Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí ztráty paměti 6. kapitola

18.04.2014 (19:45) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2405×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

6. kapitola

Měla jsem čím dál více otázek a nikoho, kdo by mi na ně odpověděl…

***********

„Bello, vstávej. Edward tady bude za pět minut. Nikdy se neopozdil. Takže bys asi měla…“

„Co? Kdo? Aha jasně. Edward. Můj kluk,“ zabrblala jsem znechuceně a doploužila se do koupelny, kde jsem si ještě v polospánku začala čistit zuby.

Když jsem si vypláchla a osušila ústa, začala jsem krotit své zacuchané vlasy. No, šlo to blbě, ale nakonec se mi to podařilo. Ze skříně jsem vytáhla první džíny a tričko, co mi prošly pod ruku, popadla připravený školní batoh a seběhla dolů ze schodů.

V kuchyni jsem se krátce rozloučila s tátou, u dveří si nazula boty, popadla modrou bundu z věšáku a vyběhla ze dveří.

Edwardovo auto již bylo na místě. Seděl na sedadle řidiče a vedle něj byla drobná dívka se střapatými vlasy. Nejspíš Alice. Taky byla v nemocnici, uvědomila jsem si náhle...

Zaplula jsem na zadní sedadlo a úzkostlivě si zapnula pás. Necítila jsem se příliš pohodlně. Jednak kvůli jejich zkoumavým pohledům ze zrcátek a jednak kvůli autu. Sice jsem si tu autonehodu nepamatovala, ale ten nepříjemný pocit se mě držel už jen kvůli vědomí, že jsem nějakou prožila.

Přinutila jsem se k úsměvu, abych se s nimi mohla přivítat.

„Dobré ráno, Edwarde. I tobě. Musíš být Alice. Prý jsme kamarádky.“

„Ano, Bello. Ty nejlepší.“ Zářivě se usmála a obrátila se ke mně.

Úsměv mi ztuhl a pomalu opouštěl mou tvář. Vypadala děsivě. Děsivě krásně, abych byla přesná a její oči byly také zlaté. Najednou jsem měla podivný pocit nebezpečí a že bych odsud měla rychle zdrhnout. Jenže auto už se pomalu dalo do pohybu.

Ztěžka jsem polkla a pokusila nedat na sobě znát příznaky počínající hysterie. Sakra, Bello! Koukej se uklidnit. Všechno jsou to jen tvoje pitomé představy. Nic se neděje, uklidňovala jsem se v duchu.

„Nejsi nějaká nervózní?“ otázala se Alice se staženým obočím.

„Jo. To to auto.“ Pousmála jsem se a byla vděčná, že se mám na co vymluvit.

Alice chápavě přikývla.

„Neboj. Za chvíli tam budeme,“ utěšoval mě Edward.

Přikývla jsem a sledovala okolní zelenou krajinu, která se postupně měnila na město. Forks bylo o dost menší než Portland, ale jednu věc měly přece společnou. Ani jedno z nich mi nic neříkalo…

Zastavili jsme před budovou školy, která mi taky nic neříkala. Jak jinak. Nevím, co jsem si myslela, že tu objevím...

„Proč jsi tak smutná?“ zeptala se Alice, když mi pomáhala vystoupit z auta.

„Nevím. Asi jsem doufala, že když se vrátím do Forks, vzpomenu si, ale ne. Nic a nikdo mi tu nic neříká.“

„Uvidíme se pak,“ oznámil Edward s bolestí v hlase a nechal mě tam s Alice stát na parkovišti.

„To jsem nechtěla. Já jen…“

„To nic. Neomlouvej se. Je to těžké pro nás pro všechny, ale to se zpraví. Jsi tu první den. Nemůžeš očekávat zázraky a ani on ne,“ utěšovala mě.

„Máš pravdu. Ukážeš mi prosím třídu?“

„Jistě. Pojď za mnou,“ pobídla mě a já ji následovala.

Celou cestu pořád něco štěbetala, ale já měla moc práce se zpracováním okolí, takže jsem toho moc nepochytila. Snad jen, že jsou adoptovaní a mají ještě další tři sourozence. Ale zase tak moc mě to nezajímalo, abych byla upřímná. Jestli vypadají stejně jako Edward s Alice, poznám je na první pohled. Co to s nimi je? Jak si mohou být tak strašně podobní, když nemají společný ani jeden chromozom?

„Tady se tě už ujme Emmett,“ prohlásila a vydala se opačným směrem.

„Kdo?“ zeptala jsem se zmateně a narazila do nějakého vysokého kulturisty.

„No, do prkenný vohrady…“ Udiveně jsem zírala na obra před sebou. Na omluvu už jsem se nezmohla, protože jsem spatřila bledou kůži a zlaté oči. Okamžitě mi došlo o koho se jedná.

„Nazdárek, Bello,“ řekl obr s úsměvem.

„A… Ahoj,“ vykoktala jsem a chabě mu úsměv oplatila.

Poté jsem se od něj nechala odvést až ke své lavici.

„Dneska budeme sedět spolu. Máš radost?“

„No vlastně…“ Nebyla jsem si jistá, jak mám vlastně reagovat. Šel z něj strach, ale jeho úsměv působil docela upřímně.

„Já to věděl. Učitel na mě sice koukal trochu divně, ale řekl jsem mu, že si potřebuju něco zopáknout. Mimochodem, ty tvoje modřiny… Fakt slušný. To auto bylo na mraky. Měla jsi štěstí, že žiješ,“ pokračoval uvolněným hlasem.

„Abygail takové štěstí neměla,“ zasyčela jsem a znovu byla podrážděná. Vypadal sice, že jen vtipkuje, ale mně se to moc nezdálo. Taky mi připomněl mojí zdemolovanou tvář, což mi zrovna dvakrát nepomohlo. Nechtěla jsem ale čeřit vodu a tak jsem poslušně zapadla do lavice a sledovala, jak si sedá vedle mě. Docela jsem se obávala o tu židli, aby se pod jeho vahou nerozbila, ale nestalo se tak…

Zbytek hodiny už jsem se s ním raději vůbec nebavila…

*************

„Teď bys měla mít biologii. Sedíš s Edwardem. Takže předpokládám, že své místo najdeš,“ prohlásil, když konečně zazvonilo a hodina skončila.

„Ehm, ano. Díky...“ Sakra! Zapomněla jsem to jméno.

„Emmette,“ doplnil mě.

Jen jsem lehce přikývla a vydala se do další učebny. Řídila jsem se přesně podle pokynů v plánku, který mi obstarala Alice a opravdu dorazila do příslušné učebny. Poznala jsem to hlavně podle Edwarda, ale Emmett byl tak hodný, že mě doprovodil téměř až k ní.

Znovu se po cele třídě rozlehlo ticho, které mě pronásledovalo všude, kam jsem se toho dne hnula. Klepy se tu šířily rychlostí blesku, takže už o mé amnézii věděli všichni. Díky tomu, jsem si neustále připadala jako pod mikroskopem. Sledovali každý můj pohyb, ale vždy, když jsem na někoho pohlédla, dotyčný zahanbeně sklopil zrak. Ti odvážnější mi ale věnovali lítostivý úsměv. Jinak se se mnou vůbec nikdo nebavil. Buď si pletou amnézii s morem, nebo se se mnou nebavili ani předtím. Kéž bych tak věděla, co si z toho mám vybrat…

Usedla jsem na místo vedle Edwarda a při přípravě pomůcek se odhodlávala k omluvě. Váhavě jsem se na něj usmála a očima zkoumala jeho náladu. On však měl nasazenou naprosto nečitelnou masku.

Ach jo… Nijak mi to neusnadňuje.

„Víš, já... Chtěla jsem se ti omluvit za to dnešní ráno. Jsem z toho všeho hrozně zmatená a…“

„To je v pořádku, Bello. Půjdeme na to pomalu. Brzy si určitě vzpomeneš a teď bacha.“ Kývl směrem k přicházejícímu učiteli.

Oh. To už je zase hodina?

„Tak,“ začal středně vysoký, tmavovlasý učitel se spoustou barevných složek v rukou. „Dnes budu opravovat vaše písemné práce. Takže si uděláme takovou volnější hodinu. Budete sledovat film. Mám tu pro vás jeden moc zajímavý dokument.“ Vyndal z brašny starou kazetu a začal připravovat vše potřebné k jejímu přehrání. Když měl vše připravené, obrátil se zpátky k nám. Při pohledu na mě sedící v první lavici se ale zarazil.

„Á slečna Swanová. Vítejte zpátky.“

„Ehm. Děkuju?“ špitla jsem nejistě.

„Co se vás týče, vaše známky byly vždy výtečné, ale vzhledem k vaší současné situaci, je mou povinností nabídnout vám doučování. Nebo vám pomůže pan Cullen?“ otázal se.

Zrudla jsem a celá se nahrbila. Už mi začíná docházet, že si vlastně nepamatuji žádné učivo a to mám před maturitou! No, to jsem moc nedomyslela. Při pomyšlení na to, kolik se toho budu muset znovu naučit, se mi udělalo zle.

„Myslím, že to zvládneme,“ odpověděl mu místo mě Edward.

„Víš to jistě?“ zeptala jsem se. „Já mám totiž v plánu odmaturovat a ty nevypadáš jako studijní typ…“ zaškaredila jsem se a pochybovačně si ho přitom prohlížela.

Edward se nadechl k odpovědi, ale nestihl to. Předběhl ho totiž pan Banner.

„Pan Cullen je náhodou výborný student. Pokud se pro něj rozhodnete, budete v dobrých rukách. To vás ujišťuji.“ Snažil se udržet vážnou tvář, ale spolužáci se smáli naprosto otevřeně. Naštěstí ale začal pan Banner třídu utišovat a konečně zmáčkl tlačítko play.

Tak to jsem pohnojila. Jenže on opravdu nevypadá jako šprt. Hezkej a chytrej? Tolik štěstí přece nemám. Nebo jo?

Měli jsme si dělat poznámky. Zpočátku jsem se o to opravdu snažila, ale musela bych si napsat úplně všechno, protože jsem ničemu nerozuměla. Možná bych přeci jen měla raději zůstat doma, ale asi bych se z toho zcvokla. Stačí, že je přede mnou jeden velice dlouhý a nudný víkend…

„Máme nějaké plány na víkend?“ zeptala jsem se raději Edwarda tiše, protože představa, jak sedím doma a tupě zírám do zdi mě příliš nelákala. Překvapeně ke mně vzhlédl.

„Ty bys se mnou chtěla něco podniknout?“ zeptal se.

„Ano. Chci tě víc poznat.“ Pokrčila jsem rameny.

„Mám to brát jako pozvání na rande?“ Zazubil se, ale přesto jsem viděla to skryté napětí v jeho zlatých očích.

„Možná,“ připustila jsem s úsměvem. Chtěla jsem mu vynahradit, že jsem z něho před celou třídou udělala blbce a ta představa nudného víkendu se mi opravdu nezamlouvala. Vlastně mě spíš děsila. Chce tomu říkat rande? Budiž.

„Fajn. Nějaký návrh? Co bys chtěla dělat,“ zeptal se vesele.

„Chodíme tancovat, nebo tak?“ Nemám páru, kam se tady chodí na rande, nebo jak takové rande probíhá. Ach jo jsem nemožná...

„Ani ne. Nemáš tancování ráda,“ řekl a vypadal, že ho přitom pobavila nějaká vzpomínka.

„Aha,“ zarazila jsem se. „A, co tak obvykle děláváme?“ zeptala jsem se zmateně, protože jsem neměla tušení, co bych s ním měla dělat. Natož o čem si povídat. Nenapadlo mě žádné téma k hovoru. Natož společný zájem, nebo koníček.

„No, my si hodně povídáme a tak…“ Odkašlal si náhle zhrublým hlasem.

Jasně. V duchu jsem se praštila rukou do čela. Jsme spolu půl roku. Určitě jsme na sebe věčně nalezlí, jak veverky. No, ale na to se fakt ještě necítím…

„Chtěla bych vidět tu rezervaci. La push se myslím jmenuje. Mohla by to být…“

„Tam ne,“ zamítnul to okamžitě.

„Aha. Tak promiň,“ omluvila jsem se, aniž bych tušila za co se vlastně omlouvám. Přiměl mě k tomu ten tón jakým to řekl. Běhal mi z něho mráz po zádech.

„Nechtěla bys jít třeba k nám? Aspoň bys poznala ostatní. Mívala jsi je ráda,“ zamumlal téměř neslyšně, ale naštěstí už normálním, ne tak děsivým hlasem.

Těžce jsem si oddechla. Netuším, kde se ve mně ty divné pocity braly, ale neměla jsem odvahu jít k němu domů. Byla jsem si dobře vědoma jeho zkoumavého pohledu, ale nedokázala jsem mu vysvětlit, proč k němu nechci. Nezbývalo mi tedy nic jiného, než jeho nabídku přijmout...

„Tak... Tak jo,“ dostala jsem ze sebe přiškrceně.

Cítila jsem, jak se mi do tváří opět hrne rudá barva. Byl za tím stud. Styděla jsem se, že k němu chovám takové zvláštní a nepěkné pocity. Odvrátila jsem tvář, aby to neviděl, ale to jsem neměla dělat. Ukázalo se totiž, že během našeho tichého rozhovoru, nám věnovala pozornost celá třída. Jen pan Banner se věnoval písemkám a byl do toho natolik zabrán, že se nás ani neobtěžoval napomenout.

Přišlo mi, že už jsem vyčerpala všechny náměty k hovoru a tak jsem zabořila svůj nos do poznámek a začala si do nich něco čmárat propiskou. Ani jsem nevnímala, co maluji. Nebylo to nic konkrétního. Jenom mraky nevzhledných klikyháků…

*************

Konečně oběd, zajásala jsem v duchu. Mám totiž hlad jako vlk.

Jídelna byla ohrmná místnost plná dřevěných stolků a pulty s jídlem. Nejvíce místa však zabírala ohromná fronta plná zdejších studentů. Samozřejmě i tady na mě lidé zírali a ukazovali si. Chtělo se mi na ně začít křičet, aby měli trochu úcty, ale neudělala jsem to. V tichosti jsem se zařadila na konec fronty a snažila se o nemožné. A to, být neviditelná.

Když na mě konečně přišla řada, vzala jsem si tác a přemýšlela, co si asi tak dám. Všechno to vypadalo skvěle. Připadalo mi, že musím ochutnat úplně všechno, ale z ničeho nic, mi cestu zastoupila Alice.

„Nazdárek, Bello,“ zatrylkovala a už mi na tác začala vhazovat všechno možné. Byla tam pizza, zeleninový salát, ovoce, sušenky, sendvič, jogurt a spousta dalších věcí.

„Tohle všechno si obvykle dávám?“ zeptala jsem se pochybovačně a zakabonila se. Když jsem před chvílí říkala, že mám chuť ochutnat všechno, nemyslela jsem najednou.

„Klid. Podělíme se. Běž si sednout k nám. Já zatím vezmu zbytek…“ 

„Ehm zbytek?“ podivila jsem se, ale ona už mě vystrčila ven z fronty a ukázala na stůl v rohu jídelny, kde už seděl zbytek její rodiny.

No já se jich snad ani na chvíli nezbavím. Jsou milí, ale…

„Už máš Cullenových dost?" zeptala se Jessica a postavila se vedle mě s tácem plným ovoce.

„Možná trochu," připustila jsem a rty se mi roztáhly do úsměvu. Měla jsem radost, že ji opět vidím.

„Co, kdyby sis sedla k nám. Mohly bychom si pokecat a představila bych ti ostatní. Máš totiž i jiné přátele, než jsou Cullenovi,“ řekla se zahořklým tónem.

„Vlastně, Alice už..." namítala jsem.

„Bello, jestli je Alice tvoje kamarádka, tak to přece pochopí, ne?" naléhala.

„Ale tak jo, jestli ti to teda udělá radost.“

„Obrovskou,“ potvrdila mi.

Prostě jsem ji nedokázala odmítnout. Zase. Copak nemám vlastní názor? No, možná bych ho měla, ale nepamatuji si ho. To je prostě pech...

„Ehm. Alice, nevadilo by ti, kdybych si dnes sedla k Jess?“ zeptala jsem se, když se k nám připojila s dalším plným tácem.

„Nechceš být s námi?“ Zatvářila se ublíženě.

„Jo, ale chci poznat i ostatní,“ vytáčela jsem se.

„No, jak myslíš,“ řekla a uraženě odkráčela.

„Tak to se teda nepovedlo,“ zamumlala Jess.

„Myslíš?“ Zabodla jsem do ní naštvaný pohled.

„Uf. Tak promiň, no. Jsou to pokrytci. Hrajou to na tebe a mě to už unavuje sledovat,“ bránila se.

„O čem to mluvíš?“ Už dřív jsem si všimla, že proti nim něco má. Jess se zarazila a nadechla se, že už už mi něco poví, ale nestihla to, protože se Alice právě v tu chvíli vrátila a táhla za sebou vysokého blondýna se zvláštně provinilým výrazem. Přišlo mi zvláštní, že tak vehementně uhýbal očnímu kontaktu se mnou.

„Můžeme si taky přisednout?“ zatrylkovala Alice, ale přesto jsem i z jejího pohledu cítila zvláštní napětí.

Bylo to zvláštní. Jsem si jistá, že se mi o nich Jess snažila říci něco nepěkného. Vážně velká náhoda, že k nám Alice přispěchala právě teď…

Nakrčila jsem čelo a odhodlala si prosadit svoji. Zvládla jsem to s rodiči, zvládnu to i s Alice.

„Vlastně bych ráda byla chvíli bez vaší rodiny. Potřebuji prostor, protože můj život se určitě netočí jen okolo vás,“ oznámila jsem jí příkřeji, než jsem měla původně v plánu, ale něco na téhle situaci mi prostě smrdělo.

„Jak chceš,“ řekla a uraženě odcupitala ke svému stolu. Blonďák ji následoval se sklopenou hlavou. Tak ten je fakt divnej...

„Tys vážně právě poslala do háje Alice Cullenovou?“ zeptala se Jess udiveně.

„A má být?“ Nebylo to přesně to, co po mně ještě před chvílí chtěla? No, mohla jsem to sice udělat šetrněji, ale co jí na tom tak najednou vadí?

„Nic. Jen, žes to nikdy dřív neudělala,“ zamlouvala to.

„Asi jsem neměla důvod.“

„A teď ho máš?“ zeptala se zvědavě.

„Ano.“

„Smím vědět jaký?“ dotírala.

„Ne,“ odbyla jsem ji.

„Aha tak promiň.“ Zařadila zpátečku.

„V pohodě. Mimochodem dlužíš mi odpověď,“ připomněla jsem jí.

„Neboj nezapomněla jsem, ale teď raději ne,“ vytáčela se.

„A, kdy teda?“ naléhala jsem, ale ona jen pokrčila rameny a vydala se původním směrem. Následovala jsem ji bez jediného slova.

Její stůl se nacházel v samém středu jídelny. Angelu jsem okamžitě poznala, ale zbytek? Škoda slov.

„To je Eric a Mike. Angelu už znáš…“ vysvětlovala mi Jess.

„Jasně. Ahoj všem.“ Mávla jsem rukou a přiměla se usmát.

„Páni, Bello. Jaké je to nic si nepamatovat?“ zeptal se ihned kluk jménem Erik. Ten druhý, Mike myslím, mu vlepil drobný pohlavek.

„No, co myslíš, troubo? Omluv ho. My ostatní ti chceme říct, že jme rádi, že žiješ. Jo a rodiče ti vzkazují, že s prací v obchodě si nemusíš dělat starosti. Vezmu to za tebe,“ dušoval se.

„S jakou prací?“ Nechápala jsem.

„Pan Swan asi ještě neměl čas se ti o tom zmínit..."

„Což je pochopitelné, nemyslíš?" přerušila ho Jess obranářsky.

 „Pracuješ u našich v obchodě a rádi tě tam zase uvítáme. Až budeš ve formě,“ pokračoval ve vysvětlování a Jess úplně ignoroval.

„Ne. Já půjdu ráda,“ vyhrkla jsem.

„Co?“ podivili se oba.

„Chci, aby bylo všechno jako předtím. Rychleji si tak vzpomenu,“ objasnila jsem jim.

„Jsi tak statečná, Bello,“ konstatovala Angela.

„To není statečnost. Spíš snaha dostat věci pod kontrolu,“ nesouhlasila jsem a ona chápavě přikývla. Vážně je moc milá.

„No, ale to by vážně nebylo nejmoudřejší, protože je to obchod s tábornickými potřebami a taky jsou tam zbraně…“ vysvětloval Mike.

„O kterých já nic nevím,“ dokončila jsem za něj.

„Promiň,“ řekl s upřímnou lítostí.

„Ne, to je v poho. Nepotřebuji další místo, na které si nebudu pamatovat,“ zamumlala jsem spíš sama pro sebe.

„Netušíš, co tu děláš, že?“ zeptala se Angela, která seděla hned vedle mě a mou tichou poznámku slyšela.

„Tak nějak,“ připustila jsem.

„No, nikdy ses moc netajila tím, že to tu nemusíš,“ řekla. Zmateně jsem na ni pohlédla. „Myslím, že jsi tu zůstala jenom kvůli Edwardovi.“

„Bla, bla, bla,“ mumlala si Jessica.

Snažila jsem se ji ignorovat a doufala, že z její strany jde pouze o jakési kyselé hrozny. Zřejmě si na Edwarda taky myslela, ale moc jistá jsem si tím být nemohla.

Zvláštní. Mám kluka, za kterého by každá druhá a dost možná i ta první, dala nevím co a já ho nechci. Možná by to bylo jinak, kdybych neměla moc práce sama se sebou. Bojím se. Co, když se mi paměť už nikdy nevrátí?

Tohle rozjímání mi vydrželo po zbytek vyučování. Vždycky se našel někdo, kdo mi ochotně ukázal další učebnu a po Cullenových, jako by se zem slehla. Učitelé nejspíš věděli, že nemá moc cenu ze mě cokoliv páčit, takže jsem měla klid na přemýšlení.

Nebyla jsem si moc jistá, zda je to dobře, nebo špatně...

************

Uf konečně zazvonilo...

Popadla jsem všechny své věci a naházela je do batohu. Nemohla jsem se dočkat až budu doma. Sranou od všech těch zvědavých pohledů a předstírání, že jejich šepot neslyším.

„A sakra!“ zaklela jsem. Uvědomila jsem si totiž, že domů jedu s Edwardem a Alice.

Došourala jsem se k jeho autu a vyčkávala jeho příchodu s nově nabytým odhodláním, hodit vše za hlavu a dát jim šanci. Jenže, když se objevili… Opět vzalo do zaječích a já měla sto chutí ho následovat.

Sakra! Vzpamatuj se, Bello, nabádala jsem se v duchu.

„Ahoj. Tak jaký jste měli den?"

„Celkem to ušlo," odpověděli oba současně.

„Vy budete asi vážně sourozenci, co?" řekla jsem s podivem.

„Proč?" zeptala se Alice.

„No, myslím, že když dva lidé řeknou celkem to ušlo naráz, poukazuje to na opravdu velkou sehranost, kterou můžou mít snad jen sourozenci. Jak dlouho už spolu... žijete?" Nebyla jsem si jistá, jak to nazvat, ale připomínat jim adopci asi taky nebylo to nejlepší, co jsem mohla udělat.

„Už dlouho," řekl Edward a otevřel mi dveře od auta.

„Díky," řekla jsem a posadila se.

Zabouchl dveře, obešel auto a usadil se za volant. Alice už byla také na svém místě, když opět promluvil.

„Máš zapnuté pásy?" zeptal se.

„Jo," potvrdila jsem a znovu se zadívala z okna.

Naštěstí po cestě nikomu nebylo moc do řeči. Alice byla asi pořád trochu dotčená od oběda a Edward se soustředil výhradně na řízení. Takhle by mi to docela vyhovovalo…

*********

Při vystupování z auta mi Edward otevřel dveře, což od něj bylo opravdu milé. Zřejmě to měl natolik nacvičené, že si na okamžik neuvědomil, jak se věci mají a sehnul se ke mně, aby mi dal pusu na rozloučenou. Naštěstí to byla jen jemná a cudná pusa na tvář, ale i to stačilo, abych dočista ztuhla, zatímco se mi srdce rozběhlo jako nějaký závodní chrt.

„Ehm, promiň. Neuvědomil jsem si…“ omlouval se mi okamžitě.

„To je dobrý,“ ujistila jsem ho, ale nebylo. Totálně mě to rozhodilo.

„Tak se uvidíme zítra?“ zeptal se nesměle.

„Jo. Odvezeš mě zase?“

„Samozřejmě,“ řekl vesele a ukázal mi své bílé zuby v nádherném pokřiveném úsměvu. Pak obešel auto a chystal se znovu nastoupit.

„Hele, nevíte náhodou, co obvykle dělám po škole?“ zeptala jsem se abych měla alespoň nějakou inspiraci.

„No…“ Edward se zamračil, jako by si nebyl jistý, zda mi to má říct a opřel se o střechu auta.

Nabývala jsem dojmu, že většinu času trávíme spolu. To vážně nemám nic jiného na práci? Zamračila jsem se ve stejném okamžiku, kdy Alice stáhla okénko a vložila se do hovoru. Zřejmě už jí to trucování přešlo…

„Staráš se o Charlieho a dům. Děláš úkoly, ráda si čteš, no a taky trávíš čas s námi, ale to tě poslední dobou moc neláká, jak vidím,“ ušklíbla se.

No, vida. Tak ono jí to nepřešlo. Pořád je uražená.

Nemínila jsem jí odpovídat, ani protestovat jsem nemohla. Co bych na to taky mohla říct? Byla to pravda a tak jsem pouze oběma kývla na rozloučenou a vydala se k domu...

Opět moc děkuji za vaše komentáře a vše, co souvisí s vydáváním povídek. Vážně si toho vážím a dělá mi radost každý smajlík či komentář, co mi tu necháváte.

Denifer:

Nebojím se to rozbalit, ale pravda je, že tahle povídka je prostě klidnějšího rázu. I když, kdo si počká, tomu garantuju, že se to v druhé půlce povídky zrychlí a přibude nám i nějaká ta akce... Snad do té doby vydržíte. :-D

S pozdravem Vaše chloe XOXOXO

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí ztráty paměti 6. kapitola: