Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Řada nešťastných příhod - V. kapitola

20.07.2011 (20:15) • Shire • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 2352×

Po dvou dnech, které u Lairových strávila, Alice poznala, že u nich nebude žít, ale přežívat. Ubytovali ji do malého přístěnku, i když v jejich domě byly nejméně tři pokoje pro hosty. Dostala dlouhý seznam prací, který zahrnoval i naprosto nemožné úkoly, jako například fandit malé Marii Luise, když bude trénovat na poníkovi. Samozřejmě jí měla i pomoci připravit poníka a po tréninku se o něj postarat. Fakt, že se Alice nikdy o poníka nestarala, nikdo nebral na vědomí.

Jenže seznam prací a přístěnek byly pro Alice naprosto zanedbatelné záležitosti. Nejvíce starostí jí způsobil syn Lairových.

Charles James, který si nechával říkat Dylan, chodil do stejné třídy, do které měla Alice za několik dní nastoupit.
Alice ho poznala až později prvního dne, když se vrátil domů od kamarádů a rychle poznala, že jeho vzteklá sestra je proti němu milé děvče.

Lairovi se ani nesnažili bránit Alice před jeho věčnými posměšky, a tak měla v jeho blízkosti vždy peklo na zemi.

„Mám z toho špatný pocit, nevím proč, ale zdá se mi, že jde po té holce..." zavrčel Emmett a hodil Edwardovi dalekohled.

Edward zavrtěl hlavou. „Nemáme žádný důkaz, že jde po ní. A nevidím ani žádný důvod, proč by ho měla zajímat."

„Já tedy nevím, Edwarde," povzdechl si Jasper. „Ale Emmett má možná pravdu..."

Alice uklidila prachovku a hlasitě si oddychla. Dylan dnes přespával u přátel, a tak se mohla před svým prvním dnem v nové škole uklidnit a připravit se. Potom si lehla na staré rozkládací lehátko a snažila se usnout. Když konečně usnula, tížily ji ponuré sny o mrtvých tělech na školních chodbách.

Dalšího dne vstala brzy. Všichni ostatní ještě spali. Lairovi vozili své děti autem do školy, ale Alice dali jasně najevo, že ji do svého naleštěného Mercedesu nevezmou.

Seběhla tedy od domu tyčícího se nad městem na hlavní silnici. Vydala se podél silnice a po deseti minutách spatřila šedou krychlovou budovu, ve které poznala školu. Přidala do kroku, protože jí na ramena dopadlo několik chladných dešťových kapek.

Vběhla do zavírajících se dveří, kterými prošla skupinka děvčat. Rozhlédla se a zjistila, že škola je uvnitř vcelku přívětivá budova. Zeptala se jedné mladší dívky, kde je kancelář, a vydala se podle její rady. Na konci dlouhé chodby zaklepala na dveře a po vyzvání vstoupila do místnosti zaplněné hromadou papíru.

Postarší sekretářka vzhlédla od spisu, který četla a úsečně se zeptala: „Ta nová, co?"

„Hm, ano..." odpověděla jí Alice zaskočeně.

„Tak tady máš rozvrh, měl by být stejný jako ten, co jsi mívala, akorát máš místo tělocviku umění," řekla jí sekretářka už mírnějším tónem.

„Děkuji." Natáhla se pro rozvrh.

Sekretářka jí ještě podala klíč od skříňky a rozloučila se.

Alice se rozběhla zpátky chodbou k místu, kde viděla skříňky. Sklonila oči ke špičkám svých tenisek. Vyřítila se zpoza rohu a do někoho narazila, zapotácela se a upadla.

Když zvedla oči, spatřila napřaženou ruku v černé krajkové rukavičce. Opatrně se chytila a neznámá jí pomohla na nohy.

„Ahoj," usmála se. „Tebe jsem tu nikdy neviděla, jsi tu nová?"

„Uhm, jo..." odpověděla Alice zaskočeně.

Dost ji zaskočil vzhled neznámé. Jako kdyby se přenesla časem. Byla stejně bledá jako Alice a jejímu obličeji vévodily velké tmavě modré oči. Světlé hnědé vlasy jí v jemných vlnách spadaly až k pasu. Černé krajkové rukavičky jí končily až nad lokty. Měla na sobě tmavě modrý korzet s černou výšivkou a výrazným šněrováním vpředu a dlouhou černou sukni. Jediné, co Alice přesvědčilo, že se nenachází v minulosti, byly špičky těžkých kožených bot, kterých si všimla, když jí ta podivínka pomáhala na nohy.

Neznámá zřejmě zachytila její pohled a usmála se: „Já vím, ty boty trošku kazí dojem, ale v lodičkách se špatně brodí zdejším bahnem."

„Aha," usmála se Alice na oplátku.

Když se okolo nich prohnala skupinka kluků, jeden z nich na ně zavolal.

„Hele, čarodějnice, koho se to zas snažíš uhranout? Snad ne tu novou od Lairovejch?"

Její společnice nijak nezareagovala, jen si odhodila pramen vlasů z čela, takže se všem naskytl pohled na její planoucí oči a tenký diadém se zavěšenými kamínky, které měly stejnou barvu jako její oči.

„Takže ty jsi od Lairových?" zeptala se trochu chladněji.

„Jo..." povzdechla si Al.

„Tak to už spolu možná ani nepromluvíme," řekla jí se smutným úsměvem.

„Proč?" nechápala Alice její reakci.

Ona se podivila: „Copak ty to nevíš? Lairovi jsou školní smetánka, když se s tebou nebaví oni, tak nikdo."

„Já je nemám ráda a nebudu je poslouchat," řekla jí Alice popuzeně.

„Vážně?" zeptala se jí uznale.

Alice přikývla. „Smrtelně vážně. Mimochodem já se jmenuju Alice a ty?"

„Fajn, Alice, já jsem Amélia, teda v rodným listu mám Amy, ale to v tomhle podplaceném ústavu nikdo ani neví." A rozhodila rukama. „Mám teď angličtinu a ty?"

Alice se podívala do rozvrhu. „Já taky a potom umění."

„Vážně? Výborně, jestli chceš, ukážu ti kudy."

Když dorazily do učebny, rozzvonil se zvonek. Amélia zaťukala na prázdné místo vedle svého. Alice se posadila. Chvíli potom se objevila učitelka.

Stará dáma se usadila za katedrou a začala hodinu. „Dobrý den, dnes tu máme novou žákyni. Slečno Brandonová, můžete se nám představit?"

Alice se nervózně postavila a spustila univerzální. „Jmenuji se Alice Brandonová a přistěhovala jsem se sem před pár dny. Teď žiju u Lairových."

Učitelka se pousmála a zeptala se: „Můžete nám říct, proč jste se sem přistěhovala?"

Z lavice za nimi se ozval hlas, který Alice nenáviděla - Dylanův hlas: „Protože její minulí opatrovatelé chcípli! Proto ji musíme mít na krku!"

Z jeho skupinky se ozval výbuch smíchu. Amélia se bleskově otočila a chytila překvapeného Dylana za vlasy a třískla mu hlavou o lavici.

Učitelka se teprve teď vzpamatovala z Dylanova výkřiku.

„Pane Laire, z jakého důvodu jste se zachoval takhle odporně?" cedila vztekle mezi zuby. „Slečno Moonová je chvályhodné zastat se přítele, ale tohle jste přehnala. Jelikož jste se takto zachovala poprvé, nebudou z toho pro vás žádné důsledky, ale dávejte si pro příště pozor!"

„Ano, paní profesorko, omlouvám se," řekla Amélia lítostivým tónem a se skloněnou hlavou.

Alice si ale všila, že na ní spiklenecky mrkla.

Zbytek hodiny proběhl vcelku klidně.

O přestávce Amélia vysvětlila Alice, že kdyby tohle udělal kdokoli jiný než Dylan, asi by ho vyhodili ze školy, ale Lairovi mají v tomhle malém městě obrovský vliv, a tak si nikdo nedovolí nic jim říct.

Tohle Alice ani nepřekvapilo, něco takového tušila už od prvního dne, když uviděla jejich dům...

Děkuji za vaší přízeň, protože lidí, kteří si na tuhle povídku vzpomněli, je opravdu hodně.
Doufám, že se vám kapitola líbila.
Vaše Shire

Předchozí ◄◄◄ 5. kapitola ►►► Následující

Autor: Shire (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Řada nešťastných příhod - V. kapitola: