Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prosím... - 7. kapitola

03.06.2012 (09:00) • VerCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 27× • zobrazeno 3825×

A všichni povinně číst: Ahoj, chtěla bych obeznámit pár věcí (To, že je projev tady, neznamená, že dole není, abychom si rozuměli. :D). Bella si uvědomuje, že je v rodině upírů – ví to. Ale neví o Volturiových – zapomněla na ně a já si myslím, že kdybyste si zažili tolik, jako Bella, nebyli byste na tom jinak, protože Edward se se o nich v NM zmiňoval vlastně jen krátce. A když jí Ness v návalu pláče řekla, že je Tanya poloupír, zarazilo ji to, protože si myslela, že upíři nemůžou mít děti, a podle toho, co vykřikla Renesmé před domem, usoudila, že Edward je Nessiin nevlastní otec a Tanya její matka, která ji má z minulého manželství, a je člověk. Myslím, (Pokud ne, tak pardon, ale já jsem taková sklerotička, a číst po sobě kapitolu je pro mě nadlidský úkol. :D), že jsem to v nějakém dílu zmiňovala, ale povídku přidávám s docela velkým časovým odstupem, takže chápu, že je někdo stejně sklerotický jako má maličkost. :)Každopádně – tady Bella už vše ví, jelikož jsme se posunuli čase, a když jsme Cullenovy nesledovali, událo se pár důležitých věcí…

„Přijde mi, že mi všichni dávají za vinu to, co se stalo s mou maminkou. Ona byla před porodem, tudíž i před přeměnou v poloupírku, hrozně hodná, ale ta přeměna s ní něco udělala, a teď je takováhle. Ale já to nechtěla, přísahám, přísahám!“

Něžně jsem ji od sebe odstrčila. „Poloupírku?“ Nadzvedla jsem obočí.

O týden později:

Utřela jsem si slzu, která se mi, kdoví kdy, skutálela po tváři a hlavu si zabořila do ramene Esmé, která seděla na gauči v mém pokoji vedle mě.

„Bello, policie dělá, co může, neboj,“ konejšila mě a krátce na to jsem ucítila její ruku ve svých vlasech – připomnělo mi to moji maminku, přestože ta se ke mně takhle hezky už nějaký ten rok nechovala. Smutně jsem se pousmála a ještě trošku víc se k ní přitiskla.

Sice jsem si přikázala, že je budu ignorovat… ale nešlo to.

Hned na to, co jsme s Nessie v ten den D ukončily rozhovor, se prudce otevřely dveře a v nich stáli Alice, Jasper, Rose, Emmett, Esmé a Carlisle, kteří se – na rozdíl od Edwarda, který byl dle jejich slov právě s Tanyou na lovu – až teď vrátili z Volterry, kde prý probírali Nessie, která je, jakožto dcera Edwarda a Tanyi, (stejně jako její matka) poloupírka, které je něco okolo dvou let, vypadá jako pětileté dítě a rozumově je na úrovni žačky čtvrté třídy.

Nějakou dobu mi trvalo, než jsem si rozpomněla, co je v té Volteře tak důležitého, ale po pár minutách mi už bylo všechno jasné.

A z toho, co jsem si o Volturiových uložila v paměti ještě z dob, kdy jsem chodila, řekněme, na střední, mě ani moc nepřekvapilo, že je k tomu využili i jako pokusné králíky, na kterých si jejich nejnovější gardistka Tiffany vyzkoušela svoje upírství – omezit upíří schopnosti a dary. A taky mi pověděli, že umí vrátit mrtvé k životu, takže pro Ara ceněný kousek.

Samozřejmě přišla řeč i na Edwarda, ale já ji rychle odvedla jinam. Nevím, jestli jsem tak učinila dobře, ale teď se mi v hlavě honily myšlenky jiného typu, a když se tak zamyslím, vlastně jsme se s Edwardem za ten týden, co o něm vím, že tu bydlí,  navzájem „přecházeli“ – sice to takhle nepůjde napořád, ale vyhovuje mi to, přestože cítím takové zvláštní… nenaplnění.

„Esmé, ale co když ne?“ broukla jsem, přičemž jsem otevřela oči, aniž bych si předtím uvědomila jejich zavření, a nadechla jsem se, neboť po celou dobu, co jsem vzpomínala, se mi zatarasila cesta ke kyslíku. Je tak moc těžké pochopit, co se stalo, je toho tolik a neubývá to, spíš naopak.

„Bello,“ skočila nám do diskuze Alice, která seděla na posteli. Oni ostatně všichni Cullenovi – bez mužů plus Tanyi - byli u mě v ložnici, netuším proč, ale byli. A nevadilo mi to, konečně jsem cítila, že mě má někdo rád – vůbec jsem je nespojovala s Edwardem, je prostě nejde nenávidět. I když z mého pocitu, který jsem k Edwardovi chovala, už taky vyprchala početná dávka zloby. Prostě jsem byla naivní a on si se mnou hrál – to se stává dnes a denně. A škola? Život dá lekcí dost, škola je jen čtvrthodina z jedné…

Možná jsem k tomuhle závěru dospěla kvůli tomu, co se kolem mě děje, nebo možná jsem si akorát uvědomila to, co jsem si měla uvědomit už dávno – jenom další věc, o které nemám ponětí.

„Já ji sice nevidím,“ pokračovala dál Alice, „protože ta Volterra na mně, stejně jako na ostatních, nechala nějaké stopy, tudíž jsem na nějakou dobu ztratila dar, ale i tak tě můžu ujistit, že bude v pořádku. No, tak, uvidíš,“ pousmála se. Kéž by to byla pravda, kéž by…

Se snad nekonečným postesknutím jsem zvedla hlavu z Esméina ramena a podívala se za sebe na krajinu, prosycenou šerem, za oknem nad mou postelí. Pršelo…

Za dobu nepříjemného mlčení bylo slyšet jen bubnování kapek o parapet a sem tam zahřmění, jenž mě vyrušilo z domněnek o Jessice - třeba ji někdo znásilnil a teď v tom psím počasí leží někde nahá v lese na zemi, klepe se, je podchlazená a bojí se.

Nebo ji někdo týrá ve sklepě.

Nebo už možná ani není mezi námi…

Při těch předpokladech mi naskočila husí kůže a přešla mnou vlna strachu – respektive ještě větší vlna strachu než prve.

„Pustíme si nějaký film,“ navrhla Nessie, neboť nejspíše - vyjímajíc mě - jako jediná zaregistrovala to nepříjemné ticho, co jsem se sama bála prolomit. Na filmy jsem sice neměla moc chuť, ale tak… budiž.

Pohladila mě po paži a ovladačem, který předtím tiskla v ručičkách, zapnula televizi, jejíž obrazovku po krátkém pípnutí ozdobila kulisa planety Země, před kterou stála drobná slečna, která akorát opakovala to, co se na mě „usmívalo“ ze všech plakátů ve městě – „Neviděli jste ji? Třiadvacetiletá Jessica Stanleyová se pohřešuje ze dne…“ A dál jsem to už nehodlala a ani nemohla – televizi Ness okamžitě vypla – poslouchat a opět se ponořila do svého světa, kde bylo tak moc nejasností, až to bolelo.

Proč musí mít zrovna Culleni chůvu? Pochybuju, že nemají čas, jak tvrdí… Kdyby ho opravdu neměli, proč se mužská část zatěžuje hledáním Jess a ženská část mým utěšováním? A pokud ho teda mají, nač chůva? Kdybych to nebyla já, akorát by se to děvčátko dál trápilo zastiňováním svojí inteligence za dlouhá í. Služka se ale pochopit dá – v okolí ji má každý, lépe splynou s davem.

A tím se dostávám i k druhé otázce: Kde je Jessica? Sakra, Cullenovi museli jet do Volterry, kde jim byla na nějaký – snad ne moc dlouhý – časový úsek „odebrána“ jejich upírská moc, či jak tomu říkají, takže jsou v pátrání podobně jaká já – nepříliš - použitelní. A na mou otázku - Nemáte nějaké známé, co by nám pomohli? - reagovali jen slovem „bohužel“.

„Bello, no tak,“ šeptla Ness a soucitně se pousmála. Toužila jsem jí ten výraz plný naděje oplatit, ale nepovedlo se. Prostě mi něco v hlavě – a to něco mělo většinou pravdu – stále dávalo na vědomí, že Jess už nežije. Že už tu není.

Rychle jsem zamrkala, abych zadusila slzy, a potom pohled stočila ke dveřím, od kterých se ozvalo krátké, skoro neslyšné: „Nejde to.“

„Edwarde, pořád nic? Neslyšel jsi venku něčí myšlenky, které by nasvědčovaly tomu, že…,“ odmlčela se Rose a následně polkla ta ošklivá slova: Ji někdo zabil. Zmíněný jen smutně zakroutil hlavou, a i když jsem o to nežádala – ba naopak, bůh mě nevyslyšel – se podíval na mě.

„Bello,“ procedil skrz zuby – to bylo poprvé, co na mě promluvil od svého odchodu. Musím zmínit, že jelikož byl promočený na kost, a jeho tón nebyl dvakrát přátelský, nepůsobil moc příjemně.

„A–ano?“ zakoktala jsem se. Správně, nic lepšího mě nenapadlo.

„Kam večer Jessica chodívala? K rodičům? Nebo měla přítele?“ Jeho zájem o to ji najít mě opravdu, ale opravdu překvapil. A taky mě opravdu překvapilo, že ona nikam nechodila, jen jednou, a to se jí stalo osudným.

„Nikam, Edwarde. Po páté hodině už ven nechodila, musela se učit, bylo to jen jednou…,“ zašeptala jsem.

„Do hajzlu,“ zaklel a rukou si zajel do vlasů. Takovýto slovník byl u něj novinkou, co si pamatuju.

„Bello, jak byla oblečená?“

„Proč to potřebuješ vědět?“

„Protože jestli si vyšla v teplákách, tak před sebou asi neměla dlouhou cestu, ne?“ odpověděl mi otázkou.

„Měla džíny, bílý svetr a koženou bundu,“ ozvala se Tanya, která se zničehonic objevila za ním. Edward se na ni  rozpačitě podíval a odešel kamsi pryč a Tanya jako ocásek za ním.

Potom se ve dveřích ukázali i jeho opoždění bratři a otec s tím, že nemají žádnou stopu. Jak rychle se objevili, tak rychle i zmizeli…

V hlavě jsem si zpětně projela můj a Edwardův rozhovor. Jemu asi vůbec nepřišlo divné, že i když jsem byla vzorná studentka, sedím u něj v domě a hlídám mu dceru. Na druhou stranu – kdyby to teďka zbytečně rozpatlával, nebylo by mi o moc líp, takže je dobře, že to pomíjel, neboť ztráta kamarádky, a výlet do mých let, kdy jsem si náš rozchod dávala tak sprostě za vinu, by snad ještě ztížil situaci…

„Omluvte mě, musím na vzduch,“ zamumlala jsem, vstala ze sedačky, a i když jsem ucítila, že mě droboučká ručička zatahala za rukáv, postupovala jsem dál ke dveřím, kterými jsem následně prošla do dlouhé tmavé chodby, kterou jsem procházela, dokud do mě někdo nestrčil, a já nezavrávorala. Málem jsem spadla, ale přestože ke mně osud nebyl poctivý, chodit ještě umím.

„Bello, nemůžeš dávat pozor?“ sykla tiše Tanya.

„Tanyo, ty jsi poloupírka, to ty vidíš i ve tmě,“ obeznámila jsem jí. Vůbec jsem se v ní nevyznala, jednou se ke mně chovala mile, podruhé by mě uškrtila. A teď to byl případ zmíněný jako druhý – a měla i důvod. Tak nějak se k ní dostalo, že jsem kdysi s Edwardem něco měla. Když se o tom dozvěděla Ness (ptala se, proč si se všema v rodině rozumím, ale s tatínkem nemluvím), vzala to v pohodě, ale samozřejmě se muselo něco zvrtnout a slyšela to i Tanya…

„Jo, ale ty ne, tak si příště rozsviť,“ napomenula mě a pokračovala do mého pokoje k ostatním a já zase ven na terasu, kde jsem přistoupila k zábradlí, opřela se o něj a zadívala se na hvězdy.

Musela jsem se mírně usmát, když jsem si uvědomila, že se Tanya ani neumí zorientovat ve vlastním domě – zapínač světla je přece u schodiště – ale úsměv mě opustil hned, když jsem spatřila padající hvězdu. Maminka mi říkávala, že když padá, mám si něco přát…

Při té vzpomínce jsem tělem sice zůstala v Seattlu, avšak duší se přenesla do svého dětství…

„Maminko, támhle letí Bohův sopl!“ vykřikla jsem a ukázala na černočerné nebe, které osvětlovala jenom zářivá skvrnka. Ten sopl, že jo…

Mami se zasmála. „To není sopl, Bells! Jen padá hvězda, tak si něco přej, splní se to.“

„Skutečně?“ Otočila jsem se na ni.

„Já to nezkoušela.“

„Já ráda experimentuju,“ informovala jsem. „Přeju si, abych se jednou zamilovala!“ výskla jsem.

„Bello, to se stane tak jako tak. A příště si přej potichu, jinak se to nesplní.“

„Ale, mami, já se chtěla zamilovat šťastně. Takže když jsem to vyslovila nahlas, budu nešťastná?“

„Jasně, že nebudeš,“ ujistila mě. Tak trochu mi připadá, že jsme si akorát zopakovaly povídání mezi Patricií a její máti Natashou z toho seriálu, ze kterého znám, že se člověk nemusí zamilovat jen šťastně, ale aj nešťastně. No, stejnak si nedovedu představit, jaký je v tom rozdíl, ale být šťastná je asi lepší.

„Jo, to je,“ uznala jsem.

Při dalším pozorováním oblohy jsem se zase zamyslela nad tím, kde asi tak může být Jessica… Culleni nemají dary, hůř slyší a čich jim taky skoro vypověděl službu, takže je tenhle boj prohraný ještě dřív, než pořádně začal. Vždyť hledají týden a nic. Rodiče Jess mluvili i v televizi, ale nevrátila se, takže ji asi někdo musí někde držet. Nebo je mrtvá – taky možnost.

Otřásla jsem a ruce si složila na prsou. Začínala mi být zima a ty chladné úvahy mi taky nepomáhaly…

Navíc byl ve vzduchu cítit déšť, který před chvílí pominul, což zaručovalo vážně hororovou atmosféru. Otočila jsem se na patě a už už sáhla po klice, když jsem za sebou uslyšela známý hlas, volající mé jméno.

„Ano, Jaspere?“ obrátila jsem něj. Jasper běžel lidským tempem, lapal po dechu, a když mu to plíce umožnily, snažil se něco říci – marně. Byl skutečně vyřízený. Po tom, co se trošku přiblížil, jsem si všimla, že má v ruce nějakou bundu, kterou si dal k hlavě, do výšky očí, a druhou rukou na ni ukázal.

„Je to Jessicy?“ vydechl, když už byl skoro na schodech k terase. Zadívala jsem se na to, vykulila oči, a potom už jenom přesvědčeně kývla na souhlas, a rozběhla se k němu…

Kapitola je docela dlouhá, tak snad to někdo ocení.  Fakt mi to dalo hodně práce, přestože to tak vůbec nevypadá.

Nerada bych Vám vzala chuť do čtení, ale mně se tahle povídka vyloženě hnusí. Je šíleně těžká, a i když to mám v hlavě promyšlené, hodit to do Wordu už taková legrace není... Taky rapidně ubývá počet komentů - a já se tomu při tomto, ehm, divném zpracování ani nedivím - takže mám další důvod, proč povídku dát na smazání... Neberte to jako „vyhrožování" nebo „takový nevinný pokus o limity", ale berte to jako čistou pravdu.

Ptáte se, jestli Edward Bellu opustil, protože ji nemiloval? No, odpovím takto: Eddie tady bude slušný hajzlíček. Pokud tedy budu pokračovat...

A jinak se (snad) všechno vyjasnilo, ne? Ness teď nebude psychicky vyrůstat, její tělo musí dohnat ten rozum. :D A na kulatiny - jestli budou - plánuju pohled Edwarda, možná dřív. Nebo taky vůbec.

Komu toto věnovat? Radši nikomu - nerada bych někoho urazila...
A korekci obstarala WhiteTie - díky.
 

Autor: VerCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prosím... - 7. kapitola: