Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pronudu.cz - 26. kapitola

Pronudu.cz - 26. kapitolaBella odletí zpátky do Phoenixu, ale otázka zní: Bude mít dost síly na zapomenutí? P.

Prosíme cestující letu třicet osm do Phoenixu, aby se dostavili ke třetímu terminálu k odložení veškerých zavazadel... 

Budík zběsile pípal, devět ráno... Prudce jsem se posadila na posteli a snažila nemyslet na skutečnost, která byla až tak podobná snu... Stále jsem tomu nemohla uvěřit. Dneska se stěhuji zpátky do Phoenixu. Už dneska...

Od včerejšího večera, který jsem strávila s Edwardem v parku, uběhla strašně rychlá doba, až jsem tomu nemohla uvěřit. Naděje, že bych mohla zůstat, zmizela v okamžiku, kdy jsem spolu se svým kufrem stála u vchodových dveří.

„Bells, zlatíčko, víš, že to nemusíš dělat. Víš, že bys mámu mohla nějak přemluvit, abys ještě mohla na nějakou dobu zůstat, určitě by to nějak šlo," drmolil se slzami v očích Charlie a neochotně mi podával kabát. Smutně jsem se na něj usmála, zatímco jsem si oblékala svůj kabát.

„Já vím... Ale už mi zarezervovala letenky, celou cestu už zaplatila a čeká na mě," sdělila jsem mu opatrně. Slzy v mých očích pomalu překročily vnější hranici a stékaly v malých potůčcích po tváři. Bez jakéhokoliv varování jsem se Charliemu vrhla do náruče a přála si, abych vrátila čas.

„Budeš mi chybět, tati," zašeptala jsem chraplavě, rychle se otočila a překročila práh dveří. Teď už není cesty zpět... Musím se vrátit. Nastoupila jsem do taxi, které na mě čekalo před domem, a bez jediného pohledu se utápěla ve svých myšlenkách. Proč zrovna teď? Proč jsem ještě nemohla zůstat? Proč jsem se s Edwardem nerozloučila? Proč jsem tak blbá a neřekla Edwardovi, co k němu cítím?

„Slečno, jsme tady," vyrušil mě hlas řidiče, tak jsem mu zaplatila a beze slova vešla na letiště. U přepážky jsem si vyzvedla lístek na své jméno a chtěla přejít rovnou k terminálu, abych si odložila svůj kufr, ale zastavil mě známý hlas. 

„Bello! Jaká náhoda! Co tu děláš?" Malá elfí hlava se během vteřiny objevila před mýma očima. Jakmile jsem ji zahlédla, snažila jsem se zamaskovat své slzy.

„No... Totiž... To je na dlouho," vykoktala jsem ze sebe rozpačitě a dodala slabý náznak úsměvu. Neměla jsem v plánu jí říkat, že se stěhuji zpátky do Phoenixu. „A co tu děláš ty?" dodala jsem vzápětí, abych od sebe odlákala pozornost. Při té otázce se její obličej rozzářil.

„Právě jsem se vrátila z Paříže! Ani netušíš, jak tam bylo nádherně! Někdy tam se mnou musíš letět! Viděla jsem tolik krásných, co krásných, nádherných modelů! A tolik bych jich nejraději koupila, ale jak vidíš, nějak bych už neměla kam to dát," pokračovala dál a s veselou náladou mi dál vyprávěla o svém výletu. Ale já ji nevnímala, byla jsem myšlenkami stále u letadla. 

„Alice, věřím, že sis opravdu užívala. Ale," přerušila jsem ji opatrně, „nějak nemám čas na povídání. Musím jít, jinak nestihnu letadlo do... ehm... no, jinak nestihnu letadlo," zakončila jsem nakonec a doufala, že se mě nebude ptát, kam že to vlastně letím.

„Tak dobře. Ale slib mi, že tam se mnou někdy určitě zaletíš!" prosila se psím obličejem a já nemohla jinak, než přikývnout. I přesto, že jsme se poté rozloučily, jsem si všimla její nedůvěřivého a hlavně smutného pohledu. Tuší snad něco? Ví, že se stěhuji zpátky? Proč se tak tváří?

Bez dalšího otálení jsem vyrazila kupředu a rovnou do letadla, ve kterém jsem se snažila pohodlně usadit. Ještě chvíli, a pak už nebudu mít špatné myšlenky. Možná, že jakmile vzlétneme, všechen ten strach ze mě opadá... 

Myšlenky kolem mě výřily, jako by je někdo schválně vypustil. Nevnímala jsem okolí, momentálně mě zajímal pouze můj život. Ten život, který se teď rozpadá na malé kousíčky. 

Koutkem oka jsem zareagovala pohyb malého dítěte, které si vedle mě právě sedalo. Byl to chlapec, který měl přibližně šest let, a jeho rozzářený výraz a klidné chování mě utvrdilo v tom, že tohle je pravděpodobně jeho první let. S úsměvem jsem sledovala jeho počínání, jak udiveně sledoval vše kolem sebe a nevynechal jediný detail letadla. 

Možná ten let nebude tak dlouhý..., pomyslela jsem si nadějně. 

Na pokyn letušky, abychom se připoutali, jsem tak udělala, a z okýnka sledovala, jak se rozjíždíme, a pomalu stoupáme. Nikdy mi nedělalo dobře shlížet z výšky dolů, ale tohle byl nezapomenutelný okamžik.

Ještě teď si pamatuji ten den, kdy jsem poprvé seděla v letadle. Byla jsem malá, mohlo mi být možná pět let, možná taky sedm. Byl to den, kdy jsme se s mámou stěhovaly do Phoenixu k babičce a Charlieho jsme nechaly ve Forks. Jako malá jsem nechápala, co se mezi rodiči děje, takže jsem si jenom užívala příjemného letu, zatímco máma vedle mě celou cestu pofňukávala.

Bez jakéhokoliv varování jsem ucítila tlak z levé strany, tak jsem se v šoku podívala, co se stalo, ale vzápětí jsem se ze srdce zasmála. Chlapec byl tak unavený, že si svou malou hlavičku opřel o mé rameno a spokojeně pochrupoval. 

Zbytek letu byl pravděpodobně klidný, protože jsem se cítila dobře. Ale nevím to jistě, celý let jsem prospala - bohužel s nočními můrami.

Po přistání jsem si okamžitě vzala svůj kufr a spolu s ním nasedla do taxi, které mě dovezlo přímo před dům. Po cestě jsem nevěřila vlastním očím, vše se tak lišilo od Forks. Během toho měsíce jsem si na Forks zvykla tak moc, že mi všude chyběla ta nádherná zeleň. Nebo jsem byla pryč déle, než jeden měsíc? 

Bez přemýšlení jsem vystoupila před domem a stále nevěřila, že to není jen špatný sen. Opravdu jsem byla doma. Jenže otázka je... Kde jsem doma? Tady nebo ve Forks? Toť otázka...

„Bello? Bello!" Radostný výkřik proťal klid okolo domu. Máma mi s úsměvem běžela naproti a když říkám běžela, tak myslím - opravdu běžela. Jestli ona snad nezačala sportovně běhat? Ne, to je blbost...

„Ahoj, mami," pozdravila jsem ji s nuceným úsměvem na tváři a snažila se, aby byl co nejvíce upřímný. Naštěstí si ničeho nevšimla.

„Tak jak ses měla? Já jsem se na tebe tak těšila! Ani netušíš, co všechno jsem během té doby zažila," začala vykládat a přitom jsme pomalu šly k domu. Nevím, zda se mi to jenom zdálo, ale v něčem mi připomínala Alice. Alice... Edward... Charlie... Jak mi všichni chyběli...

„No, pořád tu mluvím jenom já a nenechám tě u slova. Tak povídej, jak bylo? Nějaký nový chlapec? No tak, povídej!" vyzvídala a stále s úsměvem byla kousek přede mnou. Došly jsme do našeho malého domu, ale já si stejně neoddychla.

„Jak bylo?“ začala jsem a všechno na mě dopadlo. „Pamatuješ, když jsem jako malá lítala po venku a smála se ze vší té zeleně? Jak jsem s radostí sbírala kytičky a dávala ti je? Tohle všechno jsem zažila znovu. Užívala jsem si tak, jako nikdy předtím. Kluk? Ano i ne. Ale to už je minulost, teď jsem tady," dokončila jsem s opravdovým falešným úsměvem, že by to poznal i blbec a bez jediného pohledu na mámu jsem vešla do svého pokoje.

Vše jako předtím, pomyslela jsem si ironicky a posadila se na svou postel. Jsem tu... Ve Phoenixu... A žádná úleva se stále nedostavila. 

„Bello?" Lehké zaťukání na dveře postačilo, abych se vrátila zpátky do reality. Dveře se otevřely a v nich nestál nikdo jiný, než máma, která absolutně nic nechápala.

„Stalo se něco?" zeptala se opatrně a posadila se vedle mě na posteli. 

„Ne, všechno je v pohodě," zachraptěla jsem a snažila se polknout slzy, které se draly na povrch. „Bylo...," dodala jsem pro sebe.

„Opravdu? Nemám pro tebe něco udělat?" pokračovala.

Jasně! Pošli mě zpátky! Nech mě na pokoji! Chtělo se mi na ni tak křičet! Ale nakonec jsem jen mírně zavrtěla hlavou.

„Jenom se chci vyspat. Měla jsem dlouhý den," zašeptala jsem a zahlédla její ustaraný obličej. „Opravdu je všechno v pohodě, jenom jsem vyčerpaná," ujistila jsem ji a dodala k tomu něco jako úsměv. Přikývla a nechala mi volný pokoj, abych měla klid. 

Bez dalších řečí jsem si lehla a přemýšlela o všem, co jsem zažila, když jsem ještě byla ve Forks. Skutečně jsem poznala svého tátu takového, jaký je. Našla jsem si přátele, kteří se mnou drželi. Zvykla jsem si na neustálou zimu, ale přesto klid, a hlavně na všechnu tu zeleň. A poznala jsem ho. Edwarda, jeho rodinu. Všichni ke mně byli opravdu milí, přesto jsem je teď opustila. Jak na tohle můžu zapomenout? 

Copak to jde? Zapomenout na nejkrásnější chvíle mého života? Bohužel, budu muset, nic jiného mi nezbývá. Co jiného bych měla asi tak dělat? Letět zpátky a nechat tu mámu samotnou? Musím si vybrat a teď má přednost máma. Dlouho jsme se neviděly... 

Aniž bych to čekala, usnula jsem a má mysl si konečně odpočinula od neustálého pocitu viny. Sice na chvíli, ale tentokrát jsem prožila bezesnout noc, což se mi mockrát nestávalo...

Jediné, co si pamatuji předtím, než jsem se prudce posadila na posteli, byla tvář... Ale ne obyčejná, byla Edwardova - upírská. Ach, jak mně se po něm stýská. I když nebyl člověk... Ať už vypadal jakkoliv, byl to on, Bůh mého srdce. A to mu zůstane věrné...

Pomalu, abych nevzbudila Renée, jsem potichu po špičkách sešla do kuchyně, abych se mohla napít. Bylo brzo ráno a venku pomalu začalo svítat, když jsem uslyšela ťukání na zadní dveře. Ohromně jsem se lekla, kdo by to mohl takhle brzo ráno být, tak jsem si do ruky vzala nůž z kuchyňské linky a pomalu se přilbližovala ke dveřím, které jsem následně otevřela s nožem zdviženým nad hlavou.

„Bello?" vyděšený hlas mě napůl probral, napůl dostal do bězvědomí. Hleděla jsem do nádherných očí barvy medu a nedbala na to, jak vypadám. Nůž jsem šokem upustila na zem a nevěděla, zda tomu mám věřit.

„Edwarde...," zašeptala jsem slabě. Navzájem jsme si dívali do očí, nepotřebovali jsme žádná slova. Najednou Edward poklekl a jeho broznové vlasy se třpytily ve světle. Vytáhl malou modrou krabičku a pomaličku ji začal otevírat. Tak nádhernný prsten jsem snad nikdy neviděla...

„Isabello Swanová, vezmeš si mě za muže?" otázal se s láskou a oddaností v očích a očekával, co odpovím. Jenže já se zhroutila a jediné, co viděla, byla tma...

 


Především bych se chtěla všem omluvit za čekání, ale múza mě nejprve opustila a přišla až včera - dneska pozdě v noci. Proto se Vám moc omlouvám, příště už snad budu rychlejší... =)
P. 



« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Pronudu.cz - 26. kapitola:

 1 2 3   Další »
26.04.2012 [19:48]

VerCullenSi jako děláte prču? Emoticon
Honem další, prosím! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

21. wera
12.04.2012 [11:26]

úžasné, honem další nebo to nevydržím Emoticon Emoticon

08.04.2012 [9:35]

EleonorDalší dílek prosím!!!!!!! Emoticon

19. Nosska
13.03.2012 [0:10]

NosskaTeď se probere a bude si myslet, že to byl jen sem Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

12.03.2012 [19:15]

mima19974Dokonalé!!! Som veľmi zvedavá,čo mu povie! Rýchlo ďalšiu!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

17. Domik
12.03.2012 [17:58]

Domikchudák, ale teď nwm kdo Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon moc se těším na další díl!

12.03.2012 [17:51]

N1I1K1O1LŽádost o ruku. Emoticon Nedivím se, že to s Bellou seklo. Emoticon Emoticon
Ale souhlasí, že tohle useknutí je fakt ošklivý. Emoticon Emoticon
Doufám, že řekne ano. Emoticon Emoticon
Uhh, rychle s další kapitolou. Emoticon Emoticon Emoticon

15. Dominika
12.03.2012 [17:31]

Paní, tak dúfam, že to nebol Bellin sen. Inak, prečo sa každá jedna kapitola musí skončiť bždy v tom najlepšiom?

12.03.2012 [17:00]

MatikEsmeCullenWow ... Tak to bolo SUPER Emoticon Som zvedava, či ju vážne požiadal o tú ruku, alebo sa jej to iba snívalo. Aj keď ten sen mi príde nepravdepodobný Emoticon Emoticon Bolo to krásne :) Dúfam, že pokračovanie bude čo najskôr Emoticon
PS: ďakujem, že si mi dala vedieť a nezabudla na mňa Emoticon Emoticon Emoticon

12.03.2012 [16:42]

BellaSwanCullen8skvelé Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon dúfam, že povie áno Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2 3   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!