Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí ztráty paměti 7. kapitola

26.04.2014 (21:45) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2570×

7. kapitola

Zvonek?

Kdo to může být? Silně pochybuji, že táta nemá klíče od vlastního domu.

Otřela jsem si ruce do kalhot a vydala se otevřít dveře.

Vzala jsem za kliku a překvapeně zírala na nově příchozí. Byl to postarší muž na vozíčku ve společnosti mladého kluka s černými vlasy, který se svou postavou dal přirovnat snad jen k Emmettovi. Byl totiž samý sval a šlacha. Oba návštěvníci měli stejně narudlou kůži. Vzájemnou podobu rozhodně nezapřeli. Tipuji, že jsou to otec se synem.

„Ehm. Dobrý den. Táta ještě není doma. Potřebujete něco?“

„Ano. Jsem Billy Black a tohle je můj syn Jacob. Jdeme brzo, nebo se Charlie zase zdržel?“ zeptal se.

Pokrčila jsem rameny, protože o tátově pracovní době jsem neměla ponětí.

„No, já myslím, že na něj můžete počkat uvnitř,“ nabídla jsem jim a ustoupila stranou.

„Děkujeme, Bello,“ řekl Billy, ale vypadalo to, že jinou odpověď ani neočekával. Vjel do našeho obýváku a Jacob ho následoval jako stín. Celou dobu po mně nejistě pokukoval. Doufala jsem, že jsem si právě nepustila do domu nějaké úchyláky.

„Já teď musím něco dodělat v kuchyni. Tak jako doma,“ řekla jsem a odešla do kuchyně.

„Zatraceně,“ zaklela jsem a vrhla se ke sporáku. V hrnci mi bublala voda a prskala na sporák.

„Do háje! Sakra, sakra, sakra! Já se na to taky můžu…“

„Nepotřebuješ pomoc?“ zeptal se Jacob a ladně se opřel o futro.

„Co? Já? Ne. Jak jsi na to přišel?“ Dělala jsem jako by nic a postavila se před tu neplechu, abych ji zakryla. Hrozně jsem se za sebe styděla.

„No, to protože si zjevně hodláš podpálit kuchyň,“ zasmál se.

„Tak to není. Já jen… Dělám večeři a moc mi to nejde. Zkazím, na co sáhnu,“ povzdechla jsem si a rezignovaně se usadila na židli u malého kuchyňského stolku.

Ze všech sil jsem se snažila nerozbrečet se, ale nedařilo se mi to. Jedna slza mi unikla a za ní hned následovaly další a další…

„Bello?“ oslovil mě Jacob a přisunul si ke mně druhou židli.

Polekaně jsem k němu vzhlédla. „Promiň. Jsem nemožná.“

„Jak ti vůbec je?“ zeptal se s upřímnou starostí a zájmem.

„Prosadila jsem si školu, aniž bych si z učiva cokoli pamatovala. Vrátila jsem se do Forks, zjistila, že mám kluka, který mě víc než cokoli jiného děsí a moje vlastní rodina je mi cizí. Tak, jak myslíš, že mi je?“

„No, neumím si představit, jaké to pro tebe teď musí být, ale doufám, že se ti paměť brzy vrátí.“ Povzbudivě se přitom usmál.

Jacob byl první, kdo netvrdil, že chápe, jak se cítím. Ostatní se v tom téměř předháněli. Udělal tím na mě docela dojem.

„Díky, Jacobe,“ řekla jsem a utřela si slzy do rukávu. „Kdo vůbec jsi?“

„No, řekl bych, že jsme kamarádi, ale moc se nevídáme,“ shrnul to.

„Proč?“ nechápala jsem.

„Známe se odmalička, ale tys sem zase tak často nejezdila. Co ses sem přestěhovala zpátky, je to lepší, ale i tak se nevídáme moc často. Chodím totiž do školy v rezervaci a tak…“

„Počkej. Bydlíš v rezervaci La Push?“ vyhrkla jsem.

„Ano,“ potvrdil a vypadal, že moc nechápe, kam tím mířím.

„Strašně se tam chci jet podívat. Budeš mi dělat průvodce?“ navrhla jsem.

„No, jasně. Příští sobotu plánujeme malý táborák, tak přijeď,“ nadchnul se.

„Ehm. Příští víkend už asi něco mám, ale to nevadí. Mohli bychom se třeba…“

„Nech to plavat, Bells,“ odbyl mě zčistajasna.

„Co jsem provedla?“ nechápala jsem. Předpokládalo se, že budu o Cullenových, ale to by nebyl problém, vždyť jsme domluvení jen na tenhle víkend. Určitě to pochopí…

„Ale nic. Pojď dát radši do pořádku tu kuchyň, než se vrátí Charlie,“ upozornil mě.

„Hm. Ty asi neumíš vařit, co?“

„Náhodou jo. Co to mělo původně být?“ zeptal se.

„Steak s bramborami,“ odpověděla jsem pohotově. Myslela jsem totiž, že něco tak jednoduchého zvládnu...

„Tohle jsou ty tvoje brambory?“ ujišťoval se.

„Jo?“ Zastyděla jsem se.

„Bells, jsou totálně rozvařený. Z toho uděláš leda tak kaši a i tak…“ Pochybovačně se v nich vrtal vařečkou.

„A umíš ji?“ zeptala jsem se nesměle.

„Jasně,“ prohlásil suverénně a začal z hrnce vylévat vodu. „Teda, pokud máš trochu másla a mléko.“

„Jasně.“ Vrhla jsem se k ledničce a přinesla vše, o co požádal.

Zkušeně do hrnce naházel kousky másla a zalil je trochou mléka. Pak to několikrát zamíchal a bylo hotovo.

„Jak seš na tom s těmi steaky?“ zeptal se.

„Počkej,“ požádala jsem ho a ohnula se k mrazáku pod lednici. Vyndala jsem hovězí plátky a podala mu je.

„To ale nemyslíš vážně, že ne?“ zeptal se a kriticky s prohlížel mě i maso v mých dlaních.

„Proč ne?“ nechápala jsem.

„Bello, je to zmrzlé. Z toho v nejbližších hodinách nic nevytvoříš,“ upozornil mě.

„Aha, ale co teda budeme dělat?“ ptala jsem se bezradně.

„Ukaž.“ Vzal si ode mě maso, zastrčil ho zpět do mrazáku a otevřel ledničku. „Máš ráda smažený sýr?“

„Já ani nevím,“ zamumlala jsem a znovu cítila, jak se mi do očí hrnou slzy.

„Proč zase pláčeš?“ zajímal se.

„Protože všechno kazím. Alice říkala, že obvykle po škole dělám tátovi jídlo, ale já neumím vařit. Zapomněla jsem to a ani nevím, jestli mám ráda sýr,“ vzlykala jsem a připadala si jako totální idiotka.

„No, s tímhle přístupem to daleko nedotáhneš,“ upozornil mě hrubě.

„Prosím?“ zeptala jsem se zmateně a popotahovala.

„Zkus to brát, jako že začínáš od znova. Máš čas vyzkoušet si, co ti chutná a co ne. A teď nemluvím jen o jídle. Možná nemáš své vzpomínky, ale pořád můžeš cítit. Řiď se svými instinkty a dopadne to dobře. Co ti tvůj instinkt říká o mně?“ zeptal se a napjatě vyčkával na odpověď.

Chvíli jsem se zamyslela. „Nevím. Myslím, že…“

„Bello?“ ozval se Charlieho hlas z obýváku.

„Ano, tati? Jsem v kuchyni s Jacobem. Přišla ti totiž návštěva,“ zavolala jsem nazpět, aniž bych odtrhla oči od Jacoba.

„To vidím,“ řekl táta. Byl překvapivě blízko.

„Jo, vaříme tu,“ objasnila jsem mu ten nepořádek.

„Ty vaříš?“ zeptal se udiveně.

„No, jistá snaha tu byla, ale moc se to tomu nepodobá,“ zažertoval Jacob.

Táta jeho vtip ocenil úsměvem, ale mě se to trochu dotklo. Možná jsem si nevedla nejlépe, ale mou snahu mohl ocenit něčím jiným než pošklebováním se mému nezdaru.

„Potřebujeme tady s Billym něco probrat, tak běžte nahoru. Jídlo může počkat,“ řekl a už byl zase zachmuřený.

„Nějaký problém v práci?“ zeptala jsem se.

„Ne, ale zřejmě nám tu pobíhá nějaký zdivočelý medvěd. Máme hlášeno hned několik nezvěstných turistů. Budeme muset uspořádat výpravu, ale tím se ty nezabývej.“

„Dobře. Tak my asi půjdeme ke mně?“ Tázavě jsem pohlédla na Jacoba. Vypadal z toho podivně nesvůj. Asi se mu moc nezamlouvala představa dívčího pokoje, ale na to, abychom šli ven, byla moc velká zima a táta zřejmě potřebuje celé přízemí. I když teda vážně nevím na co.

**********

„Tak pojď dál,“ pobídla jsem Jacoba, který nervózně přešlapoval na chodbě před mým pokojem. „Nebo se snad bojíš, že tě tu zneužiju?“ Zasmál se a trochu váhavým krokem konečně vešel.

Sedla jsem si na židli u počítače a čekala, až se usadí i on. Sednul si na postel a bylo vidět, že se cítí dost nepříjemně. Seděl dokonale vzpřímeně. Jako pravítko.

„Klid, Jacobe. Uvolni se trochu. Copak jsi tu ještě nebyl?“

„Nebyl,“ přiznal a se zvláštním výrazem se zadíval na lapač snů nad mou postelí.

„Aha. No, ale…“ Přišlo mi to trochu divný, ale rozhodla jsem se to nechat plavat. „To neva. Hele, nechceš mi o mně říct nějaké drby? Docela by se mi hodilo se o sobě něco dozvědět. Myslím něco víc, než mi můžou prozradit rodiče,“ upřesnila jsem.

Zvědavě vzhlédl a na rtech mu pohrával mírný úsměv. „A co přesně by tě zajímalo?“

„Nevím. Asi všechno, co mi můžeš říct. Nebo mi pověz něco o sobě.“

„Není co,“ odbyl mě.

„Fajn,“ odsekla jsem uraženě a odvrátila se od něj.

Dlouho jsem ho ale ignorovat nedokázala. Seděl za mnou. Mezi námi byla poměrně široká mezera, ale já přesto cítila teplo, které sálalo z jeho těla. Bylo to ohromující, protože mně byla docela zima.

„Můžeš mi aspoň říct něco o Abygail? Tady je tohle téma tabu a nejsou tu žádné naše společné fotky. Ani tu nemá vlastní pokoj. Zřejmě tu ani nikoho nenapadlo dát sem postel navíc. Je to tu, jako kdyby měl táta jen jednu dceru…“

„Charlie,“ řekl.

„Co?“

„Říkáš tátovi Charlie,“ objasnil.

„Proč bych něco takového dělala? Je to přece můj táta,“ odporovala jsem mu.

Pokrčení ramen však byla jeho jediná odpověď.

„Tak, co o ní víš?“ naléhala jsem.

„No, jako malému mi zbořila hrad z písku. Od té doby už to mezi námi prostě nebylo ono. Asi jsem jí to ještě neodpustil,“ řekl naoko tragickým tónem a vážným výrazem ve tváři.

„Jsi šašek,“ řekla jsem a vyprskla smíchy.

„Promiň. Víc zážitků s vámi dvěma nemám. Přestaly jste sem jezdit a já byl malej kluk. Holky mi nic neříkaly. Vlastně si myslím, že jsem se tehdy bál, že od vás chytnu breberky…“

„Breberky?“ nechápala jsem.

„Jo. Jeden můj kamarád mi přísahal, že je to pravda.“

„Tak toho bych ráda poznala.“

„Jo. Jen škoda, že na příští týden už něco máš. Poznala bys ho,“ řekl trochu uštěpačně.

„Hm. Já vlastně ještě nevím, co budu dělat. Možná tě překvapím a přijedu…“

„To bych byl rád,“ řekl a pohlédl mi zpříma do očí.

„Jak to vůbec bude probíhat?“ zeptala jsem se a uhnula pohledem. Nevydržela jsem tu intenzitu skrytou za hustými řasami.

„Klasika. Táborák na útesech, vyprávění strašidelných historek a tak…“

„To zní skvěle. Jako kmen musíte mít i spoustu zajímavých legend, ne?“

„Ehm… Jo, ale ty vyprávět nebudeme,“ ujistil mě.

„Proč ne?“ nechápala jsem. Musí být mnohem zajímavější a reálnější než klasické strašidelné historky. Mě bude snadné vyděsit vzhledem k tomu, že je všechny uslyším poprvé. Tedy, pokud půjdu…

„Protože tě minule zaujaly až moc.“

Mě? Tak to muselo být fakt něco, protože si přijdu dost skeptická ohledně nadpřirozena a hororového žánru. Zatím jsem nad tím ale moc nepřemýšlela…

„Prosím. Pověz mi nějakou legendu. Aspoň malou,“ škemrala jsem a protáhla obličej.

„Ne, Bello. Podruhé už stejnou chybu neudělám. Takže žádné legendy,“ řekl kysele.

„O čem to teď mluvíš?“

„Jednou jsem ti jednu vyprávěl, ale to bylo předtím než…“ Zarazil se. Vypadal, že něco chce říct, ale z nějakého důvodu nemohl. Což bylo zvláštní. Já ho přece nepřerušovala. „Prostě už žádné legendy. Stejně jsem o nich tenkrát neměl mluvit. Je dobře, žes je zapomněla.“

„No, aspoň někdo z toho má evidentně radost,“ ušklíbla jsem se.

„Tak jsem to nemyslel…“

„A jak jsi to teda myslel?“ vyjela jsem.

„Takhle určitě ne.“

Věřila jsem mu, i když jsem k tomu neměla žádný pořádný důvod. Spíš to bylo kvůli jakési intuici. Měl pravdu. Měla bych se spoléhat na instinkty. Navíc to byl právě on, kdo mi zvednul náladu a donutil mě se na věci podívat jinak. Z té lepší stránky, kterou jsem do této chvíle příliš nevnímala.

„Mám dotaz. Hádám, že jsi mi řekl něco, cos neměl. Nějaké tajemství tvého kmene a proto je lepší, když si na něj nevzpomínám. Je to tak?“ ujišťovala jsem se.

„Dejme tomu,“ připustil.

„Dobře, ale zajímalo by mě, jak se mi to povedlo. Zradil jsi kmen, ne? Musela jsem být fakt působivá,“ zatrylkovala jsem.

„Flirtovala jsi se mnou,“ oznámil mi.

„Já? To kecáš!“ vyhrkla jsem okamžitě.

„Ne, nekecám,“ dušoval se se smíchem.

„A šlo mi to?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Docela jo,“ přiznal a lehce se začervenal. Nebo se mi to jen zdálo? S jeho barvou kůže těžko říct…

„Takže, kdybych se tě snažila svést, tak by se mi to povedlo?“ zeptala jsem se laškovně, ale z nějakého důvodu se mi ta představa líbila. Až moc.

Kdyby mě tak viděl Edward…

„Tenkrát jo,“ přiznal.

„Hm, a co teď?“

„Ne, to určitě ne,“ odkašlal si a vyhýbal se pohledu do mých očí.

„Srabe,“ zamumlala jsem si pod nos a nevěřila mu ani slovo.

Moc děkuji za vaše komentáře. Opravdu moc mě těší a motivují mě v psaní pokračování. Když už jsme ale u toho. Bohužel vám musím říct, že s vydáváním této povídky musím trochu zpomalit, abych měla čas dohnat skluz, který jsem díky nočním směnám nabrala. Doufám však, že se to brzy zase srovná. S další kapitolkou proto počítejte o něco později než obvykle. Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? a Tak to je haluz!!! bych ale měla přidávat normálně, takže pokud čtete i tyto povídky, tak těch se zpoždění netýká. Počítejte s tím, že další kapitolku přidám do administrace cca dva týdny po vydání tohoto dílu. Možná i dřív. Záleží na inspiraci a ta je vrtkavá. Prosím tedy o pochopení a trpělivost.

Slibuji, že se pokusím, aby to netrvalo. :-)

Vaše chloe. xoxo

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí ztráty paměti 7. kapitola: