Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sametový slib - devátá kapitola

15.02.2012 (20:30) • Puccinka10 • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1552×

Zase jsem jednou vstávala se sluncem. Tedy pokud se ten jemný, téměř neviditelný svit dal sluncem vůbec nazvat. Tomuhle tady říkají slunce?

Ospale jsem se posadila a protáhla jsem se. Slunce neslunce, tedy v tomhle případě spíš neslunce, mě probudilo na pravé poledne, jak ukazovaly hodiny.

Možná tady v jiný čas ani nesvítilo. Pomalounku, opatrně, jsem se postavila a tělo mě už naštěstí nebolelo. Od úlevy jsem vydechla. Nikde žádná modřina, žádné poranění. Stačil jeden dlouhý spánek a byla jsem zdravá.  To mi vyhovovalo.

Jelikož jsem zakopla na každém kroku, to, že se tak rychle hojím, bylo opravdu vhodné a výhodné. Bože, jak může být poloupír nešikovný?

Roztančila jsem se po místnosti a zavřela jsem oči. Lehce jsem proplétala nohama, ale nejspíš nebyl docela dobrý nápad tančit poslepu.

Skoro jsem zapomněla na své nešikovné nohy, které se teď při tanci tak nešikovné nezdály. Ale zdání lhalo. V mé taneční dráze se objevil předmět, který jsem tam nečekala, a moje ladně vypadající nohy opět nezklamaly.

S tichým vyjeknutím a jen o trošku silnějším zařváním - ksakru - jsem se rozplácla na zemi. Teď, když jsem žila sama, uvědomila jsem si, proč se mnou ve Volteře vždycky chodil minimálně jeden upír jako doprovod.

Aro mi říkal, že je to kvůli tomu, aby mi někdo neublížil, ale mně se zdálo, že se mnou chodili spíš proto, abych sebou někde nečekaně nesekla.

Vlastně ne nečekaně. To, že někde spadnu, bylo víc než očekávatelné. To já jsem byla sama pro sebe nebezpečná. Nějak mi nešlo udržet se v bezmodřinovém stavu déle, než deset minut. Vesele jsem se rozesmála a zaposlouchala jsem se.

Čekala jsem další, krásný smích, ale žádný jsem neslyšela, co mě zarazilo. Myslela jsem si, že Edward je v kuchyni nebo v obýváku, a že se smíchem přiletí, jen co uslyší pád o ten zrádný kufr. Bude se mi posmívat a řehtat se na celé kolo.

A pak mě zvedne ze země a zeptá se mě, jestli jsem v pořádku. Ale neobejde se to bez celodenního utahovaní z mé nenormálně šikovné osoby. Žádný smích jsem kupodivu neslyšela.

Zmateně jsem se postavila a rozhlédla jsem se po pokoji. Tenhle kufr byl narvaný mým oblečením a ostatními věcmi. Kde se tady vzal?

Že by Edward konečně po týdnu nošení jeho věcí zašel ke mně do bytu a sbalil mě? Neřekl mi, že tohle má v plánu. Srdce mi trochu poskočilo, když mi došlo, že když mi sem donesl kufr, asi chce, abych tu zůstávala.

To se mi moc líbilo. Kufr byl k prasknutí narvaný. Edward u toho jistě strávil nejmíň půl hodiny. Musela jsem se zasmát nad představou Edwarda v mé skříni.

Najednou mě upoutalo něco na tom kufru. A nebylo to množství mého oblečení ani představa Edwarda v mé skříni. Z kufru čouhal divný, bílý papír. Och, tohle je Edwardův styl. Sedla jsem si na zem, vyškubla jsem ho z kufru a četla jsem.

Sophie,
odjel jsem na lov. Ráno jsem ti konečně donesl věci z tvého bytu, a snad tě, až se vrátím, najdu v tom svém. Do večera se vrátím.
Edward

Krátké, stručné, jasné. Edward málokdy býval stručný a jasný. Asi spěchal. Zamyslela jsem se. Edward je na lovu. Vrátí se až večer a podle všeho mě tu chce najít. Trochu jsem se začervenala. Chce mě tady. Doopravdy mě tady chce.

Řekl mi to stručně a jasně. To už něco znamenalo. Málokdy se vyjádřil jasně, když se něco týkalo toho, co on ke mně cítí, nebo jak mě bere. Znamenalo to něco? Musela jsem si povzdechnout. V tomhle jsem se opravdu nevyznala. Mohla jsem jen tipovat a z nejasnosti jsem byla znechucená.

Zakroutila jsem hlavou a znovu se rozhlédla po pokoji a tentokrát se mé oči zastavily na mém odrazu v zrcadle. Střapaté vlasy, Edwardovo tričko. Že bych mu s novou garderóbou udělala překvapení?

V hlavě se mi vynořila představa sebe samé, oděné velmi šetrně, a znovu jsem se rozesmála. Ne, že bych to chtěla doopravdy vyzkoušet, ale bavilo mě představovat si možné Edwardovy reakce. Tu skutečnou jsem ale radši vidět nechtěla.

Bála jsem se, že by to rozvrátilo náš vztah a styděla bych se. Možná mé tělo nemělo jediné chybičky, ale neměla bych na to nakráčet k němu polonahá. Znovu jsem se podívala do zrcadla a vyplázla jsem na sebe jazyk.

Měla bych se sebou konečně něco pořádného udělat. Dokud byl Edward doma, nenapadlo mě dopřát si něco víc, než je sprcha, nedokázala jsem od něj odejít. A on lov taky velmi dlouho odkládal. Jeho oči už nebyly zlaté.

Další důkaz, že se mnou chce být. Chce se mnou trávit čas. Ale jaké má důvody? Proč? Snažila jsem se aspoň na chvíli přestat řešit tyhle otázky, které jsem si kladla pořád častěji.

Využila jsem příležitost, napustila jsem si obrovskou vanu, a strávila jsem v ní skoro celý den.
Tady jsem se nechávala unášet svými neodbytnými myšlenkami a se zavřenýma očima jsem relaxovala. Potřebovala jsem to. Musela jsem na něco přijít.

Jak koupel, tak i to přemýšlení, bylo nutné. Musela jsem popřemýšlet hned nad několika věcmi. Bohužel jsem se zasekla hned na prvním bodě mého seznamu.

A tím byl Edward. Byl to první a vlastně i poslední z problémů, se kterými jsem si nevěděla rady.

Tiše jsem si povzdechla. Jak dlouho jsem už tady u něj? Budou to dva týdny. Dva neuvěřitelně neuvěřitelné týdny.

Už jen při pomyšlení na ty krásně strávené dny jsem se musela usmívat. Začalo to tak nevinně! Když jsem se po první noci u Edwarda vzbudila, modřiny zmizely, ale i přesto jsem neustále byla opatrná.

Tedy, snažila jsem se být opatrná. Hned to první ráno, co jsem se vzbudila, zakopla jsem o vlastní nohy a efektně se skácela k zemi.

S vykulenýma očima jsem se koukala na Edwarda, který se na mě stejně vyjeveně díval. Hned, jak mě spatřil na zemi, starostlivě si mě prohlídnul, a pak… Pak se začal smát! Naštvaně jsem se na něj koukala a sbírala jsem se ze země.
„Měl si dámě pomoct, když upadla,“ vyhlásila jsem vztekle, a když se nepřestával usmívat, sama jsem se usmála nad tím, jak jsem ráda, že chápe můj žert. Vesele se na mě culil.
„Ty bez těch modřin nedokážeš žít, viď? Jedny se ti zahojily a ty si hned musíš vyrobit další!“ S nosem nahoru jsem ignorovala jeho poznámku a kráčela jsem do koupelny. Přes svůj nos jsem bohužel neviděla ten zrádný práh, který mi dopomohl k ukopnutí palce, a díky kterému se po domě rozezněly kletby a smích. To já jsem klela a opět jsem se svezla k zemi. Edward se jen smál a smál, až jsem se divila, že se od smíchu v pase nezlomí. Tohle je gentleman? Pche!

Usmívala jsem se jako sluníčko. Ne jako sluníčko z Chicaga, ale jako sluníčko z Itálie. První týden jsme se sice jen oťukávali, ale to oťukávání mělo styl a bylo plné smíchu.

Hned ten první večer jsme oba pochopili, že se víc o tom druhém nedozvíme, a tak jsme se dál nevyptávali na ty nejvíc zajímavé věci typu minulost. Nepotřebovali jsme to. Celé dny jsme proseděli u stolních her, u karet, u šachů, dokonce i u pexesa.

Ztratil u mě výhodu čtení myšlenek a já jsem ji taktně nepoužívala, a tak jsme si to všechno užili. Na konci týdne jsem mohla vyhlásit, že jsme přátelé. Popovídali jsme si o našich oblíbených knihách, zájmech, prostě o všem. Mohla jsem vyhlásit, že ho znám. A to samé mohl on říct o mně.

Krásně jsme si rozuměli. Postupně jsme poznávali povahu toho druhého. A bylo jasné, že stejně jako se ta jeho líbila mně, tak se ta má líbila jemu.

Dozvěděli jsme se o sobě spoustu věcí typu - oblíbená barva, oblíbená kniha, a podobně. Jediné, co jsem o něm vlastně nevěděla, byla ta jeho minulost.

Všimla jsem si, že tohle slovo nemůže ani slyšet a přestala jsem ho používat.

A uvědomila jsem si, že to, co bylo, nepotřebuju znát. Žili jsme přítomností. On byl čím dál tím veselejší a mě to těšilo, neboť jsem věděla, že je to díky mně.

„Sophie?“ oslovil mě jednou večer, když jsem se už ukládala k spánku a odhrnul mi vlasy z čela. Jen jsem hmkla a on se jistě pousmál.
„Děkuju,“ zašeptal. Na tohle jsem hmknutím odpovědět nemohla. Za co mi děkuje?
„Nemáš mi za co děkovat, a myslím to doopravdy, není to jen fráze.“ Opravdu mi neměl proč děkovat, nic jsem pro něj neudělala. Spíš já bych měla vyslovovat slova díků.
„Ale mám. Díky tobě se znovu usmívám, směju. Kdybys mě viděla před měsícem, nepoznala bys mě. Vrátila si mi mé staré já.“ Něžně se usmál a pohladil mě po tváři. Byla jsem šťastná, že je šťastný. Šťastný díky mně. Byl to krásny pocit.

Celou noc po tomhle rozhovoru jsem probděla. Něco jsem si uvědomila a nedokázala jsem to setřást z mysli. Ano, končil týden, a zdálo se, že končí i éra přátelství.

Otázkou je, jestli se mi to opravdu jen zdálo, nebo jestli bylo to zdání skutečné. Naštvaně jsem sykla. Opravdu jsem netušila, jak věci jsou.

Celý další prožitý týden s Edwardem to jen dokazoval. Během týdne „přátelství“ totiž nedocházelo k náhodným dotykům, pokud mě tedy nezvedal ze země po nějakém mém pádu.

Jednou ráno, když jsem se protahovala v posteli, peřina ze mě sklouzla a jemu se naskytl pohled na mé nahé nohy.

Doteď nevím, jestli se mi to zdálo, ale přišlo mi, že mu zčernaly oči.

„Líbí se ti to, co vidíš, Edwarde?“ broukla jsem a zamrkala jsem na něj. Očekávala jsem smích, ale on celý ztuhl.
„Sophie, přikryj se,“ řekl důrazně a odkráčel do kuchyně. Šokovaně jsem se koukala směrem, kterým odešel. Co mu to sedlo na nos?

A takhle to šlo dál. Věci, které vypadaly nevinně, se stávaly pořád častěji a jeho oči nepřestávaly být černé. Bylo mi jedno, jestli byly černé, nebo zlaté. Vždy byly krásné. Ale ta černá mě varovala a možná i trochu děsila.

Ale před čím mě varovala? Zdálo se mi to, nebo se z přátelství utvořilo něco víc? Toužil po mně? Zamilovával se do mě? Jak mě vlastně bral?

Když jsem se ho tohle zeptala, odmítl mi odpovědět a jen se usmíval.
Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. Netušila jsem, na čem jsem. Nevěděla jsem, jestli to, co jsem si všimla, je příznakem něčeho víc, nebo je to normální. Nevěděla jsem, co k němu cítím já.

Minulý týden to bylo přátelství, sympatie. A teď? Láska? Odmítavě jsem zakývala hlavou a snažila jsem se vytřást z ní tuhle myšlenku. Ale… Nějak to nešlo. Musela jsem přiznat, že kdykoliv se mě dotkl, srdce mi poskočilo.

Divoce bušilo. Líbil se mi pohled na jeho tělo, jeho tvář. Líbila se mi jeho povaha. Byl první, kdo mě možná skutečně znal. A musela jsem si přiznat, že mě k němu něco strašně tahalo. Byla to přitažlivá síla, ne láska.

Doufala jsem, že to není to samé. Láska se přece nevyvine za dva týdny, nebo snad ano? Byla jsem z toho opravdu zmatená a bála jsem se toho.

Bylo dost zlé, že jsem netušila, co ke mně cítí on a nemohla jsem se podle toho zachovat. Bylo tady ale i něco horšího. Já jsem dokonce netušila ani to, co k němu cítím já.

Mé tělo se ještě úplné nezbavilo následků oné noci, ale už jsem na to byla lépe. Edwarda jsem se nebála, i když jsem se sem tam přistihla, jak uhýbám jeho dotykům, anebo couvám, když se ke mně přibližuje.

Mé tělo se ho bálo a přitom… Toužilo po něm?

Sophie, jsi blázen. Zase jsem jednou byla v koncích. Zmatená a v koncích. Netušila jsem, co cítím. Jak to mám řešit?

Možná by bylo nejlepším řešením nechat to tak a být kamarádka. Vždyť bych se stejně k nijakému kloudnému rozhodnutí nedostala.

Uvidíme, co Edward. Já to nechám tak a budu se chovat stejné jako doteď. Pokud on udělá krok ke mně, tak já taky. Nechám to na něm.

Dnes, až se vrátí, bude mít oči znovu zlaté. Teď poznám, zda-li po mně touží - nebo ne. Škoda, že mi jeho oči neukážou taky to, jestli ho chci já. Opravdu jsem se v tom ztrácela.

Když jsem si s povzdechnutím představila to tekuté zlato, vzpomněla jsem si i na Cullenovy. Patřili mezi můj další problém, který jsem ale, na rozdíl od Edwarda, neřešila vůbec.

Málokdy jsem si na ně vzpomněla. Doufala jsem, že Edwarda přesvědčím, aby za nimi jel se mnou. Zatím to však nebylo nutné. Měla jsem pro Ara výmluvu, kdyby něco.

Poslal mě do Chicaga a já jsem mohla předstírat, že je tady hledám. Věděla jsem sice, kde jsou, ale to Aro nevěděl. A tak jsem tu mohla trávit krásné chvíle s Edwardem.

Otázkou je, jestli to budou chvíle přátelské, nebo… Začervenala jsem se a pomalu jsem se zvedala z vany. Omotala jsem si kolem sebe osušku a s vlasama nalepenýma na těle jsem šla do ložnice ukradnout Edwardovi jeho oblíbený hřeben.

Pomateně jsem se u toho chichotala. Ach, pomatenost. Měli by mi říkat Pomatenost, ne Moudrost, to by bylo vhodnější a výstižnější. Pomatená rozhodně jsem, a jak!

Ale slíbila jsem si, že nic nebudu řešit a nechám to osudu. Uvidí se. Něco, co všechno posune zas o krok dál, se stane, i když do toho nebudu zasahovat. Aspoň doufám.

Hodiny ukazovaly šest hodin a já jsem snažila ve svém kufru najít něco na sebe. Když mé ruce zavadily o krajkové spodní prádlo, zasmála jsem se při představě, jak asi tohle Edward balil.

Představila jsem si ty jeho žhavé černé oči a úsměv trochu povadl. No co. Pořád lepší, že to viděl v kufru než na mně. Rozhodla jsem pro kamarádství. Chci s ním být kamarádka. Zatím. Chci, aby naše dny byly plné vtipů, smíchu.

Vytáhla jsem dva růžovo-fialové kousky mé krajkové garderoby a shodila jsem ze sebe ručník. Při oblékání jsem si všimla věže v koutě a pustila jsem si rádio. Hned mi bylo veseleji. Posadila jsem se na postel a rozčesala jsem si vlasy.

Pořád se mi lepily na tělo, ale fénovat se mi je rozhodně nechtělo. Představovala jsem si, že mi je češe Edward.

I když on by mě rozhodně nečesal jemně, vyškubal by mi půlku hlavy. Znovu jsem se rozesmála a byla jsem ráda, že to beru tak v pohodě.

Kamarádka. Budu jeho kamarádka. Z rádia se najednou ozval známý hlas a já jsem se neudržela. Opět jsem se roztančila po pokoji, tentokrát s očima otevřenýma a zpívala jsem na celý dům.

„I'm feeling sexy and free,“ spustila jsem a královsky jsem se bavila. Musel být na mě pohled k popukání. Vrtěla jsem celým tělem a hlasitě jsem zpívala. Bylo mi úplně jedno, že se tu vrtím polonahá. Před Edwardem bych tohle asi těžko dělala.

„Don't you know, you spin me out of control.“ Hm, ano, trochu mimo kontrolu jsem, a zvlášť u Edwarda.

„Rock my world into the sunlight. Make this dream the best I've ever known. Dirty dancing in the moonlight…“ Ve chvíli kdy jsem dotančila k zrcadlu, které bylo naproti dveřím, jsem skoro spadla na zadek.

Jazyk se mi zamotal a já jsem se s obavami dívala do očí, které měli být zlaté. Naprázdno jsem polkla a chabě jsem se pokusila své tělo schovat pod svýma rukama. Marně. Žádné zlato v těch očích nebylo.

Byly černo-černé. Zastyděla jsem se, určitě jsem byla rudá jako rajče, a opatrné jsem kráčela k posteli. Omluvně jsem se na něj koukala. Tohle asi kamarádky nedělají. Měla bych se mu omluvit? Horečnatě jsem přemýšlela.

Pak se ale něco stalo. Hlas, který jsem už tak dlouho neslyšela, se znovu ozval, a já se ním nechala vést.

Slíbilas, že to necháš na osud.

Tohle je osud. Přestala jsem se nervózně rozhlížet, i když jsem nervózní byla, a zvědavě jsem naklonila hlavu. Tak co Edwarde? Co bude teď? Nedivila jsem se, že jsou jeho oči tak černé. Uměla jsem si představit, co vidí.

Ženu, krásně tvarovanou ženu, jen ve vyzývavém spodním prádle. A zdálo se, že se mu to líbí, i když se tvářil odmítavě. Komu bych se nelíbila?

Ale jsem jen kamarádka! Co by kamarádka udělala v téhle situaci? Asi by to brala jako zábavu. Píseň ještě pořád hrála, a tak jsem se hravě usmála. Jeho výraz se sice nezměnil, ale byla jsem si jistá, že se změní.

„Pull me like a bass drum.Sparkin' up a rhythm. Baby, come on!“ zazpívala jsem spolu s Jessie a dotančila jsem až k Edwardovi. Smála jsem se jeho pohledu na mé tělo oblepené vlasy. Tohle byl pro něj asi menší šok.

Neřešila jsem to. Brala jsem to jako hru. Kamarádskou hru. Kdyby se do mě zamiloval, nestál by tu jen tak. Pochopila jsem, že tedy jsme asi jen přátelé, a ulevilo se mi. Aspoň z části. Je to tak, jak jsem si zatím přála. Takhle to bude jednodušší.

Edward ode mne ustoupil a poslední věta - Take me down like I'm a domino - dozněla. Když jsem stála jen kousek od něj, cítila jsem tu přitažlivou sílu a najednou jsem nechtěla, abychom byli kamarádi. Chtěla jsem, aby se mě dotýkal.

Ať už jsem toužila po čemkoliv, pořád jsem měla v hlavě to, že se musím chovat jako kamarád. Tišila jsem své rozbouřené nitro.

„Jaký byl lov?“ zeptala jsem se lehce. Přestože se mu mé tělo líbilo, očividně po mně netoužil. Zklamalo mě to, i mě to nezklamalo.

Tak jsem se přátelsky pustila do rozhovoru a nic jsem neřešila, jak jsem si slíbila. Jen kamarádka. Odpověď ale nepřicházela. Vedle věže ležel pohozený jeho hřeben a já jsem se naoko zhrozila.

„Ty se zlobíš, že jsem použila tvůj hřeben?“ natahovala jsem, a pak se rozesmála. Čekala jsem, že se přidá i jeho smích, ale opět nepřicházel, přesto, že tu ten, kdo ho většinou vyluzoval, byl. Divné. Vstala jsem z postele a uvědomila jsem si, že něco není v pořádku.

„Edwarde?“ zašeptala jsem najednou opatrně a lehce jsem se dotkla jeho ruky. Slyšela jsem jeho vzdech, a pak jsem z ničeho nic cítila na svých zádech stěnu.

Chvíli se mi díval do očí, které se smíšenými pocity hleděly do těch jeho, a pak mě vášnivě políbil.

Zatočila se mi hlava. Teď to bylo jasné. Jeho ruka na mém stehně. Toužil po mně. Neuvěřitelně moc, ale snažil se držet zpátky?

Jazykem pomalu klouzal po tom mém. Moje taneční vystoupení jeho sebeovládání zřejmě nepomohlo.

Hladil mě po zádech. Zavadil o můj vrchní díl jen náhodou? Měla bych být za jeho povolnost vděčná nebo ne? Po chvíli jsem přestala přemýšlet úplně a nechávala jsem ho dál drtit mé rty, hladit mé tělo.

Když jsem se k němu přitiskla blíž, protože jsem automaticky chtěla víc, unikl mu sten a v tom okamžiku bylo všechno pryč.

Najednou stál na druhé straně pokoje a těžce dýchal, i když vzduch nepotřeboval. Ze začátku jsem se chtěla od něj odtáhnout, i když by to možná nebylo lehké. Byl drsný a vášnivý. Ale pak... Nechtěla jsem, aby to skončilo.

Líbily se mi jeho ruce na mém těle. Líbilo se mi jeho tělo, tisknoucí se k tomu mému. A chtěla jsem víc. Měl zavřené oči a já se k němu znovu přibližovala. Kamarádka? Může tohle dělat kamarádka s kamarádem?

„Sophie, stůj,“ zašeptal, ale nezdálo se, že by opravdu chtěl, abych se zastavila. Nehodlala jsem se zastavit. Šla jsem si pro odpovědi. Byla jsem těsně u něj a zvedla jsem oči k jeho tváři. Omluvně, zvědavě, ale hlavně toužebně.

Bylo vidět, že stačí už jen malý kousek a neodolá. Když jsem se k němu znovu přitiskla, opravdu neodolal. Naše jazyky se znovu pustily do vášnivého tance a teď jsem už vzdychala i já.

Už teď jsem byla polonahá, ale vsadila bych se o cokoliv, že do pěti minut budu zaručeně nahá.

Jeho ruce bloudily po mém těle. Chtěla jsem to? Objevovaly místa, o kterých jsem ani nevěděla, že je mám. Nad tím jsem teď, oslepená vášní, neuvažovala. Uvidím ráno. Rty na mém krku. I když čas pak potom asi nevrátím.

Trochu silněji mě chytil za rameno a já jsem slaboučce vyjekla. Nebolelo to tak moc, ale já byla teď na bolest tak citlivá, že mi tichoučký výkřik bolesti z hrdla vyšel.

Edward se rty na mém krku se zarazil, jeho ruka, která byla napůl cesty k určitému cíli, se zastavila, a šokovaně se na mě podíval.

Okamžitě začal couvat a teď mi bylo jasné, že už se k němu nepřiblížím. Kamarádka? Tohle určitě kamarádi nedělají. Nad čím to teď přemýšlím? Nevím, jestli to byla láska, ale toužil po mně stoprocentně. Stejně jako já po něm.

„Sophie, Sophie, odpusť mi to,“ šeptal zběsile a neustále couval. Odpustit mu? A co? Tu touhu? Tohle byl pro mě krásný zážitek, i když jsem byla ještě zmatenější, než na začátku. Teď už jsem absolutně neměla ponětí, co cítím. Jeho ruce… Co k němu cítím?

Otázka za milión. Láska? Těžko. Je to jen touha? Nevím. Nejsem si jistá.

„Není co,“ šeptla jsem a nesměle se pousmála. On zůstával vážný.
„Ublížil jsem ti a neměl jsem…“ Slova z něho vycházela neuvěřitelně rychle. Rozuměla jsem mu jen každé druhé. Proč se mi omlouvá?

Vytáčelo mě to. Bolelo to minimálně a uvítala bych, kdybychom znovu začali tam, kde jsme skončili. Moje tělo toužilo. Možná bych mu to měla říct, obávám se, že by to nepomohlo.

„Edwarde, to je v pohodě. Jsem jen moc citlivá na bolest. I na tu nejmenší.“ Napraví situaci tahle slova? Pochybovačně se na mě koukal. Tvrdohlavá hlava!

Cokoliv mu řeknu, obrátí to, a bude vinu házet na sebe, to byl jeho styl. Jak hloupé. Nic zlé neudělal. Neublížil mi. Spíš mě přiváděl do extáze. Nebo v tom snad bylo i něco jiného?

Tak ráda bych se mu podívala do hlavy, ale měla jsem ho tak ráda, že bych možná nedokázala porušit slib. Ale co když je v tom něco víc?

Pořád se tvářil tak neskutečně vážně a zmučeně. Tohle musím nějak urovnat. Za každou cenu. Žertem? Odlehčit situaci? A mezi řádky mu dát najevo, že se mi to líbilo?

„Věř mi, kdyby mě to bolelo, jednu bych ti vrazila, i když by to asi pomohlo stejně, jako v té uličce.“ Nereagoval. Tak tohle je zlé.

„Od něj jsem utéct chtěla. Zoufale. Od tebe ne,“ šeptla jsem nakonec a on se chytil za hlavu. Napadlo mě, že možná měl výčitky svědomí kvůli tomu, že se na mě vrhl, a já neměla šanci se bránit. Chtěla jsem mu dát najevo, že jsem se nechtěla bránit.

A tohle bylo první, co se mi ocitlo na jazyku. Doufala jsem, že ta věta něco napraví. Že mu řekne, jak ráda ho mám, i když nevím, jestli je to láska. To, že jeden po druhém toužíme, bylo už jasné. Bylo v tom i něco hlubšího?

To jsem nevěděla. V očích se mu něco zalesklo a on se svezl k zemi. Bylo v tom něco víc? Bože, jak mě ty neustále vyskakující otázky už štvaly! Jejich proud přerušil jeho hlas. Zvýšený, naštvaný hlas.

„Jsem jako ten Rumun! Ohavný násilník! Promiň, promiň,“ šeptal a já netušila, co mám dělat. Co mu mám říct, aby s tímhle přestal? I já jsem byla zoufalá. Už se mi nechtělo žertovat, odlehčovat situaci.

Byla jsem zoufalá. Neposlechne mě. Udělala jsem krok vpřed, směrem k němu, abych mu domluvila, ale marně. Bylo mi jasné, že pokud se k němu budu přibližovat, uváže mě k stoličce nebo co.
Co mám dělat?

V jeho větě mě zaskočilo to, že věděl, kdo na mě tehdy v noci zaútočil. Až teď mi to došlo. Ale nemohla jsem to teď řešit, nešlo to.

„Obleč se,“ zašeptal najednou a já si až teď uvědomila, že před ním pořád stojím jen ve spodním prádle. Rychle jsem se nasoukala do tepláků a přetáhla jsem si přes hlavu volné tričko.

„Lepší?“ zašeptala jsem a už jsem si byla jistá, že v tomhle není jen jedna věc. Trápil se z více důvodů. Ublížil mi, tedy podle jeho názoru. To byla věc první. Co dál? Možná ho trápilo to, co se stalo.

Kvůli mně, ale i kvůli… té dívce! S nechutí jsem si vzpomněla na tu hnědovlásku a chtělo se mi zavrčet. Měl výčitky i kvůli ní? Že ji podvedl? Nebo jak s tím souvisí?

Nevěděla jsem jak, ale byla jsem si jistá, že souvislost tam bude. Škoda, že teď není vhodná doba na vyptávání se.

„Proč se mračíš?“
„Proč to takhle bereš?“
„Na otázku se neodpovídá otázkou, je to neslušné.“ Trochu se pousmál, ale nebyl to pravý úsměv. To já jsem teď byla vážná.
„Edwarde,“ nadechla jsem se zhluboka a pokračovala jsem, „co se to děje?“ Posadila jsem se na postel, objala jsem si kolena a prosebně jsem na něj koukala.

Měla jsem dost těch nevyřešených otázek. Dost bylo přemýšlení a různých teorií. Možná jsem netušila, co cítím já, ale chtěla jsem vědět, co cítí on. Chtěla jsem znát jeho myšlenky. Chtěla jsem poznat jeho city.

„Prosím?“ zašeptala jsem a oči mi pomalu, ale jistě, vlhly. Bylo toho na mě moc. Smutně se na mě podíval.

„Sophie, co chceš vědět? Co k tobě cítím? Proč se dnes stalo to, co se stalo? Jak jsem tě bral od začátku? Co pro mě znamenáš? Stejné otázky si kladu já, já ti nemůžu odpovědět!“ Na chvíli bylo ticho, a když mi po tváři začala stékat první slza, povzdechl si.

„Já opravdu nevím. Co ti mám říct? Že tě mám rád, ale nevím, jestli je to láska? Já dokonce ani nevím, jestli jsem nějaké lásky schopný!“ Byl na tom podobně jako já? Po tváři mi stékalo něco, co nemohlo být nic jiného, než druhá slza.

„Vím jen, že mě to k tobě strašně táhne a nevím proč,“ zašeptal nakonec a zavřel oči. Byli jsme oba zmatení. A zdálo se, že on byl na tom ještě hůř než já. Bylo mi jasné, že tu hnědovlásku nezmíní, i kdyby do toho taky patřila.

A určitě tam patřila. Edwarda tížilo mnoho věcí. Netušila jsem, jak to může unést. Na mě toho bylo tak moc a on toho měl snad ještě víc. Další slza.

„Nevím, nevím, jestli je to láska! Záleží mi na tobě, líbí se mi každá část tvojí osobnosti, každý kousek tvého těla. Všechno, co řekneš, uděláš, se mi zdá krásné. Nedokážu se od tebe pohnout a moje srdce by v tvojí přítomnosti neskutečně bilo, kdyby mohlo. Toužím po tobě. Mám tě rád. Chybíš mi, když se mnou nejsi. Bolí mě pohled na tvůj smutek a pláč, a naopak, když jsi šťastná, když se směješ, jsem i já šťastný. Ale nevím, jestli je to láska! Když pohlédnu do své minulosti, zdá se mi, že tě nemůžu milovat. Ale když sedíš tady, jen kousek ode mne, nedokážu myslet na nic jiného.“ Edward skončil svou řeč, která mě úplně odzbrojila a donutila mě ronit další slzy a svezl se k zemi.

Nevěděla jsem, co mám na to říct. Cítili jsme se úplně stejně, ale netušili jsme, co je to za cit. Já jsem lásku neznala a on si myslel, že jí již není schopný. Tak jak můžeme dostat odpovědi na naše otázky, když my sami nejsme schopni pochopit to? V téhle chvíli jsme oba byli zoufalí.

„Edwarde, u mě je to úplně stejně. A já nemám ponětí, co s tím dělat, jak dostat odpovědi na ty otázky. Možná trochu času?“ Nesměle jsem se ozvala a on zvedl hlavu.
„Možná. Omlouvám se ti za to, že jsem ti dnes ublížil. Celý tenhle týden jsem snil o tom, že tě budu mít tak blízko u sebe. Neovládl jsem se.“
„A mně to vůbec nevadí, protože jsem na tom byla stejně,“ řekla jsem konejšivě a on se trochu pousmál. I když to bylo jen malé pousmátí, už nebylo neupřímné.
„Opravdu jsem ti neublížil?“ ujišťoval se. Zvedla jsem oči v sloup.
„Jsem jen přecitlivělá. Byl to jen trochu silnější stisk,“ přesvědčovala jsem ho a doufala jsem, že už bude vše v pořádku. Edward vypadal, že mi uvěřil.

Naše city sice nebyly jasné, ale časem se to snad vyřeší. A jak to bude do té doby, to jsem netušila. Bude to těžké, nevrhat se na něj při každé příležitosti, ale možná se zvládneme držet na uzdě. Kdyby tu nebyla ta neskutečná přitažlivost, mohli jsme být dobrými přáteli.

Asi budeme muset fakt, že nás to k sobě táhne, na chvíli ignorovat. Ta myšlenka se mi docela líbila, a když jsem ji vyslovila nahlas, Edward souhlasil. Venku už byla tma a mně se od únavy začaly pomalounku zavírat víčka, co on okamžitě zaregistroval.

Uložila jsem se do postele a přikryla jsem se peřinou. Usmál se na mě a díky tomu úsměvu se mé srdce opět divoce rozbušilo.

„Chtěla bych tě milovat,“ řekla jsem nakonec po chvilce přemýšlení. Chtěla bych ho milovat, chtěla bych si být jista, že je to láska.

A chtěla bych, aby i on miloval mě. Snad to tak dopadne. Jen si chvíli na ten šťastný konec budeme muset počkat. Čekání sice není nic příjemného, ale čekání s Edwardem –kamarádem - se bude dát vydržet.

Postupně přijdeme na to, jestli je to láska nebo ne.

„I já tebe. Možná tě i miluji, jen si to neuvědomuju,“ šeptl a pohladil mě po vlasech. Lehl si ke mně do postele a objal mě. Zmateně jsem se na něj podívala. Jeho slova byla krásná a dojímala mě. Ale to objetí mě zarazilo.

Tichounce se ušklíbl a lehce mě políbil. Nebyl to vášnivý polibek jako předtím. Byl jemný, něžný, a já jsem se tetelila blahem.

Bylo mi s ním tak krásně. Byl můj nejlepší přítel a možná jsem se do něj i zamilovala. I když ten polibek trval jen krátce, chtěla jsem víc. Nespokojeně jsem se zamračila.

„To víš, že i já bych chtěl víc,“ šeptl mi do ucha a políbil mě do vlasů. Už jsem opravdu usínala, a tak jsem se jen ospale usmála. Slyšela jsem jeho tichý smích.

Ten krásný, dokonalý smích, který jsem si zamilovala stejně jako jeho. Je to láska? Možná. Spíš ano, než ne.

Máme před sebou dost dlouhou chvíli na zjištění toho, co to je. Nepřestávala jsem se usmívat.

„Jsi můj zázrak,“ řekl, a i když jsem už téměř spala, znovu mě lehce, krátce políbil. Bylo mi tak krásně. Těšila jsem se na ráno a na další den s ním.

Kdybych nemusela spát, nespala bych. Spánek mě jen obíral o čas strávený s ním, a to se mi nelíbilo. Bohužel byl potřebný, a tak jsem se co nejrychleji ponořila do říše snů.

Škoda, že žádný z těch snů nemůže být krásnější než realita.

Asi jsem se zamilovala.

Autor: Puccinka10 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sametový slib - devátá kapitola: