Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sametový slib - osmá kapitola

07.02.2012 (16:30) • Puccinka10 • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1445×

Těšíte se? Já ano, na ty vaše postřehy a názory. ;)

V nose mě šimralo něco zvláštního. Vůně medu a slunce? Chtěla jsem se posadit a otevřít oči, zjistit, co mi to tady tak krásně voní, ale ve chvíli, co jsem se o milimetr nadzvedla, mě neskutečně rozbolelo celé tělo.

Tiše jsem sykla. Snažila jsem se otevřít oči, ale otevřelo se jen jedno.

Aro mi sice říkal, že jsem prakticky nezničitelná, ale modřiny a opuchy jsem měla očividně stejně. A taky bolely. Pořádně bolely. Dosud jsem takovou bolest necítila. Tohle bylo mé první rande s tímhle pocitem, a vůbec se mi to nelíbilo.

To jsme s Arem nevěděli. Nikdo ve Volteře by se neopovážil dotknout se mě.

A praštit mě? Tím by si kdokoliv podepsal rozsudek smrti. Teď už jsem ale asi nebyla tak chráněná, co potvrzovaly pestré barvy na mém těle.

Přes své, teď jediné, oko, jsem spatřila úplně cizí, tmavě zelenou místnost. A musím uznat, že byla krásná. Ráda bych se pokochala tím pohledem na tmavé dřevo kolem mě a na sněhobílé, horoucí peřiny, ale má mysl mi nedala pokoj. Řešila úplně jiné věci.

Kde jsem? Co se vlastně stalo? Jak jsem se sem dostala?

Chytila jsem se za spánky a snažila jsem se vzpomenout si. I hlava mě ukrutně bolela. Má zápěstí byla úplně modrá. Proč to mám ty modřiny? Mám snad výpadky paměti?

Náraz do stěny. Facka. Studené ruce kolem mého zápěstí.

V té vteřině jsem si vzpomněla a posadila jsem se. Snažila jsem se ovládnout a podařilo se mi utišit výkřik z mého hrdla. Kolem ale stejně všechno křičelo.

„Zlatíčko, teď tě nikdo neuslyší, je půl čtvrté ráno,“ pošeptal mi do ucha s jistým potěšením.
Poddala jsem se zoufalství a cítila jsem, jak mě položil na tvrdou zem.

Zatím jsem si nedokázala vzpomenout, proč neležím na osudné, studené ulici, a bojovala jsem se svou vlastní hlavou, která ty informace přede mnou skrývala. Nejsem na ulici. Jsem zachumlaná v měkké peřině a něco tu nádherně voní.

Pak jsem to spatřila. Viděla jsem anděla v boji s démonem.

Proč si skoro nic nepamatuju? Má vlastní mysl se proti mně postavila a snažila se zapomenout, na to strašné noční ráno? Jinak se to vysvětlit nedalo.

Anděl a démon? A kdo vyhrál? Co když se teď ve dveřích objeví ten hrozný upír? Chtělo se mi vzlykat, ale navenek jsem zůstávala klidná. Ale jen navenek.

Ty hnusné ruce, to všechno, co se mnou dělal. Neudržela jsem se a vzlykla jsem.

Vzlykla jsem a z očí mi v tu ránu teklo moře slz. Nevydržela jsem to. Vybuchla jsem.

A najednou jsem si vzpomněla na všechno. Stulila jsem se do klubíčka a ignorovala jsem tu bolest, která dokazovala, že to vše nebyl jen sen. Bolest jak fyzickou, tak i tu, která sžírala mé nitro.

„Ty pláčeš?“ zeptal se mě měkký hlas a já jsem přes slzy zavrčela. Vyskočila jsem do obranného postoje, připravená bránit se, i když to bude marné.

Mé tělo se tomu bránilo. Můj chabý postoj jen dokazoval, že budu lehká kořist. Jsem lehká kořist. Nedokážu se bránit. Bylo to beznadějné, ale stejně jsem tiše vrčela a přibližovala se ke zdi.

Přes rudou clonu jsem ale nespatřila toho, koho jsem čekala. Snažila jsem se uklidnit, a když se mi to konečně podařilo, spustila jsem ruce a sklopila pohled. Zastyděla jsem se.

„Ne, nepláču,“ šeptla jsem, a mou lež potvrdila další slza. Tahle situace byla pro mě hrozná. Ronila jsem slzy jako hrachy a u toho jsem vrčela.

Bála jsem se, a zároveň jsem měla radost. Bezradně jsem se dívala do prázdna a snažila jsem se přijít na to, co vlastně cítím.

Neublíží mi? Tohle byl ten anděl. Zachránil mě. Pociťovala jsem vděk. Nebo spíš, měl jsem cítit vděčnost. Ta se však mísila s neustávajícím strachem. Sophie, uklidni se. Vzpomeň si na něco hezkého. On ti neublíží, zachránil tě. Uklidni se.

Malé, zlatovlasé děvčátko se rozběhlo po květinové louce a nadšeně výskalo. Mělo na sobě bílé šatičky a v jeho zelených očích se odrážela krása louky. Ano, louka byla překrásná, ale s děvčátkem se měřit nemohla.

Bylo dokonale krásné,  i když jeho šaty nebyly už dávno dokonale bílé. Hned, jak se totiž rozběhlo, zakoplo a spadlo. Namísto pláče se však ozval smích. Veselý, plný života.

Hned, jak ji Aro spatřil, věděl, že dokonalejší bytost nikdy nebude existovat. Byla krásná, na svůj věk moudrá, byla výjimečná a jedinečná. A byla milovaná.

„Sophie, nestalo se ti nic?“ zeptal se jí Aro ustaraně a ona na něj vyplázla jazyk. Vesele se usmívala. Vypadala šťastná, a Aro doufal, že i je. Měl ji rád, jako ještě nikoho.

Sice občas pocítil výčitky svědomí, ale snažil se je potlačit. Byla jeho. Nebral ji jako klenot jeho sbírky. Byla klenot, to ano, ale spíše… Spíše mu byla jako dcera. Tiše si povzdychl a rozběhl se k ní.

Kolínko měla jen trochu otlučené, a už zase stála a s křikem běžela dál. Uvědomoval si, že přijde čas, kdy ho bude možná nenávidět. Že ho nikdy nebude brát jako otce.

Že ho, stejně jako všichni ostatní, nebude mít ráda. Bylo mu jedno, že ho téměř nikdo neměl rád. Nemrzelo ho to. Ale u ní… Věděl, že ho přestane mít ráda, ale nechtěl to.

Záleželo mu na jejím mínění o něm. Tiše přemýšlel a pozoroval svou chráněnkyni. Ta k němu po chvíli doběhla, koukala na něho velkýma kukadlama a vyskočila do náručí.

„Aro, co se děje?“ zeptala se tichounce tím zvonivým hláskem a Aro si povzdychl.  Zvědavě se na něj koukala a čekala odpověď. Pocítil lehký, jakoby vánek v mysli a jeho Sophie se na něj usmála.

„Vždy tě budu mít ráda,“ zašeptala a vytrhla se mu z náručí. Ušklíbla se, a… rozběhla se.
„Chyť mě, Aro,“ zavýskla a nožkama kmitala tak rychle, že bylo úplně jasné, že stačí pár vteřin a zas poletí k zemi.

Aro, s radostí v očích, se za ní rozběhl. Teď ho měla ráda. Teď ano. Ale dlouho jí to nevydrží, tím si byl jist.

Vzpomínka, kterou mi má mysl odemkla, vzpomínka, kterou jsem viděla prvně a dojala mě, vyvolala další příval slz.

Aro měl pravdu. Teď jsem ho už neměla tak ráda.

Proč? Protože mě od mého mládí držel nakrátko.

Byla jsem, jak jsem si to sama nazvala, ptáček v zlaté klícce. Ano, byl ke mně hodný. Ale já jsem si myslela, že je to tím, že jsem výjimečná, a to všechno. Doteď jsem netušila, že mě měl doopravdy rád. Mýlila jsem se?

Že by mě tak střežil kvůli tomu, že mě měl rád? Držel mě nakrátko, jako otcové drží své dcery? Bál se o mne? Netušila jsem, že jako malé dítě jsem se dostala na vzduch. Aro mě brával ven? Hrál si se mnou?

V duchu jsem se usmála a přišlo mi to neuvěřitelné. Byla jsem šťastná. Těšilo mě to.

Možná bylo vše jinak, než se zdálo. Možná Aro byl jen jako starostlivý otec. Miloval mě jako svou dceru, jinak, než kohokoliv jiného. Hrál si se mnou, staral se o mne, a obával se.

Bál se nejen o mou budoucnost a zdraví, ale taky o to, jak ho budu brát za pár let. Bylo mi špatně z toho, že se trefil. Teď už jsem ho tak neměla ráda, a to jen kvůli jeho držení mě v kleci.

A možná na tom taky měli váhu řeči ostatních. A přitom… Přitom si to možná vůbec nezasloužil. Ale stejně jsem v tom našla jedno ale. Proč mě můj starostlivý otec poslal ke Cullenovým?

Přemýšlela jsem na plné otáčky, ale nemohla jsem najít řešení. Budu se k tomu muset někdy znovu vrátit. Když se totiž ozvalo tiché, umělé zakašlání, uvědomila jsem si, že nepřirozeně dlouho stojím bez pohybu a zírám do blba.

Ale pomohlo to. Byla jsem uklidněná, možná jen trochu zmatená. Má mysl mi zase něco ukázala, dala námět k přemýšlení.

Určitě se k tomu vrátím! Zajímalo mě to neuvěřitelně.

Kluk s bronzovýma vlasama a zlatýma očima se na mě bezradně koukal. Určitě si o mně za tu dobu mé nehybnosti nepomyslel zrovna dobré věci.

Plaše jsem se pousmála. Tohle je ten anděl, jemu vděčím za život. Zachránil mě. Budu žít! Najednou jsem na tvářích zase ucítila tu zrádnou, slanou kapalinu.

Na Ara jsem už nemyslela, nemohla jsem na něj myslet, když přede mnou stál tenhle muž. Proud slz neustával, ale teď jsem si nebyla jistá, jestli jsou to slzy smutku, nebo radosti.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se mě sametovým hlasem opatrně. Tvářil se starostlivě, a očividně nevěděl, co dělat. Snažil se uvolnit atmosféru? Navázat rozhovor? To jsem zvědavá, jestli mi dokáže pomoct. Jestli mi vůbec chce pomoct.

Byla jsem rozervaná na kusy.

„Sofie,“ šeptla jsem a on se pousmál. Měl krásný, pokřivený úsměv, ale nebyl docela šťastný.

Byl v něm zvláštní smutek. Zvědavě jsem se dotkla jeho mysli, ale nic jsem neviděla. Jen nějaké číslice. Zvláštní.

Proč nevidím?

Vtom jsem sebou cukla a málem jsem spadla z postele, na kterou jsem se teprve před chvíli nesměle posadila. Včera! Proč jsem včera nevyužila své schopnosti?

Měla jsem chuť praštit hlavou o zeď, což by mému zdravotnímu stavu nejspíš nepomohlo, ale měla bych z toho aspoň dobrý pocit. Co to se mnou je?

Byla jsem snad v takovém stresu, že jsem se nedokázala soustředit? Sofie, ty jsi strašně hloupá. Mohlo ti to ve vteřině zachránit život.

V duchu jsem si nadávala, i když vzpomínky na tu strašnou noc mě dělaly slabou. Celá jsem se zase třásla. Nedokázala jsem klidně přemýšlet. Všechno ve mně se příčilo.

Snažila jsem se, opět jsem se snažila uklidnit se. Byla jsem opravdu krásné dítě. I já bych takové chtěla. Bylo to sice absolutně nereálné, ale líbila se mi ta představa.

Byla jsem mladá, ale kdo netouží být matkou? Znovu jsem si představila své malé já. Pomalinku jsem se uklidňovala. Klid mě však okamžitě opustil, když jsem ucítila ledovou ruku na mé kůži.

Viděla jsem, že to bylo automatické gesto, a přesto…

Ten dotyk na mé horké kůži neuvěřitelně pálil. Ve vteřině jsem stála na druhé straně pokoje a vyděšeně jsem valila oči. Bylo mi jasné, že mi chtěl pomoct, nechtěl, abych spadla a nešlo mi do hlavy, proč jsem takhle reagovala.

Budu teď divná? Divnější, než divná? Jde to vůbec, abych byla divnější, než divná? Nestačí hlasy v mé hlavě, mysl, blokující mé myšlenky, a moje schopnosti? Přidá se k těmhle divnostem divnost další? V první řadě musím přestat používat ve svých myšlenkových pochodech slovo divná.

Je to až divné, jak často ho používám. V duchu jsem vybuchla smíchy, protože tak zmatené myšlenky, které svým obsahem zmateností byly až vtipné, jsem neměla dosud nikdy. A přesto jsem nechápala, co mou reakci způsobilo.

Až když jsem si vzpomněla na jiný, studený dotyk a otřásla jsem se hnusem, pochopila jsem. Jeho dotyk ve mně vyvolal strach. Strach podobný tomu včerejšímu. Mé tělo se celé třáslo a napovídalo mi, abych utekla. Ten pocit byl strach.

„Já ti neublížím, Sophie. Je to pro mě čest mít doma samotnou bohyni moudrosti,“ zašeptal a zavtipkoval. Pokusila jsem se usmát a v duchu jsem se přesvědčovala, že mi neublíží. Mé tělo mé mysli však nevěřilo.

Vždyť mě zachránil, měla bych se chovat jinak. V tom co řekl, bylo něco divného. Už zase používám slovo divné! Ale můžu snad já za to, že to slovíčko tak dokonale vystihuje jak mě, tak tuhle situaci, tenhle svět, všechno, co se kolem mě děje?

Měla bych radši být ticho a chovat se normálně. Ups, to asi nebude lehké. Přesto jsem se zase zamyslela. A tentokrát jsem neřešila slovo divné, i když něco divné tu rozhodně bylo. Nejsem normální, je to jasné!

Moudrosti! Takhle mi říkával i Aro, a já to nesnášela. Když to však vycházelo z těchto úst, znělo to úplně jinak.

Moudrost?

Spíš absolutní debilita, ale to nevadí. Chovala jsem se divně, bylo mi divně. Jsem šílená! Musím s tím přestat
„Ano, Sophie, všechno je tu strašně divné.

Cítíš se divně, protože divná si. Už si vydedukovala to, že je tu něco divného, a dost!“ promluvila jsem k sobě úplně tiše, tak, že mě ani upír nemohl slyšet.

Ale tak jsem se uvolnila, u mých vtipných myšlenkových pochodů, že jsem znovu dokázala normálně přemýšlet. Zase jsem byla na chvíli v pohodě. Doufám, že tentokrát to bude delší chvíle.

Jsou tohle následky toho včerejška? Bála jsem se toho, že mi tenhle strach, fobie, zůstane. Byla jsem si jistá, že má divnost nikdy neodejde, takže jsem se tím netrápila. Pomáhala mi překonávat stresové situace. Za to jsem jí byla vděčná. Ale ta fobie…

Navždy teď budu uzavřená a budu se bát každého dotyku? Měla jsem pocit, že kdyby se mě teď někdo pokusil dotknout, nedopadl by dobře. Bála jsem se i ruky, kterou mi on opatrně podával s prosbou v očích. Och.

„Promiň,“ kuňkla jsem, odmítla jsem ruku, ale posadila jsem se zpátky k němu na postel.

Všechno mě to děsilo. Snad se z toho co nejdřív posbírám. Nelíbily se mi obranné reakce mého těla. Teď už opravdu budu nenávidět všechny lidi?

Nikoho si k sobě nepustím a skončím sama?

Tohle zas ne. Nechci být sama! Chci, aby mě milovali lidi takovou, jaká jsem, chci mít rodinu, přítele. Má šílená část mysli toužila do každé věty doplnit to slovo na d, a mě to rozesmívalo.

Byla jsem rozpolcená. Na jedné straně se mi chtělo smát nad divností, na druhé se mi chtělo plakat kvůli nerealitě mých snů. Tohle se nejspíš nikdy nestane. Tohle byly nesplnitelné sny.

Zvedla jsem hlavu. Edward. Jmenoval se Edward.

Bylo na něm vidět, že by mě chtěl obejmout a utěšit, ale bál se mé reakce. A bál se i své? Nebo se mi to jen zdálo?

Než jsem stihla domyslet, mé tělo znovu zareagovalo, úplně jinak, než bych čekala, a skočilo mu do náruče. Zatoužilo, stejně jako má mysl, po odstranění té fobie?

Nechápala jsem. Opět. Mé já mě neustále překvapovalo.

Ten náraz mi skoro vyrazil dech, Edward byl tvrdý jako skála a studil, ale objala jsem ho celou svou silou. Celé tričko měl do minuty mokré od slz a hladil mě po zádech. Proč jsem znovu začala plakat? Dnes jsem vůbec neovládala své slzy.

Bylo na něm vidět, že se mu ulevilo. A zdálo se mi, že je také překvapený z toho, že mu v náruči někdo leží. Cítil se dobře, ale necítil se dobře. Jeho myšlenky byly zmatené, stejně tak jako ty moje.

Vzápětí jsem se na tom zasmála. Tak zmatený jako já nemůže být nikdo. V soutěži o nejzmatenějšího člověka na světě bych s přehledem na sto procent vyhrála já. O tom jsem nepochybovala.

Když jsme takhle, ve vroucném, a samozřejmě divném objetí, setrvali přes půl hodiny, omluvně jsem se na něj podívala a pustila jsem se ho. Srdce mi bilo rychleji. Protože mi vždy bilo o poznání rychleji než lidem, teď bilo, jako kdyby běželo maratón.

A bylo mi mnohem lépe. Ta půlhodina dotýkání se udělala mé psychice dobře. Aspoň se mi to zdálo. Má mysl znovu pracovala na plné obrátky a já jsem začala, teď už rozumně, přemýšlet.

Rozumně znamenalo žádné divnosti. Vlastně… V duchu jsem se okřikla. Ach, ten můj nezastavitelný humor. Přinutila jsem se uvažovat nad jinými věcmi.

Postupně jsem si uvědomila, že ne všichni jsou jako... Větu jsem raději nedokončila.

Zamkla jsem tuhle vzpomínku do tmavého koutu svojí mysli a slíbila jsem si, že na to už nebudu vzpomínat. Pokusím se zapomenout. Raději to vždy nahradím úvahou o divnosti.

Edward mi přece teď dokázal, že se nemusím bát každého dotyku. Dokázal mi, že dotyky nemusí vždy bolet. Strach se vytratil stejně rychle, jako přišel.

Tedy, teď jsem se tak cítila. Věděla jsem, že odteď budu nesnášet muže ještě víc. Ani ne tak nesnášet, jako se jich bát. Ta vzpomínka, i když zamknutá, zůstane ve mně navždy.

Namísto toho, abych přemýšlela nad něčím, co mi jen ubližuje, a stejně to nezměním, jsem se znovu zahleděla do těch zvláštních, zlatých očí. Přemýšlení nad divnosti jsem nepočítala.

Zdálo se mi, že v těch očích vidím tisíce otázek. Nebo jsem snad viděla v jeho očích odraz těch svých? Každopádně po pěti minutách němého sedění, zírání na sebe, snažení dostat se do hlavy tomu druhému, promluvil tím jeho sametovým hlasem.

„Já jsem…“
„Edward, já vím,“ vyhrkla jsem dřív, než stačil dokončit větu. Tohle byla jediná věc, kterou jsem stihla z jeho mysli ukradnout, než ji přede mnou ukryly ty zvláštní číslice. Zvědavě se na mě koukl.

„Ty čteš myšlenky?“ zeptal se mě opatrně a obezřetně a já jsem se ušklíbla. Tohle nebyla přesná definice toho, co všechno jsem s myslí dokázala. Ale něco mi došlo.
„Ne, ty čteš myšlenky,“ vyhlásila jsem s absolutní jistotou a on se usmál.

Takže takhle to bylo. Nuž, musel se toho o mně za tu chvíli, co jsem spala, dozvědět hodně. Až teď ke konci jsem své myšlenky skrývala. Mysl jsem mívala automaticky uzavřenou, jenže ve spánku to bylo obtížné. A v bezvědomí taky.

Nevadí, aspoň toho nebudu muset tolik vysvětlovat. Možná, že ví něco o Cullenových.

Nesměla jsem přece zapomenout na svou úlohu. Bylo zvláštní, že před chvíli jsem ještě brečela, chtěla jsem umřít, obléval mě strach. Teď jsem na to všechno zapomněla a šla dál, jako kdyby se nic nestalo. Nevěděla jsem, zda-li je to zlé nebo dobré, ale bylo to tak.
Bylo to dobré. Je to určitě lepší, než se sžírat a nevím, co všechno. Raději budu žertovat a dělat, že se nikdy nic takového nestalo, to mi vyhovuje. Najednou mou tvář zdobil úsměv. A v duchu jsem si říkala, že jsem divná, což mě přinutilo ukázat v úsměvu zuby.

Edward mě soustředěně sledoval a cítila jsem, jak se mi snaží dostat do hlavy. Chvíli jsem ho nechala snažit se o to, a pak jsem zaútočila já na tu jeho, nepřipravenou. Líbil se mi pocit vítězství i to, že jsem silnější než on.

Uviděla jsem hnědookou, hnědovlasou dívku, která se usmívala. Ach, dnes je všem nějak do smíchu.

„Miluju tě.“
„Jasně. Lháři,“ obvinila ho.
„To nebyla lež,“ usmál jsem se na ni a její srdce se prudce rozbušilo. I mé by rozhodně bušilo, kdyby to šlo. Pousmála se, a s úsměvem na rtech, s hnědýma vlasama, rozházenýma kolem smetanové tváře, s hlubokýma čokoládovýma očima, vypadala naprosto dokonale.
„Doufám,“ řekla potichoučku.

Zalapala jsem po dechu nad sílou té vzpomínky, ze které jsem viděla jen malinký kousek, a přesto mě omráčila. Slyšela jsem tiché vrčení z jeho hrdla a viděla jsem jeho obličej, pokřivený bolestí. Ta dívka, ať to už byl kdokoliv, ta dívka pro něj něco kdysi znamenala. Vzpomínky na ni ho bolely.

„Promiň,“ šeptla jsem. Nechtěla jsem takhle zaútočit na jeho citlivé místo. Chtěla jsem mu jen ukázat, že čtení myšlenek není přesná definice mých schopností. Ale nelitovala jsem toho, že jsem se mu do mysli dostala.

Uměla jsem toho mnohem víc, než jen čtení myšlenek. Když se nepřestával tvářit smutně, natáhla jsem k němu ruku a pohladila jsem ho po té jeho. Ten dotyk… Líbil se mi a nelíbil se mi. Ano, jsem divná.

Pořád mlčel a nehýbal se. Nelitovala jsem toho, ale omluvit bych se mohla, možná by mu to pomohlo.

„Opravdu se omlouvám, nechtěla jsem ti ublížit.“ Zvedl zrak a pokusil se o úsměv.

„Prosím, slib mi, že to už nikdy neuděláš. Slib mi, že se mi už nebudeš hrabat v hlavě.“ Řekl to tak prosebně a smutně, že jsem okamžitě přikývla, ačkoliv… No, dobře, možná jsem ten slib nemyslela úplně vážně.

Ubližuje mu to, a já mu nechci způsobovat bolest. Normální, ať už člověk nebo upír, by nepostřehl, že mě má v hlavě, kdybych byla jemná. Ale jelikož on četl myšlenky a viděl to, co jsem viděla já… Možná přijdu na to, jak se mu tam vloupat a přitom nevzbudit pozornost.

„Takže ty dokážeš ovládat celou mysl?“ zeptal se mě a zavřel oči. Ano, v podstatě to tak bylo. Nechtělo se mi vysvětlovat a ukazovat mu všechno, co dokážu. Tohle stačilo. Muselo mu to stačit.

Aro mi vždy říkal, že nikdy nikomu nemám říkat vše o mých schopnostech. Vlastně mi zakázal mluvit o nich vůbec, ale Edward na to přišel sám, neřekla jsem mu to dobrovolně.

V tom případě jsem se musela pokusit o to, aby neměl představu o rozsahu toho, co umím. Už takhle věděl dost.

Možná, že nebyl nepřítel a neohrožoval mě, ale byla jsem tak vychována. Musela jsem být opatrná. A ačkoliv jsem k němu cítila náklonnost a vděk, cítila jsem i něco jiného.

Něco zvláštního, samozřejmě, že divného. Má mysl ten pojem přivítala. Nějak si tu divnost zamilovala.

„Ty jsi Volturiová?“ začal zvědavě, pořád se zavřenýma očima a já jsem se ušklíbla. Nevypadal nadšeně. Moje jméno téměř všude vzbuzovalo hrůzu.

Kladně jsem mu na jeho otázku odpověděla a náš rozhovor tím začal. Byla jsem na své jméno hrdá. Po té mé vzpomínce, co se dnes vynořila, jsem na něj byla opravdu pyšná.

Vzbuzovalo respekt, hrůzu, sílu, slávu. Bylo nenáviděné, ale silné. Neznalo odpor.

Náš rozhovor trval do té doby, dokud jsem nezaspala.

Řekla jsem mu o svém životě ve Volteře, o svých snech, o svém cíli, který mi Aro dal. Jediné, co jsem mu neřekla, byly podrobnosti.

A těch bylo víc než dost. Vlastně jsem mu to jen okrajově načrtla velmi jemnou obyčejnou tužkou. Stejně se o mně nic nedozvěděl. Nemohla jsem to dopustit.

Na oplátku jsem se, taky okrajově, dozvěděla o jeho životě, i když jsem měla neustále pocit, že něco tají. Od odpovědi na mou otázku, co mi tají, mě dělil jen slib jemu daný.

Nedívat se mu do hlavy. Ale stejně jsem se toho dozvěděla dost. A slib… Možná, že na něj jednou omylem zapomenu. V duchu jsem se ušklíbla. Mě zas za nos nikdo tahat nebude.

Jmenoval se Edward Masen. Od nepaměti prý žil v Chicagu. Celý život žil skoro sám.

Pravda, nebo lež?

Když vyslovil to skoro, bylo mi jasné, že jistý čas nejspíš strávil s tou dívkou a nechce o tom mluvit. Taktně jsem se ho na to neptala a on se tvářil vděčně. No, zatím jsem se ho na to neptala.

Možná nastane den, kdy to budu vědět. Určitě nastane. Možná, že to bylo ode mne ošklivé. Zachránil mě, teď mne taky chránil, zdál se přátelský a byl milý, sympatický. Ale stejně…

Z našeho rozhovoru jsem měla pocit, že oba něco tajíme. On si chránil své tajemství snad ještě víc než já a místy jsem měla pocit, že mi lže. Víc než já ne, omyl.

Bohužel mi bylo jasné, že jiné verze z něj po dobrém nedostanu. Zatím. Napříč všemu jsem si s ním neskutečně rozuměla.

Když jsme totiž přestali mluvit o našich životech, přešli jsme k životům jiných lidí, tedy spíš upírů, a dobře jsme se bavili na úkor celé Volterry. Kromě Ara ovšem.

Toho jsem rozebírat rozhodně nechtěla, a už vůbec ne s cizím upírem, který ho určitě neměl rád. A já Ara… Asi jsem ho měla ráda. Tohle si nechám na potom.

Vypadalo to tak, že Edward se po dlouhé době zase začal smát a usmívat, a já jsem byla šťastná za to, že je to díky mně. Líbil se mi. Zvláštním způsobem, ale líbil.

I když mi možná lhal a něco celkem jistě tajil, nevadilo mi to. Byla jsem zvyklá žít v síti přísně strážených tajemství a respektovala jsem ta jeho. Prozatím. Jaká jsem jen vypočítavá.

Znali jsme se sotva den, nebylo divné, že mi hned nepověděl o sobě úplně všechno. Však já se to dozvím sama. Jsem zlá? Možná. Ale jen trochu.

Líbilo se mi, že nežije z lidské krve.

Když mi řekl příběh o muži, který ho naučil žít zlatooce, kulila jsem na něj oči. Říkal mi, že jeho jméno neznal, a že se s ním potkal jen párkrát ve svém životě. Nepoužil sice slovo život, protože svoji existenci za život nepokládal.

Nenáviděl to, čím byl. Ale přesto jsem ho obdivovala. Vzpomněla jsem si na Cullenovy, které jsem hledala, a zeptala jsem se ho na ně.

Žili podobným způsobem jako on, napadlo mě, že by je možná mohl znát. A taky je znal.

„Jsou teď ve Forks, dokonce znám i jejich adresu.“ Nadšeně jsem ho objala a polilo mě štěstí. Bylo způsobené jeho dotykem nebo nalezením Cullenových? Ta impulzivní objetí mě děsila. Moje tělo si dělá, co chce. A ono se ho očividně chtělo dotýkat.

Nejsou v Chicagu. Nemusím tady bloudit a hledat je. A přesto budu předstírat, že je tady hledám. Proč? To byla otázka.

Rozuměli jsme si naprosto dokonale a řeč se ani na chvíli nezastavila.

„Jak si mě našel?“ zašeptala jsem tiše, když venku zhasla lampa a já jsem na vteřinu pustila ty pochmurné myšlenky zpátky do mé hlavy. Hned, jak ta otázka ze mě vyšla, rychle jsem je znovu zamkla a zhluboka jsem dýchala. Věnoval mi soucitný pohled.

„Hraju si na strážce Chicaga. Jsem sám, nelovím lidi, nemám po nocích co dělat. A jelikož mám trochu výčitky svědomí kvůli tomu, co jsem, zachraňuju lidi v ohrožení. Díky mému talentu a mé podstatě je to docela lehké,“ řekl a sklonil hlavu.

Obdivně jsem se na něj koukala. Páni.

On a zlý? On a bez duše? Měl krásnou, ušlechtilou duši, o tom nebylo pochyb. Chránil. Snažil se nebýt upírem. To, co mi řekl, bylo ohromné. Netušila jsem, že vůbec někdo takový existuje.

Znovu jsme se dali do řeči, tentokrát na tohle téma, které bylo protkané mými obdivnými pohledy a slovy, a jeho skromností. A také mým neustálým díky. Mám být za co vděčná, to jsem si uvědomovala.

Tohle téma nám vydrželo do té doby, dokud se mi nezačaly samy od sebe zavírat oči. Pohladil mě po vlasech a popřál mi dobrou noc.

Stejně jako jsem já obdivovala jeho, on obdivoval mne. Splnil se mi jeden sen.

Našla jsem někoho, komu nezáleželo na tom, jak vypadám.

Edwardovi se líbila má mysl, moje slova, moje povaha, charakter. Když mi to řekl, srdce zajásalo radostí a on se usmíval nad tím, jak rychle a šťastně bije.

Někdo dal mou povahu nad mou krásu. To bylo pro mě neuvěřitelné. I když… Mou povahu, tajemnou, spletitou, nepopsatelnou, jistě neznal. Znal mě jen kousek, maličký kousíček. Možná mu dovolím poznat ze mě víc.

Nikdy jsem nic hezčího neslyšela. Našla jsem nemožné. A byla jsem šťastná. Situace se zase obrátila o sto osmdesát stupňů. Zítra bych měla sbalit kufry a odjet za Cullenovými, když už vím, kde jsou.

Ale nemohla jsem, nechtěla jsem. Chtěla jsem ještě na čas zůstat tady. A možná přesvědčím Edwarda, aby pak šel se mnou. Než jsem se ponořila do říše snů, ucítila jsem, že vedle mě někdo leží.

Zpod řas jsem viděla, jak kouká do stropu a jemně se usmívá.

I když jsem pak zaspala, ten obraz z mé mysli nezmizel.

Tak Sophie se nám skamarádila s Edwardem. Co vy na to?

U 6. a 7. kapitoly jsem byla nemálo zklamaná. Nějak nám to jde dolů vodou. Já si myslela, že když přijde na scénu Sophie, bude se vám to líbit víc, budete víc komentovat a podobně, ale nějak... No, co už. Moc děkuju za těch pár komentářů k minulým kapitolám a snad se vám i tahle líbila! :)

O komentáře vás pořád prosit nebudu, ale byla bych ráda, kdyby jste mi dali najevo, že pokračováni doopravdy chcete. Puccinka10

7.kapitola

Shrnutí

9.kapitola

Autor: Puccinka10 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sametový slib - osmá kapitola: