Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Psychiatr II. - 21. kapitola

30.10.2012 (10:15) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 4015×

21. kapitola – Trochu se to komplikuje

(pohled Belly)

I zbytek noci proběhl v klidu. Vlastně tu byl až moc veliký klid. Stefanovi to dělalo starosti. Damon mi tvrdil, že až jí o něco půjde, dá o sobě vědět a do té doby si nemám dělat starosti. No, to se mu řekne. Hlavně když jsme udělali přesně opak toho, co po nás chtěla. Kdyby to zjistila….

No, nechci si to domýšlet.

Takže jsem prostě seděla v obýváku naproti Damonovi a mračila se do novin. Hledala jsem zmínku o nějakém zabití nebo tak, ale nic. Ze zamyšlení mě vytrhl Jeremy.

„Jdu ven, mějte se,“ řekl a už se měl k odchodu.

„A kam jdeš?“ zeptala se Elena, která se tu rázem objevila.

„S Mattem na panáka, to snad ještě můžu, ne?“ odsekl jí.

„Já… promiň. Jen buď opatrný.“

Z Elenina vyprávění jsem věděla, že Matt je s naší situací obeznámen a se zabíjením hybridů už má taky nějaké zkušenosti, takže Jeremy nebude sám, kdyby se něco stalo.

„Do sedmi doma,“ provokoval ho Damon. Jeremy se na něj otočil, věnoval mu kyselý obličej a odpověděl:

„Ano, mami.“

Dostala jsem výbuch smíchu. Tak nějak se mi vybavil náš rozhovor přes telefon asi měsíc zpátky. Páni, to už je to vážně měsíc?

„Čemu se jako směješ?“ chtěl vědět.

„To by mě taky zajímalo,“ přidala se Elena.

„Já… jen jsem si vzpomněla, jak jsem ti kdysi volala. Kvůli Montymu. No… pamatuješ, ne?“ dostala jsem ze sebe.

„Jo, na to se zapomenout nedá,“ zamračil se.

„Na co?“ naléhala Elena.

„No, tak trošku jsem mu volala inkognito, takže jsem dělala, že volám své matce. Myslel si, že jsem se opravdu zbláznila,“ vysvětlila jsem Eleně.

„No, nezlob se na mě, ale když mi zavoláš, ať přijedu na návštěvu, že už jsi mě dlouho neviděla a říkáš mi mami, asi jsem měl právo na chvíli zpochybňovat tvoje duševní zdraví, nemyslíš?“ naštval se.

„Já se docela bavila,“ pokrčila jsem rameny.

„Tak to chápu,“ zasmála se Elena.

„Tohle nemá cenu. Zase jste v přesile. Jdu na lov,“ řekl a vstal. Trošku jsem se zamračila. Jeho způsob života se mi moc nelíbil. I když lidi třeba úplně nezabíjel, jenom jim pak změnil vzpomínky. Vidina toho, jak vysává nějakou bezbrannou a krásnou dívku, se mi příčila ještě víc.

„Dobrou chuť,“ zamumlala jsem a schovala se za noviny.

Neslyšela jsem ho odejít, ale poznala jsem to podle toho, jak si Elena povzdechla a natáhla se na pohovku. Pustila televizi. Naladila MTV a asi si chtěla povídat.

„Tuhle písničku mám ráda,“ prozradila mi, když začala hrát jedna písnička od Adele. Set the fire to the rain.

„Jo, taky ji mám ráda,“ usmála jsem se. Elena si mě prohlédla.

„Našla jsi tam něco? Nějaký útok nebo tak?“ zeptala se.

„Ne. Vůbec nic. Trošku mě děsí, že se nic neděje. Z toho, co jste mi vyprávěli a jak na mě působila, bych neřekla, že to vzdá tak brzo,“ mračila jsem na noviny stále.

„Je to mrcha. Hrozně nám to se Stefanem zkomplikovala. Dokonce jsme se kvůli ní na čas rozešli, to jsi věděla?“ zeptala se.

„Ne. To ne. Ale nakonec vám dala pokoj?“ zaujalo mě to.

„Až když dostala, co chtěla. Měsíční kámen a tak. Jakmile Klaus zrušil kletbu, zdrhla. On po ní stále jde. Kdybych ho dokázala nějak kontaktovat, mileráda bych mu zavolala, že se vrátila,“ zavrčela.

„A on by se vrátil?“ nechápala jsem.

„Ano. Protože nám něco dluží. Nechali jsme ho jít pod podmínkou, že nás nechá na pokoji nebo nám pomůže, když budeme potřebovat. Našli jsme totiž způsob, jak ho zabít.“

„A jak?“

„Kůl ze dřeva, který tu rostl, když byl ještě člověk. Když byl stvořen,“ prozradila mi tajemství.

„Ale jak to? Já myslela, že kůly na upíry neplatí,“ kroutila jsem zaujatě hlavou a odložila noviny.

„Ne, neplatí. Ale on teď už není jenom upír, že? Je hybrid. Jsou možná rychlejší a silnější. Možná mají taky posílené smysly. Ale stejně jako vlkodlaci jsou zranitelní. Vlastně nám tím nahrál, když se změnil na hybrida.“

„Aha. Takže ona se před ním skrývá?“ zeptala jsem se.

„Jo, už pět set let.“

„A tu zbraň, ten kůl…“

„Ten má Damon. Někam ho schoval.“ Zamračila jsem se.

„Copak je?“ zeptala se Elena.

„Asi nic. Já jen… noc nic. To je fuk. Mám hlad. Neobjednáme zase pizzu?“ navrhla jsem.

„Jasně,“ rozzářila se Elena.

„Stefan má zase službu?“ ptala jsem se, když domluvila do telefonu. Pizza tu bude do hodiny.

„Jo. Už mě s tím trošku štve,“ zamračila se.

„Určitě by tu chtěl být raději s tebou,“ povzbuzovala jsem ji.

„Tak proč není?“ odsekla. Pak se na mě omluvně usmála. Věnovala jsem jí úsměv – jakože se nic nestalo.

Zbytek dne proběhl vcelku normálně. Bavily jsem se, najedly se, když přijela pizza a smály se různým historkám. Všechno se zdálo perfektní. Až do večera.

Bylo deset hodin, když Damon se Stefanem přišli. Asi se srazili nebo co.

Damon si sundal koženou bundu, hodil ji přes opěradlo a svalil se vedle mě na pohovku. Stefan si sedl na opěrku křesla, kam se Elena přemístila.

„Jeremy se ještě nevrátil?“ ptal se Damon.

„Ne,“ řekly jsme s Elenou nastejno.

„Kam šel?“ zajímal se Stefan a vzal Elenu kolem ramen.

„Na panáka s Mattem,“ odpověděla mu Elena. Damon se podíval na hodinky.

„Tak to už bude hodně namol,“ ušklíbl se.

„S Mattem?“ ujišťoval se Stefan.

„Jo, proč?“ ptala se pro změnu Elena.

„Viděl jsem ho, když jsem jel domů. Šel už domů. Sám,“ pokrčil rameny.

„Tak to už určitě brzo přijde,“ usmála jsem se.

„Jo a až přijde, udělíme mu domácí vězení,“ zakřenil se na mě Damon. Protočila jsem oči.

„Tak fajn, ale uděluješ mu ho ty,“ zasmál se Stefan.

„V tom není problém,“ odvětil Damon a panenky se mu na chvilku zúžily. Aha, tak tahle ho chce donutit zůstat doma.

„Jen přes moji mrtvolu,“ zavrčela Elena.

„Nechci ti kazit radost, ale ty už jsi technicky vzato mrtvá,“ zamrkal na ni. Ona na něj zavrčela. Stefan jí stiskl ruku, aby ji uklidnil. Povedlo se. Ti dva na sebe působili neuvěřitelně. Tolik lásky jsem snad nikdy v životě mezi dvěma lidmi/upíry neviděla. Patřili k sobě.

Překvapilo mě, že Damon se tentokrát neodvrátil. Místo toho se na Elenu dál křenil. Nakonec na něj pouze vyplázla jazyk.

Čekali jsme tam a povídali si asi další hodinu, ale Jeremy nikde. Elena už začínala být nervózní.

„Půjdeme ho hledat,“ prohlásila.

„Jestli je to zase jen další z jeho vtípků nebo hrdinských výprav, tak mu natrhnu -“

„Klídek, jo?“ zamračila jsem se na něj a položila mu ruku na rameno.

„Nikdo tady nic trhat nebude. Bella má pravdu. Vyřešíme to v klidu. A půjdeme ho hledat,“ vložil se do toho i Stefan.

„Já ho zabiju sama, až se mi dostane pod ruku,“ zamumlala Elena, když se Stefan otočil. Damon se uchechtl a já si povzdechla.

„Bella s Elenou zůstanou doma, kdyby se náhodou vrátil. Já s Damonem prohledáme město. Taky brnknu Caroline, jestli by se po něm nepodívala,“ organizoval to a Damon mu přizvukoval.

„To ne!“ vyhrkly jsme unisono. Ti dva se na nás zamračili.

„Chceme pomoct,“ zavrčela Elena.

„Ale někdo tu zůstat musí,“ odporoval Damon.

„Já půjdu stejně. A co Bella? Necháš ji tu nechráněnou?“ vrčela na něj.

„A co když se vrátí? Nebere mobil, takže ho má pravděpodobně vybitý. Jak nám dá vědět, že se vrátil, i kdybychom mu tu nechali vzkaz, hm?“ vrčel zase on na ni. Stefan se postavil mezi ty dva.

„Já jdu s tebou, ať si říkáš, co chceš,“ vmísila jsem se do toho a naštvaně se mu podíval do očí. Vypadal, že by mě tu nejraději někde zamkl na zámek.

„Fajn,“ zavrčel, sebral svoji bundu a vydal se k autu. Pospíšila jsem si za ním.

„My prohledáme město, vy okolí,“ zavrčel na Stefana přes rameno.

„Dobře,“ odvětil a už s Elenou zmizeli ve tmě.

„Zpomal,“ vydechla jsem nešťastně, když se stále řítil dál přede mnou. Prudce se otočil a zamířil ke mně. Měl strašný výraz.

„Co-co chceš dělat?“ ptala jsem se vyděšeně. Místo odpovědi došel až ke mně a podtrhl mi nohy. Než jsem stačila upadnout, vzal mě do náruče.

„Jestli se ti něco stane, tak tě kousnu,“ vyhrožoval mi. Zvedla jsem pohled a zjistila, že už běžíme i když jsem měla pocit, že stále stojíme na místě.

„Už jsem mohla skončit i hůř,“ zamumlala jsem.

„To neříkej dvakrát,“ zavrčel. Zastavil se až ve středu města, kde mě pustil na nohy. Rozhlédl se.

„Vidíš ho?“ chtěla jsem vědět a marně se rozhlížela taky.

„Ne,“ zamračil se. „Drž se u mě.“

Vzala jsem si jeho radu k srdci a vzdálila se vždy jen pár kroků od něj, když někam šel. Měl pravdu, asi jsem byla jenom přítěž, ale doma… no, asi bych nevydýchala, kdyby se tam stavil třeba Edward.

„Jeremy?!“ zaječel už netrpělivý, po deseti minutách pátrání.

„Jeremy!“ přidala jsem se. Ale všude bylo ticho.

„Neslyšíš ho? Necítíš?“ ptala jsem se zoufale a popobíhala za ním. Zavrtěl hlavou. Najednou ztuhl. Než jsem se stačila zeptat, co se děje, byla jsem přimáčknutá ke zdi a on na mně. Tak na tohle nebyla vážně moc vhodná doba, šlo mi hlavou.

Trochu se mi z jeho blízkosti motala hlava. On se ale tvářil nějak zvláštně. Přitiskl mi prst na rty a naznačil mi, ať jsem zticha.

Vtom jsem vedle v uličce uslyšela hlasy. Jeden mužský a neznámý. Ale ten ženský jsem poznala.

„Není rozumné ho tam nechat! Mohl by křičet a upozornit na sebe obyčejný lidi,“ vrčel ten mužský hlas.

„Neměj strach. On ví, že křičet nemůže,“ řekla a z jejího hlasu bylo znát, že se musí usmívat. Byla to Katherine. „A i kdyby, Down ho začarovala. Nikdo ho neuslyší ani nezjistí, že tam je,“ pokračovala. Její krutá radost mě vyděsila. Tušila jsem, o kom se baví a bylo mi z toho zle.

Nebyly slyšet kroky, ale snad se vzdalovali, protože se Damon začal uvolňovat. Pak znova ztuhl a víc než před tím. Najednou stál přede mnou a zády ke mně.

„Ach, není to sladké? Takové dvě hrdličky v zapadlé uličce?“ vysmívala se nám Katherine.

„Kde je?“ štěkl Damon.

„Kdo?“ hrála hloupou.

„Jeremy. Co jsi s ním provedla?“ zavrčel.

„Nic tak strašného. Ale ať už je s ním cokoliv a vy brzy zjistíte co, můžete to dávat za vinu jenom sobě. To by mi udělalo radost. Vaše menší výčitky svědomí,“ usmívala se.

„Táhni k čertu, Katherine,“ odsekl Damon a plivl směrem k ní na zem. Katherine se uvolněně usmála.

„No, moc ráda bych se tu s vámi ještě zdržela, ale mám nějakou práci. Přeji příjemnou noc,“ usmála se a byla pryč.

Damon silně zavrčel. Opatrně jsem ho obešla a položila mu ruku na hruď, aby se uklidnil.

„Musíme najít Jeremyho,“ zašeptala jsem. Hlas se mi třásl, i když jsem šeptala.

Podíval se na mě, vzal mě za ruku a rozběhl se směrem, odkud Katherine přišla. Zapojil zjevně všechny své smysly, ale i tak bylo těžké najít Jeremyho, protože ho chránila kouzla.

Nakonec se nám to ale povedlo.

Našli jsme ho ležet na zemi. Vypadal, jako by se zmítal v bolestech, ale nekřičel. S hrůzou jsem si uvědomila, že je to jenom kousek od místa, kde ho předtím zabili. A až potom mi taky došlo, co s ním je.

„Bože,“ hlesla jsem a klesla k němu na kolena. Položila jsem mu ruku na čelo. Jako by hořel a zároveň chladil najednou.

„Mění se,“ vydechl Damon a potom dost sprostě zaklel. Když se trošku uklidnil, vzal telefon a zavolal Eleně.

„Okamžitě se vraťte domů, vezměte auto a přijeďte na náměstí. Budeme vás tam čekat,“ řekl do telefonu a zavěsil aniž by jí něco vysvětloval. Potom uklidil mobil a klekl si vedle mě. Opatrně ho zvedl ze země a v náruči ho nesl pomalu na náměstí. Zčásti kvůli němu a asi i kvůli mně, protože já bych mu jinak nestačila.

Když jsme tam došli, už na nás čekali. Elena se k nám okamžitě rozběhla a strachovala se o něj. Jakmile jí ale došlo, co se s ním děje, zaklela téměř stejně jako Damon. Jenom s tím rozdílem, že od ní to znělo divně.

Okamžitě ho od něj převzala a opatrně ho položila do auta.

„Jeďte, my dorazíme,“ řekl Damon v klidu, když si spočítal, že už se tam nevejdeme. Nečekali a ihned vyjeli. Jakmile byli z dohledu, podlomila se mi kolena, ale Damon mě zachytil.

„Bello! Co je ti?“

„Je to kvůli nám,“ šeptala jsem omámeně. „Mění se kvůli nám.“

„Ne! Poslouchej mě! Tohle Katherine chce. Chce, abychom si to dávali vinu. To je to, co ona dělá. Ubližuje. On to přežije, Bello. Bude v pohodě. S naším životem se smíří. Jen se s ním teď budeme muset otravovat navěky. Ale bude v pořádku, chápeš?“ mluvil na mě naléhavě.

„Já ale…. bože. Mně je to tak líto...“ šeptala jsem dál.

„Já vím. Ale on se z toho dostane, slyšíš? Hlavně si nic nevyčítej, to ona chce. Nedávej jí to, po čem touží,“ téměř na mě vrčel, když utíkal domů.

Po tváři mi stékaly slzy. Víc jsem se k němu přitiskla a nechala se ukonejšit jeho slovy. Na chvíli.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Psychiatr II. - 21. kapitola: