Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí ztráty paměti 8. kapitola

03.05.2014 (21:45) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2367×

8. kapitola

Tón budíku se hlasitě rozezněl po pokoji.

„Sakra,“ postěžovala jsem si.

Asi jsem neměla včera s Jacobem tak ponocovat, pomyslela jsem si, zatímco jsem rukou nahmatala vypínač.

„Ach jo,“ povzdechla jsem si a otřela si obličej zkřehlými prsty.

Po ránu tu bylo vážně docela chladno. Přinutila jsem se vyhrabat zpod přikrývky. Venku byla ještě tma. Přešla jsem k oknu, abych zhodnotila počasí. Každým dnem by mělo začít sněžit. Prozatím se však zdálo, že dnes bude jen další z deštivých dní. Škoda. Docela jsem se těšila, až uvidím sníh. Mám ho vůbec ráda?

Otřásla jsem se a přestala přemýšlet nad takovýma věcma. Mám z nich akorát tak slušnou depresi. A to si nemůžu dovolit. Musím normálně fungovat. Alespoň do té doby, než se mi paměť vrátí. A ona se mi vrátí… Opakuji si to jako mantru pokaždé, když narazím na něco, o čem nic nevím. I když bych to samozřejmě vědět měla.

Jacob měl pravdu. Nesmím se poddávat beznaději a vzdávat to! Taky musím do koupelny dřív než táta. Natáhla jsem se pro čistý ručník a nějaké to oblečení a vyšla ze dveří.

Zdálo se, že táta už je dávno vzhůru, protože se zezdola ozýval zvuk z televize. Zapadla jsem do koupelny a pustila se do údržby svého zevnějšku. Odškrtávala jsem si jednotlivé úkony v pomyslném seznamu ve své hlavě. Když jsem měla ve všech kolonkách zaškrtnuto hotovo a v zrcadle bych se zhodnotila jako ucházející, rozhodla jsem se koupelnu opustit.

Natáhla jsem se za dveře pro školní batoh a vzápětí už cupitala ze schodů.

„Ahoj, tati,“ pozdravila jsem vesele.

Táta seděl u stolu s hrnkem kafe v jedné ruce a novinami v druhé. Na sobě měl modrou policejní uniformu, která mu fakt seděla.

„Dobrej, Bello. Dáš si snídani? Udělal jsem ti čaj a míchaná vajíčka.“

„Super. Mám hrozný hlad. Děkuju.“

„Nemáš zač. Víš, přemýšlel jsem. Asi bychom se měli domluvit ohledně jídla. Včera to od tebe bylo moc milé, ale…“

„Než se mi paměť vrátí, měla bych na vaření zapomenout, co?“ doplnila jsem ho.

„Promiň,“ omlouval se ihned a trochu zrudnul. Nicméně bylo vidět, že je rád, že to nemusel říkat sám.

„Bez obav, tati. Nebudu riskovat, že zase málem podpálím kuchyň.“ Překvapeně otevřel pusu a upustil noviny.

„Dělám si legraci. Vidíš? Je celá,“ řekla jsem významně a poukázala na skutečný stav kuchyně. Přesto se neubránil rychlé kontrole. Protočila jsem oči, ale je pravda, že kdyby nepřišel Jacob, bůh ví, jak by to tu dopadlo. Á propós…

„Jacob se zdá fajn,“ načala jsem konverzaci a uvelebila se na židli s hrnkem vroucího čaje.

„Fuj! Černej čaj nesnáším,“ postěžovala jsem si tiše, ale nechtěla jsem tátu zklamat. Bylo to od něj moc milé, že mi přichystal snídani. I když podle toho, jak vypadala vajíčka, v tom taky zrovna nezářil…

„Ano. Jacob je moc fajn. Míříš tím někam?“ zeptal se a zkoumavě se na mě zahleděl.

„Ehm. Ani ne. Jen jsem si říkala, že bys ho mohl zvát častěji. Samozřejmě i s Billym…“

„Bello, Jacob je tvůj kamarád. Proč ho nepozveš sama?“ zeptal se a vypadal, že se mu celá tahle situace zdá naprosto absurdní. A vlastně to i absurdní bylo. Z nějakého důvodu jsem ho prostě toužila znovu vidět, ale na to, abych za ním jela nebo mu zavolala, jsem se až moc styděla. Což jsem tátovi samozřejmě nehodlala přiznat.

„Mimochodem, co Edward?“ ozval se znovu táta. Očividně mu moc nevadilo, že jsem jeho předchozí otázku nechala bez odezvy.

„No, my… Je to divný. Chci říct. On je vážně pěknej kluk a taky chytrej a to všechno, ale pořád se nemůžu přimět dívat se na něj jako na svého přítele. Obzvláště pak, když ani pořádně nevím, jak jsme daleko. Jestli se ještě pořád jenom zaláskovaně vodíme za ručičku, nebo jsme jak dva slepený bonbóny, nebo…“ Zarazila jsem se, když jsem si všimla, jak začal pomalu blednout. Mimické svaly měl tvrdě stažené do nečitelného výrazu.

A jéje. Asi se spolu o těchto věcech nebavíme. V duchu jsem si vlepila pohlavek. Jasně že se o tomhle spolu nebavíte! Jsi puberťačka!

„Promiň. Moc informací. Chápu.“

„Ne. Teda jo, ale o to nejde. Jen jsem se chtěl zeptat, jestli tě dneska zase vyzvedne.“ 

Hups!

„No...“ začala jsem.

Jako na zavolanou se však ozval zvuk klaksonu oznamující jeho příjezd. Kdyby přijel o chvíli dřív, ušetřil by mi pěkný trapas.

„To je on. Ehm. Měj se, tati.“ Rozpačitě jsem vstala, odložila nádobí do dřezu a běžela se do předsíně obout. Cestou jsem ze země popadla batoh a v duchu se modlila, aby mě táta nechal odejít bez toho, aby navazoval na moji tupost. V pokleku jsem si zašněrovala boty, popadla bundu z věšáku a bez jediného slova vyběhla ze dveří.

Okamžitě se do mě zakousla zima, ale já se rozhodně nehodlala zdržovat oblékáním do bundy. Chtěla jsem odsud být co nejrychleji pryč. I když to znamenalo školu, kde na mě zase budou všichni vejrat…

„Ahoj, Bello,“ zazubila se na mě Alice z předního sedadla. Zřejmě už se na mě nezlobila. Což byla docela úleva, ale co tak najednou? Zřejmě si všimla mého zkoumavého a, přiznejme si to, i trochu nechápavého výrazu.

„Edward nám řekl, že ses s námi rozhodla strávit víkend,“ dodala rychle. „Neboj. Skvěle si to spolu užijeme.“

Už chápu, odkud vítr fouká... Počkat!

„Víkend? Já myslela…“

„Alice si zase domýšlí něco, co jsem nikdy neřekl. Nevšímej si jí,“ ujal se slova Edward. „Teda pokud bys nechtěla…“

„Jo. Jasně. Myslím, že bych u vás mohla v sobotu zůstat přes noc. Teda pokud bude táta a vaši souhlasit. Děláváme to často?“ zeptala jsem se.

Moc jsem nad tím, co mi právě vylétlo z pusy nepřemýšlela, ale pravě teď bych dala nevím co, abych se vyhnula víkendu s tátou. Pořádně jsem to pohnojila.

„Občas ano,“ připustil. „Ale musíme tvrdit, že spíš u Alice v pokoji,“ prohlásil pobaveně a nastartoval auto.

A sakra! Na to jsem vůbec nepomyslela.

„A kde teda spím?“ zeptala jsem se přiškrceně.

„U mě přece,“ pronesl s naprostou samozřejmostí.

No, to byla asi pěkně tupá otázka.

„Neboj, bude na sedačce,“ ujistila mě Alice. „Osobně mu rozestelu.“ Pronesla to jako nějaký vtip, ale zřejmě nebyl určený mým uším. Vůbec jsem ho nepochopila.

„Víte co? Myslím, že mám ráda pátky,“ řekla jsem vesele.

„Vážně?“ divila se Alice.

„No jasně. Znamená to, že pak budou dva dny volna,“ zazubila jsem se.

„Zvláštní. Máš školu ráda,“ zachmuřil se Edward.

Chvilku jsem se nad jeho slovy zamyslela. Moje předchozí zkušenost ze školní lavice nebyla tak špatná. Ačkoliv jsem neměla páru, o čem to učitelé mluví, alespoň většinou to tak bylo, ale spolužáci se zdáli milí. Tedy až na ty, kteří na mě neustále vrhali lítostivé pohledy...

Nakonec jsem se rozhodla, že jeho poznatek nebudu nijak komentovat. Zdálo se ale, že odpověď očekává, a tak jsem jen lhostejně pokrčila rameny, aby se tím už víc nezabýval.

„Zdáš se mi jiná,“ řekla Alice a zkoumavě se ke mně natočila, aby mi viděla do tváře. „Ale v dobrým slova smyslu.“

„Hm, asi máš pravdu. Včera jsem totiž měla návštěvu. Bylo to super a rozhodla jsem se nechat věci plynout. Netlačit na pilu a užít si, že je pro mě všechno nové.“

„To teda musela být vzácná návštěva,“ pronesla Alice uznale. „Udělala s tebou hotové divy.“ S úsměvem jsem přikývla. Bylo to vůbec poprvé, kdy jsem se v jejich přítomnosti cítila uvolněně a nepodléhala jsem nějaké divné předtuše, že je s nimi něco v nepořádku.

„Kdo to byl, jestli se můžu zeptat?“ ozval se Edward, zatímco jsme vjížděli na parkoviště u školy.

„Jacob. Jacob Black,“ řekla jsem a samotnou mě zarazil tón, jakým jsem jeho jméno vyslovila. Jako by to jméno bylo posvátné a nebyla jsem sama, koho to zarazilo. Edward sice nic neřekl, ale viděla jsem, jak se mu v očích nebezpečně zablesklo. Přejel mi z toho mráz po zadech. Rychle jsem uhnula pohledem od zpětného zrcátka směrem ke svému okénku.

To mi to moc dlouho nevydrželo, peskovala jsem se v duchu…

*********

„Na příští týden plánujeme mega výlet. Přidáš se?“ zeptal se mě Mike Newton u oběda. Tentokrát Alice neprotestovala, když jsem zamířila rovnou k jejich stolu. Asi za to mohl ten slíbený víkend u nich doma.

„Kam?“ zeptala jsem se.

„Rodiče mi půjčí loveckou chatu. Ideální místo na večírek. Mám totiž narozeniny,“ chlubil se.

„Oh, tak to moc ráda.“

„Fakt?“

„No jasně. Jsme kámoši, ne?“

„Můžeš jet autem s námi,“ navrhla Angela.

„Tak domluveno,“ potvrdil Mike.

„Můžu říct i Edwardovi?“ zeptala jsem se plaše.

„Ehm, Bello. To není nejlepší nápad,“ nesouhlasil Erik.

„Proč? Nemáte se rádi?“ tipovala jsem.

„No, myslím, že oni stejně nebudou ve městě…“ uvažovala Jessica nahlas.

„Jasně, má svítit slunce, takže se určitě zase vypaří tábořit už v pátek,“ potvrdil Mike.

„To jako, že v pátek nepůjdou do školy?“ nechápala jsem.

„Ne. Doktor Cullen je vždycky dopředu omluví,“ objasnila mi Angela.

„Ty jim teď kontroluješ docházku?“ rozesmál se Erik.

„Ne, jen jsem přemýšlela, kdo mě odveze do školy,“ zamumlala jsem a byla to čistá pravda.

„Třeba já. Stejně hned potom vyrazíme. Vezmi si rovnou věci,“ navrhla Jess.

„Díky.“ Usmála jsem se na ni a konečně se pustila do jídla. Přitom mi vyprávěli, jak jsme se poznali. Ke Cullenovým už jsme se nevrátili. Což byla vlastně docela příjemná změna.

*********

Zbytek hodin jsem měla vždy s některým z nich. Kromě té poslední. A na tu mě i tak doprovodil Mike. Sice jsem mu musela třikrát zopakovat, že na parkoviště už trefím sama, protože byl opravdu neodbytný, ale co na tom? Zvláštní, že u ostatních mi to nevadí. Měla bych se ke Cullenovým začít chovat lépe. Zřejmě jsou pro mě opravdu důležití…

Tak snad zítra, no.

„Ty máš vážně dobrou náladu, co?“ zeptal se Edward, když jsem se k němu připojila na parkovišti.

„Jo,“ přiznala jsem. „Mám radost, protože se mi pomalu plní diář. Což znamená, že nebudu muset sedět doma jak pecka.“

„Pecka?“ zarazil se. Zřejmě mu můj slovník příliš neseděl.

„Jo. Říká se to tak, nebo ne?“ zeptala jsem se zmateně. Jen pokrčil rameny a víc to nekomentoval.

„Ani se nezeptáš, co mám za plány?“ nechápala jsem. Vím, že jsem mu řekla, že zatím budeme spíše kamarádi, ale s tímhle přístupem dost možná brzy nebudeme ani to.

„Ne, protože na tom nezáleží. Tenhle víkend už přece máme plány spolu. Tak proč se zabývat oslavou Mikea Newtona?“ pronesl lhostejně.

„Je až příští víkend. A já tam chci jet,“ prohlásila jsem rozhodně.

„Bello, je to hloupost. Po té nehodě bys neměla…“

„Co prosím?“ vyjela jsem. „Takže s tebou. K tobě domů. Na celý víkend jít můžu. A na oslavu narozenin svého kamaráda ne? Nežárlíš ty náhodou, že tebe nikdo nezval?“ Vylítlo to ze mě dřív, než jsem se stihla zarazit.

Vrhnul po mně ukřivděný pohled a otevřel mi dveře od auta.

„Víš, co mi vadí ze všeho nejvíc? Že na Mikea a ostatní čas máš. Zajímáš se o ně a snažíš se je poznat, ale na mně ti vůbec nezáleží. A to tě miluju.“

„Promiň. To jsem asi…“

„To je dobrý,“ odbyl mě ledovým tónem.

„Fajn. Tak jak chceš,“ odsekla jsem tiše a nasedla do auta.

***********

Cesta k domu probíhala v tichosti. Ani jeden z nás neměl moc co říci. Ani jsem se nesnažila zapříst s ním nějakou konverzaci.

„V kolik tě mám zítra vyzvednout?“ zeptal se, až když s autem zastavil před mým domem.

„Ehm. Já nevím. Co takhle po obědě?“ navrhla jsem.

„Jo. To by šlo,“ přitakal mi a nechal mě vystoupit.

Aniž by se se mnou rozloučil, dupnul na plyn a zmizel v dálce. Asi se nemohl dočkat, až bude pryč. Nechala jsem ho. Co jiného jsem asi tak mohla dělat? Ne že by neměl pravdu v tom, co mi vyčetl, ale taky mohl být trochu chápavější. I když těžko říct, kdo z nás je na tom hůř. Ono chodit s klukem, na kterého si nevzpomínáte, není nic příjemného, ale chodit s holkou, která si vás nepamatuje, a kde kdo je jí milejší než vy. Taky není žádná výhra.

Tiše jsem se dobelhala k domu. Ihned po odemčení jsem zjistila, že táta stále není doma. Cítila jsem se lehce provinile, že se mi ulevilo, ale ještě provinileji jsem se cítila, protože se mu plánuji vyhýbat celý večer a chystám se zalhat, že zítra jedu ke Cullenovým jenom kvůli Alice.

Vysvlékla jsem se ze své navlhlé bundy a bot. Batoh jsem odhodila za dveře do kuchyně a nechala ho tam. Stejně mi jeho obsah může být naprosto ukradený. Úkoly se teď stejně zabývat nehodlám. Vařením ale taky ne. Nejmoudřejší bude, když umyju nádobí, co tu zbylo od snídaně, aby po mně bylo vidět aspoň něco...

********** 

Měla jsem to hotové během chvilky.

Procházela jsem se po přízemí a hledala, co by ještě mohlo vyžadovat moji pozornost, ale bohužel jsem nic nenašla. No, chtělo by to utřít prach, ale na rovinu říkám, že se mi prostě nechtělo. Raději jsem šla nahoru do svého pokoje.

Zkontrolovala jsem topení, jestli dostatečně hřeje a pustila se do prohrabávání složek v počítači. Kupodivu mi nedělalo žádný problém ho nastartovat. Prohrabovala jsem se několika málo složkami, co se v něm nacházely. Většina z nich se ale týkala referátů vypracovaných na týdny dopředu. V duchu jsem své bývalé já poplácala po rameni. Právě mi totiž ušetřilo spoustu práce.

Zatočila jsem se na židli a prozkoumávala šuplíky u psacího stolu. Ve třech z nich byly jen učebnice, sešity a různé poznámky týkající se školy. Taky několik psacích potřeb. V posledním z nich se nacházel malý digitální fotoaparát a fotoalbum. Krátce jsem do něj nakoukla a zjistila, že je téměř prázdné, ale co? Lepší něco, než nic. Hodila jsem ho na postel a přesunula svoji pozornost na polici s knihami.

„Austenová, Shakespeare. Hm, tak tohle mi něco říká. Zvláštní…“ Vzala jsem jednu knihu do dlaní a otevřela ji někde uprostřed. Začetla jsem se, ale moc mě to nebavilo. Bylo to hrozně zastaralé. Nejspíš povinná četba, jinak nechápu, proč by někdo něco takového četl. Vrátila jsem knihu zpět na poličku.

Sešla jsem dolů do kuchyně, postavila si konvici na čaj a vybrala si jeden s malinovou příchutí. Mezitímco se voda vařila, jsem zvažovala použití cukru, ale nakonec jsem se na to vykašlala a s kouřícím hrnkem plným čaje jsem se opět vydala do svého pokoje. Byla jsem zvláštně unavená. Asi to bylo tou mileneckou hádkou, ale mohlo to být i léky, které jsem si opět málem zapomněla vzít.

Zachumlala jsem se do deky, pomalu usrkávala čaj a listovala albem. Paměťová karta ve foťáku byla prázdná. Většina fotek ale byla vytisknutá a pečlivě nalepená v albu. Byly tam rozesmáté tváře Mikea, Jessicy, Angely i Erika. Několik záběrů z jakési oslavy s Cullenovými. Všimla jsem si, že je jedna z fotek přehnutá a trochu jsem se zarazila. Vyjmula jsem ji z alba.

Byla to fotka mě a Edwarda, ale proč jsem se nechtěla dívat na naši fotku? Docela nám to spolu slušelo a vypadala jsem hrozně šťastně. Přesto jsem se ale z nějakého důvodu nechtěla dívat na svou tvář. Proto jsem se nalepila tváří dolů. Tak, aby byl vidět pouze Edward. Zavrtěla jsem nad tím hlavou a spravila to. Teď jsme se na černém papíře vyjímali oba. Byli jsme hezký pár. Šťastný pár. I když se mi tomu těžko věří, koukalo nám to z očí.

„Ach jo. Kéž by to bylo všechno takhle jednoduché.“ Otočila jsem na další list, ale ten už byl prázdný. Prolistovala jsem i zbytek alba. Na zadní straně byl tenký obal a uvnitř se nacházelo nějaké CD. Trochu mě zamrzelo, že v albu nemám fotku Jacoba. Jenom to totiž potvrdilo jeho slova. Aniž bych si to uvědomila, mé oči zabloudily k lapači snů umístěném nad mou postelí.

Když jsem se přistihla, že na něj zírám nepřiměřeně dlouhou dobu, rozhodla jsem si pustit ono tajemné CD. Vsunula jsem ho do přehrávače, zmáčkla tlačítko play a posadila se na postel. Při té příležitosti jsem také dopila zbytek čaje a prázdný hrnek postavila na noční stolek. Zachumlala jsem se hlouběji do deky a vyčkávala.

Z přehrávače se pomalu začaly linout tiché tóny. Byla to pomalá, docela i příjemná melodie. Piano. Nebo klavír, vytanulo mi na mysl. Líbilo se mi to, ale tak nějak jsem pořád čekala nějaký zpěv, nebo tak něco.

Začínám si připadat jako docela nudná patronka. Čtu klasiku, poslouchám klasiku a taky jsem docela šprtka, i když to je asi trochu přehnané. Jsem prostě pečlivá. No, a taky unavená, dodala jsem si v duchu, když jsem poměrně hlasitě zívla.

Zítra mě čeká náročný den. Teď už vlastně dva dny. Myslím, že neuškodí, když se na to pořádně vyspím…

Následovalo další zívnuti a pak už jsem tomu nevzdorovala a nechala víčka klesnout docela…

 ********

A je to tady. Sobota. Den D. Strávím noc v domě Cullenových. Uklidňuji sec seč mi síly stačí, ale pravda je, že se mi to moc nedaří. Srdce mi divoce tluče. Dlaně se mi potí. Musela jsem se dokonce několikrát převlékat, než jsem se rozhodla, co si vezmu na sebe. Ale i tak jsem si připadala zvláštně nepřipravená a neupravená. Neustále jsem se chodila kontrolovat do zrcadla, abych se ujistila, že je vše tak, jak má být.

Vybrala jsem si klasické džíny s velkým zdobeným páskem, který jsem našla v jednom z nejzazších koutů mého šatníku a modrou kostkovanou košili, která vypadala, jako kdybych ji vytáhla krávě z huby. Jo, až tak zmačkaná byla, ale působilo to docela stylově. Lepší než kdybych musela zjišťovat, kde že to táta schovává žehličku. Ofinu jsem si sčesala na stranu a pomocí kartáče, vosku a fénu jsem si vytvořila dokonale hladký a rovný účes. Obvykle se mi líbilo, jak se mi vlasy líbezně vlní a kroutí okolo obličeje, ale dnes jsem potřebovala změnu. Navíc bylo daleko jednodušší soustředit se na to, jak vypadám, než na to, co mě čeká. Ve skříni jsem také našla menší batůžek, který vypadal, že jsem ho naposled měla na sobě, když mi byly tak tři roky, ale pro tuhle příležitost se zdál naprosto ideální. Vešly se mi do něj totiž toaletní potřeby i pyžamo. Víc jsem s sebou snad ani nepotřebovala. Taky jsem místo obvyklých kožešinkou zateplených tenisek zvolila elegantní černé kozačky. Měly trochu podpatek, ale když jsem se v nich procházela, nebylo to nic složitého. Ještě že jsem si vybrala ty těsné džíny, protože nosit přes tak pěkné boty nohavice by byl hřích. A když už jsem v tom fintění byla, obtáhla jsem si oči černou konturou, která vypadala naprosto nepoužitě, a trochu světle hnědých stínů, které mi zvýraznily už tak hnědé oči. Myslím, že nejsem typ, co se líčí, nebo o sobe přehnaně pečuje, ale můj kluk mě dneska představí své rodině a, i když je to pro mě trochu šok, chci se jim líbit. Jasně že oni už mě znají, ale já je ne. Až na Alice a Emmetta, ale u těch už jsem si to stihla pohnojit.

„Páni. Myslím, že tě Edward ani nepozná,“ řekl táta. Ani jsem si nevšimla, že mě pozoruje.

„Jak to myslíš?“

„Nikdy jsem tě neviděl takhle upravenou. Teda, ne že by ti to jindy neslušelo, ale…“

„Nějak se v tom zamotáváš,“ upozornila jsem ho s úsměvem.

„Připomínáš mi Abygail,“ splynulo mu nevědomky ze rtů.

Aby taky ne, když jsme dvojčata, ušklíbla jsem se v duchu.

„Jak na tom vůbec je?“ zeptala jsem se raději a vytrhla ho tak z nepříliš šťastných vzpomínek.

„Žádná změna,“ řekl zkroušeně, ale vzápětí zase nahodil ledabylý výraz. „Nezapomeň, že na příští týden jsem ti domluvil tu kontrolu ve zdejší nemocnici.“

„Neboj se. Nezapomenu. Je to přece i v mém zájmu,“ zavtipkovala jsem.

„Tak si to s Alice užij,“ pronesl s jasnou nelibostí v hlase, když se ozvalo zaklepání.

Zřejmě mu došlo, že tady jde spíš o Edwarda než o Alice, ale jinak se tím příliš nezabýval. Což bylo dobře. Vlastně moc dobře.

„Dík, tati,“ řekla jsem, ale nevím jestli mě slyšel, protože už mizel po schodech nahoru.

Otevřela jsem dveře a začala se natahovat pro zbytek svých věcí.

„Myslím, že můžeme vyrazit,“ zamumlala jsem a zapínala si elegantní černý kabátek.

V mé skříni se nic takového nevyskytovalo. Musela jsem zapátrat ve zbytcích po mámě. I ty kozačky nejspíš patřily jí. Naštěstí oboje patřilo k nadčasovým věcem a byla to má velikost.

Když jsem vzhlédla, setkala jsem se s naprosto zkoprnělým Edwardem. Musím říct, že jsem se v tu chvíli cítila jako mistr světa. Které holce by nelichotilo, že při pohledu na ni oněmí kluk, jako je Edward Cullen?

Trpělivě jsem vyčkávala, až se vzpamatuje. Což mu zase tak moc dlouho netrvalo. Problémem bylo, že se mi začínalo zdát, že není mou inovací příliš nadšen.

Hm, zvláštní. Zřejmě je jediný kluk na světě, co má radši přirozenou krásu. To mě chlapec asi ještě neviděl po ránu celou rozcuchanou a oteklou se zarudlou tváří a slepenýma očima. Ono by ho to rychle přešlo…

„Vypadáš jinak,“ řekl a nabídl mi rámě.

To si ze mě střílí? Nebo to myslí vážně? Zřejmě si všiml kritiky v mé tváři, a tak mi pouze uvolnil cestu ze dveří.

„Ehm. Nevadilo by ti, kdybychom se nejdřív někde zastavili?“ zeptal se, když jsme nasedli a vypadal trochu nesměle.

„To záleží na tom kde.“ Pokoušela jsem se něco vyčíst z jeho tváře, ale nepovedlo se.

„Chtěl bych tě vzít na jedno místo. Dřív jsme tam spolu chodívali a –“

„Dobře, ale kde to je?“ přerušila jsem ho netrpělivě.

„No, je to trochu z ruky, ale ta mýtina pro nás hodně znamenala. Doufal jsem, že kdybys to tam viděla. Třeba by se ti něco vybavilo.“

„Mýtina? To je ale uprostřed lesa, ne?“

„Jo.“

„No, tak v tom případě tě zklamu, Edwarde. Nehodlám se promenádovat po lese v těhle botách.“ Názorně jsem na ně ukázala svými štíhlými prsty. Ne že by je přes palubku mohl vidět, ale zalitovala jsem toho, když jsem spatřila jeho smutný pohled.

„A venku už začíná být vážně moc velká zima na několikahodinovou procházku po lese. Někdy jindy, jo?“ řekla jsem mírně a s obavami očekávala jeho rekci.

„Jak si přeješ,“ řekl o poznání veselejším hlasem a šlápl na plyn.

Vypadá to, že se nemůže dočkat, až budu u něj doma. Kéž bych mohla říci totéž…

**********

Tak jo, že jste to vy a že je ten Máj, tak tady máte ještě jednu kapitolu, ale opravdu potřebuji nahnat nějaký ten náskok pro případ, že bych se před koncem zasekla, ale snad ne, protože v hlavě to mám celkem srovnaný, co a jak se dál stane. Problém je to převést na papír, ale tak to znáte...

Moc děkuji za komentáře u minulé kapitoly a samozřejmě prosím o další. :-D

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí ztráty paměti 8. kapitola: