Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » S láskou, Neznámý - 8. kapitola

25.04.2011 (21:15) • Hanulka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2362×

Když jsem konečně byla připravená vyrazit, otevřela jsem dveře a nevěřila jsem svým očím.

„Joshi? Co tady děláš?” dostala jsem ze sebe a čekala na jeho reakci.

8. kapitola

April

Stála jsem na prahu Bellina malého bytečku a nevěřila vlastním očím. Je to skutečně Josh? Ale co tady dělá? Co dělá zrovna tady, před dveřmi mé nejlepší kamarádky?

Založila jsem si bojovně ruce na prsou a ostrým pohledem jsem si ho prohlížela. Od doby, kdy jsme se viděli naposledy, se na něm nic nezměnilo. Jeho pleť byla stále bronzově snědá, obličej rámovaly inkoustově černé vlasy a v zeleno-hnědých očích se zračilo překvapení. To bylo snad poprvé, co se mi ho podařilo přistihnout nepřipraveného a výrazně šokovaného.

„Ahoj, April,“ pozdravil hlubokým, sametovým hlasem a já přimhouřila oči. Kdekoliv se nachází tenhle člověk, nevěstí to nic dobrého.

„Co tady děláš?“ zopakovala jsem svou otázku.

„Taky tě strašně rád vidím,“ ušklíbl se. Najednou to byl takový Josh, jakého jsem ho vždy znala. Namyšlený a nebezpečný… „A vlastně bych se tě mohl zeptat na to samé. Nevšiml jsem si, že bys sem chodila do školy.“

„Nechodím, přijela jsem za kamarádkou…“

„Za kamarádkou? A nechtěla jsi náhodou vidět mě?“

Odfrkla jsem si. „Nesmírně jsem po tom toužila.“

„Myslel jsem si to,“ odpověděl s přimhouřenýma očima a zlověstným úsměvem.

„Fajn, odbyli jsme si nějaké přivítání…“

„Uměla jsi mě přivítat lépe,“ přerušil mě, ale ignorovala jsem to, jakoby nic neřekl.

„A teď mi pověz, co tady skutečně děláš?“

Pokrčil rameny. „Chodím sem přeci do školy.“

„To je mi víc než jasné, spíš jsem myslela, co děláš před těmihle dveřmi? Znáš se s Bellou?“ zeptala jsem se podezíravě a nakrčila jsem čelo. Doufala jsem, že Bella zatím neměla tu „čest“, aby Joshe poznala.

„No…,“ zamumlal a podrbal se na hlavě. „Myslím, že jsem si spletl dveře. Ale rád jsem tě viděl, April, někdy mi zavolej.“ Mrknul na mě, otočil se na podpatku a odcházel chodbou pryč. Sledovala jsem ho, jak se vzdaluje, když mi oči padly na bílou obálku v jeho ruce.

Bella

„Kam to vlastně jdeme?“ zeptala jsem se Edwarda zvědavě, když jsme se dostali k parkovišti.

„Myslel jsem, že bychom si mohli zajet do města na dobrou večeři, co ty na to?“

„Proč ne,“ pousmála jsem se a následovala ho k stříbrnému Volvu, které stálo zaparkované pod jedním z košatých stromů, kterými bylo celé parkoviště a vlastně celý areál univerzity obehnaný. Na jaře a v létě to bylo velice praktické a teď, v podzimních měsících, stromy naopak okolí dodávaly pestrost díky barvícím se lístkům.

Edward mi otevřel dveře na straně spolujezdce a s úsměvem pokynul rukou. „Prosím.“

„Děkuji,“ pousmála jsem se a nasedla do auta. Připoutala jsem se a čekala, až Edward vyjede z parkoviště. Mezitím jsem v rukou nervózně žmoulala bezpečnostní pás a snažila se vymyslet vhodná slova, kterými bych Edwardovi vše vysvětlila, jenže v jeho přítomnosti jsem měla v hlavě téměř vymeteno a vnímala jsem jen jeho blízkost. Nikdy dříve si mi nestalo, aby mě kluk dokázal takhle vyvést z míry.

Proplétali jsme se ulicemi města a já sledovala lidi chodící ve skupinkách či párech po chodníku, jak nakukují do výloh, smějí se, povídají si…

O pár minut později jsme zastavili před malou restaurací v centru města. Oba dva jsme vystoupili z auta – Edward se samozřejmě neubránil úšklebku, když jsem ho nenechala, aby mi otevřel dveře – a vydali jsme se přímo k té restauraci, jejíž vchod byl lemován keramickými květináči, v nichž se skvěly barevné kvítky a vysoké tújky. Uvnitř vypadala restaurace ještě malebněji než zvenčí. Zdi byly vymalovány v zářivých uklidňujících barvách, stoly z třešňového dřeva byly cikcak rozestavěny po místnostech tak, aby se hosté navzájem nerušili.

Edward vybral jeden ze stolků ukrytých vzadu, kde byl největší klid a nedoléhal tam téměř šum z přední části restaurace plné lidí. Odsunul mi židli, abych se posadila a pak se s úsměvem posadil naproti mně.

Když jsme si objednali pití a něco k jídlu, Edward se na židli trochu našponoval a jeho úsměv najednou zmizel.

„Říkala jsi, že si chceš promluvit,“ načal dlouho očekávané téma a zkoumavě se na mě zadíval. Lehce jsem se ošila pod jeho pohledem, ale snažila jsem se působit klidně, i když jsem byla ve skutečnosti velice roztěkaná a nervózní.

„Jak začít…,“ zašeptala jsem si pro sebe a nakonec se chytila první myšlenky, která mě napadla. „Prve bych se ti chtěla ještě jednou moc omluvit, Edwarde.“

„Bello,“ vydechl s lehkým náznakem smutného úsměvu, „nemáš důvod, proč by ses měla omlouvat. Jak už jsem řekl, to já bych se měl kát. Pokazil jsem přátelství, které mezi námi bylo. Nemůžu tě nutit do něčeho, co nechceš a co by se ti nelíbilo.“

„Jenže,“ přerušila jsem ho a cítila, jak se mi do tváří hrne červeň, „mně se to líbilo,“ přiznala jsem a zadívala se do jeho medových očí, v nichž se zračilo čiré překvapení. „Strašně jsem to zpackala a moc mě to mrzí. Mrzí mě, jak jsem se zachovala, ale v tu chvíli jsem nevěděla, co bych měla říct, nebo udělat. Ten můj útěk byl zbabělý, vím to, ale abych pravdu řekla, vyhodil jsi mě z konceptu. Když jsem si to pak nechala v klidu projít hlavou, došlo mi, jakou strašnou kravinu jsem to udělala. Propána, vždyť ty jsi ten nejmilejší kluk, který o mě kdy stál!“

„Abych tomu správně rozuměl…“

„Byla bych moc ráda, kdybychom mohli být něco víc než jen přátelé,“ doplnila jsem ho a sklopila pohled. Pokud by mě odmítl, nechtěla jsem, aby viděl to zklamání. Ta představa se mi ani za mák nelíbila, ale nemohla jsem se jí zbavit. Šance, že by o mě Edward po tom minulém fiasku přestal stát, byla veliká. Ale… kdyby o mě nestál, nesouhlasil by přeci s tím, abychom společně někam šli, ne?

Edward natáhl svou chladnou ruku a ukazováčkem, který mi vložil pod bradu, mě donutil se mu podívat do očí. Fajn, teď to přijde. Zhluboka dýchej, Bello.

„Nad čím přemýšlíš?“ zeptal se a mé srdce se znovu splašeně rozběhlo. Doufala jsem, že to nebude protahovat, protože nevědět, na čem jsem, mě mučilo. Úpěnlivě jsem se mu dívala do očí a snažila se mu tím pohledem naznačit, aby konečně řekl, jak to cítí on, ale nereagoval.

„Přebírám si, jaké mám u tebe šance,“ přiznala jsem nakonec popravdě. Za to mohl ten jeho uhrančivý pohled, který mi říkal, že kdybych neřekla to, co si skutečně myslím, poznal by to a vyzvídal by dál.

„A na co jsi přišla?“ Stáhl svou ruku zpět a pobaveně se usmál.

„Jsou mizivé. Kdo by se chtěl otravovat s holkou, jako jsem já? Zvlášť po tom fiasku, které se odehrálo po kině.“

„Otravovat?“ zeptal se překvapeně Edward a já jen přikývla. „Bello, věř mi, že každý muž na tomhle světě by byl šťastný, kdyby ho milovala žena, jako jsi ty.“

Pousmála jsem se. „A ty bys byl šťastný?“

„Velice.“ Propaloval mě žhnoucím pohledem, pod kterým jsem roztávala, a na tváři se mi pomalu roztahoval potěšený úsměv. „Cožpak sis myslela, že bych tě skutečně odmítl?“

„Jo, a byla to strašná představa,“ přiznala jsem a Edward se zasmál.

V tu chvíli nám servírka přinesla objednané jídlo, a tak jsem se do něj s přáním dobré chuti pustila. Koutkem oka jsem sledovala Edwarda, jak se přehrabuje ve svých těstovinách, sem tam vloží nějaké sousto do úst, ale na rozdíl od mého téměř prázdného talíře se svého jídla vlastně nedotkl.

„Nechutnalo ti to?“ podivila jsem se.

„Neměl jsem moc hlad,“ pokrčil rameny a já to nechala plavat. Třeba měl velký oběd, co já vím, však to není podstatné. Když se později servírka vrátila pro talíře, Edward ji poprosil o účet. V ten okamžik mezi námi vznik spor, kdo bude platit. Pro Edwarda nepřicházela v úvahu ani jedna z mých variant, že bych zaplatila útratu za oba, nebo alespoň za sebe. Po jednom velmi jasném pohledu, který mi věnoval, jsem zkroušeně rezignovala a slíbila mu, že příště budu platit já. Edward se jen potměšile usmál a já věděla, že mě ani tak platit nenechá. Ale pro příště jsem hodlala použít silnější zbraně než jen logické argumenty. Jo, při dalším sporu o placení se jen tak lehce nevzdám!

Poté, co tedy Edward zaplatil naši útratu, jsme se vrátili k autu a v něm zpět do areálu univerzity.

„Nechtěla by ses ještě projít?“ zeptal se mě Edward, když jsme vystoupili.

„Moc ráda,“ usmála jsem se. Společně jsme zamířili do parku, jehož chodníčky byly plné opadaného listí, které pod našima nohama šustilo. Po tváři se mi rozlil automaticky úsměv, když jsem viděla tu škálu barev a uslyšela vzdálený cvrlikot ptáků.

„Copak se děje?“

„Je to nádhera,“ pokrčila jsem rameny, „ty barvy, vůně stromů, zpěv ptáků.“

„To je,“ přitakal Edward, „ale žádná z těch věcí není krásnější než ty.“ Střelila jsem po něm pobaveným pohledem, ale výraz jeho tváře neříkal, že by si dělal srandu. Chytil mě za ruku a zastavil se pod jedním z mohutných dubů. „Utečeš mi, když tě znovu políbím?“ zašeptal a pohladil mě po tváři.

„Ne,“ vydechla jsem okouzleně. Edward se jen pousmál a pomalu se sklonil k mým rtům. Připravila jsem se na ten výbuch emocí, ale nechával mě čekat.

„Opovažte se mi vzít roha, slečno Swanová,“ varoval mě s potlačovaným smíchem.

„Nemějte strach, pane Cullene.“ Pak už na nic nečekal a jednoduše spojil naše rty. Byl to jen jemný dotek, ale já tentokrát chtěla víc. Stoupla jsem si na špičky a objala ho okolo krku. Edwardovy ruce sklouzly k mému pasu a pevně jej tiskly. Náš polibek se čím dál více prohluboval a mé podvědomí mi šeptalo, že se brzy rozskočím štěstím. Ve chvíli, kdy jsem málem začala lapat po dechu, se Edward odtrhl od mých chtivých rtů a opřel si čelo o mé.

„Nechvátejte nikam, slečno Swanová,“ zašeptal pobaveně. Pousmála jsem se a zadívala se mu do očí. Lehce jsem ho pohladila po tváři a nakonec neodolala a ještě jednou přitiskla své rty k jeho sametovým. V břiše mi vyrazil roj motýlků a já měla pocit, že se vznáším na obláčku. Jen jsem doufala, že mě vítr neodvane pryč.

April

„Joshi!“ vykřikla jsem za ním, až se pár lidí na chodbě polekaně ohlédlo. Nervózně jsem se okolo sebe rozhlédla, ale pak jsem upřela tvrdý pohled na Joshe. „Mohl bys na minutku?“ zeptala jsem se a ustoupila ze dveří.

„Proč ne,“ pokrčil rameny a vešel do Bellina bytečku. Chvilku se rozhlížel a já mezitím zabouchla dveře. „Musí to být ale rychlovka, zlato, dneska nemám moc času.“

„Nech si těch keců!“ řekla jsem rozčíleně a vytrhla mu z ruky bílou obálku. „To ty si hraješ na pana Neznámého?“ zeptala jsem se přímo a mávala mu před obličejem dopisem.

„Cože?“ zasmál se.

„Ptám se tě, jestli jsi to ty, kdo strká mé nejlepší kamarádce pod dveře milostné dopisy a nemá tolik slušnosti, aby se jí představil.“

„Sama víš, že něco takového nemám zapotřebí,“ pousmál se a přišel ke mně blíž. Chytil mě okolo pasu a pevně si mě k sobě přivinul. Nosem se mi otřel o mou tvář a tiše zapředl. „Však nám spolu bylo krásně…“ Najednou natáhl ruku a já ucítila, jak mi obálka klouže z ruky. Na nic jsem nečekala a vykroutila jsem se z jeho sevření. Pak jsem rychle roztrhla bílou obálku a vytáhla z ní přeložený list papíru. Ani jsem ten dopis nemusela číst, aby mi to bylo vše jasné.

„Co si, sakra, myslíš, že děláš?“ vyjela jsem na něj. „Nenechám tě, abys Belle zkazil život. Varuju tě, drž se od ní dál!“

„Přece bys nežárlila, kočičko,“ pousmál se, ale všechno jeho veselí bylo pryč. Jeho pohled byl nervózní, jen se prostě snažil nevypadnout ze své role.

„Já ti dám kočičku! Okamžitě odtud vypadni a opovaž se sem a k Belle někdy víc přiblížit. Je ti to jasné?“

Pokrčil rameny. „Když budu chtít, Bella za mnou přijde sama.“

Zalapala jsem po dechu. „To neuděláš…!“

<< / Veruuuu / >>

Autor: Hanulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek S láskou, Neznámý - 8. kapitola: