Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí ztráty paměti 35. kapitola

20.10.2014 (12:45) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2954×

35. kapitola

Cestou nazpět jsem se loudala, jak jen jsem mohla. Zdržovala jsem to a natahovala. Necítila jsem se ani trochu připravená na nic z toho, co mě ve vile může potkat.

Navíc jsem potřebovala krev. Slyšela jsem, jak mluvili o tom, že mě nebude zajímat nic jiného a právě jsem to začínala pociťovat. Proto, když jsem znovu narazila na stádo laní, neodolala jsem a jednu z nich tvrdě srazila k zemi.

Pak už jsem přestala přemýšlet a sama se chovala jako divoké zvíře. Rozsápala jsem jí hrdlo tak, že jí málem upadla hlava. A to všechno jen proto, abych do sebe dostala co nejvíc té rudé tekutiny, která přes všechna moje očekávání chutnala naprosto božsky…

Nikdy bych nevěřila, že krev může takhle chutnat, a jako člověku mi ani nikdy nechutnala. Nebyla jsem ten typ, co si klidně olízne ránu a nedělá mu to žádné problémy…

Dokázala jsem skolit ještě další dvě laně, než jsem nabyla dojmu, že jsem plná a pálení v hrdle se zmírnilo. Ale nezmizelo.

Myslím, že tenhle požár nikdy plně neuhasím…

***

Po návratu do vily jsem si uvědomila, že šaty, do kterých mě kdosi převlékl během proměny, byly potrhané a špinavé od hlíny a krve.

„Jak to vypadáš?“ zhrozila se Alice, když mě spatřila.

„Doufám, že jsi byla slušná holčička,“ přisadila si Rosalie kousavě. Zřejmě už byly zpátky.

„Jo, měla jsem jen pár laní. Jinak nic, přísahám.“

„To je dobře,“ oddechla si teatrálně Alice. „Jdu říct Edwardovi, že už jsi zpátky.“

„Hm. Bezva,“ ušklíbla jsem se a sledovala, jak odchází.

„Pojď se mnou. Asi by ses měla nejdřív převleknout,“ upozornila mě Rosalie.

„Ale já tu nic nemám,“ namítala jsem.

„Něco ti najdeme. Už jsi asi pochopila, že nás Alice docela zásobuje,“ zavtipkovala.

„Jo. Tohle mi došlo.“

Už dávno…

***

Odvedla mě nahoru a v jedné z koupelen jsem se osprchovala a oblékla si vlněné mini šaty, které mi Rosalie půjčila spolu s kozačkami na vysoké platformě.

„No, aspoň že si nemusím dělat starosti s tím, že by mi byla zima.“

Přemýšlela jsem, jestli jsem teď pro ostatní lidi taky tak ledově chladná, jako byl Edward pro mě, ale necítila jsem se ani tvrdá, ani studená. Vlastně jsem si připadala skoro normálně, jen hezčí a dokonalejší.

V zrcadle jsem se zatím viděla jen zběžně, ale ty rudé duhovky se přehlédnout nedaly. Vlastně jsem se na sebe ani neměla chuť dívat. Proč taky? Jasně, veškeré nedokonalosti ve tváři i po těle se vyhladily, ale bylo to dobré akorát tak k tomu, aby mi připomínaly, kým jsem se stala.

„Jo, jsem upír,“ povzdechla jsem si.

„Vypadáš skvěle,“ zhodnotila mě Rosalie, když mě načapala, jak u ní v ložnici zírám do zrcadla.

„Hm, dík,“ ušklíbla jsem se.

„Neboj, ty oči časem ztmavnou, a když budeš dodržovat zvířecí dietu, budeš je mít stejně zlaté jako my,“ chlácholila mě.

„Proč jsi na mě najednou milá? Myslela jsem, že mě nesnášíš?“

„Nesnáším? To je trochu silné slovo. Jistěže jsem neschvalovala tu tvou zarputilost ohledně přeměny, protože nikdo z nás by si to dobrovolně nevybral, ale teď, když jsi neměla na výběr, to beru.“

„Takže teď jsme jako kamarádky a navždy dobrý?“ zeptala jsem se nejistě, protože mi celý ten její proslov nedával smysl.

„Ne, to ještě ne. Ale ber to tak, že tě respektuji,“ opravila mě.

„Hm. Díky?“ Nevěděla jsem, jak na to správně zareagovat.

„Ještě neděkuj. Pořád se mi moc nelíbíš, ale respektuji, že si tě Edward vybral. No, a vítej do rodiny,“ řekla s úsměvem.

Jo. Jasně… Jsem zvědavá, co mi poví, až to všechno praskne...

***

Druhý den jsem požádala Edwarda, aby za mnou přišel do pokoje. Sedli jsme si na postel a započali náš první opravdový rozhovor po proměně…

„Ehm, Edwarde? Myslíš, že teď, když znám to vaše tajemství a jsem… No, však víš. Upír. Myslíš, že bys mi mohl říct, jak to vlastně celé bylo? Dlužíš mi to, vzpomínáš?“ To byl můj nejlepší argument. Vlastně to byl můj jediný argument.

„Samozřejmě,“ řekl a vypadal velice potěšen, že mám zájem se něco dozvědět a já to opravdu potřebovala vědět. Potřebovala jsem znát celý příběh. Ne jen to, co mi napovídal někdo, kdo do toho vůbec nevidí…

„Tak, kde mám začít?“

„Tak třeba, jak jsme se poznali?“ zeptala jsem se.

„Normálně ve škole. V tom jsem nelhal,“ zdůraznil.

„Hm. Budiž ti to k dobru,“ ušklíbla jsem se. Když to uviděl, trochu se zarazil, a tak jsem raději položila další otázku. „Kdy jsi mi řekl, že jsi upír?“

„Vlastně neřekl. Nikdy jsem se k tomu nedokopal. Uhádla jsi to.“

„Jak?“ nechápala jsem.

Vždyť mě to přece nenapadlo. Jakého normálního člověka by napadlo říct, že je upír, o někom, kdo je bledý a žije ve městě, kde věčně prší?

„No, byla jsi u několika situací, kdy jsem si nedával zrovna pozor a navíc jsi vždycky byla velmi všímavá.“ Pousmál se, zjevně ztracen ve vzpomínkách.

„Jakých situací?“

„Jsi smolařka a mně se moc líbila představa dělat ti strážného anděla. Líbila ses mi, i když jsem věděl, že bych se od tebe měl držet dál. Jenže, přepadli tě a pak tě taky málem přejel jeden spolužák a ta dodávka… Málem tě úplně rozdrtila. Pomohl jsem ti a od té doby už byla jen otázka času, než ti to dojde. Jacob ti navíc vyprávěl legendy o studených…“

„Aha. Chápu. Prostě mi to došlo, ale proč jsi mě nezabil?“

„Protože jsem se zamiloval, a když se upír zamiluje, je to navěky.“

„Tak, ale proč jsi odešel?“ 

„Víš, po útoku Jamese jsem chtěl odejít, ale pořád jsem si nalhával, že to mám pod kontrolou a že tě před vším ochráním, ale pak… Alice ti uspořádala oslavu narozenin. Řízla ses o papír a Jasper… Není bez lidské krve tak dlouho jako my a neovládl se. V ten moment mi došlo, že dokud jsi s námi, jsi v neustálém nebezpečí,“ vysvětloval a vypadal, že se mu o tom dost těžko mluví.

„A tak jsi bez rozloučení odjel,“ dovtípila jsem se.

„Ne, já se chtěl rozloučit, jenže tys mi nic neřekla a odjela do Portlandu. Musel jsem se držet plánu a odejít, protože jsem věděl, že když to ten den neudělám, neudělám to nikdy. Protože tě prostě miluji. Chtěl jsem tě jenom udržet v bezpečí, aby tě nic neohrožovalo. Ani moje rodina a dokonce ani já sám.“

„Edwarde, proč jsi mi tohle neřekl hned ze začátku? Sice by mi to asi k ničemu nebylo, ale mluvil bys pravdu, takže bych ti možná i víc věřila…“ No, ono vlastně nemá cenu tu řešit coby kdyby. „Jsi správnej kluk, Edwarde a mé chování bylo prostě… Mrzí mě to.“

Edward se pousmál a naklonil se ke mně. Asi mě chtěl políbit, ale já jsem ho místo toho jenom objala.

Byli jsme v těsném objetí, které sice bylo docela příjemné, poněvadž už nepůsobil tvrdě a chladně, jako když jsem ještě bývala člověkem, ale všechna ta přitažlivost, která mě k němu v těsné blízkosti dříve táhla, byla náhle pryč. Nevím, zda za to mohla absence upířího kouzla nebo Jacob, ale ulevilo se mi…

„Proč se tak culíš?“ zeptala jsem se ho, když jsem se od něj po chvíli odtáhla.

„Ale. Jasper mi právě sdělil jednu moc dobrou zprávu,“ zazubil se.

„Vážně? A jakou?“ vyptávala jsem se. „Nic jsem neslyšela.“

„Ne, on to neřekl doslova. Já umím číst myšlenky…“

„Cože?“ vyjekla jsem. „To jako, že víš, na co právě myslím?“

„Ne, já… Ty jsi jediná, komu je číst nedokážu. To byla další věc, která mě k tobě tak táhla.“

„Další? Co ještě tě ke mně táhlo?“ zajímala jsem se.

„No, ty celá. Jsi překrásná a…“

„Vzhled vynechej,“ požádala jsem ho dodatečně.

„Dobře,“ zasmál se. „Jsi hodná, skromná, obětavá, inteligentní a tvá krev mi zpívala.“

„Vážně?“

„Ano,“ potvrdil mi nesměle.

„Neumím si představit, jaké to je, když ti krev zpívá.“ Zamračila jsem se.

„To je proto, že jsi zatím nepřišla do styku s lidskou bytostí, ale až se tak stane, znásob si to aspoň tisíci a dozvíš se, jak krásně jsi mi voněla.“

„Hm,“ zvažovala jsem to. „Vážně budu po lidské krvi tak moc toužit?“

„Já nevím, Bells. Obdivuhodně se ovládáš a proto těžko říct, ale to pokušení tu bude vždycky. Pro každého z nás.“

To nebylo to, co jsem chtěla slyšet, pomyslela jsem si.

„Voním ti tak i teď?“

„Ne, už ne. O to je to taky snazší s tebou být. Za každou cenu jsem chtěl, abys zůstala člověkem a prožila lidský život. Nechtěl jsem, abys přišla o svoji duši, ale ty… Teď vidím, že…“

„Ne, Edwarde. Ujišťuji tě, že moje duše je na správném místě. Přesně tam, kde má být.“

„Vidím to. Jsi teď jiná,“ řekl a zřejmě si všiml mého zmateného výrazu a ještě něco dodal na vysvětlenou. „Taková smířená, což je vzhledem ke změně, kterou právě procházíš, velmi překvapivé.“

„Myslím, že jsem v pohodě. Sice jsem nikdy neplánovala stát se upírem, ale je to mnohem lepší než to, co jsem tu předváděla předtím, když jsem se tu v tom všem plácala bez vzpomínek, obklopena lidmi, kteří zřejmě ani nedovedli být upřímní. To pro mě bylo mnohem obtížnější…“ objasnila jsem mu a raději změnila téma, protože atmosféra mezi námi podivně zhoustla.

„Co ještě umíte?“

„Jasper umí vycítit a ovládat emoce,“ odpověděl okamžitě a už zase vypadal uvolněně.

„Hm. To zní super a co ostatní?“

„Ti nemají žádné speciální schopnosti,“ řekl.

„Jak to? Emmett je přece silák, Rosalie krásná, Esme hodná a Carlisle? Jestli se někdo dokáže dokonale ovládat, je to on. To se mezi speciální schopnosti nepočítá?“

„To jsou jen naše zesílené vlastnosti, které si neseme ze života.“

„Oh, to je… Kde přišla Alice k tomu nakupování?“ zažertovala jsem.

„Tak to vážně nevím,“ řekl a společně jsme se rozesmáli…

A bylo to tu zase. Sotva náš smích utichl, pokusil se ke mně přiblížit a políbit mě.

„A co vlkodlaci? Jak to, že nesmíme na území rezervace?“ vypálila jsem to první, co mě napadlo.

„Protože se nám nedá věřit a tak zněla dohoda, kterou jsme spolu uzavřeli už velmi, opravdu velmi dávno,“ řekl zklamaně.

„Je to zkostnatělý a na hlavu padlý. Stejně jako to, že nám vlkodlaci smrdí,“ rozčilovala jsem se. „Proč tomu tak je?“

„Asi proto, abychom se prostě vzájemně vyhnuli,“ zapřemýšlel.

„To je hloupý!“

„Ani ne. My jsme díky zvířecí dietě kultivovaní, ale ostatní upíři jsou jiní, a když vlkodlaka kousne upír, je to pro ně v mnoha případech konečná,“ pokračoval.

„A to proč, proboha?“

„Kvůli jedu…“

„Jedu?“ Co je to za blbost?

„Jo, měníme se pomocí jedu v krevním řečišti.“

Takže Victoria mě do té nohy musela kousnout… Fuj!

„Jako v těch filmech o Drákulovi?“

„Kdy jsi viděla film o Drákulovi?“ zeptal se s úsměvem.

Ouvej!

„Víš, že ani nevím? Asi v Portlandu, ale za moc to nestálo.“ Nahodila jsem znuděný výraz a mávla rukou.

„Aha. Co dál?“ zajímal se.

„Ještě k té mé vůni. Nikdy se nezměnila? Nestalo se někdy, že by to třeba bylo snesitelnější než jindy?“

„Ne, jen jak tě pustili z nemocnice a užívala jsi ty léky, ale jinak jsi voněla pořád stejně. Proto jsme spolu nemohli…“

„Ve vašem světe je normální, aby upír otlapkával lidskou dívku?“

„Ale ty už nejsi člověk,“ namítl.

„Ne, ale ochmatávat mě teda nebudeš,“ odpálkovala jsem ho okamžitě. Zřejmě nepochopil, že jsem se ptala kvůli sobě a kvůli Jacobovi.

Trochu zaraženě se ode mě odtáhl.

„Promiň, jen se chci ještě na spoustu věcí zeptat a tohle téma mě rozptyluje,“ vykrucovala jsem se.

„Tak se ptej,“ řekl rezignovaně.

„Ten jed. Co přesně dělá?“

„Zabíjí, mění a případně i léčí,“ řekl znuděně.

„Aha, a dokáže vyléčit cokoliv?“

„Pokud vydrží srdce dostatečně dlouho, tak po proměně bys měla být úplně zdravá. Proto taky nechápeme, proč nemáš zpátky svoji paměť,“ objasnil a zkoumavě se na mě zadíval.

„Aha, a už jste na něco přišli?“ zajímalo mě.

„Jedna z možností je, že to je psychosomatické,“ odpověděl a stále mě studoval.

„Psycho-co? Aha. Už chápu. Ty myslíš, že si nechci vzpomenout, je to tak?“

Tak tohle jejich stanovisko mě naštvalo!

„Mýlíš se, Edwarde. Já jsem si vždycky strašně přála vzpomenout si. A aby mi alespoň něco z toho dávalo smysl, takže važ svá slova,“ zavrčela jsem.

„Dobře, tak já se omlouvám,“ řekl okamžitě. Zřejmě si uvědomil, že opravdu trochu přestřelil.

„To je dobrý,“ odmávla jsem to. Neměla jsem tak vyjet.

„Carlisle se mnou chce něco probrat. Nebude vadit, když tě tu teď chvíli nechám?“ zeptal se náhle.

„Ne. V otázkách můžeme pokračovat později.“ I když já už vlastně ani žádné nemám…

Než jsem se nadála, byl pryč. Zaslechla jsem ho, jak s Carlislem mluví v pracovně. Samozřejmě řešili můj mozek. Carlisle měl zřejmě novou teorii, jak mi pomoct…

Dneska mám ale poslední příležitost sejít se u hranice s Jacobem. Bůh ví, kde ho pak budu nahánět…

Myslím, že už vím dost. Edward byl dneska sdílnost sama, což bylo vážně obdivuhodné. Naštěstí neuhádl skutečný směr mých myšlenek, ale jednoho dne to stejně zjistí. Prosila Alice o čas, abych si nejprve zvykla na to, kým jsem a čím jsem se stala, ale asi ho už nebudu potřebovat.

Než to ale začnu všude rozhlašovat, nejdřív bych asi měla zjistit, co na to Jacob…

Zaposlouchala jsem se a krom běžných domácích činností jsem nezaznamenala, že by mi někdo věnoval pozornost. Dokonce ani Alice zřejmě neměla potuchy, co se chystám udělat.

***

„Ach. Tak tady se schováváš,“ řekla jsem s úlevou, když jsem ho konečně nalezla.

Naštěstí byl v lidské podobě, takže jsem se nemusela zabývat tím, jestli vlk, na kterého jsem narazila, je skutečně Jacob.

„Jo. Tady jsem, ale neschovávám se,“ opravil mě.

„Víš, povídala jsem si s Edwardem a došla jsem k názoru, že je na čase, abychom…“

„Se rozloučili,“ tipoval a samozřejmě úplně špatně.

„Co? Ne? Proč si něco takového myslíš? Copak už jsem ti dostatečně nedala najevo, co pro mě znamenáš?“ rozčilovala jsem se.

„Nerozumím ti,“ přiznal.

„Jak jako nerozumíš? Vždyť už jsme to probírali tolikrát,“ zaúpěla jsem.

„No, tak mě pouč,“ požádal mě.

„Dobře, tak já to udělám,“ řekla jsem rozhodně.

Panebože! Já to opravdu udělám…

„Miluji tebe, Jacobe Blacku. Jenom tebe a žádné instinkty ani pach mi v tom nemůže zabránit. Nikdy jsem nikoho nemilovala tak jako tebe.“

„Myslíš si, že jsem blbej?“ zeptal se.

„Ano, a určitě nejsem sama,“ zavrčela jsem, protože takovouhle reakci jsem fakticky nečekala.

Moc děkuji za veškeré doopravy. Tato kapitola je dost dlouhá, tak doufám, že i vaše komentáře budou odpovídající. Nemůžu se jich dočkat, ale mám pro vás varování. Další kapitola nebude tak docela kopitola, spíše to bude taková vsuvka o tom, jak se na to dívá Edward a asi nebude moc dlouhá, ale už je to určitě poslední krátká kapitola v této povídce. I když já osobně ji opravdu beru jako jenom takovou vsuvku. Snad ji přijmete kladně.

Vaše chloe xoxoxo

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí ztráty paměti 35. kapitola: