Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Route 66 - 7. kapitola

31.07.2012 (15:30) • Kim • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 4550×

7. kapitola

„Potřebuješ na záchod?“ vypálila jsem zvědavě a s pozvednutým obočím se podívala po Edwardovi, když vytáhl klíč ze zapalování. Má otázka ho nejspíš zaskočila, protože mi vzápětí věnoval překvapený pohled. Lhostejně jsem pokrčila rameny. „Mně to nevadí, ale klidně sis mohl dojít v tom bufetu, protože to tam nebylo tak strašný, jak se na první pohled zdálo,“ dělila jsem se o své zážitky a vyhlédla z okénka, abych si blíže prohlédla okolí. Pak jsem se zase natočila k Edwardovi, který stále mlčel a výraz jeho tváře se nijak nezměnil. „Pokud máš ale radši přírodu, tak prosím,“ pohodila jsem rukou směrem ven a chápavě přikývla, „já počkám.“ Uvelebila jsem se na sedačce, opřela si hlavu a zavřela oči.

Ne na dlouho, neboť se Edward nahlas rozesmál. Rozlepila jsem jedno oko a koukla na něj.

„Já ale nepotřebuju na…“ Odmlčel se a pobaveně zakroutil hlavou ze strany na stranu. „Prostě nepotřebuju.“

„Ne?“ Rozlepila jsem i to druhý. Zmateně jsem se podrbala na zátylku. „V tom případě nechápu, proč jsi zastavil v lese.“ Můj hlas postupně ubíral na hlasitosti, až jsem zbytek jen zašeptala. Zahanbeně jsem přesunula zrak na mou tašku položenou v klíně. Možná mi něco uniklo. Možná se o něčem Edward zmiňoval a pravděpodobně to bylo ve chvíli, kdy jsme stáli na křižovatce, a já se zaujetím přemýšlela, jestli ta žena na přechodu má své tričko na ruby schválně.

„Myslel jsem, že bychom si mohli udělat pauzu,“ nadhodil trochu nejistě Edward a vynutil si tak mou pozornost.

„V lese?“ zeptala jsem se pochybovačně. Nešlo mi totiž do hlavy, proč bychom si měli dělat přestávku zrovna tady.

„No… Jo?“ zareagoval Edward a obrátil to do otázky. Prosebně se na mě usmál. „Trochu se projít a protáhnout si nohy,“ přemlouval mě dál. Já ho ale hodlala ještě chvíli trápit.

„V lese?“ zopakovala jsem stejně hloupě jako před okamžikem. Edward si povzdechl a zoufale si přejel rukama po obličeji. Potichu jsem se zahihňala. „Ne, dělala jsem si jen legraci,“ vyhrkla jsem kvapně, když Edward znovu nastartoval. „Nemám nic proti procházce po lese.“ Abych svá slova potvrdila, otevřela jsem dveře.

Opatrně jsem vystoupila ven. Do nosu mě ihned uhodila vůně jehličí a mechu. Smutně jsem se usmála, tolik mi to připomnělo chvíle, které jsem strávila v lesích ve Forks. Většinu času jsem bývala sama doma, a jelikož jsem tehdy neměla nikoho, jako byl Edward, chodívala jsme do lesa za naším domem. Bylo to takové mé útočiště. Dobře, často jsem tam utíkala, i když byla doma má skvělá matka. S mírným úsměvem na rtech jsem zavřela oči a zaposlouchala se do zvuků. Nic mě nedokázalo uklidnit tolik jako zpěv ptáků a šum listí.

Polekaně jsem sebou cukla, když se mi kolem pasu omotaly dvě silné paže. Ani jsem nepostřehla, že by Edward taky vystoupil a už vůbec ne, že by se ke mně přiblížil. Srdce mi vynechalo jeden úder, když si mě jmenovaný zády přitiskl k sobě a bradou se opřel o mé rameno. Stále jsem byla ve fázi, kdy jsem si zvykala na nový vztah mezi Edwardem a mnou. Bylo to zvláštní nedívat se na něj jako na mého nejlepšího kamaráda, ale jako na mého přítele. Bylo to krásně zvláštní…

Usmála jsem se pro sebe a pohladila Edwarda po ruce. Užívala jsem si Edwardovu přítomnost víc než kdy dřív. Nedokázala jsem se ubránit myšlenkám, jaké by to mezi námi bylo, kdybychom nikam nejeli. Zamilovala bych se do Edwarda, i kdyby nebyl žádný můj obraz? Nebo bychom byli stále jen přátelé a vztah bychom předstírali jen kvůli Edwardovu dalšímu nepovedenému rande? Třeba by si Edward našel nějakou jinou dívku. Už jen při vidině mého poloupíra s jinou se uvnitř mě začala vařit krev.  

„Nad čím přemýšlíš?“ pronesl Edward nahlas a vyrušil mě tak z dumání nad tím, zda je bolestnější vyškrábání očí nebo rvaní vlasů. Škodolibě jsem se uchechtla, ale k odpovědi pro Edwarda jsem se neměla. „Prozraď mi to, prosím. Tolik bych si přál vidět ti do hlavy,“ žadonil Edward šeptem. Jemně mě hladil po vlasech, nejspíš v domnění, že mě tím zdolá.

„Ale já ne,“ zaskřehotala jsem a vymotala se z jeho sevření. Udělalo se mi špatně, když jsem si představila, že by si Edward mohl číst mé myšlenky. U některých by se nejspíš královsky pobavil, ale u těch dalších by ode mě s křikem utekl. S hlubokým povzdechem jsem se opřela o auto. „Já jsem ráda, že to je tak, jak to je. Už takhle o mně víš víceméně všechno a ještě kdybys mi lezl do hlavy…“ Zhrozeně jsem mu pohlédla do tváře. „Ne, děkuju. Stejně není o co stát,“ zamumlala ještě jsem na půl úst. 

„Jsi krutá,“ řekl na oko ublíženě Edward, přimhouřil oči a pomalým krokem vyrazil za mnou. Zastavil se jen několik centimetrů ode mě. Ruce položil vedle mé hlavy a čelem se opřel o to moje. Polkla jsem a očima sjela na jeho hebce vyhlížející ústa. Slastně jsem vydechla, když mou tvář ovál jeho sladký dech. Toužila jsem, aby vzdálenost mezi námi zmizela a on mě konečně políbil. „A protože tomu tak je, za trest…“ ztichl a já div nedočkavostí nepraskla, „půjdeš se mnou.“ Než jsem se vzpamatovala, držel mě Edward za ruku a bez dalších řečí mě táhnul za sebou rovnou do lesa.

„Kam… kam to jdeme?“ nechápala jsem a starostlivě se ohlížela na zaparkované auto. Netušila jsem, že to Edward s tím protahováním nohou myslel vážně.

„Na procházku,“ oznámil mi vesele a konečně zvolnil tempo, teď jsme šli vedle sebe. Povedlo se mi zabrzdit. Založila jsem si ruce v bok a nedůvěryhodně si Edwarda přeměřila pohledem.

„Že ty mě chceš zabít a někde tam zakopat?“ podezřívala jsem ho a se smíchem mu začala prohrabávat kapsy, abych našla případnou zbraň, ačkoliv jsem věděla jistě, že kdyby mě chtěl opravdu odstranit, vystačil by si na to sám.  

„Odhalila jsi mě,“ zašeptal mi Edward do ucha, které následně něžně políbil. Zachvěla jsem se. „Dokonce jsem k tomu našel i perfektní místo,“ vydechl mi blízko rtů a já se nezmohla na nic jiného, než na tupé přikývnutí. Když mě pak Edward políbil, cítila jsem u něj náznak mírného úsměvu. Jestli ten chlap něco uměl, bylo to omamovat lidi, proto jsem ani nijak neprotestovala, když jsme se znovu rozešli kupředu. Věděla jsem, že kdyby mě chtěl opravdu zamordovat, nebránila bych se.

Několik minut jsme kráčeli ruku v ruce po vyšlapané pěšině, která se s přibývající cestou ztratila úplně. Celou dobu, co jsme šli lesem, jsem nenápadně pokukovala po Edwardovi. Pomalu jsem si začínala myslet, že to není obyčejná a náhodná procházka, ale že má Edward někam namířeno. Jako by přesně věděl, kudy jít. Mohla jsem jen doufat, že s tou vraždou to myslel opravdu jen v legraci.

Nedokázala jsem odhadnout, jak dlouho jsme se takhle pohybovali po lese a ani jak daleko jsme od auta, ale počítala jsem, že ještě tak chvíli a odpadnu na přehřátí organismu. Po posledních propršených dnech bylo dneska zase pravé letní počasí. Teď už jsem chápala, jak to myslel Edward s tím trestem. Párkrát jsem se už nadechovala, abych si postěžovala, ale nakonec jsem zatnula zuby a dál ho mlčky následovala.

„Hledáš tam něco, Bello?“ vyzvídal usměvavě Edward, když jsem zůstala stát na místě a vyděšeně hleděla k místu, kde podle mých uší křupla větvička. Zpražila jsem ho nepěkným pohledem a přitiskla si ukazováček ke rtům, abych mu dala najevo, že nemá mluvit tak nahlas. Bála jsem se, že je to nějaké divoké zvíře. Ten pocit se mi vůbec nelíbil.

„Zdálo se mi, že jsem něco zaslechla,“ špitla jsem a nenápadně se schovala Edwardovi za záda. 

„Myslíš toho grizzlyho, co nás už od začátku sleduje?“ řekl Edward vlažně a já celá zkoprněla. Zatímco on se znovu chystal rozejít, já se nedokázala pohnout ani o milimetr. Vystrašeně jsem čapla Edwarda za ruku, kterou jsem mu div nerozmačkala. Zasmál se. „Nikdo tady není, Bells,“ konejšil mě, ale já mu to stejně nevěřila. Neustále jsem se rozhlížela na všechny strany, abych včas stihla vzít nohy na ramena. „Vážně, Bello.“ Edward chytil můj obličej do dlaní a donutil mě se na něj podívat. „Tenhle medvěd tu ani nežije. Chtěl jsem tě jen… postrašit.“ Omluvně se usmál a pustil mě. 

Nedokázala jsem se na něj zlobit, na to jsem byla až moc vyděšená a k tomu jsem si stále myslela svou. „Ale v lesích žijí i jiná zvířata, jiní medvědi. Taky vlci, divoká prasata a… a… a pumy,“ využívala jsem své znalosti z první třídy. Paní Flemingová by na mě byla jistě hrdá.

„Ne,“ kroutil hlavou Edward a koutky úst mu neustále cukaly, „nic z toho tu není, nemusíš mít strach. Věř mi, Bello.“ Zadíval se mi zpříma do očí a myslel si snad, že tím to všechno hasne. Moje zběsile uhánějící srdce ale mělo jiný názor.   

Ještě jednou jsem se kontrolně podívala kolem nás. „Ani divocí psi?“ hlesla jsem, tentokrát už o trochu klidněji.

„Ne, ani ti ne. Teď už ale pojď.“ Edward udělal krok vpřed, ale já zůstala stát na místě. Zvědavě na mě pohlédl. Tipovala bych, že se zuby nehty držel, aby neprotočil oči. 

„Nemohli bychom se raději vrátit do auta?“ zkusila jsem štěstí a nervózně přešlápla z jedné nohy na druhou. „Nevím jak ty, ale já už jsem dostatečně protáhnutá. Taky je mi vedro,“ zabručela jsem a u toho si od těla odtáhla tričko, které se na mě hnusně lepilo. Zrovna teď bych dala všechno na světě za jednu koupel.

„Za chvíli se zchladíš,“ pronesl Edward s lišáckým úsměvem. Bála jsem se ho zeptat, co tím chtěl říct. „Deset minut, pak se klidně vrátíme do auta, platí?“

Sice to vyslovil v otázce, ale na odpověď ode mě nečekal. S krátkým polibkem na můj spánek mi omotal paži kolem pasu a za použití menší síly mě přiměl k pohybu.

Neustále jsem si něco nesouhlasně brblala pod vousy. Taky jsem litovala toho, že nemám hodinky, jinak bych mu těch jeho deset minut dozajista stopovala. Už jsem si do něj chtěla rýpnout, že jsme zabloudili, když se ke mně donesl zvuk padající vody.  

„Prší?“ Zamračila jsem se a zrakem zašilhala vzhůru k obloze. Překvapilo mě, když jsem uviděla azurově modrou oblohu bez jediného mráčku. Zmátlo mě to, neboť ke mně ustavičně doléhalo šumění vody. Podívala jsem se zpátky před sebe, abych se Edwarda zeptala, zda se mi to jen zdá, ale on už vedle mě nestál. Zahlédla jsem jen jeho záda mizející za hustými keři. Rychle jsem rozeběhla za ním. Měla jsem co dělat, abych přeprala všechny ty větve, ale to, co jsem objevila za nimi, stálo za tu námahu.

Žádný déšť, ale malé jezero s vodopádem. Musela jsem na malý okamžik zavřít oči, abych se ujistila, že to není jen pouhý výplod mé fantazie. Nebyl, zvlášť když jsem si vzpomněla na Edwardova slova. Věděl o tom.

Nedočkavě jsem si z nohou sundala boty a zabořila prsty do měkké trávy. Na tváři se mi usadil šťastný úsměv. Okouzleně jsem pak přešla k samému okraji jezera, dřepla si a ponořila ruce do chladné vody. Spokojeně jsem vydechla, když se mé rozpálené tělo značně ochladilo.

„Líbí se ti tu?“ Edward se postavil vedle mě a nespouštěl ze mě své zelené oči. Nadšeně jsem vyskočila zpátky do stoje.

„Je to nádhera,“ uznala jsem a objala ho rukama kolem krku. Uculila jsem se na něj a vtiskla mu malý polibek na bradu. Srdce se mi rozhodlo vyskočit z hrudi, když se svými mi rty zlehka otřel o ty mé.

„Nikdo o tomhle místě neví,“ prozradil tajemně, když mi dlaněmi jezdil po zádech a nosem přejížděl po čelisti. Blaženě jsem zavrněla.

„A odkud o něm víš ty?“

„Z myšlenek jedné starší ženy…“ Podle všeho mu došlo, co řekl, neboť se zarazil a mezi obočím se mu utvořila hluboká vráska. „Dobře, tak skoro nikdo.“ Zahihňala jsem se a odstoupila od něj, abych si to tu mohla ještě jednou prohlédnout. Najednou se mi už nechtělo do auta. Toužila jsem se natáhnout do trávy, zavřít oči a nedělat nic jiného, než naslouchat okolním zvukům.

„Taky jsi mi mohl rovnou říct, že jdeme sem a nedělat tajemného,“ podotkla jsem a přitom nedokázala odtrhnout oči od úchvatného vodopádu. Přepadla mě myšlenka, jaké by to asi bylo stát pod ním.

„To už by nebylo překvapení.“

„Nebylo,“ připustila jsem, „ale pak by se mi šlo –“ Další slova se mi zadrhla v krku, když jsem zrak přesunula na Edwarda, který se za tu krátkou chvíli stačil zbavit většiny svého oblečení. Uběhlo ale jen pár vteřin, než jsem pohled odvrátila do strany. „Co to děláš?“ vyjekla jsem přidušeně a silou vůle se pokoušela zastavit krev, která se mi valila do tváří. Marně. „Edwarde,“ začala jsem nervózně, „proč se svlíkáš?“ Můj hlas zněl jinak. Nepoznávala jsem ho.

„Nebyla jsi to náhodou ty, kdo si stěžoval, že mu je teplo?“ donesl se ke mně Edwardův pobavený hlas. Měl pravdu, ale to stále nevysvětlovalo, proč je bez oblečení zrovna on. Tep se mi opět zvýšil, když jsem si vybavila jeho tělo. Potichu jsem zaúpěla. „Myslel jsem, že by sis chtěla zaplavat,“ dostala jsem odpověď na své zmatené myšlenky.

„Nemám plavky,“ vypadlo ze mě bezmyšlenkovitě. Už předem jsem věděla, co mi na to Edward odpoví, ale nahlas to znělo mnohem hůř.

„Nepotřebuješ plavky.“ Semkla jsem víčka a přikrčila se. Tolik jsem mu na to chtěla něco říct, ale nešlo to. Nenapadalo mě nic inteligentního, proto jsem raději mlčela a nechala, aby mezi námi zavládlo trapné ticho. „Bello, já už tě nahou viděl,“ zasmál se Edward a stoupl si těsně za mě. Se zaskočeným výrazem jsem se prudce otočila, až pozdě mi došlo, co jsem to vlastně udělala a hezky si ten pohyb zopakovala. Dopředu. Kdo by řekl, že dýchat je tak těžké…

„Kdy… kdy to bylo?“ vykoktala jsem s obtížemi a přemlouvala mozek ke spolupráci. Edwardův smích mi to ale dost stěžoval.

„Ty už si nepamatuješ na ten večer, kdy ses nehorázně opila?“ Hořce jsem se uchechtla. Jak bych si ho mohla pamatovat, když jsem se ztřískala jako prase? Ano, opila jsem se a další den jsem měla rovnou celou vitrínu. Doteď si nepamatuju, co jsem všechno dělala, ale historku o mém striptýzu mi Edward často rád vypráví. Nikdy jsem nepřišla na to, zda to byla pravda, ale když to teď znovu vytáhl, něco mi našeptávalo, že jsem to asi opravdu udělala. To rozhodně nebylo potěšující zjištění. „Bello, nemáme si co vyčítat i ty jsi mě viděla.“  

„Co to kecáš!“ vyplivla jsem a už měla nakročeno, abych se na něj podívala. Udržela jsem se. Vesele jsem se zakřenila, když se mi vybavila naše společná koupelna v Chicagu. „Fajn, ale stejnak jsem si toho moc nestihla prohlédnout. A… bylo to jen jednou.“ Edward za mnou se jen humorně zasmál. „Dobře, dvakrát,“ rezignovala jsem a poťouchle se u toho usmívala. Jen já jsem totiž věděla, že když jsem mu do koupelny vlítla poprvé, byla to pouhá náhoda. Když se to stalo podruhé, trochu jsem té náhodě pomohla.

„Takže půjdeš?“

Zajíkla jsem se, když se na mě zezadu natlačil a hřbetem ruky mi přejížděl od ramen po celé délce paží. Nebylo to jeho dotykem, ale spíš představou, že nemá nic na sobě. Byla jsem červenější než přezrálé rajče.

„Ano,“ vydechla jsem, když mi odhrnul vlasy na stranu a rty přitiskl na můj krk. Trhavě jsem se nadechla a víc zavrátila hlavu dozadu.  

„Hodná holka,“ pochválil mě a zmizel.

Naštvaně jsem zafuněla. Nejdřív tohle a pak si jen tak zmizí. Štvalo mě, co se mnou dělal. Stála jsem tam se zatnutými pěstmi do doby, než se ozvalo šplouchnutí vody. Opatrně jsem se poté otočila na patě, a když jsem Edwarda nikde nespatřila, konečně jsem si mohla úlevně oddychnout. Třes z mých nohou a rukou přesto ještě nezmizel. Rozpačitě jsem se kousla do rtu a zkoumavým pohledem přejela jezero. Ani tam Edward nebyl. Nevěděla jsem, jestli je to dobře nebo špatně.

Styděla jsem se před Edwardem a nestyděla se to přiznat. Přesto jsem byla odhodlaná to udělat. Dřív nebo později by k tomu došlo. V jiný den, jiný čas, na jiném místě, ale došlo. Byla jsem hodně nervózní, když jsem si přetahovala tričko přes hlavu. Na chvíli jsem zapřemýšlela nad tím, zda bych se neměla někam schovat… Chovala jsem se jak malá. Neustále jsem pokukovala k vodní hladině, jestli ho někde neuvidím. Nepoštěstilo se.  

Když jsem si rozepnula kraťasy a nechala je spadnout na zem, vypadl mi ze zadní kapsy složený papír. Překvapeně jsem zamrkala. Nedošlo mi hned co to je, až když jsem se pro něj sehnula, rozsvítilo se mi. Byla to moje podobizna, na kterou jsem skoro zapomněla. Nepodívala jsem se na to. Místo toho jsem to zmuchlala do kuličky a zahodila to co nejdál. Něco bylo jinak. Něco se změnilo. Já jsem se změnila. Už jsem nechtěla vědět, kdo ten obraz namaloval. Nezajímalo mě to.

Zatřepala jsem hlavou, abych na to přestala myslet a rychle ze sebe shodila zbytek oblečení. Automaticky jsem si přehodila vlasy dopředu a objala si hrudník rukama. Co bych dala za další dvě ruce, stěžovala jsem si v duchu.

Poklusem jsem se dostala k místu, kde byl nejlepší přístup do vody. Nejprve jedna noha, pak druhá. Na těle mi okamžitě naskočila husí kůže. Když jsem šahala rukou do vody, nepřipadala mi tak studená jako teď. Nešťastně jsem zafňukala a pokračovala hlouběji. Dalo by se to počítat na minuty, než jsem byla ponořená do pasu.

„Edwarde?“ zavolala jsem na něj nesměle a pomalinku postupovala dál. „Edwarde!“ zkusila jsem o něco hlasitěji, když se nic neozývalo. Pak jsem ho uviděla, přímo na protější straně jezera. Poznala jsem, že se na mě usmál a přikývl. Zopakovala jsem to po něm, ale na rozdíl od něj jsem zůstala stát na místě.

Ten zlobivý sval v mém hrudníku nedokázal zůstat klidný. Čím víc se Edward přibližovat, tím víc se rozhodl pracovat. A čím víc pracoval, tím větší mi bylo vedro. Proto jsem se připravila k odvážnému a razantnímu kroku. Ponořila jsem se. Nečekala jsem, že by mi to nějak pomohlo, ale pro nastolení dobrého pocitu to stačilo. Když jsem se pak zase vynořila, Edward byl už u mě. Otřela jsem si tvář a věnovala mu velký radostný úsměv, o kterém jsem neměla tušení, kde se vzal.

„Zvládla jsi to,“ řekl Edward a nešetřil nadšením. „Jsem na tebe hrdý.“

Bázlivě jsem vyjekla, když se mi na bocích objevily jeho dlaně a jedním rychlým pohybem si mě přitáhl k sobě. Mezi námi nebyla žádná mezera, která by nás oddělovala, a už jen to mě přivádělo k šílenství. Váhavě jsem mu položila ruce na ramena a rozpačitě se mu podívala do očí. Nešlo mi do hlavy, proč jsem to všechno tak prožívala, byl to přece Edward. Pak mi to došlo… Byl to přece Edward!  

Abych ukončila to naše vzájemné zírání z očí do očí, které nemělo konce, naklonila jsem se víc k němu a chystala se políbit. Už ten jeho zvláštní výraz mi měl naznačit, že něco není v pořádku a že se něco chystá, ale to už jsem padala obličejem do vody. Jelikož jsem vůbec nečekala, že mi Edward zdrhne, lokla jsem si pořádný doušek.

Okamžitě jsem se vynořila a měla chuť zabíjet.

„Cullene,“ zavrčela jsem naštvaně, když jsem vykuckala všechnu vodu a byla schopná znovu normálně fungovat. Smál se mi a to mě vytočilo ještě víc. „Nesnáším tě.“ Otočila jsem se za tím bublavým zvukem a rovnou mu do obličeje stříkla pořádnou dávku vody. Aspoň jsem si to myslela. Oči mě totiž nepříjemně štípaly, a tudíž bylo všechno rozmazané. Zrovna jsem si utírala obličej, když na mě přistála pořádná sprcha. Naštvaně jsem rukama plácla do vody a ani se neunavovala otevřít oči. Čekala jsem, kdy přijde další tsunami. „Ha-ha-ha,“ předstírala jsem smích hlasem podbarveným sarkasmem. „Kdybych věděla, že se mě chystáš utopit, vůbec bych sem nelezla. Ale přísahám, že tohle si vypiješ,“ vyhrožovala jsem mu a myslela to zcela vážně. „Počkej, až něco budeš chtít, pěkně se na tebe –“ Zbytek mých slov skončil v Edwardových ústech, které se na mě hladově vrhly.

Prala jsem se s ním. Snažila jsem se ho od sebe odstrčit a dostat se od něj dál, ale nevydržela jsem to dlouho. Především byl silnější, ale hlavně se těm jeho polibkům nedalo odolávat. Byla jsem prostě ztracená. Pevněji jsem sevřela jeho ramena a nohy mu omotala kolem pasu. Energii, kterou jsem musela využít k udržení se nad hladinou, jsem toužila přesunout jinam. Po Edwardově něžnosti, jež tak rád oplýval, nebyly památky. Vášnivě mě líbal a já nebyla proti.    

„Omlouvám se,“ dostal ze sebe Edward udýchaně a chtěl se vzdálit. Nesouhlasně jsem zabručela a za vlasy si ho přitáhla zpátky k sobě. Nelíbilo se mi, že byl tak daleko. Chtěla jsem, aby pokračoval. Hořečnatě jsem zavrtěla hlavou.

„Omluva se nepřijímá,“ zamítla jsem ovládnutá dychtivostí a jak nejvíc to se na něho natiskla. „Zkus to znovu.“  

Nemusela jsem ho pobízet dvakrát a opět jsem mohla poznat kouzlo těch úžasných rtů. Edward si mě jednou rukou stále přidržoval u sebe a tou druhou mi bloudil po nahých zádech. Každé místo, po kterém jeho hbité prsty přejely, bylo v jednom ohni. Mého těla se zmocnil divoký žár, který potřeboval být co nejrychleji uhašen. Vzdychla jsem, když se Edwardovy rty přemístily na krk, odkud postupovaly ke klíční kosti. Když mi začal dekolt zasypávat drobnými polibky, myslela jsem, že už to vydržím.   

Vzala jsem Edwardův obličej do dlaní a přitáhla si ho k sobě. Poznala jsem, že se Edward se se mnou někam rozešel. Nekomentovala jsem to a dál se věnovala bouřlivému tanci našich jazyků. V tyto momenty jsem proklínala fakt, že potřebuju dýchat. Tolik se mi příčilo, když jsem se musela odtáhnout, abych do sebe dostala aspoň trochu vzduchu. Ani jeden z nás to nijak dlouho neprodlužoval a jak jen to bylo zase možné, opět jsme se pokračovali v naší prozatímní oblíbené činnosti. Oba jsme byli nenasytní a chtěli víc.

Že už nejsme ve vodě, jsem si uvědomila tehdy, když mě opatrně zády položil do trávy. Edward se natáhl vedle mě a mlčky mi hleděl do tváře. Zjihle se na mě přitom usmíval. Nebyla jsem spokojená. Nechtěla jsem, aby tam jen tak ležel a díval se na mě. Chtěla jsem, aby konal.

Nadzvedla jsem se a přisunula se k němu. Rozechvěle jsem ho pohladila po svalech na hrudi a opatrně políbila jeho spodní ret. Usmála jsem se, když zprudka vydechl. To samé jsem pak zopakovala s horním rtem.

„Edwarde, prosím…“ Už jsem nedokázala přehlížet to stupňující se škubání v podbřišku. Chtěl jsem ho a chtěla jsem ho hned. Na vteřinu jsem zaváhala, než jsem mu přehodila nohu přes bok. Natiskla jsem se na něj a užívala si hlasité zavzdychání.

Připitoměle jsem se zachichotala, když se Edward zničehonic skláněl nade mnou. Vážně se mi zadíval do očí a já pochopila, že nejspíš čeká na svolení. Pohladila jsem ho po tváři a povzbudivě se pousmála.

Automaticky jsem oddělila kolena od sebe.

Odhodlaně jsem přikývla. 

»Shrnutí«

Nuda, já vím, ale oni si trochu toho oddychu zaslouží.

Příště? Nooo... odnese to Bella.

A jako vždy na závěr velká děkovačka za komentáře. Já mám prostě ty nejlepší čtenáře!

Autor: Kim (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Route 66 - 7. kapitola: