Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Psychiatr II. - 12. kapitola

17.06.2012 (14:30) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 25× • zobrazeno 5086×

12. kapitola – Probuďte mě už někdo!

(pohled Belly)

Dívala jsem se na ni a mlčela. Nevěděla jsem co říct.

Ahoj?

To zní blbě. Ale jen tak tu postávat, to je snad ještě horší. Ona se taky zrovna k něčemu neměla, ale po chvíli to ticho prolomila.

„Nic tam nenajde,“ pohodila hlavou směrem ke skladu.

„Alice,“ zašeptala jsem.

„Ráda tě vidím, Bello. Změnila ses. A vlastně vůbec nechápu, jak to, že jsi ještě naživu,“ mračila se.

„Cože?!“ nechápala jsem.

„Měla jsem vizi. Bylas tam ty. A taky Viktorie.“

„Aha,“ zamumlala jsem a modlila se, ať Jeremy v tom skladu ještě chvíli zůstane. Raději.

„Sakra, Bello, jak to, že jsi tady?! Ona tě chtěla zabít! A jak to vypadáš? Konečně jsi dostala vkus?! A proč se, proboha, poflakuješ s tímhle lidským klukem - v téhle části města? To vám úplně hrabe, že hledáte vlkodlaka?!“ vychrlila a popošla ke mně. Já však couvla. Alice se zamračila, ale nijak víc to nekomentovala.

„A co tu, sakra, děláš ty? Vaše rodina se mi rozhodla zničit život ještě víc? Nebo jste se ani neobtěžovali a nezjistili si, co se se mnou po vašem odchodu stalo?!“ zaječela jsem na ni.

„Bello, tak to nebylo. Je to složitější. A je tu i Edward. Chtěl za tebou jít, ale já ho přemluvila, že si s tebou zatím raději promluvím sama. Chce tě vidět a promluvit si,“ prosila Alice.

„Promluvit si? Po třech letech?! Je normální?! Já ho už nikdy v životě nechci vidět. A vlastně - ani ty jsi mi moc nechyběla. Sakra, Alice, omluv mě, ale musím jít. Hezký zbytek věčnosti!“ odfrkla jsem si a otočila se na patě. Měla jsem v plánu důstojně odkráčet, ale ona mě najednou chytla za ruku a přidržela na místě.

„Bello, počkej! Chci ti to vysvětlit. On tě stále miluje, víš?! Prosím, poslouchej mě a všechno ti vys...“ zasekla se, jak přišla blíž. Pak vykulila oči.

„Cítím z tebe upíra! Vlastně několik, sakra, Bello! Do čeho ses to zase dostala?! Pojď se mnou k nám, slibuju, že se ti nic nestane,“ začala, ale já se jí vytrhla a tím ji umlčela.

„Nikam s tebou nepůjdu, Alice. Copak to nechápeš?! Už s vámi nechci nic mít. A musí ti být úplně jedno, s kým se stýkám nebo ne. Je to můj život, který riskuju. Tak mě nech laskavě být!“ zavrčela jsem a tentokrát se už rozběhla pryč. Na rohu jsem se ohlédla a viděla ji, jak tam stále stojí.

Jakmile jsem zmizela za tím rohem, vyhrkly mi slzy do očí.

Co tady, sakra, dělá? Zase mi chce udělat ze života peklo? Nechá mě věřit, že jsme kamarádky a pak odejde? A co Edward? Chce se mnou mluvit?! Prý mě miluje?! No, to jsem viděla! Sakra, sakra, sakra! Teď se nesmím sesypat!

Měla jsem to načasované akorát, když jsem doběhla ke skladu, Jeremy akorát vyšel ven. Jakmile mě uviděl brečet, zamířil ke mně.

„Bello! Bello, bože, co se ti stalo? Jsi zraněná?! Ublížil ti někdo?“ strachoval se a střídavě hleděl na tmu za mnou a na mě.

„Musíme odsud. Hned!“

„Cože? Ale...“

„Tak dělej!“ zaječela jsem a rozběhla se zpátky postranními uličkami na hlavní, kde bylo naše auto.

*   *    *

Jakmile jsme dorazili domů, zatáhla jsem všechny záclony v přízemí. Najednou jsem byla hrozně ráda za Bonniinu ochranu domu. Ale nemusí sem taky vidět.

„Bello, tak už mi povíš, co se stalo?“ ptal se Jer naléhavě a zastavil mě uprostřed mého zběsilého pobíhání po pokoji. Byla jsem hysterická, přiznávám.

„Já… Já nemůžu… Promiň,“ dostala jsem ze sebe mezi vzlyky, vytrhla se mu a rozběhla se k sobě do pokoje, kde jsem se zamkla a hodila sebou na postel. Zabořila jsem hlavu do polštáře a začala brečet ještě víc.

To ne, tohle. To už nemůže být pravda. To se mi musí jen zdát. Nekonečná noční můra. Vždyť už jsem myslela, že už jsem se z toho dostala, kruci!

Teď jsem viděla Alici a jsem v hajzlu. Co teprve kdybych natrefila na Edwarda! Bože. Je to shoda náhod? Přestěhovali se sem jen čirou náhodou, nebo mě chtěli najít? Ale proč by to vůbec dělali? Vždyť už jim na mně přece vůbec nezáleželo, nebo jo? Tak proč teda odešli?!

Naštvaně jsem začala mlátit rukou do polštáře. Byla jsem vzteklá, smutná, raněná a v šoku. Nebezpečná kombinace.

Cítila jsem, jak se pomalu zase začínám rozpadat. Rána v mé hrudi nebyla zacelená. Jen částečně slepená. A právě v téhle chvíli, kdy jsem to nejmíň čekala, byla rozhádaná s Damonem a řešila tolik nepříjemných věcí, se znovu otevřela. Bezednější než kdy dřív. Byla jsem zoufalá.

Stočila jsem se do klubíčka, ale ani to nepomohlo. Raději jsem si proto sedla a objala si rukama nohy, abych se „udržela“ pohromadě. Díky hysterii jsem se houpala sem a tam a hlavu měla zabořenou do kolen. Nechtěla jsem nic z tohohle.

Nevím, co jsem komu udělala, že stále musím řešit něco takového, ale v tuhle chvíli toho na mě bylo prostě tolik, že se znovu obnovila stará rána a přibyly i nové.

Ano, měla jsem novou rodinu a přátele, ale jak zareagují na to, že sem přijeli Cullenovi? Nebo snad zase odjedou a nechají mě na pokoji? Nebo se rozhodnou ublížit mi ještě víc, pokud to tedy ještě jde?!

(pohled Damona)

Byl jsem na cestě zpátky domů. Alaric vyrazil z Grillu domů s Meredith, která tam na nás čekala a chtěla si vyslechnout, na co jsme přišli. Elena se Stefanem odvezli domů ještě Bonnie a já jel napřed.

Vesměs jsme byli všichni úspěšní.

S Rickem a Bonnie jsme přišli na to, kde se provedlo to kouzlo. A, světe, div se.

Vlastně ne, nediv se. V podstatě se divím, že mě to napadlo. A asi bych si taky měl rozšířit slovní zásobu...

Prostě všechno nenormální za poslední dobu se děje kolem ní. Mohlo mi dojít, že to kouzlo někdo provedl v jejím domě. Dokonce přímo v jejím pokoji. Jen jsem si to nedokázal pospojovat dohromady. Ale jedna věc byla jistá. V jejím pokoji to neuvěřitelně táhlo po upírech. Vážně.

Jsem zvědavý, co na to Bella řekne. Asi moc nadšená nebude.

Každopádně pro ni mám alespoň jednu dobrou zprávu, pomyslel jsem si, když jsem otevíral dveře od domu.

Její táta je naživu. Zdrcený její „smrtí“, ale jinak v pohodě.

„Bello? Bello, otevři, prosím. Nemůžeš tam uvnitř být navždy. Musíš se najíst, no tak,“ zaslechl jsem Jeremyho z prvního patra, jak se dobýval do pokoje Belly.

Napadlo mě hned několik scénářů toho, co se asi stalo, a ani jeden nebyl moc hezký. Tedy snad až na ten, že se ji pokusil svést a ona před ním utekla do svého pokoje. Jeremy už mi lezl vážně na nervy. Napřed mě nesnášel kvůli tomu, že jsem se snažil získat Elenu, a teď mi ještě jede po Belle! Fakt, tenhle kluk nemá žádný pud sebezáchovy. Jestli to totiž takhle půjde dál, přísahám, že ho zabiju.

A určitě ho zabiju, pokud jí nějak ublížil. Co jsem totiž taky zaslechl o vteřinku později, byl tichý pláč.

V tu ránu jsem stál vedle Jeremyho, až nadskočil.

„Co jí je?“ zavrčel jsem.

„Nevím. Prostě se rozbrečela,“ řekl.

„Jen tak, jo? Vyklop to, co jsi jí provedl?!“ zahřměl jsem.

„Nic! Já nic. Jeli… Jeli jsme pryč… Projít město, chtěli jsme vám pomoct. Na chvilku jsme se rozdělili. Šel jsem prohledat jednu budovu a řekl jí, aby zůstala venku. Když jsem vyšel ven, zrovna odněkud přiběhla a už brečela. Říkala, že musíme okamžitě domů, ale neřekla proč. Tady potom zatáhla všechny závěsy a zavřela se u sebe. Je tam už skoro tři hodiny a nechce vyjít ven,“ vyklopil za sebe.

„Jak to, že jsi ji nechal o samotě, ty idiote? Bože, jdi radši spát. Alespoň tak jednou uděláš něco užitečného. Já si jdu promluvit s Bellou,“ naštval jsem se. To je takovej idiot. Nechat ji samotnou bůhvíkde!

„Snaž se na ni být milý,“ odsekl a zmizel. Ne že by snad měl na výběr. Ovlivnil jsem ho, jinak by to bylo ještě na dlouho.

Zavrčel jsem, ale pak se uklidnil a zaklepal.

„Bello?“

Nic.

„Bello, otevři mi,“ zvýšil jsem hlas.

Zase žádná odpověď.

„Bello, jestli mi neotevřeš, tak ty dveře vyrazím,“ pohrozil jsem, ale stále žádná odezva. Stále jsem ji slyšel plakat.

Už jsem se chystal vyrazit dveře, když mě napadla lepší věc. Půjdu oknem. Nechce se mi tam ty dveře pak znova nasazovat.

Takže jsem to oběhl venkem a bez problémů vyskočil na okenní římsu Belly. Přes okno, které jsem po chvilce otevřel, jsem ji uviděl sedět na posteli tak, jak sedávala kdysi. Skrčená, držela se za nohy a pohupovala se sem a tam. Brečela strašně zoufale, až mě bolelo se na ni dívat. Toužil jsem ji sevřít v náručí a utěšit ji, ale v zápětí jsem si připomněl, že ona o to nestojí. Odmítla mě. Nechce mě…

Ale něco prostě udělat musím!

(pohled Belly)

Kdo ví, jak dlouho jsem tam seděla. Nedívala jsem se na hodinky. Bála jsem se nějak pohnout. Tohle byla jediná poloha, která mi dodávala pocit, že jsem se ještě nerozpadla.

Ale trhla jsem hlavou, když zavrzalo okno. Zadívala jsem se k němu a proti mně uviděla siluetu mužské postavy. Překvapeně jsem zamrkala. Je to…

„Edwarde?“ vypískla jsem napůl překvapeně, napůl zděšeně a naštvaně.

„Bello, klid, to jsem jen já. Nechtěla jsi mi otevřít, tak jsem to vzal tudy. Ale… Jak jsi mi to řekla?“ promluvil ten cizinec v mém pokoji. No, cizinec.

„Jdi pryč,“ zamumlala jsem a sklopila pohled. Taky jsem si utřela slzy na tváři.

„Ne.“

„Damone, já na tohle vážně nemám náladu. Chci být sama,“ protestovala jsem, když pomalým lidským krokem vyrazil ke mně.

„A já tě nenechám znova propadnout depresím. Nechci, aby ses vrátila tam, kde jsi byla, když jsme se potkali. Co se ti stalo, Bello? Ptal jsem se Jeremyho, ale on nic neví,“ řekl a sedl si naproti mně na moji postel.

„Nic. Nic se nestalo,“ zalhala jsem roztřeseným hlasem.

„Bello…“

„Nechci o tom mluvit!“ vyjela jsem na něj, i když si to vůbec nezasloužil. Chtěl mi pomoct. I po té naší hádce. Po tom všem.

„Já odsud ale neodejdu, dokud mi to neřekneš. A na rozdíl od tebe, já mám času dost,“ zavrčel. Neviděla jsem mu do tváře, takže jsem si nebyla jistá, jestli je jen naštvaný nebo i dotčený.

„Tak to se načekáš,“ zamumlala jsem, znovu si opřela hlavu o kolena a začala znova brečet. Tohle bylo celé tak zvláštní. Takové podivné deja vu. Znovu mi chtěl pomoct z mé deprese a já mu opět odmítla všechno říct.

Necítila jsem žádné zhoupnutí postele, které by značilo, že se posunul, ale najednou jsem cítila, že sedí vedle mě. Vlastně se mi to hned potvrdilo, protože mi položil ruku na rameno.

„Bello, řekneš mi, prosím, kdo ti ublížil?“ zeptal se najednou docela milým hlasem. Mě ale zaujalo něco jiného. Vážně řekl prosím?

Znovu jsem zvedla pohled a zadívala se mu do tváře, kterou už jsem viděla trošku líp, protože seděl blízko mě.

„Já… Potkala jsem… Potkala jsem jednu z nich,“ zašeptala jsem a zachvěla se. Bože, proč je to pro mě taková rána?

Damon se zamračil a bylo vidět, že nad mými slovy přemýšlí. Po chvilce promluvil.

„Jednu z těch, co tě opustily a ty jsi skončila tam, kde jsi skončila? Tu jsi viděla?“ zeptal se a vypadal opravdu překvapeně.

Na hlasitou odpověď jsem se nezmohla, a tak jsem jenom přikývla.

„Vyhrožovala ti? Udělala ti něco?“ strachoval se a rázem si mě celou prohlížel.

Tentokrát jsem jen zavrtěla hlavou.

„Mluvila s tebou? Co chtěla?“

„Chtěla, abych… Abych šla s ní. On… Prý si se mnou chce promluvit. Prý… Prý mě stále miluje,“ zamumlala jsem a zachvěla se. Damonův výraz se změnil.

„A ty chceš jít k nim?“ zeptal se bezvýrazně.

„Ne!“

„Tak proč brečíš?“ nechápal. Copak to není jasné?

„Já… Když už jsem si myslela, že je všechno za mnou a že budu šťastná, objeví se tu oni. Nevěřím jim. Chtějí mi znova ublížit! Já… Já to nechci prožít znova! Nenávidím je,“ vzlykla jsem.

Ani nevím jak, ale ocitla jsem se v jeho náručí. Kolébal mě ze strany na stranu a utěšoval mě. Byla jsem tak mimo, že jsem nepřemýšlela a přitiskla se k němu, co to šlo. Potřebovala jsem vědět, že tentokrát tu se mnou je a nebudu si tím muset projít sama.

„Neublíží ti, Bello. Slibuju. Ani se k tobě nepřiblíží,“ zašeptal po chvilce, kdy největší záchvat pláče přešel a já se téměř uklidnila.

Ano, byla jsem v šoku. Byla jsem smutná a měla jsem pocit, jako by se mi otevřela ta stará rána. Ale teď už to bylo lepší.

Nevěděla jsem jak ani proč, ale když byl Damon na blízku, když jsem se mu mohla svěřit, když se mnou mluvil a pomáhal mi…

Všechno bylo najednou jednodušší. Nebyla jsem na to sama. Měla jsem se o koho opřít. Měla jsem někoho, kdo mi pomohl, když jsem to potřebovala nejvíc. Někoho, kdo mě nikdy nezradil. Nikdy mi neublížil. Někoho, kdo o mě stál, i když možná jen na chvilku, ale já káča blbá ho v tomhle směru odradila...

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Psychiatr II. - 12. kapitola: