Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Route 66 - 4. kapitola


Route 66 - 4. kapitolaNěkdy technika prostě zklame. Bella prožívá několik hodin hrůzy, když Edwardovo auto zničehonic vypovídá službu. Pomůže jim někdo z této nešťastné situace, nebo je čeká noc v pustině?

Soutěžní povídka na téma Tajemství letní lásky, podmínka - tajemný návštěvník/návštěvnice!

4. kapitola

„Bells, proč ještě nespíš?“ povzdechl si Edward, když mě našel sedět na terase před motelem. Odtrhla jsem pohled od noční oblohy a podívala se za sebe. Krátce jsem se na Edwarda usmála a zase se obrátila zpátky. Slyšela jsem, jak se krok po kroku přibližuje ke mně. Zastavil těsně za mými zády a náhle mi něco teplého přikrylo odhalená ramena. „Aby ti nebyla zima.“

„Děkuju,“ odvětila jsem s vděčností a víc si k tělu přitiskla Edwardovu bundu. Posunula jsem a udělala mu místo. Automaticky mě rukou objal kolem pasu a já mu zase položila hlavu na rameno.

Mlčky jsme seděli na lavičce a pozorovali hvězdy nad námi. Jenže ani zářící tečky nedokázaly mou pozornost zaujmout natolik, abych minutu co minutu nehypnotizovala Edwardovu tvář. Byla jako magnet, který si mě k sobě nestydatě přitahoval. Zoufale jsem si potichu povzdechla a zavrtěla hlavou. Musela jsem toho nechat dřív, než by si toho všiml.

„Padá hvězda,“ vyhrkla jsem překvapeně a ukazováček namířila k obloze. Kolem zápěstí natažené ruky se mi omotaly Edwardovy prsty a pomalu mi stáhl paži dolů. Rozechvěle jsem se na něj zadívala.

„Víš, že když padá hvězda, měla by sis něco přát?“ zašeptal Edward citlivě a nepatrně se ke mně nahnul. Zrakem jsem sjela na ty krásně vykrojené rty a váhavě přikývla.  

 „Přeju si…“ šeptla jsem omámeně. I já se k němu obličejem přiblížila. Ani na chvilku jsem nepřestala sledovat jeho ústa.

„Co si přeješ, Bello?“ Sotva jsem ho slyšela. Kdybych neviděla, že se jeho rty pohnuly, nevěřila bych, že to řekl. Odhodlaně jsem k němu zvedla zrak.

Dělilo nás jen pár centimetrů, když jsem to nahlas a zřetelně vyslovila: „Polib mě, Edwarde.“ 


Trhla jsem sebou a prudce otevřela oči. Zhluboka jsem oddechovala. Trvalo mi dost dlouho, než jsem si uvědomila, kde to jsem. Žádná lavička, žádná noc, žádné hvězdy, žádný polibek, jen auto a on…

Srdce mi udělalo několik kotrmelců za sebou, když jsem si znovu vybavila můj sen. Nikdy předtím jsem takhle živý sen neměla. Nikdy předtím jsem neměla sen o mně a Edwardovi, aspoň ne takový. Odmítala jsem na něj pohlédnout. Cítila jsem se víc než trapně. Netušila jsem, co to mělo znamenat. Netušila jsem, co mě vedlo k tomu snu, ale přemýšlet nad tím jsem si zakázala.

„Zlý sen?“ optal se starostlivě Edward, když viděl, jak vylekaně vypadám. Cukla jsem sebou. Jen letmo jsem se po něm ohlédla a hned zase obličej otočila k okénku. Moc dobře jsem totiž cítila, jak se mi do tváří hrne krev. Nechtěla jsem, aby to spatřil, a už vůbec jsem netoužila, aby dál vyzvídal.

Nepatrně jsem zakroutila hlavou ze strany na stranu. „Ani ne,“ zamumlala jsem sotva slyšitelně a sjela na sedačce o podstatný kus dolů. Nepřála jsem si nic jiného, než s ní splynout. Čelem jsem se opřela o okénko, které příjemně chladilo můj hořící obličej. Zavřela jsem oči. Ačkoliv jsem teď spala, připadala jsem si ještě víc unavená, ale jakmile jsem víčka semkla k sobě, viděla jsem Edwarda, jak se ke mně sklání.

Tohle nebylo dobré. Tohle vůbec nebylo dobré. Edward byl můj kamarád, nemohla jsem si představovat, jak se s ním líbám. Skoro jako bych líbala vlastního bratra, jenže Edward nebyl můj bratr. Už jen pomyšlení na to mi zrychlovalo tep.

Zaúpěla jsem. Rozhodla jsem se to všechno ignorovat a začala se věnovat cestě. Zrovna jsem se rozčilovala, že se před námi se nenachází žádná civilizace, když Edwardovo auto vydalo neidentifikovatelný zvuk a podivně sebou škublo.

Nejistě jsem se zadívala na Edwarda, jehož zamračený výraz se mi vůbec nelíbil.

„Co-co je to?“ vyjekla jsem polekaně, když se to ještě několikrát opakovalo. Podobné zvuky vydávalo to moje před tím, než odešlo do věčných lovišť. Možná proto jsem byla strachy bez sebe. Zůstat trčet v pustině, to by nám opravdu chybělo. „Proč zastavuješ, Edwarde?“ ptala jsem se ho nechápavě, když jsem zaregistrovala, že rychlost auta se snižuje.

„Já s tím nic nedělám,“ divil se Edward. Všimla jsem si, jak usilovně sešlapává pedál s plynem, ale auto na to vůbec nereagovalo a místo toho zůstalo stát úplně. Vykulila jsem oči a s očekáváním se otočila k Edwardovi. Doslova jsem mu visela na rtech. Chtěla jsem od něj slyšet slova útěchy. „Žádný strach. Určitě to nebude nic hrozného.“ Nezklamal, ale to už se nám zpod kapoty valil kouř.

„Kéž bys měl pravdu,“ hlesla jsem si nešťastně pro sebe a po vzoru Edwarda se neochotně odpoutala a vylezla ven. Udivilo mě, jaké bylo venku stále dusno, i přestože slunce už zalezlo za obzor. Jo, klimatizace má přece jen něco do sebe, říkala jsem si, když jsem si sundávala svetr. Postavila jsem se vedle Edwarda před vůz a založila si ruce na prsou.

Pátravě jsem se rozhlédla po okolí, jako bych snad tady – na konci světa – mohla najít nějakou pomoc. Kromě desítek kopců a stromů nebylo široko daleko nic, co by nám dávalo alespoň malou šanci pokračovat v cestě.

Zoufale jsem mrkla na Edwarda, který se na mě povzbudivě usmál, pak opatrně otevřel kapotu. Rozkašlala jsem se. Musela jsem ustoupit dozadu, abych se mohla trochu nadechnout. Všude kolem mě bylo bílo. Chvilku trvalo, než jsem zase něco viděla. Vrátila jsem se k nepojízdnému Volvu a k Edwardovi, který se skláněl nad motorem. Zvědavě jsem nakoukla dovnitř, a protože tohle pro mě byla španělská vesnice, mlčela jsem. Tiše jsem ho podporovala, a když pak usedl za volant, aby zkusil nastartovat, zatínala jsem ruce v pěst a modlila se, aby to vyšlo.

Nevyšlo. Edward mohl otáčet klíčkem v zapalování, jak chtěl, ale motor ne a ne naskočit.

„Kruci,“ doneslo se ke mně rozhořčeně, ale přesto to nevzdával. Opět vylezl ven.

„Co s tím budeš dělat?“ zakabonila jsem se a hodila po něm zvídavým pohledem, kterého jsem ihned zalitovala, neboť se Edward netvářil moc přívětivě.

„Já?“ optal se užasle a narovnal se. Pravděpodobně se chtěl podrbat ve vlasech, ale když uviděl své černě zamazané ruce, upustil od toho.

Důrazně jsem přikývla. „Vidíš tu snad někoho jinýho?“ Roztáhla jsem paže a otočila se kolem své osy.

„Já ale nejsem automechanik, Bello.“

„Ale jsi chlap,“ reagovala jsem na jeho poznámku okamžitě. „Očekává se od tebe, že si v takové situaci budeš umět poradit,“ osvětlovala jsem, když jsem spatřila to nepochopení, co se mu usadilo na tváři. „Nebo mi snad chceš říct, že jsi tak neschopnej a neumíš se trochu pohrabat v autě?“ Protočila jsem oči v sloup a zavrtěla nevěřícně hlavou.

„Zopakuj to ještě jednou.“ Edward najednou stál přede mnou a s přimhouřenýma očima mi do obličeje vypaloval díru. 

„Co mám zopakovat? Že se neumíš pohra-“ Náhle mi svitlo. Rty se mi roztáhly do širokého úsměvu. „Myslíš to, že jsi neschopnej?“ dobírala jsem si ho. Bojovně jsem vystrčila bradu a oči taky přivřela do úzkých škvírek. Ale bylo nad mé síly udržet si vážný obličej a tak jsem se cukajícím koutkům nevyhnula.

„Odvolej to, Swanová,“ cedil Edward přes zaťaté zuby a o krok se přiblížil. Zahihňala jsem se a kontrolně se ohlédla přes rameno, pak jsem před ní couvla dozadu.

„Nemám co odvolávat,“ odmítla jsem se smíchem. „Je to pravda. Jsi neschopnej, neschopnej, neschopnej…“ S každým slovem jsem se od Edwarda víc a víc vzdalovala. Zrakem jsem sledovala jeho černé ruce, které se natahovaly mým směrem. Proto, když jsem mu ještě jednou oznámila, že je neschopný, jsem se otočila na patě a utíkala pryč.

„Jen počkej, já ti ještě ukážu, jak jsem neschopnej,“ zaslechla jsem za sebou výhružným toném a už jen to mě donutilo přidat do kroku. Věděla jsem, že kdyby Edward chtěl, kdykoliv by mě chytil, ale k mému překvapení to neudělal. Asi se bavil pohledem, jak zakopávám o vlastní nohy. To uchechtnutí, které se za mnou ozvalo vždy, když jsem škobrtla, tomu dost nasvědčovalo.

Přibližně třikrát jsme oběhli auto kolem dokola a musela jsem vyhlásit pauzu. Zjistila jsem, že se záchvatem smíchu se dost blbě utíká. „Pauza, pauza,“ dostala jsem ze sebe s vypětím všech sil. Oběma rukama jsem se opřela o střechu auta a vydýchávala se. Vyčerpaně jsem se podívala na Edwarda stojícího naproti mně.

„Pak kdo je tady neschopnej,“ rýpnul si s veselým úsměvem na rtech. Odpovědí mu byl můj zvednutý prostředníček a vypláznutý jazyk.

Přestala jsem ho hlídat. Otočila jsem se a zády se opřela o dveře. Ani jsem nestačila mrknout a Edward už stál u mě, v očích mu poskakovaly ďábelské jiskřičky. To nebylo dobré znamení.

„Edwarde,“ zasmála jsem se nervózně. Dlaněmi jsem se mu zapřela do hrudi a přitom nespouštěla zrak z fleků od čehosi na jeho červeném tričku. Srdce mi začalo bít na poplach. „Už toho necháme, ano?“ zkoušela jsem se z toho všeho vykroutit a šla na to přes pohled, který by mi i to nejroztomilejší stěně mohlo závidět. Ale Edward asi neměl psy rád, neboť bez zaváhání sundal mou ruku, která ho udržovala v dostatečné vzdálenosti, a prstem mi přejel po tváři. Zapištěla jsem a prosmekla se kolem něj. Moc daleko jsem ale neutekla.

„Odvolávám, odvolávám,“ žadonila jsem o smilování, když se mu podařilo mě čapnout a obrátit k sobě čelem. Pod tím teple zeleným pohledem se mi roztřásla kolena. 

„Na to už je pozdě, teď budeš trpět.“ Poslední slovo pronesl šeptem. Dobrovolně jsem sebou přestala zmítat. Dech se mi zkracoval, když se k mému obličeji přiblížila jeho špinavá dlaň. Dýchat jsem přestala tehdy, když se mě dotkl. Zlehka mi bříšky prstů přejel od spánku k bradě, až mi nakonec ukazováčkem obkreslil konturu spodního rtu. Nebyl v tom žádný škodolibý záměr, přesto to na mě mělo neblahé účinky. Srdce mi prudce naráželo do hrudi a tělem se rychle rozšiřoval nepopsatelný pocit.

Zhrozila jsem se a odskočila od zmateného Edwarda. „Půjdu… půjdu se podívat, jestli s tím přece jen něco neudělám.“ Rozhozeně si odkašlal a odešel.

Se smutným povzdechem jsem sklonila hlavu k zemi a na chvilku zavřela oči. Proč jsem jen měla takové tušení, že mezi mnou a Edwardem se něco děje? Sice jsem zatím nevěděla, co to je, ale bylo jisté, že nás to odcizovalo. Ač jsem chtěla nebo ne, mezi námi dvěma už to nebylo takové jako v Chicagu. Nebyla jsem stoprocentně přesvědčená, že to zaznamenal i on, proto jsem se rozhodla předstírat, že se nic neděje. Zhluboka jsem se nadechla a loudavým krokem se vydala za Edwardem.

Z dostatečné dálky jsem pozorovala, jak stojí nad porouchaným autem, s nakrčeným obočím se zamyšleně drbe na bradě, kde si tak dělal tmavé čmouhy.

„Bello?“ donutil mě zase vnímat. Věnovala jsem mu letmé pousmání, abych mu dala najevo, že ho beru na vědomí. „Potřeboval bych tvůj telefon. Svůj jsem si nechal doma, a jelikož se začíná docela rychle stmívat, rád bych se pokusil obstarat aspoň nějakou pomoc. Zkusím zjistit, jestli tu poblíž není nějaký servis. Čím dřív, tím líp. Při našem štěstí bude odsud ten nejbližší tak den cesty,“ zabručel tiše, ale stejně jsem ho slyšela. „Ale třeba taky ne,“ snažil se mě uchlácholit, ale moc přesvědčivě to od něj neznělo.

Z tašky na zadním sedadle jsem vyndala mobil, abych ho Edwardovi donesla. „Ale to ne,“ zaskučela jsem, když mě do očí uhodil černý display. Zkusila jsem zmáčknout zelené tlačítko a přinutit ho spolupracovat, jenže nic. „Nejspíš se musel vybít,“ oznámila jsem sklesle Edwardovi, který trpělivě vyčkával o kus dál. Mrskla jsem s ním zpátky do kabelky a naštvaně třískla dveřmi. „Co teď budeme dělat?“

Edward se s povzdechem posadil na krajnici „Co můžeme dělat… Počkáme, jestli někdo náhodou nepojede okolo.“ Dívala jsem se na něj jako na blázna. Netušila jsem, jestli to myslí vážně nebo si ze mě dělá jen legraci. Když jsem ale žádné známky pobavení nenašla, zatrnulo mi.

„Tak to ani náhodou,“ zasmála jsem se hystericky a opět otevřela auto. Přes rameno jsem si přehodila kabelku, do ruky uchopila bundu a odhodlaně se podívala na Edwarda. „Ty si tu pro mě za mě zůstaň, ale já tady rozhodně se založenýma rukama sedět nebudu. Odcházím.“ Jak jsem řekla, tak jsem udělala. Kvapnou chůzí jsem se rozešla přímo za nosem a ani se po Edwardovi neohlédla.

„Fajn, ale dej si pozor na divoké psy,“ křiknul za mnou. Automaticky jsem se rozhlédla na obě strany a zařadila zpátečku. Vrátila jsem se k Edwardovi a poraženě si kecla na zadek vedle něho.

„Třeba opravdu někdo pojede kolem.“

Čím déle jsme tam seděli a čím víc se na nás snášela tma, tím víc jsem měla strach a sunula se blíž k Edwardovi. Taky jsem se už dávno přestala bránit myšlenkám, že tohle čekání je zcela zbytečné. Uběhla víc jak hodina a kromě děsivých zvuků, ze kterých mi skoro vstávaly vlasy hrůzou, se nic nedělo. Bylo to jako čekání na Godota.

„Neboj se, Bello,“ objal mě Edward kolem ramen, „slíbil jsem, že tě vezmu do Los Angeles a svůj slib dodržím.“ Obdivovala jsem ho, že i v takové chvíli neztrácel optimismus. Vděčně jsem se na něj usmála. „I když možná trochu se zpožděním,“ mrknul na mě a zvedl se na nohy. Z kufru vyndal velkou deku a ještě dalších pár věcí. S pozvednutým obočím jsem sledovala, jak přikrývku roztahuje na asfalt před auto. „Máme štěstí na počasí, v noci nám aspoň nebude chladno.“

„Cože?“ optala jsem se rozklepaným hlasem. „Snad mi nechceš tvrdit, že budeme spát venku!“ Vyskočila jsem na nohy a dvěma rychlými kroky se ocitla před Edwardem.

„Ano, Bello, budeme spát venku,“ potvrdil mou neveselou domněnku a přitom se mě jemně snažil rukou odsunout o kus vedle, neboť jsem se postavila rovnou doprostřed deky. Setřásla jsem ze sebe jeho ruce a sama ho pevně chytila za ramena.

„Blázníš?“ S očima na vrch hlavy jsem s ním zatřásla. „Sám jsi přece říkal, že se tu potulují divocí psi.“ Když mi došlo, že na něj skoro křičím, zmlkla jsem. Ne proto, že bych litovala, že zvyšuju hlas na Edwarda, ale protože jsem dostala strach, abych ty potvory nepřilákala k nám. Se strachem v žilách jsem se rozhlédla kolem sebe. Až teď jsem si uvědomila, jaká už je tma. Jediný zdroj světla široko daleko byl měsíc v úplňku a vycházející hvězdy.

„Vymyslel jsem si to, abych tě odradil,“ prozradil Edward s pobaveným zasmáním, čímž mou pozornost opět strhl na sebe. V momentě jsem ho od sebe odstrčila a už se nadechovala, abych mu od plic něco řekla, když se z dáli ozvalo vytí.

Vzdálenost, kterou jsem mezi námi sama utvořila, byla zase pěkně fuč. „Vážně? A co bylo tohle?!“ zašeptala jsem zbaběle a schovala se za Edwarda. S očekáváním jsem mu pohlédla do tváře. Všechny dosavadní známky legrace jakoby se vypařily. To mi jako odpověď bohatě stačilo. „Takže spím v autě,“ vyjekla jsem ustrašeně. „Já se totiž sežrat nenechám.“ Vydala jsem se k autu, ale kolem pasu se mi omotala jeho paže.

„Co kdyby ses upokojila a přestala vyvádět?“ Edwardovi docházela trpělivost. „Myslíš, že bychom tady ještě byli, kdybych věděl, že ti hrozí nebezpečí?“ Edwardův obličej se nacházel jen kousek od mého. Bezmyšlenkovitě jsem zavrtěla hlavou. „Hodná,“ usmál se. „Nikdo tě nesežere. Ne, když jsem tady s tebou já. Ale pokud se chceš opravdu něčeho bát, máš tady jednoho upíra.“ V očích se mu nebezpečně zablesklo. Uvolněně jsem se zasmála. Oceňovala jsem jeho snahu přivést mě na jiné myšlenky. Dařilo se mu to.

„Pod širákem jsem ještě nespala,“ řekla jsem po chvíli rozmýšlení a nervózně jsem se ohlédla přes rameno k rozložené dece. Sundala jsem si boty a opatrně se posadila. Do měkké postele to mělo daleko, přesto jsem se nemohla zbavit nadšeného úsměvu, co se mi rozléval po tváři. Když se ale opět ozvalo zavytí, nenávratně zmizel. Polekaně jsem vyskočila do stoje.  

„Budeš klidnější, když ti slíbím, že zůstanu celou noc vzhůru?“

„Byla bych klidnější, kdyby se ti povedlo nastartovat to pitomý auto a jet odsud pryč,“ vyjela jsem na něj popuzeně a hned toho litovala. Zavřela jsem oči. „Omlouvám se, Edwarde, já vím, že to není tvoje chyba.“

„Pojď sem.“ Edward si mě přitáhl do náruče a pomalu se se mnou kolébal ze strany na stranu. „Já jsem si naši cestu taky takhle nepředstavoval, ale přísahám, že jakmile se vrátíme domů, nechám to pitomý auto,“ použil má slova, „sešrotovat.“

Plačtivě jsem se uchechtla. „Není těch slibů už nějak moc?“ Zaklonila jsem hlavu, abych na něj lépe viděla. Bradou jsem se opřela o jeho hrudník.

Něžně mi dlaní přejel po celé délce vlasů. „Slíbil bych ti cokoliv na světě, abych na tvé tváři spatřil úsměv, který tak –“ Náhle se zarazil a zbytek věty nechal viset ve vzduchu. Mezi obočím se mi utvořila hluboká vráska, když Edward pevně semknul víčka k sobě a následně zatřepal hlavou. Cítila jsem, jak se zachvěl, pak mě pustil. Dala bych cokoliv za to, abych věděla, na co právě myslel.

Povzdechla jsem si.

„Bello, takhle už to dál nejde,“ vyhrkl zničehonic Edward. „Já… já už nemůžu. Já…“ plácal jedno přes druhé a pochodoval sem a tam. Mého vyděšeného výrazu si vůbec nevšímal.  „Musím ti něco říct.“ Až jsem se zapotácela dozadu, jak jsem se lekla, když se nečekaně zjevil přede mnou.

„Tak říkej,“ dostala jsem ze sebe. Neměla jsem ponětí, co od něj čekat. Trochu jsem měla obavy z toho, co z něj vypadne. Srdce mi vyletělo až do krku, když uchopil mou ruku a zadíval se mi odhodlaně do očí. Točila se mi hlava.

„Bello, vím, že jsem udělal už spoustu blbostí a tímhle to možná pokazím úplně, ale já už nedokážu dál mlčet. Bells, já…“ Napětím jsem ani nedýchala. Nechybělo mnoho a Edward by mi řekl, co ho trápí, ale v ten samý moment naše obličeje osvítilo ostré světlo.

Oba jsme rázem na všechno zapomněli a udiveně se podívali směrem, kterým se k nám blížilo cizí auto. Musela jsem si oči zastínit rukou, abych aspoň něco málo viděla. Čím blíž automobil byl, tím větší jsem měla úsměv na tváři. Dychtivě jsem se podívala na Edwarda a strčila ho víc do vozovky. Potřebovala jsem něco, co by ho donutilo zastavit a Edward v silnici mi přišel jako dobrý nápad.

Nadšeně jsem poskočila, když zastavil.

Díky tmě nebylo prakticky možné spatřit, kdo sedí za volantem. Teprve když dotyčný stáhl okénko, spatřila jsem muže ve středním věku, který se podle všeho už nějakou dobu vyhýbal holicímu strojku.

„Nemohl byste nám pomoci?“ zeptal se ho Edward. Mačkala jsem si palce na obou rukách a napínala uši. Ze strany neznámého muže se ale neozvala žádná odpověď. Proto jsem zakročila já.

„Prosím,“ zažadonila jsem a použila ten nejzoufalejší tón, jaký jsem uměla. Odstrčila jsem Edwarda stranou a sama si pak stoupla přímo k otevřenému okénku. „Nejede nám auto a už dlouho, vážně dlouho tady trčíme. Nemáme nic k jídlu, nic k pití, kolem se to hemží divokými psy a vy jste nejspíš pro dnešek poslední, kdo tudy projíždí. Tudíž naše jediná naděje, jak se odsud dostat.“ Dobře, trochu jsem si vymýšlela, ale podle všeho to vypadalo, že mi na to skočil. Cizinec si mě dobrou chvíli bez řeči prohlížel, pak se rozpačitě podrbal ve vlasech a nakonec přece jen vystoupil z auta.

„Vím o jedné opravně, která se nachází nedaleko, mohl bych vás tam odtáhnout,“ nabídl a srdečně se na mě usmál. S radostí jsem mu úsměv oplatila. Ta jeho zřejmě počáteční nerozhodnost zmizela jako pára nad hrncem. Jo, já to s lidmi prostě uměla.

S úlevou se podívala po Edwardovi. „To by bylo fajn.“

Bob Lehman byl majitel nedalekého autoservisu, přesně jak nám bylo řečeno. Netušila jsem, co mu ten neznámý chlápek řekl, že to Lehmana donutilo se na naše auto mrknout ještě ten večer, ale byla jsem za to ráda. Pobavilo mě, jak mu u toho Edward asistoval, nemohla jsem se zbavit dojmu, že za to mohlo mé tvrzení o jeho neschopnosti. Nemyslela jsem to vážně, když jsem to říkala, ale teď jsem věděla, že Edward se to nikdy nedozví.

Zatímco se poloupír ochomýtal kolem náhradních dílů, já postávala venku a se mnou i ten stále neznámý řidič. Nemluvili jsme. Několikrát jsem ho přistihla, jak si mě zvláštně prohlíží. Sice mě to neuvěřitelně vytáčelo, ale mlčela jsem. Přece jen nám hodně pomohl.

„Tak co?“ ptala jsem se s malou duší Edwarda, když přišel za námi ven.

„No,“ mlask Edward, ale moc vesele se netvářil. „Je mi líto, Bello…“ Nenechala jsem ho to dokončit, neboť jsem si přitiskla ruce na uši. Nechtěla jsem slyšet, že naše cesta končí. Zavřela jsem oči. Doufala jsem, že až je zase otevřu, zjistím, že to byl jen další hloupý sen. Nebyl. Edward mi paže stáhl dolů a sklonil se ke mně. „Je mi líto, že si budeš muset namasírovat hýžďový svaly, Swanová, protože zítra vyrážíme na cestu.“

Radostně jsem vykřikla a pověsila se Edwardovi kolem krku. To, že byl od hlavy k patě zamazaný od oleje, jsem neřešila ani tehdy, když jsem mu přitiskla rty na pravou tvář. Zašklebila jsem se a stále přitisknutá k němu, se ohlédla za sebe.

„Děkujeme vám.“

Muž se usmál a jen ledabyle mávl rukou.

Jen co Edward odešel, rozhostilo se zase ticho.

„Je to dobrej chlap,“ poznamenal zčistajasna náš zachránce. Zadívala jsem se na něj, abych se ujistila, o kom že to mluví. Jeho zrak, který se do této doby upíral k Edwardovi, se teď nasměroval na mě. V očích se mu zračilo něco, co mě přinutilo sklopit hlavu k zemi.

„Jo, to on je,“ potvrdila jsem a automaticky vyhledala Edwardovu osobu. Z úst mi vyšel tichý povzdech. „Ten nejlepší.“

Cukla jsem sebou, když mi na rameni přistála jeho dlaň. „Využij šanci, dokud ji máš, děvče.“

Udiveně jsem na něj pohlédla. Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem neměla ani trochu ponětí, na co narážel.  Věděla jsem to a už jen proto mě jeho poznámka vyvedla z míry. Nezmohla jsem se na slovo. A to ani tehdy, když se otočil na patě a bez jediného rozloučení nasedl do svého auta a odjel.

»Shrnutí«


 Přestože jsem byla týden v tahu, povedlo se mi dneska dopsat další kapitou, tak doufám, že jsem vás nezklamala. Přiznám se, že s touhle podmínkou jsem měla zatím nějvětší potíže, taky to ta vypadá.

Moc děkuju vám všem, co mi necháváte komentáře. Vážím si toho. [.ei.]smile40[./ei.]

Vzkaz pro LuLuu (a nejen pro ni): Těšíte se na první pusu? Tak doporučuji vyčkat na další kapitolu. Asi to nebude podle vašich představ, ale máte smůlu. Já osobně se na to hrozně těším! [.ei.]smile22[./ei.]

Tak šup, šup, chci vidět vaše reakce na strašpytla Bellu. [.ei.]smile16[./ei.]


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Route 66 - 4. kapitola:

 1 2 3   Další »
29. Lareth
29.12.2012 [23:54]

LarethBella byla roztomilá. Hlavně s divokými psy. Emoticon

28. Emet
05.11.2012 [10:53]

EmetKim! To bylo boží!
Fakt, jako vždy si nezklamala, těším se na další kapitolku, na polibek... Taky jsem ti o něm chtěla napsat sem, ale předběhla jsi mě. :D Jen tak dál! :)

27. Bia
09.09.2012 [19:20]

Ďakujem že si spomenula čo je Ed zač Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

23.08.2012 [20:46]

SabiennaCizinec lomeno věštec Emoticon Emoticon Emoticon Ačkoliv ti podmínka nevyhovovala, povedlo se ti to i tak, a jak!! Emoticon Emoticon Zas tam byly ty mnou zbožňované momenty Emoticon Jak ty to jen děláš? Emoticon Já jsem z toho úplně hotová!! Emoticon Tohle je fakt pecka! Emoticon
Dál se nebudu zdržovat, protože se nemůžu dočkat onoho zmiňovaného prvního polibku, ať už bude vypadat jakkoliv Emoticon Stejnak to bude něčím jedinečné a zvláštní, protože to přesně je tahle povídka Emoticon Já jen žasnu, fakt že jo... Na ni budu ještě hodně dlouho vzpomínat! Emoticon
Hluboce smekám!! Emoticon Emoticon Emoticon

18.07.2012 [12:57]

klarushaNaprosto absolutně totálně dokonalé. Vůbec mi nepřipadalo, že bys měla s podmínkou nějaké problémy. Ty zvládaš všechny podmínky dokonale. Jak tam uvízli v poušti a Bella se tak sraSně bála a pak přijel ten zachránce... Prostě krása. Jsi skvělá. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

16.07.2012 [23:02]

ShindeenÁáááá! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
Tahle povídka je... no, boží je slabé slovo. Emoticon Emoticon Emoticon
Jak jsem se do první kapitoly zažrala, tak jsem se až doteď nedokázala ani na vteřinku odtrhnout, protože ta dokonalost prostě čiší z každého slova a já jako závislák jednoduše hltám dál a dál... dokud nenarazím na konec, abych si mohla pořádně zanadávat, že tu ještě není další kapitola. Emoticon Emoticon Emoticon

Osobně mám hrozně ráda povídky, kde jsou Bella s Edwardem nejdříve nejlepší kamarádi, a tady u toho to snad platí ještě stokrát víc, protože ten vztah, který jsi mezi nima vykouzlila, prostě nemá chybu. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Teď abych jenom celou noc áchala nad tím, že já takového kamaráda nemám. Emoticon

A mimochodem, jelikož je to ta soutěžní povídka, musím říct, že podmínky se ti daří držet opravdu skvěle, tak nějak fajně nenuceně. A u téhle kapitoly bych ani nepoznala, že ti to dělalo nějaký problém, jak jsi psala dole pod čarou, protože pan neznámý s autem sem dokonale zapadl. Emoticon A Bella strašpytel...Emoticon Emoticon Emoticon No to prostě nemělo chybu. Už jsem jenom čekala, kdy se v tom autě zamkne a Edwarda trucovitě nechá venku na cestě napospas divokým psům. Emoticon

No, už zase kecám nesmyslně samé blbosti, takže se raději s komentářem přesunu ke konci.
Doopravdy jsi mě tou povídkou uchvátila a já se nemůžu dočkat další kapitoly a slibované pusy, i když - přiznávám se - trochu mě děsí to, že to asi nebude podle našich představ. Emoticon Emoticon To mě ale jenom burcuje čím dál tím víc. Takže už aby to tu bylo, moc se těším. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

16.07.2012 [1:11]

Petulka01J Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

22. Faninka
13.07.2012 [12:14]

Že jsi měla s podmínkou problémy ?? Vůbec, ale vůbec to nebylo poznat. Kapitolka byla naprosto úžasná - ten sen Emoticon , to handrkování a honění kolem auta Emoticon , laškování a nakonec skoro vymáčknutí Edwarda, a moudro od neznámého muže, které si snad vezme k srdci Emoticon Emoticon Emoticon
Jsem moc natěšená na další kapitolku Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

12.07.2012 [22:28]

Irmicka1miluju tuhle povídku... byla úžasná Emoticon a strašně moc se těším na jejich polibek... to teda bude Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

20. LuLuu
12.07.2012 [19:24]

LuLuumilujem čítať túto poviedku Emoticon tak dobre sa ju číta Emoticon píšeš úžasne! a som nedočkavá ohladne buducej kapitoly Emoticon Emoticon Emoticon krása! teším sa na pokračovanie Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2 3   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!