Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » See through the evil eyes - 10. kapitola

See through the evil eyes - 10. kapitolaDesátá kapitola, Sylviin den pokračuje. Trochu přestupná, snad nebude vadit. Příjemné počtení.

Teoreticky existuje dokonalá možnost štěstí: věřit v to nezničitelné v sobě a neusilovat o ně.¹

 

 

Caius přejel pohledem všechny čtyři členy gardy, následně se nadechl a začal s organizací.

„Felixi... Budeš ochoten převzít kontrolu nad stravou? Jídlo, pití a to všechno, aby tu nechcípla hlady.“ Hodil po mně zvláštním pohledem. Možná jsem si výsměch jenom domýšlela, ale přišlo mi, že tam hluboce zazněl.

„A prohlídky hradu, když už jsme u toho, jsi vlastně první, kdo ji tu vedl, tak to necháme u tebe, ano?“

„Dobře,“ potvrdil Felix.

Caius se potěšeně usmál, pohled přetočil o osobu doleva. „Jane? Mohla bys jí pomáhat s pokojem, oblečením a vším okolo?“

Janein pohled ztvrdl. „Nikdy,“ vyprskla.

Caius se již nadechoval, aby surově zaprotestoval, ale najednou byla pryč. Ozvalo se prásknutí dveřmi. Caius se naštvaně přetočil na Aleca.

„Tak ty?“

Alec uhnul před jeho pohledem, ale přikývl. Caius opět nasadil svůj rozveselený výraz a pokračoval.

„Ještě na tebe připadá historie, víš toho tu nejvíc.“ Zkoumal ho pohledem. Alec znovu přikývl.

„A Demetri... Péče a pomáhání s veškerými lidskými věcmi? A pomáhat Felixovi s jídlem.“

Demetri si arogantně upravil límec kabátu, ale přikývl.

„Skvělé, tak to máme z krku. S Jane si to ještě vyřídím... Vy zatím běžte. A prosím, sežeňte mi zpátky bratry, vzkažte jim, že se omlouvám, ale že je naléhavě potřebuji. Felixi, nejlépe ty, tebe budeme ještě potřebovat, vrať se s nimi,“ nařídil Caius.

Felix se zamračil, přikývl a s ostatními odešel. Zůstali jsme s Caiem v knihovně sami, nedělalo mi to dobrý pocit.

„Budeš se tu mít jako v bavlnce.“ Přiblížil se ke mně a propletl nám prsty. Opět se mi to jen zdálo, nebo větu rozeznívala sladká ironie? Odvrátila jsem hlavu před jeho polibkem.

„Ale no tak... Já vím, že jsi zmatená. To se časem vylepší, opravdu.“

Znechuceně jsem polkla a modlila se, ať tu „bratři“ jsou co nejdříve.

Náhle se rozrazily dveře. Caius mne uvolnil z jeho objetí a oddálil se.

„Co potřebuješ, Caie?“ optal se Aro, bez znaku vlídnosti v hlase.

„Aro... Prosil bych, kdybys nám dal veškeré detailnější informace, potřebuji, abys mi je potvrdil.“

Aro pokýval a spolu s třetím z trůnu a Felixem se připlížili za námi. „Co přesně?“

Caius naklonil hlavu, zamyšleně se na mne podíval. „Proměna?“

Třetí z trůnu vzal knihu, kterou zpět přinesl Aro, a nalistoval opět tu samou stranu. „Minimálně měsíc po zaujetí místa v sídle.“

Caius zatnul zuby, ale pak pokýval. „Svatba?“

Zachmuřeně vzhlédl od knihy. „Možné hned po proměně.“

Caius se potěšeně usmál. „A teď, abych nezapomněl – prosím, Aro, mohl bys zařídit Sylviin pokoj?“

Aro zadumaně přikývl. „Felixi? Pojď s námi.“

Vyšli jsme z knihovny, Aro za námi zavřel dveře svým klíčem a vydali se na cestu.

„Mohla by bydlet v pokojích hned vedle mě?“ zeptal se Caius, když jsme se vraceli tou samou cestou, co přicházeli.

Aro se na něj obrátil. „Vlastně jsem o tom přemýšlel, ale už jsem jí zařídil pokoj v poslední řadě, u oken... Myslím, že je to nejvhodnější,“ podotkl, když se na něj Caius rozbouřeně podíval.

Vešli jsme do schodů ve věži, prošli jimi a vraceli se ohromnou chodbou. Pocítila jsem okamžitě klesnutí teploty, které mi na pažích vytvořilo husí kůži. Aro mlčky pokračoval, až jsme stanuli v malé chodbičce, kde bylo jediným přínosem světla maličké okénko na konci.

„Tady,“ pokynul Aro na prostřední dveře, které v uličce byly. Pohlédla jsem po směru jeho paže. Pohled mne šokoval, na dveřích byla přibitá cedulka s mým jménem. Velké S se kudrnatilo do všech stran, ale nápis byl opravdu nádherný.

„Sylvio, oficiálně ti přiděluji tvůj nový pokoj, ve kterém si můžeš dělat, co se ti zlíbí. Zkus si už začít zapamatovávat chodby, kudy se jde kam, ale rozumím, je to tu nové a velké. Felixi, prosím, ujmi se toho už ty, všechno už jsme dořešili, že, Caie?“

Caius se na Ara vděčně podíval. „Zajisté. Děkuji vám. Ach, Aro? Ještě na něco jsem zapomněl. Plášť jí dáme zítra?“

„Ovšem. Dnes ji už nebudeme zbytečně obtěžovat.“

Aro, Caius a třetí z trůnu odešli pryč. Felix vedle mě trpělivě stál, čekal, až začnu vnímat.

„Takže... Co teď chceš vidět?“ zeptal se mě gentlemansky. Možná nebyl tak špatný.

Přestože jsem byla oslovena tak významnou, milou otázkou, byla jsem na rozpacích, co odpovědět. Popravdě jsem mohla říci pouhé nic, protože mne tu opravdu nic, dočista nic nezajímalo. Ale pro mé dobro jsem se na něj nejistě podívala a rychle přemýšlela, co by mě tak, v tuto chvíli, zajímat mělo.

„Dobře, tak... třeba...“ začala jsem, ale znovu se odmlčela. Hlasitě mi zakručelo v břiše. To je to už taková doba od snídaně?

Felix na mne bez výrazu mrkl. „Tak se mnou pojď nakoupit, v kuchyňce nic není, uděláme ti jídlo.“

Zmateně jsem pokývala. „Tak fajn...“

Felix vyrazil na konec chodby. „Počkáš tu na mě? Převleču se a vezmu si čočky... Nebo můžeš jít zatím k sobě, ale nikam neutíkej.“

Vynasnažila jsem se o přesvědčivý úsměv, náhle byl pryč. Zůstala jsem na místě, jako chladem přimražená, bylo toho na mě zkrátka... moc. Nedokázala jsem souvisle přemýšlet, zdravě uvažovat, natož být sama schopná nějakého rozhodnutí. Přetrvala jsem tedy na stejném místě, kde jsem stála. Rozhlížela jsem se kolem, bylo tu černé prázdno. Nalevo se rýsovala hlavní chodba, lemována plápolavými světly ohně. Byla jsem v prvním patře, pokud jsem to správně vypočítala.

„A jsem tu,“ ozvalo se náhle nedaleko mě. Ohlédla jsem se po směru a spatřila Felixe v černém  obleku. Musela jsem uznat, že v tmavě šedém hábitu byl... přirozenější. Hnědé oči se na mě nevzrušeně dívaly a čekaly, až vykročím za ním.

„Budeme muset jít komplikovanější cestou, je to tu trochu zmatené,“ usmál se a vedl mne dlouhou chodbou do věže, kde jsme mlčky sešli patro a opět se stejnou cestou vraceli. Přemýšlela jsem o tom, jestli tenhle hrad není jen o kroku vpřed a vracení. Blbá myšlenka.

Vešli jsme do chodby s kamennými, masivními sloupy, okamžitě jsem usoudila, že jdeme stejnou chodbou, jako do sálu. Jak jsme procházeli, na zdi se vytvářely obludné hry světel a stínů.

Na místě křížení chodeb jsme zabočili doleva, na druhou stranu od sálu. Chodba se proměnila v obyčejnou, jako vedly k věžím.

Znenáhla jsme vešli do místa, kde se chodba pojila s výklenkem do strany. Byla to jakási místnost.

„Buon pomeriggio,“ vylekal mne hlas z postranní místnosti. Zvědavě jsem hledala osobu, která zdravila – na křesle před stolkem seděla nějaká opálená žena, vřele se na nás usmívala.

„Buon giorno,“ odvětil Felix monotónně. Rychle jsem také zabrblala na pozdrav.

„Gianna, naše recepce,“ informoval mne polohlasem, jen co jsme vyšli z krajního doslechu. „Je tu jediný člověk v sídle.“ Podíval se na mě a rychle dodal „No, tak už ne,“ usmál se, ale z úsměvu jsem necítila žádné povzbuzení. Měl ke mně chladný odstup. Stanuli jsme v temném koutě, těsně před... výtahovými dveřmi. Felix zmáčkl tlačítko, slyšela jsem, jak se k nám výtah poslušně posouvá.

Bylo toho tak moc, že jsem se ani neměla chuť ptát. Vlastně, proč?

Felix vstoupil do výtahu jako první, pokynul rukou, ať jdu za ním. Kabina nebyla malá, vypadala luxusně. Stiskl tlačítko garáže a výtah se s námi rozjel. V ten samý okamžik se spustila operní hudba. Jak již jsem ale řekla, sílu ptát se jsem vyloženě postrádala.

Výtah zastavil, já bezmyšlenkovitě vyšla za Felixem. Vyšli jsme do temné, černé díry, neviděla jsem ani na krok.

„Pojď.“ Chytil mne za ruku. Táhl mě někam, neznámo kam, jediné, co jsem dokázala v tu chvíli vnímat, byla temnota, vymeteno v mysli a ztuhlý chlad, daleko větší, než v podzemí u sálu. Cítila jsem, jak mi z úst vychází obláčky páry.

„Tady,“ zastavil se náhle, já s ním. Do mých očí udeřilo znenáhla protivné zablikání, jak spustil dálkové odemknutí auta. V tu malou vteřinku jsem poznala naleštěné, černé BMW. Zamrazilo mne. Upíři ve starobylém hradu, s notebooky, luxusním výtahem a černými bouráky. S čím se ještě nevytasí?

Felix vedle mě mi otevřel dveře spolujezdce, po tmě jsem se dohrabala na sedačku. V tu chvíli již seděl vedle, zabouchl dveře.

Auto nastartovalo, kužely světla nasvítily řadu dalších, luxusních aut, jedno vedle druhého. „To koukáš, viď,“ zazubil se a rychle vyjel po úzké silničce.

Znenáhla nás oslepil silný příval denního světla, Felix otevřel okénka. Vyjížděli jsme těsně kolem skály, na které hrad stál. Vedla tudy úzká silnička, pod námi byla další stráň dolů, borovice, a kam až oko dohlédlo, vlnila se barevná pole. Nasávala jsem svěží vzduch a naivně si představovala, že bych se tudy proháněla s balíčkem temper. Silnice se po chvíli začala zlehounka zvedat, v dáli jsem zahlédla hlavní silnici.

Zanedlouho jsme se již řítili nekonečnou dálnicí, neřekla bych, že se zdráhal pořádně dupnout na pedál. Nonšalatně kličkoval mezi „pomalými“ auty.

Celou cestu jsem zachmuřeně vyhlížela z okénka, jenom samá pole, stromy, pole, stromy... Bezmyšlenkovitě jsem zírala, světlá zeleň se střídala s tmavou, kručení v žaludku sílilo a sílilo. Byl to den, kdy mi o nic nešlo. Pocit, který se mi postupně od rána vkrádal do mysli, si ji teď již celou podmanil. Všechno mi teď bylo ukradené. Děsivě ukradené. I vlastní život mi byl ukradený. Stejně brzo skončí.

Z mých bezedných myšlenek mne vytrhlo až náhlé zpomalení. Ani jsem nepostřehla, že jsme vyjeli z dálnice. Zvenčí jsme ale stále velkou rychlostí míhali šmouhy stromů, celá obloha stále pod našedlou přikrývkou mračen.

„Už jsme skoro tady,“ informoval mě, když jsme minuly značku Firenze.

Můj výhled z okénka se změnil, ale mému vymeteno v mozku to příliš nevadilo. Spokojila jsem se se sledováním řidičů v autech, projíždějících ve vedlejších pruzích. Sem tam jsme odbočili, sem tam čekali na semaforu. Tolik informací v jednom dni bylo bezmála unavující. Upír. Upír. Je to upír. V jednu chvíli jsem se cítila jako ve snu. Vždyť to nemůže být reálné. Málem se mi začala klížit víčka.

„Vystupovat,“ zavelel můj řidič. Mírně jsem sebou škubla, ale poslušně vystoupila a zabouchla za sebou dvířka. Felix stál již vedle mě.

Konečně jsem spatřila, kde to stojíme – před vchodem do obrovského hypermarketu, na samém vršku střechy stál nápis unicoop.  Vyrazili jsme spolu po malém chodníčku, vedoucím dovnitř. Uvědomila jsem si, že vypadáme jako celkem zažitý pár. Nějak se mi ta představa protivila, i když tak pohledného partnera by mi mohla závidět kdejaká. Haha.

„Dojdu pro vozík,“ prohodil Felix přes rameno, když vykročil k malému přístřešku. Za chvíli jsme pokračovali, před námi se vozík spokojeně drandil. Vlastně jsem i byla zvědavá, co bude nakupovat. A jak to všechno bude probíhat.

Kolem nás bylo všude plno regálů, po levici bylo oddělení s technikou, po pravé straně vína a piva. Přejeli jsme. Felix se tu nejspíš v podstatě vyznal, kličkoval mezi regály, zachmuřeně prohlížel zboží. Konečně jsme se zastavili u košů s pečivem.

„Jak dlouho vydrží bageta?“ zeptal se mne náhle, malinko mne svou otázkou vyvedl z míry.

„Jak jako...“ usekla jsem se. Chápala jsem poněkud pomaleji, než se zdravým rozumem.

Felix protočil panenky, do sáčku, který si utrhl, naházel tři bagety. Pytlík bezstarostně pohodil do košíku a zamířil dál.

„Jíš šunku?“ položil mi další otázku, když jsme stanuli před oddělením s uzeninami. Souhlasně jsem přikývla. Byla jsem vlastně ráda, že se mě ptá, a vůbec, že mi kupuje tyto... celkem chutné věci. Představovala jsem si, že nakoupí to nejlevnější, aby jen stačilo, že je to jídlo. Přejeli jsme k mrazícímu regálu, pobídl mne, ať si do košíku naházím, co chci.

Nejistě jsem do košíku pokládala různé potraviny – od mazacího sýru po nízkotučný jogurt.

Když jsem mu mlčky naznačila, že je to všechno, rozjel se opět nějakým směrem. Zastavili jsme se u instantních polévek.

„Nevadilo by ti to, že ne?“ zeptal se, když vhazoval do košíku různé druhy sáčků. Hrášková, sýrová, gulášová, několik brokolicových, ostatní jsem nezachytila. Opravdu se mi to jen zdálo, nebo byl vážně poněkud znervóznělý?

Ještě nějakou dobu jsme téměř mlčky brouzdali po obchodě, poté konečně zamířil k pokladně. Jídlo na týden, usoudila jsem.

Když na nás došla řada, zaplatil kartičkou a všechen nákup vyházel do igelitových tašek. Ne, že by jich bylo málo. Po třech v obou rukách.

„Mám ti pomoct?“ nabídla jsem se, při pohledu na ně. Bylo mi ho líto. Ale jen málo. Maličko.

Rozesmál se, ale nic neřekl. Došli jsme k autu, všechny naházel do kufru. Z jednoho pytlíku mi vyndával suchou bagetu. Vyjeli jsme.

Ze zpáteční cesty si téměř nic nepamatuji. Jen to, že jsem spadala do nouzového stavu mozku, ze všech vypětí, uvolnila jsem se. Všechno pro mě bylo stejné, každá šmouha, každé pole, každý strom. Ta doba se scvrkla do neuvěřitelně malé kuličky, na kterou mám jen takovou vzpomínku, jako by byla jeden okamžik.

Doba, kdy se mi myšlenky začaly členit, byla, když jsme vjeli do černočerných garáží. Nedopadal sem ani jediný záchvěv světla. Necítila jsem se tu příjemně.

Když vyndal z kufru pytle s jídlem, zaklapl kufr a zamkl auto, pobídl mne, ať se ho držím za zápěstí. Měl plné ruce.

Slepě jsem klopýtala za jeho ohromnou postavou, až jsme konečně došli zpátky k výtahovým dveřím. Výtah zastavil, Felix mne nechal vstoupit první, poté nastoupil i on, oběšený taškami. Připadala jsem si trošičku jako nějaký zloduch, který spotřebovává ke svému žití ohromné náklady. Pak jsem si ale uvědomila, že lidský život je daleko větší náklad, než pár tašek, co spotřebuji já.

Jen co jsme vyšli z výtahu a prošli kolem Gianny, odbočili jsme doleva. Po schodech ve věži jsme vystoupali dvě patra, usoudila jsem tedy, že jsme nyní přicházeli stejnou chodbou, jako ke knihovně.

Avšak Felix se po prvních pár metrech zastavil a neochotně loktem stiskl kliku u vedlejších dveří. Zvědavě jsem vkročila do místnosti hned za ním, stanuli jsme v poměrně malé, ale útulné kuchyňce. Bylo tu koneckonců všechno, co v normální domácnosti – ale jedna věc tu přeci jen byla jiná, a to hnědé, kamenné zdi, sálající nepříjemný chlad.

Felix položil balíky na zem, rozhlédl se a zamyslil.

„Pomož mi, prosím, to jídlo roztřídit. Tady je skříň, tam dávej všechno, co nepotřebuje být v lednici. Do mrazničky tady dávej všechno, co do ní patří, a co nevíš, nech bejt.“

Poslušně jsem přikývla a pustila se do první tašky.

Když jsme s vybalováním skončili, zdvořile mi poděkoval a zeptal se mě, jestli ještě chci něco k jídlu. Odpověděla jsem mu, že ne, byla jsem již natolik unavená, že jediné, co jsem nutně potřebovala, byl odpočinek.

„Dobře... Tak si jdi do nového pokoje a... Já tě tam radši dovedu.“

Mlčky jsem ho následovala o patro níž, a jen co mne zavedl před dřevěné dveře s tepaným „Sylvia“, vpadla jsem dovnitř.

Nestačila jsem se po pokoji moc porozhlédnout – jen jsem zaregistrovala postel, přitisknutou ke zdi se dveřmi, okno na protější straně, dřevěný stůl v koutě pod ním a mohutnou skříň z tmavého dřeva, postavenou na straně zbývající. Jediné, co mne teď zajímalo, byla postel. Plácla jsem sebou do ní, aniž bych nad tím nějak přemýšlela. Ještě nepatrnou chvíli jsem vnímala škvírky a jemné pavučinky v kamenném stropě, ale posléze se vše rozplynulo a já jsem upadla do bezvědomého spánku.

 

 


¹) Franz Kafka

 

9. kapitola ||  11. kapitola
Shrnutí povídek

Caius přejel pohledem všechny čtyři členy gardy, následně se nadechl a začal s organizací.

„Felixi... Budeš ochoten převzít kontrolu nad stravou? Jídlo, pití a to všechno, aby tu nechcípla hlady.“ Hodil po mně zvláštním pohledem. Možná jsem si výsměch jenom domýšlela, ale přišlo mi, že tam hluboce zazněl.

„A prohlídky hradu, když už jsme u toho, jsi vlastně první, kdo ji tu vedl, tak to necháme u tebe, ano?“

„Dobře,“ potvrdil Felix.

Caius se potěšeně usmál, pohled přetočil o osobu doleva. „Jane? Mohla bys jí pomáhat s pokojem, oblečením a vším okolo?“

Janein pohled ztvrdl. „Nikdy,“ vyprskla.

Caius se již nadechoval, aby surově zaprotestoval, ale najednou byla pryč. Ozvalo se prásknutí dveřmi. Caius se naštvaně přetočil na Aleca.

„Tak ty?“

Alec uhnul před jeho pohledem, ale přikývl. Caius opět nasadil svůj rozveselený výraz a pokračoval.

„Ještě na tebe připadá historie, víš toho tu nejvíc.“ Zkoumal ho pohledem. Alec znovu přikývl.

„A Demetri... Péče a pomáhání s veškerými lidskými věcmi? A pomáhat Felixovi s jídlem.“

Demetri si arogantně upravil límec kabátu, ale přikývl.

„Skvělé, tak to máme z krku. S Jane si to ještě vyřídím... Vy zatím běžte. A prosím, sežeňte mi zpátky bratry, vzkažte jim, že se omlouvám, ale že je naléhavě potřebuji. Felixi, nejlépe ty, tebe budeme ještě potřebovat, vrať se s nimi,“ nařídil Caius.

Felix se zamračil, přikývl a s ostatními odešel. Zůstali jsme s Caiem v knihovně sami, nedělalo mi to dobrý pocit.

„Budeš se tu mít jako v bavlnce.“ Přiblížil se ke mně a propletl nám prsty. Opět se mi to jen zdálo, nebo větu rozeznívala sladká ironie? Odvrátila jsem hlavu před jeho polibkem.

„Ale no tak... Já vím, že jsi zmatená. To se časem vylepší, opravdu.“

Znechuceně jsem polkla a modlila se, ať tu „bratři“ jsou co nejdříve.

Náhle se rozrazily dveře. Caius mne uvolnil z jeho objetí a oddálil se.

„Co potřebuješ, Caie?“ optal se Aro, bez znaku vlídnosti v hlase.

„Aro... Prosil bych, kdybys nám dal veškeré detailnější informace, potřebuji, abys mi je potvrdil.“

Aro pokýval a spolu s třetím z trůnu a Felixem se připlížili za námi. „Co přesně?“

Caius naklonil hlavu, zamyšleně se na mne podíval. „Proměna?“

Třetí z trůnu vzal knihu, kterou zpět přinesl Aro, a nalistoval opět tu samou stranu. „Minimálně měsíc po zaujetí místa v sídle.“

Caius zatnul zuby, ale pak pokýval. „Svatba?“

Zachmuřeně vzhlédl od knihy. „Možné hned po proměně.“

Caius se potěšeně usmál. „A teď, abych nezapomněl – prosím, Aro, mohl bys zařídit Sylviin pokoj?“

Aro zadumaně přikývl. „Felixi? Pojď s námi.“

Vyšli jsme z knihovny, Aro za námi zavřel dveře svým klíčem a vydali se na cestu.

„Mohla by bydlet v pokojích hned vedle mě?“ zeptal se Caius, když jsme se vraceli tou samou cestou, co přicházeli.

Aro se na něj obrátil. „Vlastně jsem o tom přemýšlel, ale už jsem jí zařídil pokoj v poslední řadě, u oken... Myslím, že je to nejvhodnější,“ podotkl, když se na něj Caius rozbouřeně podíval.

Vešli jsme do schodů ve věži, prošli jimi a vraceli se ohromnou chodbou. Pocítila jsem okamžitě klesnutí teploty, které mi na pažích vytvořilo husí kůži. Aro mlčky pokračoval, až jsme stanuli v malé chodbičce, kde bylo jediným přínosem světla maličké okénko na konci.

„Tady,“ pokynul Aro na prostřední dveře, které v uličce byly. Pohlédla jsem po směru jeho paže. Pohled mne šokoval, na dveřích byla přibitá cedulka s mým jménem. Velké S se kudrnatilo do všech stran, ale nápis byl opravdu nádherný.

„Sylvio, oficiálně ti přiděluji tvůj nový pokoj, ve kterém si můžeš dělat, co se ti zlíbí. Zkus si už začít zapamatovávat chodby, kudy se jde kam, ale rozumím, je to tu nové a velké. Felixi, prosím, ujmi se toho už ty, všechno už jsme dořešili, že, Caie?“

Caius se na Ara vděčně podíval. „Zajisté. Děkuji vám. Ach, Aro? Ještě na něco jsem zapomněl. Plášť jí dáme zítra?“

„Ovšem. Dnes ji už nebudeme zbytečně obtěžovat.“

Aro, Caius a třetí z trůnu odešli pryč. Felix vedle mě trpělivě stál, čekal, až začnu vnímat.

„Takže... Co teď chceš vidět?“ zeptal se mě gentlemansky. Možná nebyl tak špatný.

Přestože jsem byla oslovena tak významnou, milou otázkou, byla jsem na rozpacích, co odpovědět. Popravdě jsem mohla říci pouhé nic, protože mne tu opravdu nic, dočista nic nezajímalo. Ale pro mé dobro jsem se na něj nejistě podívala a rychle přemýšlela, co by mě tak, v tuto chvíli, zajímat mělo.

„Dobře, tak... třeba...“ začala jsem, ale znovu se odmlčela. Hlasitě mi zakručelo v břiše. To je to už taková doba od snídaně?

Felix na mne bez výrazu mrkl. „Tak se mnou pojď nakoupit, v kuchyňce nic není, uděláme ti jídlo.“

Zmateně jsem pokývala. „Tak fajn...“

Felix vyrazil na konec chodby. „Počkáš tu na mě? Převleču se a vezmu si čočky... Nebo můžeš jít zatím k sobě, ale nikam neutíkej.“

Vynasnažila jsem se o přesvědčivý úsměv, náhle byl pryč. Zůstala jsem na místě, jako chladem přimražená, bylo toho na mě zkrátka... moc. Nedokázala jsem souvisle přemýšlet, zdravě uvažovat, natož být sama schopná nějakého rozhodnutí. Přetrvala jsem tedy na stejném místě, kde jsem stála. Rozhlížela jsem se kolem, bylo tu černé prázdno. Nalevo se rýsovala hlavní chodba, lemována plápolavými světly ohně. Byla jsem v prvním patře, pokud jsem to správně vypočítala.

„A jsem tu,“ ozvalo se náhle nedaleko mě. Ohlédla jsem se po směru a spatřila Felixe v černém  obleku. Musela jsem uznat, že v tmavě šedém hábitu byl... přirozenější. Hnědé oči se na mě nevzrušeně dívaly a čekaly, až vykročím za ním.

„Budeme muset jít komplikovanější cestou, je to tu trochu zmatené,“ usmál se a vedl mne dlouhou chodbou do věže, kde jsme mlčky sešli patro a opět se stejnou cestou vraceli. Přemýšlela jsem o tom, jestli tenhle hrad není jen o kroku vpřed a vracení. Blbá myšlenka.

Vešli jsme do chodby s kamennými, masivními sloupy, okamžitě jsem usoudila, že jdeme stejnou chodbou, jako do sálu. Jak jsme procházeli, na zdi se vytvářely obludné hry světel a stínů.

Na místě křížení chodeb jsme zabočili doleva, na druhou stranu od sálu. Chodba se proměnila v obyčejnou, jako vedly k věžím.

Znenáhla jsme vešli do místa, kde se chodba pojila s výklenkem do strany. Byla to jakási místnost.

„Buon pomeriggio,“ vylekal mne hlas z postranní místnosti. Zvědavě jsem hledala osobu, která zdravila – na křesle před stolkem seděla nějaká opálená žena, vřele se na nás usmívala.

„Buon giorno,“ odvětil Felix monotónně. Rychle jsem také zabrblala na pozdrav.

„Gianna, naše recepce,“ informoval mne polohlasem, jen co jsme vyšli z krajního doslechu. „Je tu jediný člověk v sídle.“ Podíval se na mě a rychle dodal „No, tak už ne,“ usmál se, ale z úsměvu jsem necítila žádné povzbuzení. Měl ke mně chladný odstup. Stanuli jsme v temném koutě, těsně před... výtahovými dveřmi. Felix zmáčkl tlačítko, slyšela jsem, jak se k nám výtah poslušně posouvá.

Bylo toho tak moc, že jsem se ani neměla chuť ptát. Vlastně, proč?

Felix vstoupil do výtahu jako první, pokynul rukou, ať jdu za ním. Kabina nebyla malá, vypadala luxusně. Stiskl tlačítko garáže a výtah se s námi rozjel. V ten samý okamžik se spustila operní hudba. Jak již jsem ale řekla, sílu ptát se jsem vyloženě postrádala.

Výtah zastavil, já bezmyšlenkovitě vyšla za Felixem. Vyšli jsme do temné, černé díry, neviděla jsem ani na krok.

„Pojď.“ Chytil mne za ruku. Táhl mě někam, neznámo kam, jediné, co jsem dokázala v tu chvíli vnímat, byla temnota, vymeteno v mysli a ztuhlý chlad, daleko větší, než v podzemí u sálu. Cítila jsem, jak mi z úst vychází obláčky páry.

„Tady,“ zastavil se náhle, já s ním. Do mých očí udeřilo znenáhla protivné zablikání, jak spustil dálkové odemknutí auta. V tu malou vteřinku jsem poznala naleštěné, černé BMW. Zamrazilo mne. Upíři ve starobylém hradu, s notebooky, luxusním výtahem a černými bouráky. S čím se ještě nevytasí?

Felix vedle mě mi otevřel dveře spolujezdce, po tmě jsem se dohrabala na sedačku. V tu chvíli již seděl vedle, zabouchl dveře.

Auto nastartovalo, kužely světla nasvítily řadu dalších, luxusních aut, jedno vedle druhého. „To koukáš, viď,“ zazubil se a rychle vyjel po úzké silničce.

Znenáhla nás oslepil silný příval denního světla, Felix otevřel okénka. Vyjížděli jsme těsně kolem skály, na které hrad stál. Vedla tudy úzká silnička, pod námi byla další stráň dolů, borovice, a kam až oko dohlédlo, vlnila se barevná pole. Nasávala jsem svěží vzduch a naivně si představovala, že bych se tudy proháněla s balíčkem temper. Silnice se po chvíli začala zlehounka zvedat, v dáli jsem zahlédla hlavní silnici.

Zanedlouho jsme se již řítili nekonečnou dálnicí, neřekla bych, že se zdráhal pořádně dupnout na pedál. Nonšalatně kličkoval mezi „pomalými“ auty.

Celou cestu jsem zachmuřeně vyhlížela z okénka, jenom samá pole, stromy, pole, stromy... Bezmyšlenkovitě jsem zírala, světlá zeleň se střídala s tmavou, kručení v žaludku sílilo a sílilo. Byl to den, kdy mi o nic nešlo. Pocit, který se mi postupně od rána vkrádal do mysli, si ji teď již celou podmanil. Všechno mi teď bylo ukradené. Děsivě ukradené. I vlastní život mi byl ukradený. Stejně brzo skončí.

Z mých bezedných myšlenek mne vytrhlo až náhlé zpomalení. Ani jsem nepostřehla, že jsme vyjeli z dálnice. Zvenčí jsme ale stále velkou rychlostí míhali šmouhy stromů, celá obloha stále pod našedlou přikrývkou mračen.

„Už jsme skoro tady,“ informoval mě, když jsme minuly značku Firenze.

Můj výhled z okénka se změnil, ale mému vymeteno v mozku to příliš nevadilo. Spokojila jsem se se sledováním řidičů v autech, projíždějících ve vedlejších pruzích. Sem tam jsme odbočili, sem tam čekali na semaforu. Tolik informací v jednom dni bylo bezmála unavující. Upír. Upír. Je to upír. V jednu chvíli jsem se cítila jako ve snu. Vždyť to nemůže být reálné. Málem se mi začala klížit víčka.

„Vystupovat,“ zavelel můj řidič. Mírně jsem sebou škubla, ale poslušně vystoupila a zabouchla za sebou dvířka. Felix stál již vedle mě.

Konečně jsem spatřila, kde to stojíme – před vchodem do obrovského hypermarketu, na samém vršku střechy stál nápis unicoop.  Vyrazili jsme spolu po malém chodníčku, vedoucím dovnitř. Uvědomila jsem si, že vypadáme jako celkem zažitý pár. Nějak se mi ta představa protivila, i když tak pohledného partnera by mi mohla závidět kdejaká. Haha.

„Dojdu pro vozík,“ prohodil Felix přes rameno, když vykročil k malému přístřešku. Za chvíli jsme pokračovali, před námi se vozík spokojeně drandil. Vlastně jsem i byla zvědavá, co bude nakupovat. A jak to všechno bude probíhat.

Kolem nás bylo všude plno regálů, po levici bylo oddělení s technikou, po pravé straně vína a piva. Přejeli jsme. Felix se tu nejspíš v podstatě vyznal, kličkoval mezi regály, zachmuřeně prohlížel zboží. Konečně jsme se zastavili u košů s pečivem.

„Jak dlouho vydrží bageta?“ zeptal se mne náhle, malinko mne svou otázkou vyvedl z míry.

„Jak jako...“ usekla jsem se. Chápala jsem poněkud pomaleji, než se zdravým rozumem.

Felix protočil panenky, do sáčku, který si utrhl, naházel tři bagety. Pytlík bezstarostně pohodil do košíku a zamířil dál.

„Jíš šunku?“ položil mi další otázku, když jsme stanuli před oddělením s uzeninami. Souhlasně jsem přikývla. Byla jsem vlastně ráda, že se mě ptá, a vůbec, že mi kupuje tyto... celkem chutné věci. Představovala jsem si, že nakoupí to nejlevnější, aby jen stačilo, že je to jídlo. Přejeli jsme k mrazícímu regálu, pobídl mne, ať si do košíku naházím, co chci.

Nejistě jsem do košíku pokládala různé potraviny – od mazacího sýru po nízkotučný jogurt.

Když jsem mu mlčky naznačila, že je to všechno, rozjel se opět nějakým směrem. Zastavili jsme se u instantních polévek.

„Nevadilo by ti to, že ne?“ zeptal se, když vhazoval do košíku různé druhy sáčků. Hrášková, sýrová, gulášová, několik brokolicových, ostatní jsem nezachytila. Opravdu se mi to jen zdálo, nebo byl vážně poněkud znervóznělý?

Ještě nějakou dobu jsme téměř mlčky brouzdali po obchodě, poté konečně zamířil k pokladně. Jídlo na týden, usoudila jsem.

Když na nás došla řada, zaplatil kartičkou a všechen nákup vyházel do igelitových tašek. Ne, že by jich bylo málo. Po třech v obou rukách.

„Mám ti pomoct?“ nabídla jsem se, při pohledu na ně. Bylo mi ho líto. Ale jen málo. Maličko.

Rozesmál se, ale nic neřekl. Došli jsme k autu, všechny naházel do kufru. Z jednoho pytlíku mi vyndával suchou bagetu. Vyjeli jsme.

Ze zpáteční cesty si téměř nic nepamatuji. Jen to, že jsem spadala do nouzového stavu mozku, ze všech vypětí, uvolnila jsem se. Všechno pro mě bylo stejné, každá šmouha, každé pole, každý strom. Ta doba se scvrkla do neuvěřitelně malé kuličky, na kterou mám jen takovou vzpomínku, jako by byla jeden okamžik.

Doba, kdy se mi myšlenky začaly členit, byla, když jsme vjeli do černočerných garáží. Nedopadal sem ani jediný záchvěv světla. Necítila jsem se tu příjemně.

Když vyndal z kufru pytle s jídlem, zaklapl kufr a zamkl auto, pobídl mne, ať se ho držím za zápěstí. Měl plné ruce.

Slepě jsem klopýtala za jeho ohromnou postavou, až jsme konečně došli zpátky k výtahovým dveřím. Výtah zastavil, Felix mne nechal vstoupit první, poté nastoupil i on, oběšený taškami. Připadala jsem si trošičku jako nějaký zloduch, který spotřebovává ke svému žití ohromné náklady. Pak jsem si ale uvědomila, že lidský život je daleko větší náklad, než pár tašek, co spotřebuji já.

Jen co jsme vyšli z výtahu a prošli kolem Gianny, odbočili jsme doleva. Po schodech ve věži jsme vystoupali dvě patra, usoudila jsem tedy, že jsme nyní přicházeli stejnou chodbou, jako ke knihovně.

Avšak Felix se po prvních pár metrech zastavil a neochotně loktem stiskl kliku u vedlejších dveří. Zvědavě jsem vkročila do místnosti hned za ním, stanuli jsme v poměrně malé, ale útulné kuchyňce. Bylo tu koneckonců všechno, co v normální domácnosti – ale jedna věc tu přeci jen byla jiná, a to hnědé, kamenné zdi, sálající nepříjemný chlad.

Felix položil balíky na zem, rozhlédl se a zamyslil.

„Pomož mi, prosím, to jídlo roztřídit. Tady je skříň, tam dávej všechno, co nepotřebuje být v lednici. Do mrazničky tady dávej všechno, co do ní patří, a co nevíš, nech bejt.“

Poslušně jsem přikývla a pustila se do první tašky.

Když jsme s vybalováním skončili, zdvořile mi poděkoval a zeptal se mě, jestli ještě chci něco k jídlu. Odpověděla jsem mu, že ne, byla jsem již natolik unavená, že jediné, co jsem nutně potřebovala, byl odpočinek.

„Dobře... Tak si jdi do nového pokoje a... Já tě tam radši dovedu.“

Mlčky jsem ho následovala o patro níž, a jen co mne zavedl před dřevěné dveře s tepaným „Sylvia“, vpadla jsem dovnitř.

Nestačila jsem se po pokoji moc porozhlédnout – jen jsem zaregistrovala postel, přitisknutou ke zdi se dveřmi, okno na protější straně, dřevěný stůl v koutě pod ním a mohutnou skříň z tmavého dřeva, postavenou na straně zbývající. Jediné, co mne teď zajímalo, byla postel. Plácla jsem sebou do ní, aniž bych nad tím nějak přemýšlela. Ještě nepatrnou chvíli jsem vnímala škvírky a jemné pavučinky v kamenném stropě, ale posléze se vše rozplynulo a já jsem upadla do bezvědomého spánku.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek See through the evil eyes - 10. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!