Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí ztráty paměti 9. kapitola

aro


Prokletí ztráty paměti 9. kapitolaVypadá to, že se nemůže dočkat, až budu u něj doma. Kéž bych mohla říci totéž…

9. kapitola

Vypadá to, že se nemůže dočkat, až budu u něj doma. Kéž bych mohla říci totéž…

**********

Když jsem vcházela do tohoto velkého domu s prosklenými stěnami, klepala jsem se jako osika. Nebylo to stále přibývajícím chladem, ale nervozitou. Ta ale záhy trochu polevila, protože se ke mně vrhla Alice s Emmettem a sevřeli mě v srdceryvném objetí. Ze seznámení s jejich rodiči jsem byla vyplašená nejvíc. Naštěstí se však ukázalo, že pan Cullen má službu v nemocnici. Takže jsem se seznámila pouze s Esme. Vypadá tak mile, že ji prostě nešlo nemít ráda. Kéž by to samé platilo i u jejích dětí. Všechno by tak bylo mnohem jednodušší.

Ale ne všichni ke mně byli milí tím podezřelým, husí kůži nahánějícím způsobem. Byly tu i výjimky. Jmenovaly se Rosalie a Jasper. Jasper se celou dobu držel spíše stranou. Akorát vždy, když jsem se po něm podívala, věnoval mi povzbudivý úsměv. Jinak bylo naprosto zřejmé, že o konverzaci se mnou moc nestojí. Další taková byla již zmíněná Rosalie. Ovšem s tím rozdílem, že se mě ani neráčila přijít přivítat. Podle Emmetta byla v garáži a vrtala se v autě. Zprvu jsem se tomu divila, protože k nádherné blondýnce s dokonalou manikúrou mi součástky a olej nedávaly smysl, ale kdo jsem, abych někoho soudila?

Ráno jsem ve svém pokoji našla krabici s cukrovinkami, které tam táta nejspíš schovával na Halloween, až mu děti zaklepou na dveře domu. Vybrala jsem z ní všechna lízátka a nemohla si pomoct. Rozbalovala jsem jedno za druhým a dokonce si jich pár vzala sebou. Měla jsem jich plné kapsy. Z nějakého důvodu mě to uspokojovalo.

„Odkdy máš tak ráda sladkosti?“ zeptal se Emmett, když jsme s Edwardem v hale zakončili kolečko, při kterém mi ukazoval dům. Samozřejmě jsme narazili i na Rosalie. Nechápala jsem, jak spolu můžou s Emmettem chodit. Rozdílnější lidi jsem nepoznala. No, snad kromě sebe a Edwarda. Alespoň za těchto okolností…

„Která holka nemá ráda sladký?“ zeptala jsem se. Cítila jsem se podivně přistižená. Jako bych na nějaká lízátka vůbec neměla právo, ale taky jsem byla dost zaskočená, protože jsem si ani neuvědomila, kdy jsem ho vlastně vytáhla.

„Dobrá otázka,“ zhodnotil a odešel do obýváku. Tiše jsem ho spolu s Edwardem následovala. „Ale třeba máš jen nějakou orální fixaci,“ navrhl další možné vysvětlení, když se rozvalil na sedačce.

„Hm. Taky možnost,“ souhlasila jsem.

„Tak, když už jsme ti ukázali dům a představili zbytek osazenstva, co bys chtěla dělat?“ zeptal se Edward.

„Ehm. Já vlastně nevím." Nepřipravovala jsem si žádný extra scénář. „Myslím, že bychom si třeba mohli něco zahrát?“ navrhla jsem, ale v následujících vteřinách jsem toho dost litovala. Všichni na mě ulpěli pohledem. Dokonce i Esme, která seděla tak daleko, že bych si bývala myslela, že můj tichý návrh nemůže slyšet. Asi to byla vážně úplná blbost…

„No, co si trochu upravit šarády. Tak, aby byly o Belle? Mohlo by to pro ni být zábavné a poučné zároveň,“ navrhl Emmett pohotově.

„Snad ani raději ne,“ namítla jsem a slova se mi jaksi zpřeházela.

„Jak ne? Proč ne? No tak, Bello,“ žadonil. Což mi automaticky vyloudilo úsměv na rtech.

„Fajn, ale jak si to představujete? A co to jsou šarády?“

„Taková hra, ale… Víš, co je opravdu zvláštní?“

„Ne. Co?“

„Vždycky jsi říkala, že tvůj mozek je dobrý v potlačování špatných zážitků, ale že to jednou vezme takhle z gruntu a vymaže ti celý život, jsi asi nečekala, co?“ rozřechtal se.

„To měl být vtip?“ ujišťovala jsem se nevěřícně, protože žertovat o tom, co se mi stalo, bylo naprosto nemístné. Zaťala jsem ruce v pěst a nasupeně zafuněla. Přísahala bych, že mi jde i pára z uší.

„Nevím, kdo jsem byla, ale vím jistě, že tě nemám zas tak moc ráda,“ řekla jsem mu vzteklým hlasem. Bohužel jsem si od všech přítomných vysloužila jen několik překvapených pohledů. Ten obr se mi pouze uklonil, jako bych ho snad pochválila a stále se usmíval od ucha k uchu. To mě samozřejmě vytočilo ještě víc.

„Jdu na vzduch,“ oznámila jsem, zkřížila si ruce na prsou a naštvaně odkráčela.

„To jsi asi přehnal, Emmette,“ řekl kdosi, ale víc už jsem neslyšela.

*********

Zavřela jsem se na terase. Chtěla jsem jen chvilku klidu. Nevím, proč se mě Emmettova slova tolik dotkla. Nejspíš mi to vyznělo jako bych si tohle snad přála, ale nepřála!

Dveře se za mnou otevřely a někdo vyšel ven. Vzduch byl chladný. Trochu mi pomohl uklidnit se, ale i tak jsem potřebovala ještě chvilku o samotě.

„Edwarde, prosím. Teď ne,“ řekla jsem mírně a chtěla se k němu obrátit, ale v půlce otočky jsem se zarazila. Příchozí totiž nebyl Edward.

„Á, to jsi ty, Alice,“ zamumlala jsem, když úplně vešla na terasu a stoupla si vedle mě. „Myslíš, že bude tenhle víkend opravdu sněžit?“

„Nesnášíš sníh.“

„Omyl. Hrozně se na něj těším. Možná budu zklamaná, ale chci být u toho, až bude padat,“ odporovala jsem jí a byla vděčná, že neřešíme předchozí události.

„Není ti tu zima?“ strachovala se.

„Ani ne,“ odpověděla jsem a znovu zapracovala na svém dnes už asi osmém lízátku ve tvaru lebky. „Potřebovala jsem na vzduch. Trochu se vyvětrat.“

„Lžeš,“ konstatovala.

„Jak prosím?“

„Bello, já vím, jak se cítíš,“ řekla tiše.

Znělo to upřímně. Skoro, jako by to opravdu znala. Ten věčně tížící pocit na hrudi, který cítíte, protože nemáte zdání, kdo jste. Nebo jestli vám vaše okolí říká pravdu o tom, kým jste bývali. Je možné, aby tato miniaturní elfka, posedlá plánováním a nakupováním, skutečně chápala, co právě prožívám? Začínala jsem z ní mít pocit, že ano. Ale, jak by to mohlo být možné?

„Jak můžeš vědět, jak se právě cítím?“ Nevydržela jsem to a zeptala se.

„Je toho na tebe víc než dost a Emmettovo zlehčování tvé situace ti nijak nepomáhá.“

„Ne. To nepomáhá,“ připustila jsem unaveně.

„Můžu se to naučit nazpaměť a odříkat fakta jako papoušek, ale k ničemu mi to nebude. Pořád nebudu vědět, kdo jsem. To, co jsme, přece utvářejí naše vzpomínky. Vzpomínky na lidi, se kterými jsme se setkali, a věci, které se nám přihodily. Leckdo by asi tvrdil, že začít znovu s čistým štítem by bylo super, ale opak je pravdou. Je to prokletí. Jen by mě zajímalo, co jsem komu udělala, že jsem si to zasloužila právě já?“

„Bello, tys nic neprovedla. Jsi jeden z nejhodnějších lidí, které znám a dneska ti to dokonce i moc sluší. Nevím, kdes to celou dobu schovávala, ale je z tebe kočka,“ prohlásila a obrátila se k odchodu. Čas na řešení vážných témat zřejmě pominul.

„No, Armaniho bych tím asi neohromila, ale je to funkční.“ Slyšela jsem, že se Alice směje tím svým typicky zvonivým smíchem, ale do tváře jsem jí bohužel neviděla.

„No, jestli chceš. Můžeme spolu vyrazit na nákup…“ Nedořekla to, protože k nám skrz rám dveří přispěchal Emmett. Nacpal se mezi mě a Alice a položil mi své obrovské dlaně na ramena.

„Uteč! Uteč, než se stane něco hrozného!“ Jeho výraz působil komicky, ale opravdu vypadal, že chce, abych pro své vlastní dobro vzala nohy na ramena. Moje už tak dost nepříjemné pocity ještě zesílily.

„Klid! Dělá si legraci. Jen nechce, aby tě Alice donutila jít s ní na nákupy,“ objasnil mi šetrně Edward, do kterého právě drknul Jasper.

„Oh! Aha,“ ulevilo se mi.

„Náhodou,“ ohradila se Alice. „Miluješ nakupování. Obzvláště pak, když se u toho nachází moje maličkost.“

„Alice!“ okřikl ji Jasper.

„No co? Za zkoušku nic nedám…“ zamumlala na svoji obranu.

„Snaha byla, Alíku, ale Bella je holt Bella,“ shrnul to Emmett.

„No, podle vašich reakcí soudím, že nemám nakupování ráda, ale jela bych s tebou docela ráda.“ Byla jsem si dobře vědoma, že si mě všichni zmateně prohlíží.

„Tak, co příští týden? Do Port Angeles? Nebo do Seattlu?“ Pokrčila jsem rameny a dala jí tak jasně najevo, že to nechávám na ní. Kupodivu byla tou představou nadšená. Asi vážně nevím, do čeho se to řítím…

„Omluvte mě,“ řekla jsem a vydala se navštívit koupelnu.

Když jsem za sebou zavírala dveře do obýváku, zcela zřetelně jsem uslyšela jakousi dutou ránu.

„Idiote! Copak nevidíš, že z nás má strach? A ty ji musíš ještě děsit schválně…“ vyjel na někoho Edward.

„Byla to jen legrace,“ ohradil se Emmett.

„Bylo to mnohem snadnější, když znala naše tajemství. Vadí mi, že se musíme přetvařovat ve vlastním domě. Celá tahle hra na lidi je směšná. Stejně se to zase dozví,“ přisadila si Alice.

„To není legrace. Mohla by z toho dostat šok,“ namítnul Edward.

„Vím na sto procent, že ona už není ta stará Bella,“ zhodnotil situaci Jasper.

„Tohle neříkej,“ pokárala ho Alice.

„Je mi líto, Edwarde, ale je to tak. A my jsme pro ni jen cizí lidé. Nikoho z nás nebere dokonce ani jako přítele. Natož jako rodinu, se kterou chce strávit věčnost…“

Strávit věčnost? O čem to do pekla mluví? A jak to všechno může vědět? To jsem vážně tak špatná herečka?

„Je neslušné poslouchat za dveřmi,“ upozornila mě Rosalie tiše.

Ani nevím, kde se tu vzala. Neslyšela jsem ji přicházet. Hrubě mě popadla za loket a pokusila se mě od těch dveří odtáhnout. Bohužel, nebo možná bohudík, se mi její nehty zaryly do kůže a já vyjekla bolestí. V tu chvíli se rozletěly dveře a nahrnul se sem zbytek sourozenců.

„Co se to děje? Rose, pusť ji. Ubližuješ jí. Zbláznila ses?“ chrlil ze sebe Edward naštvaně.

„Ne. Já se nezbláznila. To vy jste se zbláznili. Poslouchala vás za dveřmi a vy jste si toho ani nevšimli,“ zavrčela chladným hlasem.

Edward po mně vrhl vystrašený pohled. Bylo jasné, nad čím přemýšlí. Bylo to vepsané v jeho tváři. Kolik toho asi zaslechla? Odpověď by byla, že jsem toho slyšela spoustu. Ovšem nic z toho nedávalo smysl…

Pokusila jsem si zachovat trochu důstojnosti za pomoci něčeho naprosto nedůstojného a sice, špatného orientačního smyslu většiny žen.

„Pusť mě.“ Vytrhla jsem se jí. „Já vás náhodou vůbec nešmírovala. Šla jsem na záchod, ale zapomněla jsem, kde je. Chtěla jsem vás poprosit, abyste mě navedli, ale bylo mi trapně. Proto jsem tu tak přešlapovala. Vůbec netuším, o čem jste se bavili, ale vzhledem k vaší reakci na možnost, že bych to mohla slyšet, by mě to vážně zajímalo.“  Tak. Přešla jsem do útoku. Teď jen počkat, jestli to zabralo. Nic z toho, co jsem jim právě řekla, nebyla pravda. Ale neznělo to ani jako lež. Můj chvějící se hlas plný stresu, mi v tomto hereckém výkonu rozhodně přišel vhod.

„Rose, myslím, že by ses měla Belle omluvit,“ řekla Esme, která se nečekaně objevila ve dveřích.

„Ani mě nenapadne,“ odsekla a odešla. Hádám, že šla opět do garáže.

Musím říct, že se mi ulevilo. Neodhalili mě a ocitla jsem se mimo dosah jejích drápů. Bolestivě jsem si promnula místo, za které mě ještě před chvílí držela, a všimla si kapičky krve, která se mi díky tomu tření přehoupla přes okraj drobné ranky od nehtu.

„A sakra,“ zaklela jsem.


 

Ani netušíte, jak moc mě pobavily vaše dohady a dlouhé komentáře. Nic takového se mi ještě nestalo. Moc vám za to děkuji a tady za to máte další dílek. Já to zpoždění snad nedoženu...

 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí ztráty paměti 9. kapitola:

 1
3. Dommy1
06.05.2014 [16:41]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. miky
05.05.2014 [22:03]

Vau Emoticon Emoticon Emoticon Ako budu na tu krv reagovat Emoticon Pokracuj Emoticon

1. lilith
05.05.2014 [22:01]

Původně jsem vůbec nechtěla, aby Bella byla Abby, ale teď doufám, že to tak bude. Nechce se mi věřit, že by se Bella tak moc změnila, ztráta paměti určo s člověkem zamává, ale že by se z něj stal naprosto jiný člověk, tomu se mi nechce věřit, takže se přikláním k tomu, že se asi fakt nějak vyměnily. Na druhou stranu mi to ale nedává moc smysl, protože rodiče a nejbližší vždy rozeznají i jednovaječný dvojčata, tak nevím, no. Jsem zvědavá, jak to nakonec bude. Každopádně chválím, čte se to jedním dechem a už se nemůžu dočkat pokračování a nějakýho aspoň malýho objasnění Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!