Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » See through the evil eyes - 11. kapitola

07.08.2010 (16:30) • Yasmin • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1333×

Pravda bývá podivnější než smyšlenka.¹

„Sylvio!“ třepal se mnou někdo za rameno. Nechte mě spát...

„Vzbuď se,“ syčel ten hlas. Nebyl nijak sympatický.

Caius! Okamžitě jsem byla probuzená. Mžourala jsem na něj svýma ospalýma očima, z jeho výrazu jsem nevyčetla žádný soucit.

„Jak dlouho bys chtěla spát? Je devět,“ oznámil mi nepřátelsky. Obtěžovala jsem ho tím snad? A jak je vůbec možné, že jsem spala tak dlouho? Pokud si správně pamatuji, usnula jsem odpoledne...

„Hmm,“ dala jsem mu najevo svou lhostejnost. Měla jsem děsivou chuť ho popudit, jen nevím, kde se ve mně ta odvaha brala.

„Vstaň, všichni tu už na tebe čekáme,“ nařídil mi a odešel. Dveře práskly.

Mé probuzení nebylo dostatečné, abych dokázala vnímat živě. Promnula jsem si oči a posadila na posteli. Všechno tu bylo tak, jak jsem si pamatovala ze včerejšího odpoledne – malé okénko, tmavá, masivní skříň, skromný psací stolek s židlí a postel, na které jsem ležela. Tvořil ji nějaký nevzhledný, nepohodlný povlak spolu s malým polštářkem.

„Snídaně se nese.“ Rozrazily se dveře, stál v nich Demetri. Usmíval se od ucha k uchu, na obou dlaních nesl po číšnicku tácek s obloženou bagetou a kouřící hrnek.

Jeho výstup mne mírně šokoval, byl jiný, než můj první dohližitel – oproti Felixovi si ke mně, jak jsem poznala, žádný chladný odstup nedržel. Možná taky není tak špatný.

Nohou za sebou zakopl dveře a královsky mi svůj tác položil do klína. Přisedl si vedle mě.

„Takže ty jsi tu vlastně náš první člověk, co tu přežívá,“ naklonil hlavu a sledoval mojí tvář. Demetri byl pohledný, hodně mrkal očima a koutky úst měl v jednom kuse roztažené. Typický provokatér, v dobrém mínění.

„Hmm,“ nenechala jsem svou neprůstřelnou masku prorazit napoprvé.

Do ruky jsem si vzala z tácu bagetu a začala jíst. Stále mne sledoval.

„Jak to s vámi s Caiem vůbec bylo?“ zeptal se znenáhla, jeho otázka mne nepříjemně zaskočila. Copak... Nikdo nic neví? Měla jsem to v hlavě neuspořádané. Ani jsem ještě neměla volný čas popřemýšlet nad spalující bolestí Jane, duševního mučení Aleca a všechno okolo, natož se zabývat, co si o nás ostatní myslí.

„Eh já...,“ polkla jsem a zadívala se mu do krvavých očí.

Demetri se pousmál. „Ty ho nemáš ráda.“

Zavřela jsem oči, přemítala jsem, jak to vůbec ví...? „Ne.“

Pokrčil rameny. „Myslel jsem si to.“

Zamračila jsem se, takže si o nás ostatní dělají své úsudky? Nevěří tomu, co všem řekl? Ani jsem nevěděla, jestli je to dobře nebo špatně. Asi to bylo stejně jedno.

Když jsem dojedla bagetu a dopila čaj, nemohla jsem si odpustit otázku. „To... jak mi dělala Jane a Alec, co to bylo? Umí to všichni?“

Demetri se na mne nechápavě zadíval. „Mají dary. Víš co? Řeknu Alecovi, ať ti něco o tom poví.“

„Proč Alecovi?“ podivila jsem se.

Demetri vstal. „Protože s ním budeš mít lekce historie,“ zazubil se. „Ale teď už jdeme, v sále už čekají.“

Zatnula jsem zuby, aby to ve mně nezačalo vřít bezmocným hněvem. Zase nějaké shromáždění, aniž by mi dal kdokoli vědět, co tam budu dělat.

„Kdo čekají a co tam budeme dělat?“ zeptala jsem se nevlídně.

Demetri už stál ve dveřích. „Přidělí ti Voltérské členství,“ zašeptal teatrálně a s mimickým posunkem ladně proplul dveřmi.

Ušklíbla jsem se. Tak Voltérské členství... To se mi ten druhý den pěkně rozjíždí.

Vedl mne bludištěm chodeb, než jsme konečně dorazili před sál. Nenápadně se zastavil, nadechl a stejně jako Felix, jedním šmahem otevřel dveře.

Přede mnou se naskytla stejná scenérie jako minule. Aro, Caius a Marcus na svých směšných trůnech, Alec s Jane po levici, ostatní upíři napravo. Jediné pozitivum, které jsem postřehla, bylo, že tu bylo podstatně méně upírů než minule. Nižší riziko smrti, pomyslela jsem si trpce.

„Drahá Sylvio,“ přikráčel ke mně Aro úplně stejně jako včera. Bez výrazu jsem sledovala, jak na mě nadšeně shlíží a objímá kolem ramen. „Dnes ti otevřeme dveře do tvého nového, krásného jsoucna, souhlasíš?“

Nehledě na můj nesouhlasný pohled, předvolal před sebe Felixe. „Felixi... Prosím, dones vše potřebné.“

Felix se vytratil do zákulisí za trůny.

„Nicméně, za měsíc je dohodnuta tvá proměna – je načase, aby jsi poznala všechny fakta našeho klanu, od toho jsme se tu teď přeci sešli. A, Felixi, děkuji,“ převzal od Felixe do rukou tmavý plášť, ostatní nechaje v jeho napřažených pažích.

„Nyní ti slavnostně obleču tvůj nový plášť, jak se patří. Dohodli jsme se spolu s bratry, že ho samozřejmě nemusíš nosit stále, je to pro tebe jako pro člověka přílišný zmatek. Prosil bych však, aby jsi ho skladovala pečlivě a na shromáždění a různá společenská jednání ho opravdu nosila – nicméně jsi již naší součástí, bylo by opravdu nevhodné, aby jsi k těmto podobným událostem chodila takto oblečená.“

Aro se na mne zkoumavě díval, až mi konečně poručil, ať se k němu obrátím zády. Přes tělo mi omotal nějaký háv, vzadu mi ho zapnul. Nechala jsem se obrátit a zvědavě si prohlížela, jak v tom vypadám. Směšně. Nemohla jsem popřít, že by to jako oblek byl vskutku skvostný, ale moje tenisky typu conversek se k tomu... jaksi nehodily.

Když Aro spatřil můj pohled pozastavený na špičkách bot, rozesmál se. „Felixi, dones nějaké boty,“ poručil. Felix opět zmizel v pozadí.

Znovu se objevil, v ruce pár černých, lesklých lodiček. Postavil mi je před sebe a poodstoupil.

Nejistě jsem se podívala na Ara, ten přikývl. Vyzula jsem si své oblíbené boty a jemně vklouzla do těch nových, staré si ode mne okamžitě někdo vzal a odnesl.

„A teď to nejdůležitější, drahá. Opravdový znak. Felixi.“

Felix opět předstoupil, Aro si od něj vzal masivní přívěšek. Ukázal mi ho, byl dočista stejný, jako měli všichni tady. V krku se mi začal samovolně dělat nepříjemný knedlík.

Aro mne obešel, nadzdvihl vlasy a dlouhou dobu něco nastavoval. Poté mne obešel zpátky, úsměv mu na tváři zářil jako sluníčko. „Sylvia Volturi,“ pronesl významným hlasem. Celý sál dojatě zatleskal.

Nespokojeně jsem shlédla na vznešené Vé, přiléhající mi k hrudi. Opravdu jsem takhle měla být šťastná? Bezmocně jsem se rozhlédla po krvelačných očích, opět se zastvila u Jane. Vypadalo to, že v tomto momentě mne snad nenáviděla desetkrát víc než předtím.

„Nuže, když už jsi v naší společnosti, možná by bylo zdvořilé se představit, včera jsme to nějak... zanedbali. Marcu?“

Marcus sešel ze svého trůnu a velmi pomalou, chátravou chůzí ke mně po chvíli došel. „Sylvio – Marcus, náš bratr. Někteří upíři tu mají dary. Marcus jeden také má. Cítí vztahy mezi osobami.“

V tu chvíli ve mně hrklo. Už jsem tomu rozuměla... On musí vidět, jak Caia nenávidím.

„Sepsal většinu zákonů sám, ale nyní se uplatňuje spíše pouze jeden. Ale o tom ti Alec popovídá jindy,“ pokračoval Aro.

Marcus napřáhl svou seschlou paži, aby jsme si potřásli. Jeho ledový stisk mne zamrazil. Upíři.

„Caie,“ mrkl na mého budoucího snoubence. Caius nadřazeně sešel z trůnu, došel k nám.

„Caia ti objasňovat nejspíš nemám právo, na to se musíte poznat sami. Snad jen, co nyní mohu říci je, že Caius žádný dar nemá – avšak to mu přeci nikdo nevyčítá. Je naděje jedna ku padesáti, že proměněný upír bude mít nějakou schopnost.“

Aro se usmál, pootočil se na další. „Jane,“ převolal si jí.

Se smíšenými pocity jsem zkoumala její výraz, nevěděla jsem, jestli se mám litovat, tvářit se stejně nenávistně jako ona nebo se jí smát. Všechno ve Volteře mi bylo proti srsti.

„Jane, naše tajná zbraň. Vypadá jako andílek, že?“ rozesmál se Aro, oči upřené na jeho nejoblíbenější gardistce. Jane vycenila zuby, ale okamitě se ovládla. Věnovala mi natolik líbezný úsměv, který mne doslova přimrazil k zemi. Šel z ní strach.

„A právě od Jane by nikdy nikdo nečekal, co dokáže. Pouhou myšlenkou působí spalující bolest... Ale vlastně, ty už sis jí sama zažila, že?“ Pohlédl zachmuřeně na Caia.

„Alec. Alec, náš další poklad. To, co umí, jsi zažila již také. Možná ti o sobě něco prozradí, při historii.“

Alecův obličej se zkřivil odporem. Koutky úst se mi samovolně rozjely. Tohle byla opravdu zábavná dvojka.

„Felixi,“ nepřestával s představováním Aro. „Felix žádný dar nemá, ale za to má něco stejně důležitého. Při boji oplývá živočišnou náturou, je rychlý, silný a je na něj spoleh.“

„Renato? Ona je něco jako můj osobní štít,“ zasmál se Aro. Jeho představení ho, jak se zdálo, vyloženě bavilo.

„Demetri, nejlepší ze stopařů na planetě vůbec,“ pokynul rukou k mému druhému opečovávateli. Demetri se na mě pobaveně díval.

„Takzvaně dokáže vyčmuchat každičkou osobu, ať už je kdekoliv. A tohle je Chelsea, dokáže pomotat vztahy mezi lidmi.“

Nerozhodně jsem stála a koukala, co bude dál.

„Nu a to je asi vše... Alecu, byl bych rád, kdybys s ní teď šel a... objasnil jí ty nejstručnější základy,“ nařídil Aro. Všichni ze sálu se začali pomalu vytrácet, slavná trojka zůstala.

Jane kolem mne nenávistně prošla, Alec kráčel vedle mne, na druhou stranu než většina ostatních.

Srdce mi divoce bušilo, byla jsem s jedním z mých mučitelů. Může mne ve vteřince zase skolit. Může mě zabít. Může cokoli jiného. Nenávidí mě, stejně jako většina gardy. Stoupala jsem za ním po točitém schodišti, zanedlouho jsme stáli přede dveřmi mého pokoje.

Alec se zastavil, abych mu otevřela. Vešli jsme do místnosti. Nerozhodně stál uprostřed, já si sedla na postel.

„Tak co teda bude?“ zeptala jsem se ho arogantně, neměla jsem ho ráda. Ostatně on mě taky ne.

Sjel mne pohledem. „Co myslíš? Musím tu do tebe nahustit nějakou historii, kterou bys ani neměla vědět.“

Polkla jsem, byla jsem si vědoma, že v boji proti nim jednoznačně prohrávám. „Hm.“

Nenávistně si oddechl a přisunul si k sobě židli od stolu. Dlouze se na mě zadíval, pak začal.

„Tak od začátku. Jsme nejmocnější klan, co kdy existoval, hrajeme roli dá se říci královské rodiny v našem světě. Aro, Caius a Marcus byli proměněni kolem třinácti set let před Kristem, postupně jejich moc sílila. Hele, mě to vážně nebaví – chceš slyšet něco určitýho? Koukáš na mě jak retardovaná myš a vůbec, nepřipadá mi, že by tě to nějak dvakrát zajímalo.“

Koutky úst se mi opět samovolně rozjely. „Retardovaná myš?“ naklonila jsem hlavu pobaveně. Jak to tak vypadá, tahle garda, jakkoli se před Arem tváří důstojně, jsou pouze... obyčejní spratci.

Alec protočil panenky. „Chceš něco slyšet? Mám i jiný činnosti.“

Stiskla jsem pevně rty, abych se nezačala smát. Tohle děcko bylo vážně k sežrání.

„Jo, chci slyšet... umm...“ zamýšlela jsem se, abych ho vytočila.

Alec nadzvdivhl jedno obočí. „Mám práci, tak dělej.“

„Jsi otravnej,“ ušklíbla jsem se. Aspoň s někým se tu dalo bavit.

Zúžil oči do malých škvírek.

„Nee, nee, omlouvám se,“ zhrozila jsem se. Jen ne ta mlha...

Zadostiučeně se usmál. „Pořád jsem otravnej?“

Nedokázala jsem potlačit smích. „Možná... Hej, jak to děláš?“

Naklonil hlavu. „Jsem talentovanej,“ pronesl s nevážnou grimasou. „Třeba budeš taky talentovaná.“

Sklopila jsem oči. „Já nechci být...-“ zašeptala jsem.

„Upírem?“ dořekl za mě. „Netrap se, prožiješ si tři dny toho, co dělá Jane, a pak už nikdy víc, teda... no, s tím, jaká Jane je, asi ještě hodněkrát, ale to přežiješ.“

„Přežiju,“ ufrkla jsem si. „Nikdy k vám nebudu patřit.“

Alec si pobaveně olízl rty. „A teď k nám nepatříš?“

Podívala jsem se na něho. „Nikdy ne svým srdcem.“

„Jednou budeš.“

Zakroutila jsem hlavou. „Ne.“

On nevěděl o tom, jaký Caius byl. Nedokázal by nikdy pochopit, proč bych k nim nechtěla patřit, ani proč k nim patřit nebudu. Nikdy...

„Ty to nechápeš,“ usmál se Alec. „Dáváme ti všechno, co je v našich silách.“

Ušklíbla jsem se. To určitě. „Já to chápu, ale -“

„Jak bys mohla?“ zeptal se naštvaně. „Jsi tak mladá a nezkušená!“

„Mladá?“ opakovala jsem zarmouceně po něm. „Je mi šestnáct.“

Alec se rozesmál. „A mně tři sta šedesát tři, Sylvio.“

Zamrazilo mne. Divný pocit se mne ne a ne pustit... Rozmlouvat s půl čtvrtého století starým Alecem pro mne nebylo všední. Najednou jsem nevěděla, co odpovědět.

„Z toho si nic nedělej, za pár století se téměř vyrovnáme,“ zazubil se. Že by jeho maska odporu spadla? Možná mě tu mohl mít někdo rád.

„Hmm.“

„Děláš, jako kdyby ti ta představa nic neříkala.“

„Taky, že neříká,“ odsekla jsem.

Alec pokrčil rameny. „Co teda chceš vědět? Mám s tebou mít hodinu historie.“

Protočila jsem panenky. „Nó, tak třeba... mi řekni něco o jednom z vás.“

Alec se zamyslil. „O kom?“

„To je jedno.“

Dveře do pokoje se náhle rozletěly.

„Svačiná,“ vkročil Demetri s rozpůlenou bagetou. „Och... Omlouvám se, že ruším, netušil jsem, že se tohle zvrhne v nějaké... doupátko lásky.“

Do lící se mi drala krev. „Máme hodinu historie,“ podotkla jsem suše.

„To je mi naprosto jasné,“ uchechtl se Demetri. Očividně se hodně bavil. „Tady máš něco na posílení, ať se vám... dobře pokračuje.“ Provokatér!

Sklopila jsem hlavu, aby mi zvlněné vlasy zastínily tvář. „Nech toho,“ zamumlala jsem a natáhla ruku, do které mi bagetu vložil.

„Už mizím,“ pokrčil rameny výmluvně. „Přerušil jsem nějaké plány?“

„To už stačilo, starouši,“ naklonil hlavu Alec. „Všichni chápem, že po Sylvii jedeš.“

Demetri se zastavil uprostřed kroku. „Co, prosím?“

Alec se uchechtl. „Neruš.“

Demetri se obrátil na podpatku. „Budu poslouchat za dveřmi.“

Byla to faktická zábava, pozorovat je. Připadali mi jako dva neschopní šašci, jen už abych byla doma... Chloe, chudák Chloe! Olivier... Má ztřeštěná matka...

„Cvoku,“ odfrkl si Alec, když za Demetrim zaklaply dveře. „Tak o kom chceš něco slyšet?“

Zatnula jsem zuby, náhle už mi do mluvení nebylo. Zavřela jsem oči. Polkla jsem. „O nikom. Chci domů.“

„Hele – já chápu, že se ti tu nelíbí, ale za pár let stejně všichni tvoji známí zemřou. Netrap se tím.“

Jeho odpověď mě dostala.

„Padej,“ zašeptala jsem, aniž bych si řádně uvědomovala, co dělám. „Prostě jen vypadni.“

Alec se na mě nechápavě podíval. „Tak promiň,“ pokrčil rameny. „Chci ti to jen ulehčit.“

Vzhlédla jsem. „Jak, ulehčit? Mučíte mě tady!“

Sklopil oči, jako kdybych trefila do černého. „Odsud se nedostaneš.“

Odfrkla jsem si. To jsem už dávno věděla. „Tak se zabiju,“ pronesla jsem s chladnou lhostejností.

Alec poděšeně vzhlédl. „Ty cvoku! To nesmíš. To...“ Usekl se.

Usmála jsem se. „Kdo mi v tom zabrání?“

„Řeknu to a budeš to tu mít ještě horší.“

Skopla jsem si lodičky, které jsem dostala od Felixe a přitiskla kolena k bradě. „Když ti to pomůže.“

Alec se narovnal na židli, zhluboka se nadechl, jako by už chtěl začít znovu protestovat, ale potom výdech pomalu vypustil. „Neuděláš to.“

„Vy jste si všichni tak strašně vším jistí,“ ušklíbla jsem se. „Nikdy tu s vámi nebudu.“

Alecovi se ta hra nejspíš přestávala líbit, zlhostejněl, stejně jako já. „Hm.“

Pohlédla jsem na něj.

Zamrkal, vstal. „Sylvio, opusť tyhle myšlenky. Zatím máš ještě... celkem dost času. O kom chceš vyprávět?“

Ukousla jsem si bagety. O kom by mi mohl vyprávět? K smrti mě zajímala historie jeho, ale bála jsem se mu to nadhodit. Pokrčila jsem rameny.

„Ježíšmarjá, s tebou se nedá normálně mluvit,“ spráskl ruce.

„Hmm,“ pokrčila jsem znovu rameny a v poklidu si žvýkala sousto. Stejně mě to nezajímalo.

„Odkud jsi?“ zarazila mne v polovině sousta jeho otázka. Podiveně jsem vzhlédla.

„Z Francie.“

Alec pokýval. „I Demetri.“

„Poslouchá za dveřmi,“ zasmála jsem se. Pomalu, velmi pomalu jsem si začínala připouštět, že Alec byl v podstatě milý. Ale balancovala jsem na takovém pokraji, že jsem byla ve vteřině ochotna přepadnout k opačnému názoru.

„Neposlouchá,“ zavrtěl hlavou.

Chvíle ticha, která rozeznívala můj pokoj do sladké harmonie, mi byla příjemná. Násávala jsem vůni dřeva a, ačkoli jsem si to byla ochotna připustit, moje srdce plesalo nad jeho přítomností. Jediná osoba, která se ke mně nechovala, jak k... obyčejnému člověku.

Náhle se na dveře ozvalo rázné zaklepání, poté se otevřely. Stál v nich Aro.

„Jak pokračujete?“ naklonil hlavu, očima přelétal mezi mnou a Alecem. „Co už víš?“

Hrklo ve mně, když jsem spatřila jeho neprůstřelný pohled. „Umm... Moc si toho nepamatuji... Tedy... Jen to, že jste nejmocnější klan, máte zákony, gardu, máte dary, umm...“

„Výtečně, Alecu. Pokračuj,“ usmál se Aro, v sekundě byl zase pryč. Srdce mi zběsile bušilo.

Pohlédla jsem na Aleca, který sledoval špičky svých bot. Nešlo mi jeho přítomnost nějak analyzovat, cítila jsem k němu vřelý odpor, přitom jsem ho ve své podstatě měla trochu ráda. Nedokázala jsem ho vnímat o nic víc, než mocnou silou opředené dítě, které se ke mně, ačkoli jsem si to nedokázala vysvětlit, chovalo příjemně, jako dítě, které bylo mladší, a přesto o tolik starší než já, jako duch mlžného oparu nad rybníkem, co se za chvíli stejně rozplyne. Cítila jsem svoje srdce v hrudi, jak namáhavě pumpuje.

Alec na mne pohlédl, jeho pohled mi však připadal, že tu nejsem. „Takže... Vykonáváme nejčastěji jeden z hlavních trestů – trest smrti, když někdo poruší jeden z nejzávažnějších zákonů. Nejčastěji je to prozrazení naší existence před lidmi – ať už někdo vyjde na světlo, zabije moc lidí, až je to podezřelé a podobně. My si vyhledáme každého, hlavně díky Demetrimu. Je to stopař, jak už jsi slyšela... Samozřejmě, je na světě více stopařů. Ale ti nemají svůj dar rozvinutý tolik jako on. Jane je hlavní z gardy. Je to moje sestra... Aro jí má nejradši ze všech. My s tím žijeme.“ Odmlčel se.

Namáhavě jsem polykala přísun informací, snažila jsem se zapamatovat, kdo má jaký dar a vůbec všechno, co mi Alec vyprávěl. Ale jako by mi jeho slova šla jedním uchem dovnitř, druhým ven. Upadala jsem nechtěně do černé deprese, moje rodina, moje Chloe! Proč jsem tu uvízla? Proč se ke mně chovají, jako kdybych jim patřila? Polkla jsem a naklonila hlavu, aby pokračoval.

„Dalším zákonem jsou věci ohledně nesmrtelných dětí. Když proměníš v upíra například sotva batole, umíš si představit, co se stane? Takové mimino nedokážeš poučit, ať se chová nenápadně. Ve středověku to bylo velmi rozšířené, upíři si proměňovali malé děti, které pak oplývaly neskutečnou krásou. Byly tolik líbezné, ale dokázaly za den vyvraždit celé vesnice... Od té doby padl jasný zákon – za stvoření nesmrtelného dítěte je jasný trest. Neděláme to nadarmo. Být těchto neponaučitelných upírů, už by byl člověk vzácný. Dnes už žádné neexistuje, a pokud ano, za pár dní se o tom dozvíme a jednoduše je zabijeme. Nic víc, nic míň. Jednou to pochopíš.“

Sledovala jsem Alecovu tvář. Trpce jsem se zamýšlela nad jeho slovy. Co když nebudu mít odvahu se zabít? Skončím stejně jako oni. Stále jsem se nedokázala vymotat z hlavního šoku, že jsou... tím, čím jsou. Ale víte, když jste s nimi již den, podle jejich pravidel, v jejich sídle, podle jejich usmyslení a všeho toho, nezbývá vám nic jiného, než to spolknout. Nic jiného, než to prostě vzít – je to přirozené. Zavřela jsem víčka.

„Tak... To pro dnešek stačí, že?“ promluvil Alec, ve tváři se mu opět nerýsovala jediná emoce.

Usmála jsem se, nevěděla, co říct.

„Je ti dobře?“ zeptal se, když uviděl můj zmučený obličej. Jak by mi mohlo být dobře?!

„Jo, ale... Potřebuju něco na uklidnění.“

Alec se zazubil. „Bylo toho na tebe moc?“

„Ne, to ne... Je mi vaše historie ukradená,“ pokrčila jsem upřímně rameny. Nevytočila jsem ho, jak jsem předpokládala. Škoda.

Alec vstal, popošel ke dveřím. „Seženu ti Demetriho, ten tě uklidní.“

Nadzvedla jsem obočí, něco mi tu ucházelo. „Proč zrovna Demetriho?“

Sáhl na kliku. „Máš ho ráda.“

Nechápavě jsem na něm visela očima. „Kdes to zase vzal?“

Pokrčil rameny. „Vím to.“ A byl pryč.

¹) Staré přísloví, objevilo se v povídce Tisící druhý Šeherezádin příběh od Poea.

10. kapitola ||  12. kapitola
Shrnutí povídek

Autor: Yasmin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek See through the evil eyes - 11. kapitola: