Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Psychiatr - 13. kapitola

05.02.2012 (13:00) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 4978×

13. kapitola – Kladný hrdina

(pohled Belly)

S námahou jsem přinutila oči, aby se podívaly víš a uviděly toho, koho už jsem stejně poznala po hlase.

Kousek od Montyho stál Damon a na tváři měl příšerný výraz. Vážně naháněl hrůzu. Byl to přímo výraz naprostého psychopata. Vraha, co si s vámi pohraje, ještě než vás zabije. No, myslím, že Montymu to neuniklo.

Doopravdy teď Damon vypadal jako šílenec. Nebo jako upír. Rozhodně v tu chvíli vypadal naprosto nádherně, takže jsem si pomyslela, že zemřít jeho rukou by pro ženu zase taková hrůza nebyla.

„Nevím, kdo jste, ale vypadněte odsud, než na vás zavolám ochranku!“ zkusil to Monty, ale dost se mu třásl hlas. Damon se začal smát.

„Ty mi budeš ještě vyhrožovat? Já ti ukážu, s kým máš tu čest!“ zavrčel a na důkaz toho ho chytl za plášť a hodil ho přes celou místnost. Ve vteřině byl zase u něj a praštil ho. Dal mu facku jako Monty před chvílí mně. Dost jsem se divila, že má Monty hlavu ještě na krku.

„Nechte mě! Nechte mě na pokoji, nic jsem vám neudělal!“ křičel najednou Monty jako malá vyděšená holka.

„Ale ublížil jsi jí!“ pohodil Damon hlavou ke mně.

„Je to děvka! Nic jiného si nezaslouží,“ prskl po něm Monty, čímž Damona fakt nasral.

„Ty nejsi chlap, ty jsi hyena. A to i tu hyenu urážím. Kolika ženám už jsi ublížil, co?“ ptal se Damon a pomalu kroužil kolem něj. Působil dojmem zvířete, co si prohlíží kořist ze všech stran a odhaduje, kde by bylo nejlepší začít hodovat.

„Chceš mi tvrdit, že jsi o něco lepší?“ zachechtal se Monty, ale znělo to nervózně. Držel se za rameno.

„Vlastně ne. Ale já ženám neubližuji,“ zavrčel a skočil po něm. Sklopila jsem oči, nechtěla jsem to vidět. Vnímala jsem už jenom Montyho křik, který každým okamžikem slábl, až utichl úplně.

Neodvážila jsem se však zvednout pohled. Nezazlívala jsem Damonovi, co udělal, ale vidět Montyho mrtvolu jsem nemusela.

Maličko jsem poposedla a pokusila se vstát, ale sykla jsem, jak mě okamžitě všechno začalo bolet. Damon byl hned u mě.

„Bello! Bože, Bello, byl jsem pitomec! Měl jsem přijet dřív a tohle se ti stát nemuselo!“ nadával si a opravdu něžně mě donutil zvednout hlavu. Přestože právě svačil, měl naprosto černé oči a mně došlo, že tak nějak stále krvácím.

„Jsem v pohodě, zachránil jsi mě. Běž. Já už se k sobě dostanu, nemusíš kvůli mně trpět,“ zamumlala jsem.

„Ty ses asi hodně praštila do hlavy, co?“ zašeptal a velice opatrně mě vzal do náruče a zvedl. V tu chvíli se mi udělalo zle a málem jsem omdlela.

„Bello! Bello, co je s tebou?!“

„Sedativa… dal mi nějaká sedativa… shodil mě ze schodů… hlava… bolí…“ zašeptala jsem slabě a silou vůle se držela při vědomí.

„Ne! Neusínej! Bello, slyšíš mě?!“

Snažila jsem se říct, že ano, ale nedokázala jsem najít hlas. Začínala jsem Damona vidět doopravdy rozmazaně a taky jsem se začínala cítit dokonale uvolněně. Všechno mě přestávalo bolet a já si začala připadat lehká jako vánek.

Jedna část mého mozku říkala, že je to fajn změna. Ta druhá, že je to parádní průser.

Pak se ale něco změnilo. Něco se dotklo mých rtů. Někdo mě nutil, abych pila? Jenže co to mohlo být? Chutnalo to divně. Ze začátku, nakonec mi to moc chutnalo. V mysli se mi začalo pomalu rozednívat a zase jsem začala cítit svoje tělo. Dokonce jsem začala normálně vidět. A taky jsem začala cítit bolest.

V tu chvíli jsem chtěla přestat pít, ale Damon mě donutil.

„Sakra, pij, Bello. Nechci tě zahrabat někde v lese jako toho hajzla,“ vrčel na mě, tak jsem ho raději poslechla a pila a pila a pila.

Po pár minutách jsem se nakonec začala cítit lépe. Vzpomněla jsem si na to, jak mi Damon vyprávěl, že jeho krev mě může uzdravit, a byla doopravdy vděčná za jeho prsten a kouzelnou ochranu čarodějnic.

Sama jsem potom jeho ruku odstrčila. Měla jsem jen o trochu víc síly, než když mě Monty zdrogoval, ale bylo to lepší.

„Díky,“ zamumlala jsem.

„To je v pohodě, ale dlužíš mi drink,“ zavtipkoval, takže jsem asi vážně vypadala líp.

„Jo, až se budu cítit líp, koupím ti láhev toho, co jsme pili v tom baru,“ zamumlala jsem a on se uchechtl.

„Dobře. Ale napřed tě dostaneme do postele, ano?“ Usmál se.

„Ok,“ kývla jsem a nechala se unášet k sobě do pokoje.

Cestou jsme naštěstí vůbec nikoho nepotkali a já se k Damonovi víc přitiskla. Nevím proč, ale najednou jsem potřebovala cítit, že tu se mnou někdo je. Kdokoliv. Kdybych měla být sama, asi bych fakt zešílela. On to naštěstí nijak nekomentoval.

Jakmile jsme byli u mě v pokoji, přehodil si mě na jednu ruku (fakt!) a odtáhl peřinu. Potom mě velice opatrně položil do postele a přikryl mě. Pokusil se na mě usmát a chtěl odejít, když jsem ho slabě chytla za ruku.

„Prosím, nechoď. Nechci být sama,“ zamumlala jsem a zadívala se mu do očí.

„A riskovat, že mě zase ráno sjedeš?“ usmál se, ale v jeho očích žádná stopa po veselí nebyla.

„Tentokrát jsem při smyslech,“ zamračila jsem se.

„A co ta sedativa?“ nadzvedl obočí.

„Tak fajn, více méně při smyslech. Rozhodně se cítím líp, když jsi…“ nedokázala jsem to dopovědět. Damon se mi pátravě zadíval do očí a nic neřekl. Potom si upírskou rychlostí přelezl vedle mě a chytil mě kolem ramen. Stulila jsem se k němu jako kdysi k Edwardovi a v tu chvíli mi vůbec nepřišlo, že bych se za to měla stydět, nebo tak něco.

Prostě jsem to potřebovala. Protože jakmile si lehl pod peřinu, začala jsem brečet. Vzlykat a štkát. Ten příval slz jakoby nešlo ani zastavit. Brečela jsem mu do košile a jemu to asi bylo jedno.

Nic neříkal ani se mě nesnažil uklidňovat, protože věděl, že to by mi stejně nepomohlo. Prostě tam ležel vedle mě a držel mě. Tím mi dal víc, než kdyby mi šeptal, jak bude všechno v pohodě.

Někde uprostřed přemítání o mém hodně ironickém osudu a poblázněném srdci, kterému oponoval zdravý rozum, jsem usnula.

*    *    *

Probudila jsem se, ale neotevřela oči. Popravdě řečeno jsem čekala, že tady už budu sama a budu muset vstát a jít na snídani jako kdykoliv jindy… jenomže s tím, že se tu na mě všichni budou koukat zase jako na tu bláznivku, co ji pronásledují upíří, co ji chtějí zabít. Cha, cha.

Otráveně jsem si povzdechla a otevřela oči. Srdce mi vynechalo úder, když jsem zjistila, že jsem se předtím spletla.

Naproti mně (a fakt jen kousíček ode mě) ležel Damon. Na jeho tvář dopadaly sluneční paprsky, které do mého pokoje pronikly skrz jediné okno, ale on se díky moci prstenu netřpytil. Přesto mi jeho krása a blízkost na chvilku vzala dech. Je to vůbec možné a spravedlivé, aby mohl existovat někdo tak dokonalý?

Jo, dokonalý navenek. Uvnitř pořád docela zmetek.

Jenže ten zmetek ti zachránil život.

„Jsi v pohodě?“ zeptal se po chvilce a provrtával mě pohledem. V tom jeho bylo něco, co jsem nedovedla identifikovat. Možná starost? On a o někoho se starat? Vyloučeno!

„Jo, myslím, že tvoje krev mě uzdravila a nebudu mít ani modřiny,“ zamumlala jsem a zavrtěla se. S potěšením jsem zjistila, že mě pohyb nebolí, takže jsem uznala, že upíří krev je fakt něco.

„Tak jsem to nemyslel,“ řekl a skepticky se na mě podíval. Měla jsem co dělat, abych před jeho pohledem neuhnula.

„Jo, jde to,“ zašeptala jsem.

„Když já řeknu, že to jde, vlastně to znamená, že to stojí za ho-“

„Jo! Chápu,“ skočila jsem mu do řeči. Většinou nemám ve zvyku mluvit sprostě. Teď byla trošku výjimečná situace s ohledem na Montyho, ale jinak v tom nehodlám dál pokračovat.

Damon se ušklíbl.

„Jak to vysvětlíš?“ zeptala jsem se ho.

„Co?“ optal se.

„Mrtvého doktora ve sklepě,“ pronesla jsem s ledovým klidem.

„Není tam. Když jsi usnula, zařídil jsem to. Každý si tu myslí, že si vzal dovolenou. Že už se nevrátí, to jim musí být jedno,“ řekl a z jeho hlasu mě mrazilo, i když jsem věděla, že ta nenávist v něm nebyla věnována mně.

„Dobře. Já se taky pokusím chovat normálně,“ zamumlala jsem.

„Víš jistě, že jsi v pořádku?“

„Jak už jsem řekla, všechno se zahojilo a cítím se mnohem líp,“ odpověděla jsem znovu. Trošku mě vylekalo, když se mu zablesklo v očích.

„Třeba bych to mohl zkontrolovat – jestli ti nějaké ty modřiny někde nezůstaly,“ usmál se po svém a do jeho hlasu se vloudil svůdný tón. Přejel mi mráz po zádech a dalo mi fakt hodně práce potlačit zachvění.

„Ne, to je v poho. Díky,“ vykoktala jsem honem a otočila se na záda, abych se mu nemusela dívat do očí.

Damon si zklamaně (a až příliš nahlas) povzdechl a zase se začal sunout přese mě pryč z postele mumlaje si: „Za dobrotu na žebrotu.“

Nepospíchal. Opět. Takže jsem toho holt využila, dokud jsem neztratila odvahu. Trochu jsem se nadzvedla, dala mu pusu na tvář a zašeptala: „Díky.“

Trochu překvapeně se na mě podíval, ale nakonec se ironicky ušklíbl a mrkl na mě. Potom konečně vylezl ven a vykročil ke dveřím. Vtom mě něco napadlo.

„Damone?!“ vyjekla jsem za ním, když už byl u dveří a otevíral je. Pomalu se na mě otočil a nadzvedl obočí.

„Ano?“

„Neodjedeš doufám zase, že ne?“ vyhrkla jsem.

„No, dovolená mi sice končí až zítra, ale holt se vrátím do práce o den dřív. Upřímně řečeno, bál bych se tě tu nechat samotnou, protože ty se dostaneš do maléru snad všude, kam vkročíš,“ ušklíbl se.

„Fajn,“ kývla jsem a nechala si sarkastické poznámky pro sebe, protože jsem bohužel věděla, že má pravdu. Výjimečně.

Potom odešel a já zůstala sama. Ale upřímně řečeno, bylo mi daleko lépe než včera. Vybrečela jsem se a to mi pomohlo. Jasně, tyhle pitomé vzpomínky mi zůstanou asi na dlouho, ale pokusím se na ně co nejvíc nemyslet, protože Damon naštěstí jako správný kladný hrdina nějakého románu přišel včas.

Jenže tohle není žádný román, ale skutečnost. A přirovnávat ho ke kladnému hrdinovi bylo fakt zvláštní, protože on byl spíš ten záporák, co plete holkám hlavy, protože je tak neskutečně sexy a tajemný a ke všemu je si toho vědom.

Dál mi potom trošku vrtalo hlavou, co znamenaly ty jeho narážky. Choval se ke mně jako k obyčejné pacientce? Rozhodně ne.

Jako ke kamarádce?

No, to se mi taky tak úplně nezdálo. Vlastně jsem dost dobře nechápala, jak a proč se tak ke mně chová. Kdyby mě chtěl, už dávno by mě dostal. Takový on prostě je, bere si, co chce, aniž by se ptal na svolení.

Ale jako k (budoucí) přítelkyni se ke mně taky nechoval. Vlastně jsem v tom měla dost zmatek.

A něco mi říkalo, že nejsem jediná…

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Psychiatr - 13. kapitola: