „Proti tomu doopravdy žádné výtky míti nemohu.“

Třetí z trůnu mlčel. Jeho výraz nabyl opět předchozí podoby, absolutně nezáživné.

„Nuže, Caie, naposledy – jsi si naprosto –“

„Jist, že je pro tebe ta pravá?“ přerušil ho Caius dokonalou napodobeninou Arových slov. Aro se odmlčel, oči přivřel do malých škvírek.

„Ano, jsem,“ odpověděl si na otázku Caius a levicí mne obejmul kolem pasu. „Zařiď to.“

Aro nahlédl zběžně do knihy a stanul zrakem opět na nás dvou. „Dobrá. Sylvio, je čas na potvrzení.“

Zamžikala jsem očima, krev ve spáncích. „Fajn,“ zašeptala jsem natolik potichu, že jsem sama nevěděla, jestli se mi to nezdálo pouze v hlavě.

„Nebudeme z toho dělat řeč oddávajícího, na to je ještě času dost,“ mrkl na mě spiklenecky. „Jenom prosím, odpovídej souhlasně či nesouhlasně, v tom už tě ovlivňovat nemohu.“

Odkašlal si. Soustředila jsem se ze všech sil na pravidelné dýchání. Začalo se mi znenáhla dělat mdlo. „Sylvio... Stvrzuješ, že jsi ochotná strávit prozatímní dobu lidského života s Caiem?“

Pokoušela jsem se ovládnout. Relativně klidným hlasem jsem odpověděla. „Ano.“

Koutkem oka jsem zahlédla Caiův vítězný úšklebek. Aro zamrkal.

„Stvrzuješ, že do sídla vstupuješ dobrovolně, bez nátlaku jiných?“

Do spánků se mi opět nahrnula krev, rozechvěla jsem se hněvem.

Zhluboka jsem dýchala, vteřiny míjely.

Vypadalo to, že bez odpovědi nepokračují. Zasekla jsem tedy v sobě nádech, zmateně se rozhodujíc pro konečné slovo.

„Ne,“ procedila jsem skrz zuby. Značně se mi ulevilo, naráz jsem vnímala v pořádku.

Caiův výraz se celý změnil. Vítězný úsměv náhle vystřídal zlý úšklebek, kdy jsem cítila, krev do spánků mi zase stoupala. Tohle mi neprojde, blesklo mi hlavou.

Luskl prsty. „Jane.“

Zmateně jsem se ohlédla a spatřila onu blondýnku, co teď věrně stála u Caiova boku.

„Caie!“ odporoval Aro. „Tohle...“

Caius se po něm rozběsněně ohlédl. „Co tohle? Neporušuji zákon, pouze se jím řídím.“

Třetí, pro mne zatím bezejmenný, položil Caiovi bratrsky ruku na rameno. Byla téměř průsvitná, notně poznamenaná stářím. Želbohu, teď jsem zrovna neměla moc času na přemýšlení o tom, jak starý je.

Caius ze sebe ruku setřásl. „Sám jsi to sepsal!“ vyštěkl agresivně.

Oba dva staříky tato slova patrně zarazila. Knihovnou se rozlévalo strnulé ticho.

„Čím jsem mohla pomoci?“ zaznělo z úst Jane. Patřil jí líbezný hlas, andělsky čistý, avšak za její maskou nevinné dívky jsem rozpoznávala démonické síly.

Caius se na ni usmál. „Vymučit z ní správnou odpověď,“ pobídl jí.

Jane na něm zprvu ztuhla pohledem, pak ho ale bez váhání přesunula na mne, s andělským výrazem v tváři. Po tváři se jí rozlil líbezný úsměv. Mou mysl zahlcovala panika, čím ona ze mne dokáže odpověď vynutit?

O vteřinku později jsem to pochopila. Skátila jsem se na zem, hořela jsem bolestí, ach, ta nesnesitelná bolest, rozechvívající každičkou tkáň, každičkou žilku v mém těle. Cítila jsem jí všude, úplně všude, byl to oheň, který mi na tu chvíli snad zastavil i srdce. Jako by vám bezlítostně trhali nehty, škubaly vlasy, řezaly do masa na každičkém milimetru vaší osoby... Z hrdla se mi mimoděk dral řev, který jsem přes bolest v hlavě a uších téměř neslyšela. Oheň se rozmáchnul, poté znovu zmírnil a pak jediné, co jsem cítila, byla jen jeho nepřítomnost. Bezvládně jsem poslouchala své rdousivé steny, jež mi vycházely z plic a zvýšený pulz v uších.

Poté jsem matně uslyšela i hlasy nade mnou a já procitla zpátky do staré knihovny.

„Dobře, tak to udělám já,“ slyšela jsem Caiův hlas. Namáhavě jsem se posadila, připadala jsem si trapně. Spatřila jsem Jane, která na mne visela posměvačným pohledem. Vyděšeně jsem ucukla pohledem. V tu chvíli mi to naráz došlo. Ona mohla nenávidět.

Otřásla jsem se, jak jsem se zoufale snažila zahnat představu, že bych tu bolest ještě někdy ucítila. To bylo mé jediné přání.

„Sylvio, stvrzuješ, že do sídla vstupuješ dobrovolně, bez nátlaku jiných?“

„Ano,“ vyhrkla jsem odevzdaně, jen už ne další oheň, prosím!

„Stvrzuješ, že bez jakýchkoli odporů zařídíš se podle dob tady, přijmeš nový život a staneš se mou manželkou?“

Při dvou posledních slovech mne znovu zamrazilo. Neměla jsem odvahu, vůči sama sobě, se takhle ponižovat. Z úst mi vyšlo nepatrné ne.

Caiův výraz opět ztuhl. „Alecu,“ luskl, Jane odkráčela s hlavou nahoru pryč.

U Caia se objevil onen chlapec s kaštanovými vlasy. Provrtával mne pohledem, v němž se neznačila žádná emoce. Zhrozeně jsem se nadechla, že už řeknu „ano“, ale přerušil mne Caiův hlas.

„Vynuť z ní správnou odpověď.“

Alec se na Caia zmateně podíval, stejně jako předtím Jane, ale pak kývl a svou tvář obrátil zpět ke mně. Zhnuseně jsem polkla a čekala, co bude teď.

Dvě, tři vteřiny se nic nedělo, pak jsem však s hrůzou spatřila chuchvalce našedlé mlhy, rotující pomalu směrem ke mně. Oči se mu zúžily soustředěním.

V dalších pár vteřinách se jeho mlha ke mně dostavila. Cítila jsem tu chuť kouře na jazyku, přemýšlela jsem, k jaké vůni se dal přirovnat. Levandule a něco, co fialovou vůni narušovalo svou rázností, možná bobkový list.

Mlha se stočila kolem mne. Náhle mé vidění ztrácelo kontury a smysl, stávalo se mlžným proudem, co odplouval někam daleko ode mne. Mé pocity se otupily, jako bych střemhlav padala do tísnivé, černočerné noci; sluch a zrak a rozum a všelijaké cítění, co člověk prožívá, bylo najednou pryč; náhle jsem necítila ani sebe, ani ostatní. A tato zoufalá chvíle, kdy se plně chcete vrátit do své myslící skořápky, tato zoufalá chvíle byla, přirovnávajíc potom, stokrát horší, než mučení od Jane. Něco mne odtamtud vyhazovalo, ano, doslova vyhazovalo – stav, kdy se duše mermomocí chce dostat zpátky do vědomí, stav, kdy zběsile lomcuje mřížemi, které jako by se tam znenáhla vytvořily – a ta zoufalost své duše, která prohrává, se nikdy nepřirovná spalující bolesti, byť v každé žilce vašeho těla. Kolikrát horší je, když o těch žilkách nevíte!

Najednou jsem pocítila náhlé znehybnění. Tiše jsem se probouzela, zpřetrhávala jsem niťky té nejhrůznější noční můry. Náhle mne oslepil přeryv temna, hned na to vědomí. Otevřela jsem oči, mlžně jsem cítila hlasy. A pak jsem věděla o své fyzické existenci plně. S nemotornou rychlostí jsem se opět postavila na nohy, pohlédla opovrživě do očí svých mučitelů. Kolena se mi klepala vysílením, třásla jsem se náhlou zimou.

„Ano,“ zašeptala jsem, nečekajíc na otázku. Cítila jsem se jako zbitý pes, jako hadr, na kterém nikomu nezáleží. Vykuckala jsem ze sebe prach, co se mi musel zaplést do dýchacích cest, když jsem se svalila na podlahu.

Caius se významně usmál a zaklapl knihu. „A je to.“

„To nebylo správné,“ ozval se zachmuřeně Aro.

„Co nebylo přesně správné?“ obořil se na něj opět Caius, knihu s prásknutím hodil na stůl. „Co přesně na tom nebylo správné? Stojí to tam? Stojí. V čem mi chceš ještě zabraňovat, starče?“

Aro z něj nespouštěl oči, pak se se svěšenými rameny ploužil ke dveřím. „Zklamal si mě, bratře,“ ozvalo se zpoza zavírajících se dveří. Aro byl pryč. Ačkoli jsem k tomu neměla sebemenší důvod, bylo mi lépe, když tu byl – jako jediný tu působil, že má mozek padesát na padesát, ne, jako všichni, co tu byli, proti mně.

Zamyšlené ticho protnul třetí z trůnu. „Možná bychom se měli znovu rozejít.“ Měl starý, vyschlý hlas, jako kdyby v krku neměl žádné sliny, žádné vlhko. Šel mi z toho mráz po zádech.

„Mám tu ještě práci,“ odsekl Caius. „Zatím můžeš odejít.“

Stařík se na něj zamyšleně podíval, poznala jsem, že se dotkl i jeho. Beze slova pomalu přešel ke dveřím a zmizel i on.

„Nyní bych rád tedy rozdělil ty funkce, gardo,“ začal, jen co se za staříkem zavřely dveře.

Všichni čtyři se nedůvěřivě připlížili.

¹) Franz Kafka, Aforismy
²) (lat.) Pospíchej pomalu. (Gaius Octavius)

8. kapitola ||  10. kapitola

Autor: Yasmin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek See through the evil eyes - 9. kapitola: