Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí ztráty paměti 37. kapitola

27.11.2014 (12:45) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 2309×

37. kapitola

„No, tak mě pouč,“ požádal mě.

„Dobře, tak já to udělám,“ řekla jsem rozhodně.

Panebože! Já to opravdu udělám…

„Miluji tebe, Jacobe Blacku. Jenom tebe a žádné instinkty ani pach mi v tom nemůže zabránit. Nikdy jsem nikoho nemilovala tak jako tebe.“

„Myslíš si, že jsem blbej?“ zeptal se.

„Ano, a určitě nejsem sama,“ zavrčela jsem.

„Tak to ti teda pěkně děkuji, Bello,“ vypadlo z něj posměšně.

„Aby,“ špitla jsem.

„Co aby?“ nechápal.

„Ne aby, ale Aby. Poděkuj Aby.“

„Proč mám děkovat tvé sestře? Ta mě přece neurazila.“

„Ugh. Tohle je složitější, než jsem si myslela. Já nejsem Bella. Jsem Aby!“

„Promiň, ale cože? Nerozuměl jsem ti ani slovo!“ 

„Tak poslouchej, jo?“ Přikývl.

„Já…“ Kývla jsem hlavou a ukázala na sebe prsty.

„Ty,“ zopakoval.

„Jsem…“

„Jsi?“ Pozvedl obočí a vyčkával, co mu povím.

„Abygail,“ dořekla jsem.

„Abygail,“ zopakoval mechanicky a stále nechápal, kam tím mířím.

„Fajn. Teď to řekni celé znovu,“ vyzvala jsem ho trpělivě.

„Já jsem Abygail,“ řekl otráveně, ale vzápětí mu to docvaklo. „Teda, cože?“ Vyhoupl se na nohy, jako by ho něco píchlo do zadku. „Ty jsi Aby?“

„Ano,“ vyjekla jsem nadšeně.

„Ale to potom znamená, že…“

„Ano, Jaku. Nejsem Bella. Takže fakt nehrozí, že bych někdy dala přednost Edwardovi před tebou,“ rozzářila jsem se.

On se ale naopak zarazil.

„No, sice jsem chtěl říct, že to znamená, že chudák Bella je pořád v komatu, ale tohle bylo mnohem lepší,“ uculil se a sehnul se ke mně pro polibek.

Bylo to, jako by mi všude po těle vybuchovaly rachejtle. Prostě božské.

„Nikdy jsem nikoho nemilovala tak jako tebe,“ zašeptala jsem mu do rtů.

„Ani já ne. Miluju tě,“ zašeptal a znovu se vnořil do mých úst.

„Dávejte si pozor, pane Blacku. Myslím, že jedna novorozená upírka právě strká jazyk na vaše pečlivě označkované území.“

„To přežiju,“ ujistil mě a znovu políbil.

Za chvíli jsme byli do sebe tak zamotaní, že těžko říct, kdo byl na čím území…

***

Zaslechla jsem nějaký třaskavý zvuk a ucítila známou vůni.

Edward, vytanulo mi okamžitě na mysl a otevřela jsem oči, přesně v té chvíli, kdy zmizel v lese.

Proboha! On nás viděl!

„Edwarde?“ zavolala jsem na něj, ale bylo pozdě. Sice mě slyšel, ale už utíkal lesem pryč.

„Já jsem Jacob. Vzpomínáš?“ upozornil mě.

„Já vím, ale on byl tady. Edward nás viděl,“ zpanikařila jsem.

„No a?“ nechápal Jake.

„Musím za ním. Já… Musím mu to vysvětlit, než provede nějakou hloupost…“

„Jakou hloupost?“ nechápal.

„No, to nevím, ale… Promiň, Jaku. Slibuju, že ti brnknu.“ Natáhla jsem si tričko, věnovala mu rychlou pusu a pak už jsem se rozběhla svou novou super rychlostí za Edwardem.

***

Byl rychlejší než já a taky měl solidní náskok. Ve stopování jsem se sice moc nevyznala, ale pořád jsem cítila, že běžím správně.

Když jsem koutkem oka zahlédla hejno vyplašených ptáků, uvědomila jsem si, že opravdu běžím správným směrem. Byl blízko.

„Edwarde! Přestaň přede mnou utíkat. Musíme si promluvit a už jsme tu oběhli skoro půlku planety.“

No, možná bych si měla trochu oprášit zeměpis, ale když se husté lesy změní na nízká a suchá křoviska, poznám, že jsme daleko za hranicemi Washingtonu.

„Nechci s tebou mluvit,“ odpověděl mi vítr, který jsem zanesl jeho hlas.

Dokázala jsem ho teď lokalizovat daleko přesněji. Přidala jsem na rychlosti a pokusila se mu naběhnout. To, že neslyšel mé myšlenky, mi dávalo jistou výhodu, ale i tak to dalo práci udržet si současné tempo a zároveň tichý chod…

Je to vlastně poprvé, co používám nově nabyté upíří dovednosti naplno. Nebyl to špatný pocit. Všechno kolem mě bylo tak pomalé, zato já téměř létala…

Přestala jsem se kochat, když jsem zahlédla cíp Edwardovy košile, šlápla jsem na plyn a když jsem ho měla na dosah, napnula jsem se a vyskočila mu na záda, než se stačil vzpamatovat…

Ten náraz ho srazil na zem, ale nevzdával se. Obratně mě ze sebe zase odhodil a pokusil se znovu rozběhnout. Naštěstí se mi ho ale podařilo udržet na místě.

Ležela jsem na břiše a urputně se držela jeho nohy. Byl to ponižující způsob, ale účinný, protože se skutečně zastavil.

„Tak, teď už si snad můžeme promluvit, ne?“ dostala jsem ze sebe zadýchaným hlasem, což bylo spíš ze zvyku, než z náhlé a nutkavé potřeby dýchat.

„Musím s tebou mluvit,“ zakňourala jsem nešťastně a on konečně znehybněl.

„Ne. Nic neříkej. Já už to všechno vím,“ řekl zdrceným hlasem.

„Víš?“ podivila jsem se.

„Jo, vím. Miluješ Jacoba a ne mě.“ Trval si na svém.

„Ne. Teda jo, ale o tom jsem s tebou mluvit nechtěla,“ zamotávala jsem se do toho.

Co vlastně všechno slyšel?

„Aha. Takže ty bys mi to jako ani neřekla? Jak blbej si myslíš, že jsem, Bello?“

„Bello?“ zeptala jsem se zmateně.

„Jak dlouho by mi asi trvalo, než by mi došlo, že jsi s ním a ne se mnou?“ křičel dál.

„No, víš, ono je to trochu jinak, než si myslíš,“ začala jsem. Zřejmě nás s Jacobem neslyšel a jen si domyslel něco, co vůbec není pravda.

„Vážně? Právě jsi mi to přiznala a taky jsem tě slyšel, jak mu to říkáš a jak ho líbáš…“ obvinil mě.

„Ale dál už ses nekoukal, že ne?“ ujišťovala jsem se nervózně, protože vědomí, že nás u toho Edward pozoroval, bylo… No, všechno, jen ne vzrušující a sexy. Nechápu, co na tom někteří lidi vidí.

„Ne, ale to je vše, cos ode mě chtěla? Vědět, jestli jsem se díval? Jak jsi jen mohla, Bello?“

„Edwarde, přestaň hysterčit. Já nejsem Bella,“ vypálila jsem.

„Cože? Co to plácáš?“ Sice nechápal, ale alespoň mě slyšel, ne jako Jacob.

„Jsem Abygail a mimochodem, moc mě těší…“

„Co to má znamenat? Jakou hru to hraješ?“

„Já nic nehraju. Vrátila se mi paměť a i když fakt nechápu, jak se to mohlo stát. Já prostě nejsem Bella. Jsem Abygail.“

Edward na mě civěl s pusou dokořán a zpracovával to.

„Už se ti to snažím říct nějakou dobu, ale bála jsem se, jak zareaguješ. Ty, tvá rodina, no, a ta má vlastně taky. Ještě to nikdo neví. Jen Jacob a Alice asi něco tuší, ale…“

„Tohle přede mnou tedy tajila?“

„Ano.“

„A Bella je…“

„Pořád v nemocnici. V Portlandu,“ potvrdila jsem.

„No, ale to je…“

„Na palici? Souhlasím, ale hlavní je, že ona tě pořád miluje, jen je na tom tak, jak na tom je.“

„Co budeme dělat?“ zeptal se bezradně.

„No, hádám, že si zamluvíme letenky a pojedeme za ní.“

„Jasně. Musím za ní,“ prohlásil roztřeseně a rozběhl se pryč tou svou mega rychlostí.

„No, anebo se za ní můžeš rozběhnout hned teď,“ zamumlala jsem sarkasticky, což bylo spíš pro sebe, protože jsem tu už zase stála sama a on už nebyl ani na doslech.

Moc děkuji za trpělivost, kterou jste mi v uplynulých dnech projevili, protože mám za sebou dlouhé období nečinosti. Byla jsem mimo počítač a navíc mi chyběla nálada a také čas. Moc vám děkuji i za těch pár komentářů, které jste mi zanechali u minulé kapitoly a doufám, že si nějaký zasloužím i dnes. Obzvláště nyní, když už je to všechno venku.

chloe

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí ztráty paměti 37. kapitola: