Ostatní si toho v nastalém zmatku zřejmě nevšimli, ale já to auto poznala. Bylo to policejní auto a na předním sedadle, za volantem, neseděl nikdo jiný než můj vlastní otec Charlie Swan.
Nachytal nás přímo při činu. Jak mu tohle vysvětlíme?
23.01.2015 (16:15) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2292×
39. kapitola
Nejdříve jsem byla nadšená, že se mi do rukou dostalo po tak dlouhé době nové vydání tohohle módního časopisu, ale teď už jsem byla akorát tak nervózní. Pomalu a systematicky jsem ho trhala na malilinkaté kousíčky a Rose mě při tom pobaveně pozorovala.
„Je to už skoro dvanáct hodin. Neměly bychom jim zavolat?“
„Ne! Zbláznila ses? Co když jim zavoláme nevhod a prozradíme je? Neboj, budou v pohodě,“ ujišťovala mě.
„Ale vždyť…“
„Ono to sem autem chvíli trvá a Bellu musí doprovázet spousta přístrojů a všeho toho nemocničního vybavení…“
„Tak teď jsi mě vyděsila,“ zarazila jsem ji a přesunula se k oknu, jako bych je snad mohla vidět, jak přijíždějí, ale nic jsem neslyšela, což znamenalo, že nikde poblíž rozhodně nejsou.
„Ach. Jo.“ Na náboženství jsem nikdy moc nebyla, ale právě teď jsem se začala v duchu modlit, aby všechno dobře dopadlo…
***
O několik hodin později…
Zrovna jsme společně s Rose nacvičovaly lidská gesta, když jsem zaslechla, jak před domem parkuje auto.
Rychle jsem se vyřítila z domu s Rose těsně za zády.
„Tak, jak je na tom?“ vyptávala jsem se okamžitě a sledovala všechny ty přístroje a hadičky, které vykládali ze sanitky spolu s nehybnou bledou Bellou.
„Zatím dobrý, ale musíme postupovat velmi rychle. Nesmíme si dovolit žádné zdržení, takže nám teď jdi z cesty,“ řekla Alice.
„Oh. Jasně.“ Ustoupila jsem stranou a spatřila druhé auto, které k nám právě mířilo.
Ostatní si toho v nastalém zmatku zřejmě nevšimli, ale já to auto poznala. Bylo to policejní auto a na předním sedadle, za volantem, neseděl nikdo jiný než můj vlastní otec Charlie Swan.
„A do prdele!“ ujelo mi a slyšela, jak si i ostatní postupně ulevují, protože nás Charlie nachytal přímo při činu.
Pro Kristovi rány! Jak mu tohle vysvětlíme? Jde to vůbec nějak rozumně vysvětlit? Vždyť co vlastně Charlie uvidí, až nás tu všechny takhle spatří?
Jsme sice ultra rychlí, ale s Bellou se musí zacházet stejně opatrně jako se všemi těmi přístroji. Schovat ji tedy rozhodně nestihneme a co já? Proboha! Vždyť já přece vypadám úplně jinak a moje obří rudé duhovky svítí do dáli!
Tohle se prostě normálně vysvětlit nedá…
Není tedy žádný div, že Charlie okamžitě sáhl po zbrani. Vystoupil z auta a namířil ji na nás.
Bylo vidět, že se chvěje po celém těle a srdce mu uhánělo kupředu takovou rychlostí, že jsem se opravdu obávala, aby nedostal infarkt.
„Tati,“ oslovila jsem ho a udělala krok jeho směrem.
Zatvářil se zmateně a namířil svou zbraň přímo na mě. Podvědomě jsem sice tušila, že mi výstřel ani kulky neublíží, ale přesto. Ocitnout se v tváří v tvář hlavni zbraně není právě nejlepší pocit a díky tomu pocitu se probudily moje doposud spící instinkty a chtěly, abych se na Charlieho vrhla. Jenže on je přeci můj táta! Přinutila jsem se tedy zůstat v klidu, ale byl to opravdový boj…
„Tati, dej pryč tu zbraň,“ požádala jsem ho a v duchu si přepočítávala dny. Nebyla jsem si jistá, jestli přijel dřív nebo jsem na den jeho návratu úplně zapomněla, ale ani na tom nezáleželo. To jen má mega mysl zřejmě stíhala naprosto všechno.
„Tati?“ zarazil se a chvíli to vypadalo, že zbraň složí.
„Ano, tati. To jsem já. Jsem Abygail.“
„Ne,“ řekl poté, co krátce kmitl pohledem ke spící Belle a zase na mě namířil zbraň.
„Já jsem ale opravdu Abygail. Neumím to vysvětlit, ale spletli jste si nás. Tamto je Bella a můžu ti to dokázat.“
„Jak? Jak mi to chceš dokázat?“
„Ehm, no. Když jste s Bellou přijeli do Portlandu, tak jsem…“
„To nic neznamená,“ oznámil mi aniž by mě nechal domluvit.
„Ale jo, znamená. Nejsem Bella.“
„Ty už nejsi ani moje holčička. Co to s tebou provedli a co to teď chtějí provést s Bellou?“
No jupí! Řekl s Bellou, takže to, že jsem Aby, mi alespoň trochu uvěřil.
„Nic. Oni jí jenom… Jenom jí chtějí pomoc,“ přesvědčovala jsem ho.
„A jak asi? Tím, že ji unesou z nemocnice, kde jí bylo dobře a všichni se o ni starali? Tím, že unesou tebe?“ křičel.
„Mě?“ podivila jsem se. „Ale, tati. Mě přece nikdo neunesl.“
„Jak to, že ne? Dveře našeho domu byly vylomené. Měl jsem o tebe hrozný strach,“ trval si na svém.
Ach tak…
„To mi jako chcete říct, že jste se ani neobtěžovali spravit mi doma ty vyražené dveře?“ Obrátila jsem se ke Cullenovým, ale odpovědí mi bylo pouze ticho.
Takže ne…
„Jsou to ignoranti, ale myslí to dobře,“ řekla jsem směrem k Charliemu.
„Co to s tebou udělali, holčičko? Proč vypadáš tak… a co to máš s očima?“
Proč mi to už zase připomíná Karkulku, zamyslela se jedna část mojí mysli a další jí za to začala okamžitě nadávat…
„Tati, já ti vážně nemůžu říct, jak to celé bylo, ani co jsem teď zač. Změnila jsem se. To ano, ale pořád jsem tvoje dcera,“ naléhala jsem.
Dokonce ani nemám chuť tě sežrat a to voníš vážně moc pěkně… ozvala se část mojí mysli a já ji další částí mysli pokoušela umlátit za to, že nad něčím takovým vůbec přemýšlí… Bože! V té hlavě je najednou tolik místa, zasakrovala jsem v duchu.
„Cullenovi mi nic neudělali. Naopak. Zachránili mě. Měla jsem nehodu a oni mi pomohli a pomůžou i Belle, když je necháš,“ přesvědčovala jsem ho.
Charlie se ale ani nepohnul.
„Copak ti nestačí, že jsem šťastná? Že obě tvé dcery budou šťastné, i když se změní? Sám nevěříš tomu, že se Bella vzbudí. Víme to oba a Edward jí může pomoct. Bude jako já a já ti tu teď říkám, že jsem šťastná. Prosím. Nech ho to udělat.“
„Ne,“ řekl, ale působil jako někdo, kdo už si není jistý vůbec ničím.
„Prosím. Pořád jsem tvoje dcera. Věř mi, když ti říkám, že Bella bude šťastná. Není to to, co si přeješ? Aby tvé dcery byly šťastné? Tohle je ta cesta! Jen nás musíš nechat jít…“
Táta zaváhal, ale nakonec zbraň složil.
„Díky,“ řekla jsem s nepopsatelnou úlevou a objala ho.
Když jsem naše objetí, při kterém jsem mu sebrala zbraň z ruky ukončila, rozhodla jsem se pro velmi radikální řešení nastalé situace…
„Promiň,“ řekla jsem a zahleděla se do jeho hnědých očí.
„Za co se omlouváš?“ nechápal.
„Za tohle!“ řekla jsem a bacila ho pažbou zbraně do hlavy.
„Zbláznila ses? Co to?“ nechápala Rosalie.
„Abygail! Co to proboha děláš?“ zhrozil se Edward současně s Rose.
„No co? Nemáme čas na to, aby nám tu zacláněl,“ vysvětlila jsem jim důvod svého počínání.
„Teda, ty jsi fakt moc drsná,“ řekl Emmett.
„Díky za kompliment, Emmette. Ale teď je nejdůležitější Bella. Zbytek se dořeší pak…“
„To nebyl kompliment,“ nesouhlasil Emmett.
„Aha. No to je jedno,“ odmávla jsem to.
Bylo absolutně šumák, co si o mně myslí. Chtěla jsem jen zachránit svoji sestru.
Edward se už už nadechoval, že něco řekne, ale já ho zarazila.
„Ty mlč a přeměňuj!“
Poslední čtyři kapitoly...
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Prokletí ztráty paměti 39. kapitola:
Tak jako vždy, nádherný, skvělý, úžasný. Sem zvědavá jak pak bude Charlie reagovat na to, že ho Aby bacila 
. A jsem vážně zvědavá jak se to celé rozjede 
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!