Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pronudu.cz - 12. kapitola

08.08.2011 (13:30) • patulka13, Kika57 • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 3578×

Bella

Odhlásila jsem se z chatu, vzala vodítko a spolu se Scottym vyšla před dům. Zatím byl v pohodě. Doufám, že nebude zlobit, napadlo mě ještě, když mě začal tahat za vodítko směrem dopředu…

Doslova jsem letěla za Scottym, jak rychle běžel. Musela jsem ho krotit, abych vůbec stíhala.

„Scotty! Ke mně!“ zavolala jsem na něj, ale neuposlechl. Trhla jsem vodítkem směrem k sobě a Scotty lehce zakňučel. Bylo mi ho líto, ale musela jsem ho naučit, aby poslouchal. Co chvilku jsem musela Scottyho klidnit, protože chtěl stále utíkat. Ještě, že mám to vodítko, jinak by mi někam utekl a já bych ho musela někde hledat.

Asi po hodině, když už Scotty začal docela poslouchat, jsem si říkala, že bychom už mohli domů. Už byl určitě dost unavený, ani neutíkal. Otočila jsem se dozadu a šla zase zpátky domů. Měla jsem alespoň čas přemýšlet o všem, co mě trápilo… což byl momentálně Drákula. Nevím, jak je to možné, ale pořád mě k němu všechno přitahovalo… jako by to byl magnet.

Stále jsem musela přemýšlet o té otázce, co mi posledně položil. Proč chtěl vědět, co si myslím o domluvené svatbě? Jeho rodiče mu to snad domluvili?! To by přeci… V téhle době už to není možný. To by přeci byla blbost… V dřívějších dobách bych to brala, ale teď? V tomhle století? Tomu by se dalo těžce uvěřit. Ale co když… Ne! Žádné co když! Prostě je to blbost, tak to nechám být.

Po zbytek cesty domů jsem si říkala, jestli mám jít poté na chat, nebo ne. Přece tam ale nebudu každý den… Dneska tam nepůjdu a hotovo. Ještě bych na tom byla závislá… No, jenom to ne!

Doma jsem Scottyho zase pustila, naštěstí nepořádek nedělal. Přemýšlela jsem, co mám teď dělat. Bylo necelých šest hodin, tak jsem si udělala večeři, Scottymu jsem dala granule, vodu ještě měl. Pouklízela jsem po sobě nádobí a přesunula se k televizi. Pustila jsem si nějaký film, ale pořádně jsem ani nevěděla, o čem to je. Stále jsem myslela na Drákulu.

Film už dávno skončil, Scotty spal a mně zazvonil mobil. Kdo by mi teď mohl volat? Podívala jsem se na hodiny a zhrozila se… jedenáct hodin?! Zvedla jsem mobil.

„Prosím,“ ozvala jsem se a čekala na odpověď.

„Ahoj, Bello. Promiň, že volám tak pozdě,“ omlouvala se mi hned máma, ale musela jsem ji přerušit.

„To je v pohodě, mami. Akorát jsem se chystala do postele, takže v pohodě,“ uklidnila jsem ji a čekala. Jenže nic.

„Mami? Jsi tam?“ zeptala jsem se.

„Jo, jo… jsem. Jenom jsem se o něčem bavila s Philem. Zlatíčko, je mi to líto, ale budeme tu muset zůstat ještě déle. Nevím, na jak dlouho to bude, ale doma zůstat sama nemůžeš,“ vysvětlila mi důvod svého telefonátu.

„Jak, že tu nemůžu sama zůstat? A co Scotty?“ zeptala jsem se vyděšeně. To jako někomu řekne, aby mě přijel hlídat? Nějaká její kámoška?

„No, napadlo mě… nás. Mě a Phila napadlo, že bys mohla na nějaký ten čas, než se vrátíme, bydlet u Charlieho. Už jsem mu volala a domlouvala to s ním a nevadilo by mu to. Ale pokud bys nechtěla, tak stačí říct a já řeknu tvé babičce, aby tě pohlídala,“ mluvila pořád dokola a já jsem věděla jednu věc. Budu se stěhovat.

„No… tak dobře. A kdy pojedu?“ zeptala jsem se narovinu, protože už jsem byla docela ospalá. Chvíli byl klid…

„Co?“ ozvalo se po chvíli.

„Ptám se, kdy k Charliemu pojedu,“ zopakovala jsem jí a to už hned zareagovala.

„Ehm… jestli ti to nevadí, tak už zítra…“ Zítra? Tak brzo? No… tak nedá se nic dělat.

„Tak dobře. Mami, všechno si zařídím, s Charliem jsi říkala, že je to domluvený a já už půjdu spát,“ ukončila jsem.

„Určitě, hlavně se vyspi. Dobrou noc, zlatíčko,“ rozloučila se se mnou.

„Tobě taky,“ stihla jsem ještě říct, než mi to típla. Mobil jsem položila na poličku vedle postele a šla do koupelny. Dala jsem si rychlou sprchu, ještě se načesala, protože ráno bych to asi nerozčesala, zkontrolovala Scottyho, který spokojeně spal a šla si lehnout do své postele. Jenže když jsem vešla do pokoje, při pohledu na postel jsem se zarazila. Pavouk!!! Byl schovaný vedle nohy postele…

Rychle jsem letěla zpátky dolů do obýváku a hledala nějaký sprej na lezoucí hmyz. Prohledala jsem snad všechno, ale nemohla jsem ho nikde najít. Nakonec jsem tedy rychle vzala sprej na létající hmyz a vyletěla zase nahoru do pokoje. Podívala jsem se na místo, kde byl ten pavouk… stále tam byl, jenže pomalu zalézal za roh postele. Rychle jsem k tomu přešla, on se mezitím schoval, tak jsem do té mezery rychle šplíchla sprej a čekala… Cože?! Zdálo se mi to?! Nebo jsem viděla dalšího pavouka z druhé strany? To byl určitě ten samý…

Sprej jsem odnesla zpátky do obýváku a vrátila se do pokoje. Zase?!  Co nejrychleji jsem letěla znovu do obýváku pro sprej a spolu s ním zase spěchala do pokoje. Už tam nebyl. To si ze mě dělá srandu?! Sprej jsem tentokrát položila na zem kousek ode mě, vrátila se do obýváku pro papuči a ještě jsem si s sebou do pokoje vzala plácačku. Sice mi to moc nepomůže, ale aspoň něco.

Přišla jsem do pokoje a zase ho uviděla. Byl zalezlý za nohou postele. Co teď? Pořád byl živý, takže sprej na něj neúčinkoval. Vlezla jsem si na postel, ale nelehala jsem. Klekla jsem si, v jedné ruce jsem držela plácačku a v druhé papuči. Obojí jsem si položila hned vedle sebe na postel a nadzvedla madračku. Kolenem jsem si ji přidržela, abych viděla pod postel… sice jsem tam měl dřeva a ještě k tomu šuplík, ve kterém mám nějaké své věci, které používám jen málo kdy, ale viděla jsem na zem.

Do pravé ruky jsem si opět vzala tu plácačku a do levé si vzala papuči. Ten pavouk byl zalezlý v záhybu koberce. Měla jsem to krásně vymyšlené… Plácačkou ho vyženu ven, abych na něj dosáhla papučí, a pak ho prostě zabiju. Krátký plán, ale snad účinný. Jak jsem si usmyslela, tak jsem i udělala a plácačkou už šmátrala u koberce… jenže nic. Pavouk tam nebyl. Že by byl přeci jen mrtvý? Tomu se mi věřit nechtělo.

Podívala jsem se do mezery mezi postelí a zdí po té delší straně a… ano, tam jsem ho zase viděla. Plácačkou jsem ho chtěla jenom trošku postrčit, ale on utekl dřív, než jsem tam tu plácačku vůbec stačila dát. Lekla jsem se a lehce vykřikla. Sedla jsem si na posteli a rozdýchávala ten šok. Mé srdce běželo maraton, tak jsem se snažil první uklidnit. Madračka se mi zatím zase vrátila na své místo… Znovu jsem ji ohnula, kolenem přidržela a zase ho hledala. Ale jelikož byla tma, musela jsem si na to rozsvítit lampičku. Sice jsem ji měla na druhé straně, než byl ten pavouk, ale aspoň víc uvidím.

Rozsvítila jsem si ji, podívala se zase pod postel a málem dostala infarkt. Zase! To mi dělá ten pavouk schválně! Rychle, než zase zmizí, jsem se ho snažila plácačkou vystrčit, nebo alespoň nahnat ke zdi. Jenže on zaběhl ještě dál a tam jsem na něj neviděla. Madračku jsem stále držela, v rukách držela plácačku a papuči a předklonila se dopředu, abych viděla víc na toho pavouka. Neviděla jsem ho, ale uviděla jsem něco přímo přede mnou, na zemi. Další pavouk! Kde se tam berou?! Byla jsem opravdu vystrašená, protože pavouky já nikdy nesnáším a docela se jich bojím, ale když nikdo nebyl doma… Musela jsem to udělat sama.

Snažila jsem se u toho nedělat moc hluk, protože jsem nechtěla vzbudit Scottyho. Že bych to nechala na zítra? Ne! Nebudu spát s pavoukem, nebo dokonce s dvěma v jednom pokoji!

Nevzdala jsem to a hledala jsem dál. Ani jednoho jsem nemohla najít, a to jsem lezla po posteli pořád sem a tam. Konečně! Našla jsem ho! Vyhnala jsem ho plácačkou ven a konečně ho zabila. Tak, jedem by byl z krku. Teď ještě toho jednoho…  Podívala jsem se na hodiny… za deset minut dvanáct? To už bude půlnoc?! Rychle jsem se zase otočila k posteli.

„Já tě najdu… a zabiju tě!“ mluvila jsem si sama pro sebe, abych se alespoň trochu uklidnila. Venku nebylo vidět ani na krok a já jsem byla doma sama… když nepočítám Scottyho. Takže tohle bylo prostředí akorát na to, aby mě odvezli do blázince.

„Kde jsi, ty mrcho jedna?!“ Stále jsem ho hledala, ale nemohla ho najít… Asi po deseti minutách, když už jsem to chtěla vzdát, jsem ho uviděla. Byl u zdi, takže jsem ho jenom plácačkou nějak pleskla a on… byl fakt mrtvý! Ještě pro případ jsem ho několikrát pleskla, abych si byla opravdu jistá, že je mrtvý. Spokojeně jsem si už srovnávala postel, abych ulehla…

Plácačku jsem odnesla do obýváku, ale papuči jsem si tu raději nechala. Ještě jsem odnesla sprej, ten jsem opravdu nepotřebovala. Spokojeně jsem se převlékla do pyžama a chtěla lehnout…

„To snad ne! To není možný! Ne! Prostě už ne! Já chci v klidu spát!“ vztekala jsem se a neměla jsem daleko od toho, abych něco rozbila. A co jsem viděla? Další pavouk… Kde se tady berou?! Já už se na to snad dnes vykašlu! Naštvaně jsem vzala papuči a snažila se ho zase vylákat ven, dolů do obýváku se mi už pro plácačku nechtělo.

Asi po půl hodině, když jsem si spokojeně lehala do postele, jsem byla opravdu šťastná. Sice jsem zabila další dva pavouky, což znamená, že jsem celkově zabila čtyři, ale konečně jsem mohla spát. V klidu a bez rušení. Mobil jsem měla stále vedle postele na stolku, tak jsem si jenom nastavila budíka na ráno, abych stihla dojet na letiště. Půl jedné?! To snad ne! Mobil jsem položila, zakryla se a zhasla lampičku. Konečně jsem mohla spát. Jenže… tohle se může stát jenom mě.

Nemohla jsem dost dlouho usnout. Všechno jsem slyšela, všechny zvuky z venku… Proč já?! Snažila jsem se usnout, co to jen šlo, ale nešlo to… Konečně jsem zabrala, ale zdál se mi hrozný sen.

Ležela jsem na posteli a nad sebou, na stropě, jsem měla pavouky… ale ne obyčejné. Byla tam velká pavučina a na ní všude pavouci!

Prudce jsem se probudila a rozdýchávala to. První, co jsem udělala, rozsvítila lampičku a okamžitě se podívala nahoru. Uf… nic tam nebylo. Lampičku jsem zhasla a snažila se znovu usnout. Jenže to zase nešlo… pokaždé, když jsem konečně zabrala, jsem se prudce probudila kvůli snu… Jednou to byli ti pavouci na stropě, podruhé jsem měla obřího pavouka na obličeji, pak jsem po celém koberci měla pavouky a nakonec byli pavouci na Scottym… Usnula jsem až někdy kolem čtvrté hodiny ranní.

Rychle jsem si sedla. Ne! Scotty štěkal a já jsem nevěděla, proč. To je snad naschvál! Pět hodin! Ospale jsem šla pro něj… seděl na zemi v obýváku, už byl vzhůru a chtěl granule. Do misky jsem mu nasypala granule, pohladila ho a šla si zase lehnout. Už byl klid. Konečně jsem usnula…

Když jsem se vzbudila, zvonil mi budík. Stále ospale jsem budík na mobilu vypnula a podívala se na hodiny… Půl deváté. To je krásné. Opravdu hodně ospale jsem vstala z postele a snažila se probudit. Asi po pěti minutách, když se mi to konečně povedlo, jsem se odebrala do koupelny. Podívala jsem se do zrcadla a nevěřila vlastním očím… pod očima jsem měla kruhy. Super! A pak mi konečně došlo, proč jsem měla nastaveného budíka tak brzo… Dneska se stěhuji k tátovi do Forks.

Autor: patulka13 (Shrnutí povídek), Kika57, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pronudu.cz - 12. kapitola: