Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prvotřídní zabiják - 11. kapitola

12.08.2018 (10:00) • Lenisek • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 694×

11. kapitola

×××××××××××××××××××××××××××××××××× 

Nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem slyšela. Všechno bylo tak šokující a zmatené. Fidelius byl Arův syn? Byl vlastní nebo je to jen pouhá přezdívka? Tak či onak se ho musím zbavit. Bohužel pro mě, tenhle jejich vztah představoval velké komplikace. Jestli se mi podaří se osvobodit, Aro se bude mstít a pro něj to bude osobní. Svolá všechny upíry, kteří jsou mu věrní, a já nebudu mít nejmenší šanci. A co je nejsmutnější, neochráním ani svou rodinu.

Musela jsem přemýšlet. Mám necelé dva dny do souboje s Otisem a tudíž i do mého konce. Jestli se to Fidéliovi povede, jsem ztracená. Musím ho zastavit!

Dostat se k němu a zabít ho, by nemělo být těžké, ale já budu potřebovat čas na únik. Musím projít hradem, aniž by mi někdo věnoval pozornost, protože…

„Ááá!!!“ Na zem mě svalila ohromná bolest. Jane. Takže - nepozorovaně projít hradem bylo nemožné. Jane mi byla stále v patách.

Svíjela jsem se na zemi a přes bolestné záškuby obličeje jsem pomrkávala po jejím krutém úsměvu. Soustředit se na cokoli jiného bylo v tuto chvíli nejlepší. Věděla jsem, že Jane jen tak bavit nepřestanu.

Zpět k mému plánu. Nepozorovaně tedy neprojdu. Někde v hradě se musí něco stát. Nejlépe, co nejdál od Arovi komnaty. Co bylo od jeho pohodlí nejdál? Odpověď se  přímo nabízela. Vězení. Nebylo nic lepšího než strhnout pozornost na Otise, který má ve vězení svoji milou. Bylo to kruté, já vím. Ale vítezství si žádá oběti!

„Jane!“ zavolal Demetri. Projela mnou ostrá bolest, kterou se mi chvíli dařilo nevnímat a najednou to skončilo. „Volá tě Aro,“ řekl a otočil se k odchodu. Jane se smutně usmála  mým směrem a zmizela.

×××

Bylo pro mě nezbytně nutné, abych uzavřela spojenectví s Otisem. Problém byl, že jsem ztratila už čtyři hodiny jeho hledáním. Přece se nepropadl do země a ven z hradu nesmí! Prohledala jsem už každý kout hradu a nikde jsem nezachytila ani jeho stopu.

„Proč mě hledáš?“ zaznělo za mnou. Otis! Jak to, že jsem ho necítila? Selhával snad můj dar?

„Jak ses takhle dostal až ke mně?“

„Proč se mě snažíš najít? Nemám nejmenší zájem se s tebou bavit. Nechci se kamarádíčkovat, když tě musím zabít. A věř mi. Já to udělám.“ Musela jsem se začít smát. Nevěděla jsem, jak dlouho je ve stejném stavu jako já, ale něco z něj vyzařovalo. Pocítila jsem to, až když na mě promluvil. Krvežíznivost. Toužil po bezpečí pro svou milovanou. A za každou cenu ho chtěl získat.

Tuhle hru umím hrát taky. „Na něco jsem se tě ptala,“ zasyčela jsem mrazivě. Snažila jsem se ho vyděsit. Dala jsem do toho zvuku všechny ty otravné, řezající žiletky v mém krku. Výsledek bohužel žádný, ani se neotřásl. Pro mou útěchu to mohl být jen dobrý herec.

„Mám ti prozradit svou výhodu v boji?“ ušklíbl se mi.

„Nebylo by to od věci,“ usmála jsem se na něj. Bylo by špatné znepřátelit si ho právě v tuto chvíli. „Hledala jsem tě, protože pro tebe mám, řekněme takovou malou obchodní nabídku. Co bys na ni řekl?“

„Řekl bych, že to nebude nic pěkného. A zřejmě bych odmítl.“

„Ale no tááák. Ani sis ji neposlechl. Ts, ts,“ zakývala jsem svým kostnatým prstem ze strany na stranu. „To se nedělá!“ Naklonila jsem hlavu na stranu a pokračovala. „Jak moc stojíš o vymanění se z Arova vlivu?“

„Neudělám nic, co by ohrozilo Soňu.“ Viděla jsem na něm, že se mu ta představa líbí, ale moc se bál následků.

„Když to vyjde, když mi pomůžeš, už se o tu svojí krasotinku nebudeš muset bát.“

„Je to má sestra,“ odvětil a otočil se k odchodu. Nevím proč, ale ten kluk se mi líbil čím dál tím víc. Jistě byl nebezpečný, ale to já přece taky, a když si představím, jak by asi vypadal bez těch propadlých tváří a vystouplých žeber! Byl to kus, to mu nelze upřít.

„Hej! Počkej!“ doběhla jsem ho. „Pojď se mnou,“ opatrně jsem ho chytla za paži a rozeběhla se do Volterrské věže. Byl z ní nádherný výhled, a co bylo nejdůležitější, nikdo tam nechodil.

Skoro násilím jsem ho dotáhla až nahoru a usadila ho před okno. „Teď poslouchej! Něco jsem zjistila, něco, co nám pomůže! Vím, jak nás Aro ovládá. Našla jsem toho upíra.“

„Nemožné!“ vyprsknul mým směrem a kroutil hlavou.

„Řekla jsem ti - poslouchej! Potřebuji tvoji pomoc! Chceš být volný? Chceš osvobodit svou sestru?“

„Jistěže chci, ale já jí nemůžu takhle ohrozit! To nejde.“

„Neohrozíš ji,“ pokývala jsem hlavou. „Ne, když se to povede!“ Proč to jenom nechápeš?! Je to důležité!

„To mi ty nezaručíš,“ vyplivnul a odběhl pryč. Byla jsem nahraná. Jestli ho nepřesvědčím, tak se můžu rozloučit se životem. Měla bych doufat, že mě neprozradí.

Naštvaná sama na sebe jsem se znovu procházela hradem a dumala nad tím, co bych měla udělat dál. Jenomže ať jsem si zoufalstvím rvala vlasy, jak jsem chtěla, na nic jsem nepřišla a můj život se mílovými kroky zkracoval. Vadilo mi jen tak čekat na události, které si pro mě osud nachystal, ale bála jsem se jít do toho sama. Přece jenom tu byla docela velká šance, že až se přestanu trápit, tak má rodina bude v bezpečí. Kdo mi ale zaručí, že to Aro už nikomu neudělá? Vždyť stejně ovládl i Otise! Ne, se svou smrtí se nesmířím! Kdo by se pomstil Arianě?

Už bylo po půlnoci a mě zbývalo pouhých čtrnáct hodin a něco málo minut. Kéž bych ten čas uměla zastavit. Rozeběhla jsem se hradem a rozhodla se naposledy najít Otise a zkusit s ním sjednat onu dohodu.

„Otisi, stůj!“ Věděl o mě a nezastavil. „No tak, Otisi! Slibuju, že to vyjde!“ přiblížila jsem se k němu na dosah a zašeptala. Žádná reakce. „Otisi!!“ nevěděla jsem, jak naléhavý můj hlas byl, ale Otis se najednou zastavil. Nečekala jsem to a i jako upír se o něj maličko opřela.

„Tady ne,“ zašeptal a znovu se někam rozešel. Málem jsem se zatetelila štěstím. Nemohla jsem se dočkat jeho odpovědi! Vypadalo to tak nadějně! Mohl říct ANO! Vše už mohlo být v pořádku! A co bylo nejlepší, třeba by nás společný osud mohl spojit dohromady. Jako zdravý upír musel být krásný!

„Tady to stačí,“ naposledy se rozhlídl kolem a začal mi věnovat pozornost. „Nemysli si, že už zápory téhle věci nevidím! Já jen…,“ smutně sklopil hlavu. „Musím jí dát svobodu! Zaslouží si jí! A jestli je možnost, že osvobodím i sebe, tak do toho jdu! Nikdy bych si neodpustil, kdybych tu šanci promarnil. Tak povídej: Jaký je plán?“

„Budeš to mít jednoduchý. Jen potřebuju, aby si ztropil rozruch někde u vězení. Nejlepší by bylo, kdybys tam nalákal co nejvíc upírů z celého hradu.“

„To nebude problém, ale co potom? Udělám rozruch, oni mě zabijí a ty jen tak utečeš?“

„Ne! Nenechala bych tě tu!“ Naštvaně jsem zavrtěla hlavou. „Ano zabíjím, ale takovouhle vraždu bych nespáchala. Víš, umím se odvděčit, když mi někdo pomůže.“

„Vážně?“ Jeho oči snad potemněli ještě víc. Nevěřil mi snad? „A jak to tedy plánuješ dál?“

„Zabiju Fidelia a přijdu ti na pomoc. Ven už se budeme muset probojovat.“

„Taková křehotinka jako ty se chce ven probojovat?“ Z plna hrdla se začal bezostyšně smát.

„A to má být jako vtipný? Podívej se na sebe! Myslím, že bych měla pochybovat spíš já o tvých dovednostech!“ Myslel to v žertu, ale tak co? Žena prostě někdy musí přehrávat.

„Ty a pochybovat o mých schopnostech? Promiň, ale jsem chlap, nepříznivý podmínky snášíme líp.“ Jeho stále temné oči se na mě smály. Byl šťastný. Těšil se na svobodu!

„Jako chlap? Děláš si srandu? Viděl si v poslední době reklamy v televizi? Vždy, když se mluví o lidské chřipce a rýmě, vždy v tom figuruje nějaký chlap, který na to skoro umírá!“

„To přeháníš!“ Krásně se usmál a přiblížil se ke mně na dosah ruky. Najednou jsem měla pocit hrozného horka. Dokud seděl na druhé straně té zastrčené místnosti hluboko v podzemí hradu, mohla jsem se ovládat. Teď to ale šlo mnohem hůř. V upířím těle byla tato potřeba naprosto nelogická, ale musela jsem začít zhluboka dýchat. Byl na tom stejně.

Otis se stále přibližoval a pomalu se rukama pohyboval k mému pasu. Nebyla jsem schopná slova. Jen jsem zírala na cestu jeho rukou a v myšlenkách ho popoháněla. Už jsem to nemohla vydržet. Zvedla jsem svůj pohled a samotnou mě překvapilo, jak blízko se nachází jeho tvář. Zamrzla jsem v pohybu a konečně se dočkala. Překročil tu malou vzdálenost a políbil mě.

Všechny myšlenky, které mě doteď trápily, najednou odpluly. Už jsem si nevzpomínala, proč jsem měla vztek na Arianu nebo na Nikolaje. Byl tu teď jen Otis a jeho rty. Z celého srdce jsem doufala, že se nám dnešní boj povede a já se budu moci kochat pohledem na jeho plné tělo. Podívat se do jeho zdravých očí a znovu políbit jeho plné rty!

Líbal mě měkce a opatrně, ale na to já nebyla. V obou z nás bylo tolik napětí! Vyčkala jsem, až lehce pootevře ústa a vpadla mu do nich svým jazykem jako uragán. Nečekala jsem dlouho a přidal se. Náhlá změna tempa se mu líbila.

Jeho ruce bloudily po mém těle a po chvilce se ozvalo i trhání látky. Byla jsem ráda, že jsme hluboko v podzemí. Snad i daleko od zvědavých uší, protože já nechtěla být moc potichu.

Ani jsem se nenadála a už jsme byli oba nazí. Neprodlužovali jsme chvíli vzájemného pohledu na naše zubožená těla, ale já mu pohledem slíbila, že až to skončí, pořádně si to vynahradíme. Ještě poslední ujištění v očích toho druhého a už nás nemohlo nic zastavit. Svět se zatočil a já ho přestala vnímat. Pro tuto chvíli nebylo nic důležitějšího než Otis a já.

<<<<< ♥ Shrnutí ♥ >>>>>

♣ Korekturu provedla blotik ♣

Autor: Lenisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prvotřídní zabiják - 11. kapitola: