Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » S nimi rodina? Nikdy! - 17. kapitola

20.11.2012 (17:45) • AnnieS • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 2568×

17. kapitola - Společný oběd

Začal mě lechtat a já - ve svém lidském těle - jsem se samozřejmě začala akorát strašně smát.

„Lásko, jdu si udělat večeři, mám strašný hlad, nech mě prosím,“ žadonila jsem přeslazeným hláskem, protože už jsem vážně šilhala hlady a ještě k tomu mě břicho bolelo smíchy.

„Co za to?“ otázal se svůdným hlasem.

„Cokoli!“ odpověděla jsem bezmyšlenkovitě.

„Tak dobře, pustím tě a po večeři ti řeknu cenu.“ Pomohl mi vstát a věnoval mi jeden kouzelný úsměv, díky němuž jsem byla mimo realitu a plně mi nedocházelo, co jsem to vlastně udělala. V kuchyni jsem rychle začala vytvářet večeři.

Snědla jsem pět obložených chlebíčků. Celou dobu mě Jazz pozoroval, nevadilo mi to, když ho baví pozorovat člověka – Lamuna – při jídle, tak prosím. Nádobí jsem dala do dřezu se slovy: „Umyju to zítra." Pak jsem se s úsměvem a Jazzem vydala do mého pokoje.

„Půjdu se umýt.“ Vzala jsem si trochu slušnější pyžamo a zavřela za sebou dveře od koupelny. Slyšela jsem jen tlumený smích. Co mu je, nehráblo mu trochu? Sama jsem se zasmála a vysvlékla se. Vlezla jsem do sprchy, otočila kohoutkem na horkou vodu a do vlasů jsem si dala můj oblíbený šampón. Ruce jsem zabořila do mých dlouhých černých vlasů a začala jsem šampón roztírat. Neuběhla ani minuta a na mé ruce se přitiskly jiné, studené. Ztuhla jsem.

„Odplata za to, že jsem tě pustil,“ zašeptal mi Jazz u ucha. Mé srdce se rozběhlo úctyhodnou rychlostí vpřed, do tváří se mi nahrnula červeň, když si mě Jazz otočil v náručí čelem k sobě. Hned jak odlepil své ruce od mých, jsem se přeměnila.

„Proč?“ ptal se zamračený Jazz.

„Jsi krásná, když se červenáš,“ zašeptal a políbil mě. Zase jsem přestala vnímat okolí a soustředila jsem se jen na něj. Vášnivě jsme se líbali a mně vůbec nevadilo, že kachličky ve sprše na to nejsou stavěné. Jazz mi umyl vlasy a nezapomněl ani slíbat můj odhalený krk. Ještě jsme se dlouho líbali pod proudem horké vody, ale nakonec mě vzal Jazz do náruče, a aniž by mě přestal líbat, přenesl do pokoje, kde světlo obstarával jen měsíc.

Začala jsem prozkoumávat jeho svaly a přejížděla jsem prsty po jeho dokonalém těle. Dlouho jsme se jenom líbali a hladili po celém těle, když se schylovalo k něčemu víc, hlavou mi prolétla myšlenka, jestli to chci, jestli on je ten pravý, jsme spolu přece jen krátce, ale tu jsem okamžitě zahnala, protože jsem si tím byla více než jistá.

Ráno jsem se probudila a rukou šmátrala vedle sebe. Nikdo tu nebyl. Chvíli jsem si myslela, že se mi to všechno jen zdálo, ale ta spoušť kolem mi jasně dokazovala, že sen to určitě nebyl. Zaslechla jsem kroky, tak jsem se rychle zabořila zpět do peřin a zavřela oči. Po chvíli jsem slyšela, jak se otevřely dveře, a do nosu mě uhodilo spoustu vůní, ale nejvíce ta Jazzova. Zastavil se a odložil tác, pak se ke mně sehnul a políbil mě na čelo. To se mi vůbec nelíbilo.

„To se mi nelíbilo, znovu!“ zašeptala jsem do ticha. Jazz se zasmál a políbil mě na nos.

„To se mi nelíbilo, znovu!“ zamručela jsem. Jazz se znovu zasmál a políbil mě na tvář.

„Sakra, to mě nemůžeš normálně políbit?!“ vykřikla jsem, vyletěla z postele a začala ho vášnivě líbat. Když jsem přestala a odtáhla se. Oči mu zčernaly a celou si mě prohlížel a ani se nehnul.

„Co je?!“ okřikla jsem ho, protože mě ještě pořád štvalo to, že jsem musela vstát kvůli jedné puse.

„Působíš tak křehce, jak ti mohl někdo tak moc ublížit?!“ zeptal se šeptem a přiblížil se ke mně. Ach ne! První jsem si uvědomila, že tu stojím nahá, a zadruhé, že viděl všechny mé jizvy a teď si tu nejhorší prohlíží. Proč ty jizvy nejdou vidět třeba jen v podobě, v jaké jsme si je vytvořili?! Sakra! Upíří rychlostí jsem vlítla do šatníku a oblékla si nějaké džíny a tričko.

„Díky za snídani,“ pokusila jsem se zamluvit to, co před chvíli viděl.

„Nezamlouvej to!“

Plán selhal.

„Ale jo, je to hnusné, nechápu, jak tu můžeš tak stát, já bych na tvém místě utekla.“

„Seš blázen? Není to hnusné, jen nechápu, jak ti to někdo mohl udělat. Nejraději bych ho zabil,“ prohlásil.

„O to už se postaral Sam, ale kdyby náhodou mrtvý nebyl, tak se o to hlavně nikdy nepokoušej. Kvůli němu přišlo o život už mnoho lidí, upírů, vlkodlaků i Lamunů.“ Sedla jsem si na postel a spořádala celou snídani.

Jazz se celou dobu mračil a vypadal, že by nejraději něco rozbil nebo někoho zmlátil, tak jsem na něj ani nemluvila a v tichosti se šla ještě jednou převléct. Oblékla jsem si úzké černé dříny, upnuté triko a koženou bundu. Vytáhla jsem svoje vysoké kožené boty a pak se otočila na přihlížejícího Jazze.

„Běž dolů, tohle vidět nesmíš,“ rozkázala jsem mu. Zamračil se, ale když viděl můj nekompromisní výraz, otočil se a odešel. Otevřela jsem tajnou schránku a vytáhla z ní několik běžných zbraní. Jednu kudlu jsem si zastrčila do bot, zapalovač na upíry dala do kapsy od bundy a meč jsme zase schovala, protože bych byla moc nápadná. Po tom, jak jsem po tak dlouhé době zase vyprávěla své nejhorší zážitky, jsem se musela ujistit, že se nikomu z mých blízkých nic nemůže stát. Sešla jsem dolů za Jazzem.

„Jedeme na mojí motorce, nechce se mi běhat.“ Nečekala jsem na jeho názor, prostě jsem šla nastartovat. Vyjela jsem před dům na své naleštěné motorce a nechala Jazze si přisednout. Objal mě kolem pasu a já vyjela. Dojeli jsme ke Cullenům před dům. Jazz mě uvedl dovnitř, kde už čekala usměvavá Esmé a Carlisle.

„Ahoj mami, Carlisle. Jak se dnes máte?“ začala jsem konverzaci.

„Ahoj Iz, my skvěle, doufám, že vy taky,“ odpověděl zdvořile Carlisle. Ten chlap se mi začíná líbit.

„Ahoj Izabello, co to máš zase na sobě? Nemůžeš se alespoň někdy obléct normálně?“ hubovala mamka.

„Ale mami! Vždyť mě znáš,“ obhajovala jsem svůj oděv.

„Má pravdu, mami, znáš ji, tak co se rozčiluješ,“ zastala se mě Rose, která právě přišla společně s Al.

„Ahoj holky,“ pozdravila jsem je a ony se na mě synchronizovaně usmály, ale pak mi myšlenkami poslaly jejich plán proti klukům. Zamračila jsem se, ale v duchu si představovala jejich výrazy.

„Tak pojďte, připravila jsem vám oběd,“ popoháněla nás mamka. Já, Al i Rose jsme se slušně zastavily u stolu a počkaly, až nám budou přidělena místa.

Do čela se posadil Carlisle a Esmé se pro jistotu, abychom my holky neseděly vedle kluků, posadila do čela proti Carlisleovi. Na jednu stranu si sedl Edward, Jasper a Emmett a my naproti nim. Já seděla naproti Jasperovi a oba jsme se na sebe každou chvíli usmívali.

Zbytek stolu byl poněkud v jiné náladě. Holky si posílaly myšlenkami všechny možné urážky na kluky a div na ně nevrčely a oni na tom byli podobně. Jedli jsme v tichosti až do chvíle, kdy se Carlisle zvedl, protože mu volali z práce, a Esmé se na chvíli omluvila.

„Ede?“ promluvila sladkým hláskem Rose. Edward se na ni nechápavě podíval a ona na něj chrstla celý talíř špaget a v tu stejnou chvíli své špagety hodila i Al po Emmovi, já jsem samozřejmě nezůstávala pozadu a mé špagety skončily v Jazzových zlatavých vlasech.

„To smrdí!“ nadával Emm.

„Co si o sobě sakra myslíte?!“ řval pro změnu Ed a vytahoval si špagety z pod košile.

„Izabello, co to má být?“ sjel mě Jazz a já měla chuť se začít smát jeho vlasům, které teď vypadaly, jako by si je nešikovně obarvil na červeno, protože na špagetách jsme měli rajčatovou omáčku. Al se postavila a já i Rose jsme ji následovaly.

„Jen jsme vám chtěly dopřát tu pochoutku, když jste tu seděli tak o hladu,“ mrkla na ně Rose a pak jsme odkráčely do obýváku.

Tam ale stála zamračená Esmé a sjížděla nás vražedným pohledem. To bude průšvih!

„To byla jenom sranda!“ pokusila se zachránit situaci Al.

„Běžte se jim omluvit,“ nařídila nám Esmé.

„A hned!“ zařvala na nás, protože se ani jedna z nás nehnula. Kluci mezitím ale došli až do obýváku a vešel tam i Carlisle, který se neudržel a začal se tiše smát. Ten nám to fakt ulehčuje! Došla jsem k Jazzovi a zpříma se na něj podívala. Pak jsem se postavila na špičky a jemně se otřela o jeho rty. Okamžitě zmizela jeho vráska na čele, která se tam objevila vždy, když se mračil.

„Omlouvám se,“ špitla jsem.

Sehnul se ke mně a pošeptal mi: „Zopakujeme si dnešní noc a omluva se přijímá,“ mrknul na mě a odešel se do pokoje převléct a umýt.

Všichni na nás zírali, ale nikdo nic neříkal. Spokojeně jsem si sedla na pohovku a počkala, až ze sebe holky vypraví tiché a absolutně neupřímné „omlouváme se“ a až se vrátí všichni tři upravení a umytí kluci.

Pak se slova ujala Esmé.

Nechejte komentář, jestli vás to čekání ještě neomrzelo a jste ochotni čekat na další díl. Snesu i kritiku, tak se nebojte a pište; alespoň smajlíky...!

AnnieS

Autor: AnnieS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek S nimi rodina? Nikdy! - 17. kapitola: