Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prvotřídní zabiják - 12. kapitola

Prvotřídní zabiják - 12. kapitolaUběhlo necelých pět minut, co jsme se naposledy políbili a každý odešel splnit svůj úkol. Doufala jsem, že Otis je už poblíž vězení. Já ale začínala být poměrně nervózní.


12. kapitola

××××××××××××××××××××××××××××××××××

Byla ještě hluboká noc, když jsme se s Otisem rozešli každý svou cestou. Byl den, kdy se vše rozhodne, a já se nemohla na nic soustředit. Stále jsem na sobě cítila jeho žádoucí ruce a jeho vášnivé rty. To, co jsme spolu prožili, bylo dokonalé a já se nemohla dočkat, až si to zopakujeme. Nebyla jsem si jistá, jestli to bylo jen žhavé vzplanutí, nebo jestli to má budoucnost, ale něco mezi námi bylo. Možná společný osud, souznění nebo soucit s tím druhým? Kdo ví, ale za žádnou cenu jsem se nechtěla vázat. Nechtěla jsem dopadnout jako s Nikolajem. Zklamání od mužů jsem si snad už prožila dost.

Čas se neúprosně krátil a já potřebovala domyslet svou strategii. Jestli Otis udělá svou práci dobře, tak budu potřebovat hodně energie na to, abychom se oba probojovali ven a ještě uchránili jeho sestru. Bohužel, mně už mnoho energie nezbývalo. Veškeré zásoby, se kterými jsem si jindy vystačila měsíc, jsem už vypotřebovala. Nevěděla jsem, co udělat abych to vše zvládla.

Abych rozptýlila své myšlenky, znovu jsem si začala procházet plán hradu. Bylo důležité, abych zvolila co nejkratší cestu k vězení. Po té, co zabiju Fidelia, musím rychle za Otisem. Čekala mě k němu dlouhá cesta a já se bála, že to nezvládnu. Zkoušela jsem použít svůj dar, ale i ten začal nedostatkem sil kolísat. Bez doplnění energie tak nezvládnu přijít nepozorovaně. Štvalo mě, že celý můj život se odehrává v neustálém strachu. Buď se bojím o život svých milovaných, nebo o svou novou možná lásku. Je to hrozné, ale o svůj život jsem se nebála.

Zbývaly mi tři hodiny a já si stále nebyla jistá, jak to provést. Za chvíli jsem se měla sejít s Otisem a říct mu podrobnosti, ale já prostě nevěděla. Bylo to moc zodpovědnosti. Naučila jsem se jak přežít, jak bojovat, ale nikdy jsem se u toho nemusela schovávat! To byla jediná věc, která mě doopravdy děsila. Věřila jsem, že se ven probojujeme, ale nenápadně se dostat za Fidéliem, tiše ho zabít a dostat se za Otisem na pomoc z opačné strany aby gardisté nepojali podezření… To se nedalo zvládnout, jestli bych plně neovládala svůj dar. Můžu riskovat, že se uvolní můj pach do okolí, nebo mi selže moje maskování? Nedej bože aby mě neudržel vyztužený vzduch a já spadla na zem, jako přezrála hruška.

V hlavě se mi stále hlasitěji ozýval ten otravný hlásek: „Napij se, vždyť můžeš! Nic se nestane. Budeš silná a všechno zvládneš. Dostaneš se odtud, osvobodíš se a všechno bude dobré. Když ti to nebude chutnat tak se můžeš vrátit ke svému způsobu obživy!"

„Dost, mlč už!" Musím vymyslet něco jiného. Nemůžu přece všechno, co jsem dokázala, hodit za hlavu! Co by mi na to řekl Carlisle?

×××

Zbývaly už jen dvě hodiny do Arem stanoveného času našeho boje. Každou chvíli měl za mnou do věže přijít Otis. Čas se neúprosně krátil.

„Ahoj," zašeptala jsem, když jsem ho uviděla přijít zpoza rohu. Nevěděla jsem jak se zachovat. Stále jsem si nebyla jistá, jak on naše hrátky vnímal. Nervózně jsem přešlápla z nohy na nohu, ale on vše vyřešil za mě.

„Ahoj." Usmál se od ucha k uchu a věnoval mi krásný polibek. „Bála ses?"

„Měla jsem?" zalaškovala jsem a zespodu se na něj podívala.

„Ne, jsi úžasná bytost. Děkuji ti, žes mi dala šanci se těch okovů zbavit. Jestli z toho vyvázneme, tak ti slibuju, že tě provedu celým světem!" Takové dojemné chvíle, jsem dříve vídala jen ve filmu. Chápala jsem, proč u toho vždy všichni brečí. Tenhle chlap přede mnou byl romantik a měl mě rád! Ze všech sil jsem se snažila nic necítit, ale nešlo to. Rozehříval mi srdce a já nevěděla, jak víc mu za to poděkovat než ho znovu obejmout a vášnivě ho políbit.

„Pojď, musíme se pořádně dohodnout, ať se nám vše podaří." Zatahala jsem ho za rukáv a posadila ho na římsu okna.

„Jistě, ty moje bojovnice," řekl a tiše se zasmál.

„Nedělej si srandu! Už za chvíli musíme jít!" Z kapsy jsem vyndala rukou namalovanou mapu hradu. „Podívej - tady je vězení. Přesně za dvacet minut, co odtud odejdeme, budu potřebovat, abys odlákal pozornost Volterry k sobě. Až spustí poplach, já poběžím k Fidéliovi a zabiju ho. Hned potom se pokusím, co nejrychleji dostat k tobě. Podívej," zabodla jsem prst do mapy. „Musíš se probojovat touhle chodbou nahoru po tady těch schodech. Nahoře se sejdeme a pak už si spolu poradíme. Nejjednodušší cesta ven bude tudy. Dostaneme se na recepci a tam už jsou dveře na Volterrské náměstí. Mezi lidmi nic neudělají." Zvědavě jsem se na něj podívala, ale on se jen pousmál.

„Máš to dokonale promyšlené! Děkuji za informace," usmál se a mrkl na mě. „Tak co? Jdeme na to?"

„Stoprocentně!" Nasadila jsem svůj odhodlaný výraz a snažila jsem se, aby na mě nepoznal tu nervozitu.

 

Uběhlo necelých pět minut, co jsme se naposledy políbili a každý odešel splnit svůj úkol. Doufala jsem, že Otis je už poblíž vězení. Já ale začínala být poměrně nervózní. Můj dar dělal pauzy čím dál častěji. Nemohla jsem už ani dočerpat energii z atmosféry. Už jsem nevěděla, co dělat. V tuto chvíli jsem už s naprostou jistotou věděla, že žádné maskování nebudu moct využít a kdo ví, jestli Otisovi pomůžu probojovat se pryč. Bála jsem se, že budu na obtíž. Už bylo ale pozdě. Otis už byl jistě na svém místě a já s tím nemohla nic udělat. Stále mi zbývalo třináct minut a já se rozhodla.

×××

„Sakra, kde to jen může být?!" I po dobu hledání té životadárné tekutiny jsem nevěděla jak své činy obhájit. Neměla jsem ponětí, co to dělám. Poháněla mě jen touha po svobodě, po vítězství. A loajalita. Přemluvila jsem Otise, aby mi pomohl, a teď jsem ho v tom nemohla nechat samotného.

„Tady!" Tiše jsem se zaradovala a znovu se objevily ty výčitky. Bohužel se nedalo nic dělat.

Otevřela jsem sáček s krví a zhluboka se nadechla. Byla to pro mě jediná možnost. I přes tento kompromis jsem se cítila hrozně. Poslední vteřina rozmýšlení a já se mohutně napila. V krku se mi rozhořel obrovský oheň. Ani jsem se nenadála a pytlík s krví byl pryč. Přemohla mě chuť a já dravě sáhla po dalším. Byla to extáze! Můj krk zaplavovala úleva a byla jsem si jistá, že na cestu ven už mám energie dost. Bohužel tato krev byla jako droga. Tak dlouhá doba odříkání si vybrala svoji daň. Nemohla jsem se zastavit. Hladově jsem sahala po dalších pytlících a hlasitě lokala dál. Bylo to úžasné! Byla tak chutná, tak úžasná, tak sladká. Nic se jí nemohlo vyrovnat.

Nemohla jsem si pomoct a při posledním dopitém pytlíku naštvaně zavrčela. Nic víc tu nebylo. Byla jsem si jistá, že mé oči rudě žhnou a po krátké prohlídce mého těla jsem spatřila, že už je plně doplněné. Nikde mi již nebyly vidět kosti a nic mě nebolelo. Ani jsem nevěděla, zda nějaký krk vůbec mám. 

Vzpamatovala jsem se z té euforie a rychle se podívala na hodinky. Zvládla jsem to rychle. Stále mi zbývalo deset minut. Neuvěřitelnou rychlostí jsem posbírala prázdné sáčky a naházela je do mrazáku. Byla jsem zděšena sama sebou, ale nad tím jsem se mohla pozastavit později.

Nechtělo se mi čekat a tak jsem vyrazila z oné komůrky. Věděla jsem, že jsem slíbila Otisovi, že vyrazím, až on spustí poplach, ale nemohla jsem se zastavit. Lidé by to zřejmě připisovali adrenalinu, ale u mě to byla čistá energie. Ničím neředěná síla.

Zvedla jsem se do vzduchu a zamaskovala jsem se. Hnala jsem se blízko stropu chodbami Volterry. Vzduch okolo mého těla jsem znehybnila, aby nepropouštěl můj pach. Svým darem jsem pobízela vítr, aby mi umožňoval letět rychleji. Chodbami jsem letěla jako uragán a děkovala bohu, že mě napadlo brzdit vzduch pode mnou, protože jinak bych podtlakem rvala kameny ze zdí. Prolítla jsem nad hlavou několika upírům, ale ani jeden mě nezaznamenal. Udivilo mě, s jakou lehkostí jsem ovládala svůj dar. Bylo to děsivé!

Konečně jsem se dostala k Arovým komnatám. I přes jejich skvělou izolaci se mi podařilo vytáhnout trochu vzduchu z jeho komnat. Zavětřila jsem a ujistila jsem se, že tam Aro skutečně není. Snesla jsem se na zem a hbitě proklouzla do jeho komnat.

Podle očekávání byly prázdné. Zběžně jsem koukla na hodinky. Měla jsem ještě osm minut. Nechtělo se mi čekat, nemohla jsem. Něco ve mně, mě nutilo jít dál. Nutilo mě to zabíjet. Poskakovalo to a nechtělo to být zastaveno. Za žádnou cenu jsem to nemohla dostat pod kontrolu. Naprosto jsem zdivočela.

Bleskově jsem se přesunula ke dveřím, které vedli k Fideliovi. Upíří silou je vytrhla z pantů a pomocí vzduchu se přemístila pod schody. Fidelius zděšeně uskočil na druhou stranu místnosti.

„To není možné, to není možné. Já to udělal! Udělal jsem to. Přímo před chvilkou! Sebral jsem ti to! Neměla si to ovládat! Mělo to být přirozené! Neměla jsi to zjistit," točil se dokolečka a mumlal. Nedávalo mi to smysl. Snažila jsem se uklidnit své emoce. Chtěla jsem vědět víc.

„Cos udělal?!" zavrčela jsem na něj.

„Já? Já nic, jen jsem ho poslechl. Chtěl to posunout. Udělal jsem vše, co chtěl. Fungovalo to!"

„Tak cos udělal?!" Ztrácela jsem trpělivost.

„Neměla si mít sílu to překonat. Měla si být slabá! On mi slíbil, že se o to ta malá blondýnka postarala. Proto jsem nepoužil všechno!" Znovu se zatočil dokolečka a najednou zamrznul v pohybu. „Tvoje oči! Proto to nefungovalo, měl jsem být lepší. Měl jsem to udělat silněji. Měl jsem…“ Pro mé instinkty to byl konec. Zvíře nade mnou vyhrálo a já byla ráda, že jsem jeho blábolení pochopila. Aro svůj plán posunul. Pomocí tady toho blázna mě připravil o sílu. Proto můj dar vypadával a já s ním ztrácela spojení. Fidelius spoléhal, že zůstanu slabá, ale krev, která se prolila mým tělem, tomu dokázala vzdorovat. Můj dar mi zůstal.

Naštvaně jsem zavrčela a vystartovala jeho směrem. Zběsile uskočil stranou, ale já to předvídala. Chytila jsem ho za ruku a mocně trhla. Jeho paže se oddělila od těla a Fidelius bolestně zavřeštěl. Tahem jsem ho odhodila dál ode mě, ale to nepředstavovalo problém. Znovu jsem se ocitla u něj a začala ho trhat na kusy. Neměla jsem důvod zkracovat mu jeho trápení. Trhala jsem ho od kloubu k tomu dalšímu. Zdálo se, že to trvá věčně. Jeho křik naplnil celé sklepení a jeho ozvěna se ozývala z Arových komnat.

Konečně bylo po všem. Torzo Fidelia ztichlo hned, jakmile jsem oddělila hlavu. Pomstila jsem se mu. Mé trápení skončilo. Nemohla jsem tomu uvěřit. Rychle jsem popadla jeho kousky a ty nejdůležitější hodila do blízkého krbu, kde dohoříval oheň.

Najednou jsem vystřízlivěla.

„Co jsem to provedla?“ zeptala jsem se sama sebe.

Podívala jsem se na tu spoušť a bylo mi do breku. Všude okolo se povalovaly kousky dřeva z jeho stolu. Z nahrubo stlučených skrání skoro nic nezbylo a některé kameny byly rozdrceny na prach. Ve stěnách se objevili nové výklenky a já si najednou uvědomila, co jsem provedla.

Jistěže jsem toužila Fidelia zabít a pomstít se mu, ale takovouto krutost jsem od sebe nečekala. Zvíře ve mě převzalo otěže a já s tím nemohla nic udělat. Zoufale jsem si chytla hlavu do dlaní a v naprostém šoku ze svých činů jsem se pokoušela vyrvat si vlasy. Nechápala jsem, proč jsem to udělala. Proč jsem se chovala tak brutálně a bez slitování. Bylo to hrůzostrašné.

Stále dokola jsem si v mysli přehrávala momenty mého běsnění. Nic nebylo ostré. Vše bylo jen v červené mlze a všemu vládl vztek a zuřivost. Byla jsem taková vždy nebo to ze mě udělala ta krev? Nebyla jsem si jistá. Věděla jsem jen to, že to, co jsem provedla, bylo pro mou morálku neodpustitelné. Bála jsem se probojovat se ven a podívat se do tváře své rodině. Nejvíce jsem se bála Carlisleovy reakce. Bylo pozdě. To, co se stalo, už nezměním.

Probrala jsem se ze svých myšlenek a zaposlouchala se. Nahoře byl slyšet poplach a moje hodinky ukazovaly ten čas, na kterém jsme se s Otisem dohodli. Nebylo na co čekat. Mohla jsem být na smluveném místě dřív. Potřebovala jsem utéct od té spouště, kterou jsem napáchala.

Vyběhla jsem nahoru a naposledy se rozhlédla po Arově komnatě. I přes všechny výčitky jsem cítila pocit zadostiučinění. Už mě nebude ovládat. Vzpamatovala jsem se a znovu okolo svého těla vytvořila neprostupnou bariéru. Zhluboka se nadechla a vyklouzla ze dveří pryč.

Neměla jsem ani šanci dovřít dveře a spatřila je. Přímo před pokoj přicházeli gardisté. Jakmile mě spatřili, rozpoutalo se peklo. V jejich očích byl jasně vidět šok a strach. Všichni se rozeběhli mým směrem.

„Dost!" zaznělo chodbou. Byl to Aro. Nevěřila jsem vlastním očím. Aro i se svými bratry se zastavili a všichni gardisté se stáhli za ně. Nemohla jsem přijít na to, jak se o mě dozvěděli. Slyšela jsem přece jasný poplach a kroky mířily směrem pryč od pokoje! Fidélia taky nikdo nemohl slyšet, protože i přes své zastřené smysly jsem nás odizolovala. Tak jak se sem tedy dostali?

Odpověď se přímo nabízela, ale já nemohla uvěřit. Plně jsem to pochopila, až když Otis vyšel zpoza tři bratrů.

„Říkal jsem vám, že sem přijde."

 


 

<<<<<  Shrnutí  >>>>>


 Korekturu provedla blotik 


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Prvotřídní zabiják - 12. kapitola:

 1
19.08.2018 [18:39]

KethrinJak mohl! Ten kretén! Jinak už se moc moc moc těším na další Emoticon Emoticon Emoticon

18.08.2018 [11:40]

Těším se na další :) snad bude brzy :)

1. Rusallicka
17.08.2018 [22:19]

Tesim se na dalsi kapitolu. Tato povidka zatahne ctenare do deje, jak je dobre napsana. Nechapu, jak ji Otis mohl zradit, ona si to nezaslouzi.

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!