Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » S nimi rodina? Nikdy! - 5. kapitola

01.02.2012 (19:45) • AnnieS • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 2904×

5. kapitola – Cullenovi

„Samozřejmě!“ odpověděl pohotově Carlisle.

„Já byl přeměněn v devětadvaceti v Londýně. Můj otec pořádal lovy na upíry a čarodějnice a chtěl, abych v tom pokračoval, ale já nechtěl zabíjet nevinné a tak jsem pátral po opravdových upírech. S mým štěstím jsem na ně opravdu narazil, ale oni mě jen kousli a utekli. Schoval jsem se ve sklepě a tři dny tam zůstal, aby mě nikdo nenašel. Pak jsem se vydal pryč. Nechtěl jsem zabíjet a tak jsem utekl do lesa. Snažil jsem se zabít – utopit se, roztrhat a vyhladovět. Když jsem se pokoušel vyhladovět, byl jsem v lese a měl jsem obrovskou žízeň. Kolem mě proběhla srna a já si nestačil ani uvědomit, co dělám a už mi ležela mrtvá a vysátá u nohou, takže jsem se rozhodl živit se pouze zvířecí krví a po několika letech jsem začal žít mezi lidmi. A na to navazuje příběh Edwarda.“ Dokončil svoji řeč Carlisle a začal Edward.

„Umíral jsem, ve dvaceti, na španělskou chřipku. Moji rodiče už byli po smrti a tak jsem se ani nesnažil bojovat. Jednou v noci přišel Carlisle a snažil se mi srazit horečku. Ale v jednu chvíli se ke mně sklonil a zeptal se mě, jestli chci ještě žít. Řekl jsem, že bych hrozně rád, ale je to nemožný. On se pousmál a omluvil se mi. Pak mě kousnul a odnesl domů. V té době nikdo nepřepočítával, jestli jsou v nemocnici všichni, takže si toho nikdo nevšiml. Po třech dnech jsem se probudil a Carlisle mi všechno vysvětlil. Rok jsme bydleli v lese a já se dozvěděl všechno o upírech a o Carlisleovi. Po roce jsem začal chodit k městu a nakonec jsem se zapsal do školy a začal žít s lidmi. Od té doby chodím do školy pravidelně,“ dořekl Ed a Emm se hned ujal slova.

„Já jsem žil s rodinou na jihu Kanady a často jsem chodil s otcem do lesa lovit divokou zvěř. Když otec zemřel, musel jsem chodit sám, ale když jsem byl jednou v lese, narazil jsem na medvěda. Byl obrovský a já věděl, že to nemůžu přežít. Několikrát mě drápl, ale já pořád žil. Najednou utichl. Myslel jsem si, že jsem mrtvý, ale pak mě někdo zvedl ze země a já ucítil vítr. Pak jsem omdlel. Probral jsem se po třech dnech a u mě seděl Edward a Carlisle, všechno mi vysvětlili a pak se opakovalo to, co u Edwarda, ale já byl v tom lese jen s Edwardem, Carlisle chodil do práce. Jo a já byl přeměněn v pětadvaceti.“ Emmett dopověděl svůj příběh a tentokrát si vzal slovo Jazz. Byla jsem na jeho příběh zvědavá. Na rukou měl spoustu jizev a mě zajímalo, kde k nim přišel.

„No, bylo mi sedmnáct, když jsem nastoupil jako voják do války. Byl jsem hodně vysoký a tak mi uznali, že mi je devatenáct a vzali mě. Bojoval jsem ve válce Severu proti Jihu.“ Odmlčel se a já se zděsila. Jak to mohl přežít? To bych nepřála ani největšímu nepříteli, bylo to děsivé! Bojovali lidé, vlkodlaci i upíři, nebyla skoro žádná šance přežít.

„Byl jsem hodně dobrý a tak jsem byl brzy nejmladší plukovník v historii. V devatenácti jsem odvážel ženy a děti z jednoho města, které bylo hodně ohroženo do vesnice vzdálené několik kilometrů. Po cestě zpátky pro další ženy, jsem narazil na Mariu. Byla upírka, okouzlila mě. Měla ještě dvě sestry a novorozenou armádu. Přeměnila mě a po čase po mně chtěla, abych cvičil její armádu a po roce, když ztrácejí část síly, je zabíjel. Mohl jsem cítit jejich emoce, když jsem je chytil pod krkem, ale kvůli Marie jsem to přetrpěl. Jednou jsem potkal muže a ženu, kteří si žili jen tak volně. Přemluvili mě, ať jdu s nimi a já s nimi rok žil. Pak jsem narazil na Carlislea a ten mi ukázal, že můžu žít i z krve zvířat a dovolil mi bydlet s nimi.“ Když to Jazz dopověděl, smutně se zahleděl z okna a vypadalo to, že kdyby to bylo možné, tekly by mu slzy. Asi měl Mariu hodně rád. Rozhodla jsem se mu říct, co s ní je, asi mě bude nenávidět, ale co už.

„Jazzi?“ zeptala jsem se potichu a on se na mě nechápavě otočil.

„Jak jsi mi to řekla?“ ptal se šeptem. Kruci já jsem vážně pitomá! Okřikovala jsem se v duchu.

„Promiň, já –“

„To je dobrý, jen mi tak nikdo neříká,“ usmál se a já tedy pokračovala.

„No, chtěla jsem se tě na něco zeptat.“ Odvrátila jsem hlavu a zjistila, že už je tam jenom Rose, která mi přes myšlenky sdělila, že ostatní Cullenovi už šli a mamka s Al už spí a ona jde taky a že si můj příběh poslechnou jindy.

„A na co?“ probral mě Jazz.

„No, jen jestli jsi měl tu Mariu hodně rád?“ převedla jsem větu do otázky.

„No, ano i ne, byla pro mě vším, protože jsem nikoho jiného neměl, ale teď mám rodinu a na ni už si ani nevzpomenu. Proč?“ zeptal se a jemně mě chytil za bradu a donutil mě podívat se mu do očí.

„Já… já a můj bráška jsme ji… zabili,“ vydechla jsem a čekala, co udělá. Vykulil oči a nevěřícně se na mě díval.

„Ty a tvůj bratr jste zabili tři upírky a několik novorozených?“ ptal se nechápavě.

„Hm. Tři upírky a třicet novorozených.“ Sklopila jsem hlavu a on mě objal. Nečekala jsem to, ale objetí jsem mu opětovala.

„A nestalo se vám nic?“ ptal se potichu a stále mě držel.

„Ne, nestihli to ani postřehnout,“ řekla jsem a oddychla si. Byla jsem unavená a tak jsem zívla. Hned mě pustil a vstal.

„Měla bys jít spát, uvidíme se zítra ve škole, a Carlisle bude chtít určitě slyšet tvůj příběh, takže se uvidíme ještě odpoledne a mě by taky zajímalo, jak jsi žila ty, která zabíjí upíry,“ pošeptal, usmál se a zmizel ve tmě. Vstala jsem a šla do svého pokoje. Z okna jsem viděla, jak Jazz mizí v lese. Dala jsem si rychlou sprchu a přirozenou rychlostí se oblékla do pyžama. Jen co jsem si lehla, usnula jsem.

„Vstávat! Škola volá!“ hulákala mamka na chodbě. Chtě nechtě jsem musela vstát. Došla jsem do koupelny a provedla ranní hygienu. Pak jsem se vydala do šatny. Rose a Al už tam byly. Al běhala po šatně a zkoušela si různé oblečky a Rose stála před skříní a nepřítomně na ni hleděla.

„Rose? Je ti něco?“ zeptala jsem se jí a ona poskočila.

„Promiň, nechtěla jsem, aby ses lekla!“ omluvila jsem se, obešla jí a začala hledat něco normálního na sebe. Vyhrály to černé džíny, červený top a černá bundička. Vzala jsem si to do pokoje a oblékla se. Pak jsem si pročísla vlasy a nechala je volně rozpuštěné. Dala jsem si lehké tmavé stíny, náramek a vydala se dolů. Holky už na mě čekaly. Mamka měla černé kalhoty, černou bundu a bílou košily. K tomu bílou kabelku a bílé kozačky. Rose měla stříbrné třičtvrťáky, kabelku a čepku a fialový top, pásek a boty. Neboť bylo teplo, měla jen tenký svetřík. Al si samozřejmě oblékla nejkratší žluté šaty, jaké měla a černé boty na asi patnácticentimetrovém podpatku. V ruce držela žlutou kabelku a na šatech rozepnutý černý kabátek. K tomu měla žluté náušnice a zelenočerný náramek. Jako vždy jim to všem slušelo.

„Iz, co to máš na sobě?“ ptala se Al a mračila se na mě.

„Kalhoty, top, bundu a teď si, s dovolením, obuji své conversky a vezmu kabelku s věcmi a můžeme jet!“ odpověděla jsem jí a obdarovala ji jedním zářivým úsměvem.

<<<--->>>

Moc děkuji za komentáře u minulé kapitoly a doufám, že zde zase nějaký zanecháte - moc to potěší. Čím více komentářů zde bude, tím rychleji zde bude další kapitola.

Vaše AnnieS

Autor: AnnieS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek S nimi rodina? Nikdy! - 5. kapitola: