Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí ztráty paměti 34. kapitola

08.10.2014 (16:15) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2308×

34. kapitola

„Ale no ták. To zvládneš,“ přesvědčovala jsem se.

Vždycky jsem byla spíše samorost. Přece mi nemusí předvádět, jak se někomu zakousnout do krku. Je to jako jíst steak. Akorát ten mám na talíři…

Sakra!

„Vzmuž se,“ nařídila jsem si a pokusila se dnes už asi po tisící si srovnat myšlenky. Což nebylo vůbec jednoduché.

V mé hlavě byl stejný bordel, jako když jsem byla člověk. A ze všeho nejhorší byl fakt, že teď měl můj mozek takřka neomezenou kapacitu, a právě si usmyslel, že všechny ty problémy bude řešit najednou. Což by mohlo být super, kdyby mi to ovšem nebránilo soustředit se na cokoliv z toho konkrétně. Neustále něco odvádělo moji pozornost. Ať už to byli Cullenovi nebo nově objevené spektrum barev.

Prej novorozená. Nebude ji zajímat nic než krev. Asi tak rok. To určitě…

Pche!

Tuhle srnku jsem si chytila už asi před dvaceti minutami a ještě jsem se neodhodlala k tomu, abych se z ní napila.

Chudák. Ta dřív umře na infarkt, než že ji zabiju já. No, anebo na stáří. I to se totiž může docela dobře stát…

„Víš co, holka? Máš šťastný den,“ oznámila jsem jí a slezla z ní.

Rozechvěle se postavila na nohy, ale pak už suverénně prchala pryč odsud. Určitě se přitom cítila jako mistr světa. Vlastně se celkem divím, že tu ještě nějaké srnky žijí. Chudinky. Bydlí v jediném městě na světě, kde žijí vegetariánští upíři…

Najednou jsem zaslechla tleskot něčích dlaní. Zmateně jsem vstala a rozhlížela se okolo sebe.

Zpoza jednoho ze stromů se vynořil ten, kterého jsem toužila vidět ze všeho nejvíc.

„Jacobe!“ zvolala jsem a vykročila k němu.

„Zadrž!“

„Co? Proč? Děje se něco?“

„Nesmíš překročit hranici,“ varoval mě.

„Jakou hranici? Tudy přece žádná nevede,“ vyptávala jsem se a zmateně se rozhlížela.

„Ale jo. Vede. Nesmíš na území Quileutů stejně tak, jako my nesmíme na území Cullenů.“

„Co to je za pitomost?“ ulevila jsem si.

„To není pitomost, Bello. Upíři a vlkodlaci - to prostě nejde dohromady.“ trval si na svém.

„Správně. Vlkodlaci. Mimochodem, kdy ses mi o tom hodlal zmínit?“

„O tom už jsme spolu, pokud vím, mluvili,“ namítl.

„Jo, ale nic jsme nevyřešili, protože… Sakra! Nedokážu to ani vyslovit…“ zavrčela jsem podrážděně.

„Změnila ses. Už nesmíš vkročit do rezervace,“ dořekl to za mě.

„Jo, to Alice říkala taky, ale my jsme přece… Teda byli jsme… Zatraceně to chceš říct, že tím to mezi námi všechno končí?“

„Ano, Bello. Tím to všechno končí,“ řekl tvrdým hlasem.

„To nemůžeš myslet vážně! Vždyť já… Já tě…“ zadrhla jsem se.

„Bello, nech toho. Prosím. Copak to nevidíš? Nejde to! Jsme si vzájemně odporní, nebo to vůbec necítíš?“ ptal se zoufale.

„Nechoď na mě zase s nějakými hloupými instinkty, protože jsou úplně na nic!“ rozkřikla jsem se.

„Ani pro mě to není jednoduchý, Bells. Vlastně jsem na tom hůř než ty, protože jsem idiot a otisknul jsem se do tebe. Stalo se to sice dávno předtím, než se z tebe stalo tohle, ale nejde to vzít zpátky…“

„Jak otisknul?“ Vzpomněla jsem si, jak o něčem takovém mluvil Paul. „Co jsou sakra ty otisky?“

„To je vlčí věc. Prostě když potkáme lásku svého života.“ Vykouzlil nad těmi slovy uvozovky. „Otiskneme se a nejde to vzít zpět.“

„Takže ty ses do mě zamiloval?“ rozzářila jsem se.

„Jo, ale to jsi přece musela poznat už dávno,“ odmávnul to a lehce se začervenal.

„Ne, Jacobe. Nic jsem netušila. Já… Právě naopak. Myslela jsem, že o mě nestojíš,“ vysvětlovala jsem mu.

„Vždycky jsem o tebe stál,“ řekl.

„Vždycky?“ zarazila jsem se. „Jaku, kdy přesně ses do mě otisknul?“

„Co na tom teď záleží?“ zeptal se zmateně.

„No, záleží na tom mně a to hodně, tak mi to, prosím, pověz.“

„Nevím, asi v ten moment, co jsem tě spatřil…“

„Aha,“ zarazila jsem se a určitě i dočista zbledla.

„Samozřejmě se to ale projevilo až když jsem se stal vlkem, což bylo když jsi byla v Portlandu. Když ses vrátila, tak jsem si plně uvědomil, co jsem zač, a v jaké míře k tobě cítím to, co cítím.“

„Vážně to bylo tehdy, Jaku?“ rozzářila jsem se.

„Asi. Proč ses tak rozzářila?“ nechápal.

„Protože to znamená, že se ti líbím já. Tedy, moje nové já. Však víš, to blonďaté,“ blábolila jsem a cítila se strašně šťastná, že mě Jacob taky miluje.

„Ale to už je jedno, Bells. Ty si teď už určitě pamatuješ na Edwarda a přesně, jak jsem předpovídal, pro tebe nic neznamenám. Nemluvě o tom, že jsme rozdílný živočišný druh…“

Už už jsem se nadechovala, abych mu to vyvrátila, ale slova se mi zadrhla v hrdle, ve kterém mě šíleně bolelo. Ještě stále jsem neokusila krev a začínala jsem si uvědomovat, že ji mé tělo skutečně potřebuje k tomu, aby mohlo správně fungovat.

„Víš, já… Mám tu něco rozdělaného, Jaku. Ale nejdřív bys mi měl asi ukázat kudy vlastně ta vaše slavná hranice vede. Páč já nemám nejmenší tušení,“ požádala jsem ho.

„Stačí, když se budeš řídit nosem,“ řekl.

„Nosem? Proč nosem?“

„Fajn, tak čichem. Poznáš ji podle pachové stopy. Ta odporně sladká vůně patří vám a…“

„Chceš říct, že ti teď ještě navíc smrdím, Jacobe Blacku?“ zhrozila jsem se.

„Ano. Copak ty mě necítíš?“ podivil se.

„Ne, cítím jen… nějakého mokrého psa, ale…“ zarazila jsem se. „Né, to jsi vážně ty?“

Byla jsem zmatená, ale z jeho výrazu jsem vyčetla, že jsem uhodila hřebíček na hlavičku.

„No, tak dobře. To dokážu zvládnout,“ lhala jsem a raději přestala dýchat. Což bylo jednoduché, protože jsem to vlastně ani nepotřebovala.

„Teď lžeš,“ nachytal mě.

„Ne, ne,“ ohradila jsem se trochu přidušeně, protože mluvit a nedýchat bylo strašně nepohodlné.

„Divím se, že tě Cullenovi nechali jít samotnou, jestli je to tvůj první lov, a podle toho, co jsem viděl, soudím, že je…“ Změnil téma.

„Umím být velmi přesvědčivá, když chci, a nemusíš mě přece hned urážet, Jacobe. Není to jako jíst pizzu z krabice.“

Chtěla jsem se otočit a naštvaně odkráčet, ale zadržel mě.

„A, Bells? Bells, slyšíš mě?“ zavolal.

„Ano?“ Tázavě jsem k němu zvedla tvář.

„Neber si to osobně. Vidím, že se docela ovládáš, ale vzhledem k tomu, že jsi novorozená, budeme teď naši hranici střežit o něco bedlivěji než obvykle. Tak se od ní raději drž dál. Nechci, aby se ti něco stalo…“ dostal ze sebe starostlivě.

„Budeš ji někdy střežit i ty?“ zeptala jsem se.

„Jen dneska a zítra. Kluci teď moc nejsou rádi, když trávím čas ve vlčí podobě…“ přiznal váhavě.

„Proč?“ podivila jsem se.

„No, protože máme kolektivní mysl a já v ní nemám právě veselé myšlenky…“

„Jak to? Vždyť vždycky hýříš vtipy,“ škádlila jsem ho.

„Jo, ale to bylo předtím, než…“ Hlas mu selhal.

„Než jsem umřela,“ tipovala jsem a divila se, že tentokrát už to můžu vyslovit.

Lehce přikývl.

„Tak se uvidíme zase zítra?“ zeptala jsem se.

„Ne, Bells. To vážně není nejlepší nápad,“ bránil se.

„Jaku, já tě potřebuju, protože jinak… Slibuji, že se budu držet od hranice dál, ale prosím. Neházej mě přes palubu,“ vzlykla jsem a jen tak ze zvyku se pokusila otřít si slzy do rukávu, ale žádné tam samozřejmě nebyly.

Musela jsem vypadat vážně žalostně…

„Klid, tak dobře. Zítra tu ještě budu, tak přijď,“ řekl a já doufala, že to nebylo jenom proto, aby mě utěšil.

„Díky, Jaku. A co ta, co mi to udělala? Victorie.“

„Utekla, ale už jsme ji tu od té doby neviděli. Myslím, že se hned tak nevrátí.“

„Dobře. Tak aspoň jednu věc mám z krku. Zbývá už jen asi tisíc,“ říkala jsem si sama pro sebe.

„Jakých tisíc věcí?“ vyptával se.

„To teď řešit nebudeme, ale jde hlavně o tátu a mámu. Vůbec nevím, co jim říct nebo jak to mám všechno vyřešit,“ odmávla jsem to a sledovala, jak se pomalu otáčí a odchází.

„Ty, Jaku,“ vyhrkla jsem ještě.

„Ano, Bello?“ zeptal se a zastavil.

„Předpokládám správně, že Charlie po lese nehonil medvědy, ale vás?“

„Vskutku brilantní odhad, slečno Swanová,“ zazubil se a já si alespoň na chvíli připadala, jako by se mezi námi nic nezměnilo…

Moc děkuji za doopravy a komentáře. Koukám, že vaše názory na to, zda mají být kapitolky kratší, ale častěji nebo delší a jednou za uherák se značně liší, tak jako tak, už se nám délka kapitol vrátila do normálu.

chloe.

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí ztráty paměti 34. kapitola: