Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Psychiatr II. - 9. kapitola

24.05.2012 (17:15) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 4482×

9. kapitola – Stop!

(pohled Belly)

Znovu jsem upadla na kolena, ale tentokrát ne kvůli tomu, že jsem spadla. Brečela jsem a zároveň se snažila zjistit, jestli je naživu.

„Bello?!“ zakřičel někdo za mnou. Nebyla jsem schopná odpovědi, jenom jsem se ho snažila převalit na záda a zkontrolovat mu puls. Srdce mi vynechalo úder, když jsem žádný nenahmatala.

„Ne, Jeremy, prosím, prober se,“ šeptala jsem zoufale.

„Bello! Co se tu – bože!“ Ale to už vedle mě klečel i Damon a dělal to, co já před chvilkou.

„Je mrtvý,“ zašeptala jsem a vůbec svůj hlas nepoznávala. Dokázala jsem jenom v hrůze zůstat koukat na Jeremyho roztrhané hrdlo. Musel to být upír. Šílený upír.

Damon ho ale stále prohledával. Nakonec ho nadzvedl a podíval se mu na ruku.

„Díky bohu,“ zamumlal.

Nechápavě jsem na něj otočila, oči plné slz.

„Má prsten. Oživne. Ale musíme ho odtud dostat. Zvládneš jít?“ ptal se honem. Slabě jsem kývla.

„Tak honem. Ať už to provedl kdokoli, nebude moc daleko,“ zamumlal, vzal Jeremyho do náruče a vstal. Nejvyšším lidským tempem (abych mu stačila) pak vyrazil k Jeremyho autu. Hodil mi klíčky z Jeremyho kapsy a já auto otevřela. Damon potom položil Jeremyho na zadní sedadla a klíčky si ode mě vzal.

„Připoutej se,“ poručil mi, když jsem si jako v mrákotách nasedla. Bez reptání jsem poslechla a vůbec nic tentokrát nenamítala proti naprosto šílené rychlosti. Vítala jsem ji, chtěla jsem být co nejdřív odsud.

„Krvácíš?“ zeptal se Damon po chvíli. Shlédla jsem na svoji ruku.

„Spadla jsem. Zakopal jsem o… o Jeremyho. Pořezala jsem se o sklo,“ zašeptala jsem a rychle ruku dala co nejdál z dosahu Damona.

„Doma si to vyčisti,“ řekl naprosto bezvýrazným hlasem.

*    *    *

„Eleno!“ zakřičel Damon na celý dům, když vešel a stále nesl Jeremyho. Položil ho na pohovku. Elena i Stefan tu byli ve vteřině.

„Pane bože! Damone, co… jak jsi mohl?!“ začala na něj ječet.

„Cože? To jsem nebyl já!“ ohradil se.

„Myslíš, že jsem slepá?! A nevidím, jak se s ním předháníte o –“

„To nebyl Damon!“  utnula jsem ji.

Elena se na mě nechápavě podívala.

„On byl v baru, když jsem Jeremyho našla. Šel pro auto, abych zbytečně nemrzla,“ vysvětlila jsem.

„Viděla jsi toho, kdo mu to udělal?“ ptal se ihned Stefan.

„Ne.“

„Dobře. Odnesu ho do pokoje a pohlídám, dokud se neprobere. Eleno?“ nadzvedl Stefan obočí.

„Jdu s tebou,“ zašeptala a pak se ohlédla na Damona.

„Omlouvám se,“ špitla a byla pryč.

Zůstala jsem s Damonem v místnosti sama. Ale ne na dlouho. Za chvilku vyrazil pryč.

„Kam jdeš?“ zeptala jsem se.

„Pro tu desinfekci,“ řekl a ani se neohlédl. Trošku vyčerpaně jsem se sesula do křesla. Tak pěkně dnešek začal a takhle končí.

Vzhlédla jsem, až když přišel. Vzal mě za ruku a začal mi ji ošetřovat. Přitom si mě měřil pohledem.

„Jak je ti?“ zeptal se.

„Jak mi je? Doopravdy to chceš vědět?“ zamručela jsem.

„Chci.“

„Popravdě, moc dobře ne. Nejprve mě ty urážíš v baru a potom – mimochodem kvůli mně – zabijou Jeremyho. Takže ne, nemám se bůh ví jak.“

„Za to v tom baru bych se ti chtěl omluvit. Byl jsem opilý. Teda jsem furt, ale přehnal jsem to. Byl jsem naštvaný. Neměl jsem si to vylít na tobě,“ řekl a nebýt mi teď absolutně všechno putna, asi by mi spadla brada, protože tohle byla opravdová omluva.

„Dneska se mi stále jen omlouváš,“ zamračila jsem se a sykla, když to zabolelo. Byl jemný, ale desinfekce štípala.

„No, měl jsem za co… A to s Jeremym, to nebyla tvoje vina. To on si chtěl hrát na gentlemana. Nesmíš se za to obviňovat nebo skončíš tak, jako kdysi. Zavřená v ústavu.“

„Jestli to měla být řeč na povzbuzení, tak díky, ale moc to nezabralo.“ Snažila jsem se pousmát. Počkala jsem, než pustil moji ruku a zvedla se.

„Asi si půjdu lehnout. Dobrou noc,“ zamumlala jsem a vyrazila k sobě.

Pravda byla, že spát se mi vůbec nechtělo. Místo do postele jsem zamířila do koupelny, kde jsem ze sebe shodila všechno oblečení a podruhé dnes zalezla do sprchy. A začala jsem brečet. Tiše. Slzy mi stékaly po tvářích a smívala je teplá voda. Ale já je nedokázala zastavit.

To kvůli mně tam šel sám. Zítra se mu budu muset omluvit. Teda až se probere. Pokud už se zítra probere…

Nakonec jsem vypnula vodu a vystoupila ze sprchy, abych si usušila vlasy. Zabalila jsem se do osušky a podívala se na sebe do zrcadla. Kráska z dopoledne zmizela. Koukala jsem do zrcadla na dívku se zarudlýma očima od pláče a strhanými rysy. Pokusila jsem se usmát, ale vypadalo to spíš jako škleb.

Odvrátila jsem se od zrcadla a vyrazila do ložnice. Tam jsem zamířila do skříni a už už chtěla hodit osušku na zem a vytáhnout noční košilku, když jsem si v zrcadle všimla postavy, co mi sedí na posteli. Přitáhla jsem si osušku blíž a pomalu se otočila.

„Co tady děláš?“ zeptala jsem se.

„Chtěl jsem tě zkontrolovat. Jsi smutná a vyčítáš si, co se stalo. Nechtěl jsem, abys vyvedla nějakou blbost,“ odpověděl.

„Sebevražednými sklony netrpím, díky,“ odsekla jsem.

„Vážně? Myslíš, že stýkat se s upíry je vrchol bezpečí?“ nadzvedl obočí. Viděla jsem to i v té tmě, protože mi do pokoje oknem svítilo měsíční světlo. Až hodně zpožděně mi došlo, že je úplněk.

„Nemyslím. Ale popravdě, většinou je mám radši kolem sebe.“

Ušklíbl se a vstal. Přišel ke mně.

„Byla chyba tě sem k nám brát. Neuneseš to, co se tu děje. Nejsi na to dost silná,“ zašeptal.

„Ale kde můžu žít? Kde zapadnu? Mám žít mezi lidmi a dál předstírat, jak jsem normální? Navíc, už je mi líp. Jenom… mě to trochu vyděsilo.“

„Já vím. A proto je důležité, abys ten prsten nikdy nesundávala, rozumíš?“ vemlouval mi naléhavě.

„Nesundám, slibuju.“

„A s tím, že by na tebe byl Jeremy naštvaný, si starosti nedělej. Spíš se bude vychloubat, jakou zemřel hrdinskou smrtí. Čelem se postavil smrti, a tak. Bude na tebe chtít zapůsobit,“ ušklíbl se.

„Copak, žárlíš?“ neodpustila jsem si. Mlčel jenom chvilku.

„A co když ano?“ zeptal se. To jsem nečekala a nevěděla jak odpovědět. Zmateně jsem se mu podívala do očí, ale tentokrát jsem z nich nebyla schopná nic odhadnout. Jeho obličej byl naprosto nečitelný a já nejspíš vypadala tak, jak jsem se cítila. Zmateně.

Pár vteřin ještě čekal, než se ke mně sklonil a políbil mě. Byla jsem v tu chvíli tak překvapená a tak mimo, že jsem si stoupla na špičky a zapletla mu ruce do vlasů. Jednoduše jsem mu to začala oplácet, aniž bych o tom přemýšlela. Vlastně jsem nepřemýšlela. Jasně, byla jsem ještě z části oblblá alkoholem, ale jen na něj jsem to svádět nemohla.

Protože jsem ho chtěla políbit. Chtěla jsem znova zažít ten pocit, kdy mi jeho polibek vezme dech. Chtěla jsem se znova cítit jako křehká porcelánová panenka. Jako princezna, co našla svého prince, který tak úžasně líbá…

Nevypadal moc překvapeně kvůli mojí reakci. Spíš tak divně spokojeně. Jeho polibky byly tentokrát něžnější, ale přesto vášnivé. Po chvilce ale nabraly na intenzitě. Chytil mě kolem pasu a já najednou byla nalepená na zdi a on na mě. A v tu chvíli mi došlo, co dělám.

„Přestaň,“ zašeptala jsem a snažila se od něj odtáhnout, ale jemu se očividně nechtělo. Místo toho se s polibky přesunul na můj krk, abych mohla dýchat. Bylo dost těžké v tomhle stavu jen sestavit smysluplnou myšlenku, natož říct si, proč ho musím odmítnout.

„Damone, prosím, přestaň…“ zapřela jsem se mu rukama do hrudě.

„Proč? Máš mě přece ráda, ne?“ zapředl a nadále se věnoval mému krku.

„Mám. A to je právě ten problém,“ přiznala jsem.

Přestal, malinko se odtáhl a zmateně se na mě podíval.

„Já… já prostě nemůžu,“ zamumlala jsem a provrtávala pohledem koberec. Bylo to jako věčnost, než promluvil.

„Chápu. Nejsem podle tvých představ. Nejsem ten dobrý kluk, co?“ řekl a z jeho hlasu najednou čišel chlad.

„Damone, tak to není, ale – “

„Bello, dost! Myslím si, že jsem tě pochopil dostatečně. Dobrou noc,“ zavrčel potichu, pustil mě a byl ten tam.

Jako v transu jsem došla k posteli a položila si hlavu do dlaní. Tak tohle jsem zvorala. Totálně.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Psychiatr II. - 9. kapitola: