Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí ztráty paměti 31. kapitola

09.09.2014 (19:15) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2131×

31. kapitola

Jen matně jsem si uvědomovala tu prazvláštní bolest v kotníku, za který mě stále pevně držela.

Nejzvláštnější na tom všem ale byla má poslední myšlenka.

Byla totiž škodolibost sama. Za tohle si tě Edward podá…

Na krátký okamžik jako bych zahlédla Jacobovu tvář, ale byl to jen okamžik, protože pak už se opravdu všechno propadlo do naprosté tmy...

***

Někdo se lehce dotkl mých rtů. Zamžourala jsem, abych zjistila, o koho se jedná.

Viděla jsem hrozně rozostřeně, a tak jsem oči raději znovu zavřela.

Něco se mi ale hrnulo ven hrdla. Namáhavě jsem se překulila na bok a z mých úst se vyhrnul proud slané vody. Rty jsem měla vysušené a popraskané od soli. Žaludek se mi nepříjemně kolíbal a v uších mi šumělo…

Znovu jsem se pokusila otevřít oči a zaostřit na své okolí. Povedlo se. Spatřila jsem drobné kamínky v písku. Stejné, jaké jsou na pláži v La push.

Tak moment! Já žiju a jsem na té pláži!

„Jak jsem se sem dostala?“ pokusila jsem se říct, ale nebylo mi moc rozumět.

„Oh, Bello. Jsem tak rád, že jsi zpátky. Už jsem měl strach, že jsem tě nevytáhl včas,“ šeptal Jacob s úlevou.

„Tys mě vytáhl? Kdy? Jak? Vždyť jsi tam se mnou ani nebyl!“ dožadovala jsem se vysvětlení a vyškrábala se na rozechvělé nohy, ale vzápětí jsem zase dopadla na všechny čtyři. Byla mi příšerná zima, protože jsem byla úplně promočená.

„Bello, teprve před chvílí jsem ti nastartoval srdce. Neměla by ses hýbat…“

„Odpověz mi, Jacobe!“ ignorovala jsem jeho námitky.

„Ale já tam přece byl,“ povzdechl si rezignovaně.

„Co?“ nechápala jsem.

Zmateně jsem těkala pohledem okolo sebe. Byli tu všichni. Celá ta Samova banda pohromadě. Stáli kolem mě v kruhu a starostlivě si mě prohlíželi.

Ti vlci, napadlo mě najednou. Začala jsem před Jacobem a ostatními na raka couvat, což muselo vypadat dost komicky...

„Copak v tomhle městě není nikdo normální?“ otázala jsem se vyděšeně, aniž bych chtěla slyšet odpověď. „Takže, vy… vy všichni jste… Co vlastně jste?“

„Vlkodlaci,“ doplnil mě Jacob nesměle. Tvářil se jako boží umučení, což by mi normálně asi hodně vadilo, ale teď jsem na to nějak neměla sílu.

Upíři a vlkodlaci? Kam jsem se to dostala? Měla jsem raději zůstat u mámy. Jenže kdo mohl tušit, že existuje něco takového?

„Já… já chci… Já musím…“ Myšlenky přede mnou utíkaly a nebyla jsem schopná dát dohromady cokoliv souvislého. Srdce mi uhánělo tak zběsile, až to skoro vypadalo, že také před něčím utíká…

„A to tě nenapadlo se mi o tom zmínit?“ zeptala jsem se rozhořčeně a přinutila se vstát a zůstat na místě. Tohle je přeci Jacob. Jacob, co slíbil, že mi nikdy nezalže…

Sakra! Vždyť já se do něj nejspíš zamilovala! Ale čemu se tu vlastně divím, když můj ex je podělanej upír!

„Hele, já vím, že jsi teď ublížená, že jsem ti to neřekl, ale tohle není něco, co jen tak vybalíš na prvním rande, které jsme mimochodem neměli,“ poukázal na to, co bylo zcela zjevné.

„Ublížená?“ zalápala jsem po dechu. Všechno se se mnou začalo točit. Ztrácela jsem nervy. Chtěla jsem na něj začít křičet, ale něco mě zarazilo...

„Au,“ řekla jsem a zmateně zamrkala.

„Bello, nemyslíš, že to trošku přeháníš?“ zeptal se ublíženě.

„Ne, to si teda nemyslím,“ odsekla jsem.

„Bello,“ oslovil mě znovu, ale víc už říct nestihl.

„Au,“ řekla jsem znovu a tentokrát mnohem hlasitěji.

„Právě jsem ti zachránil život. Nemyslíš, že si zasloužím pár bodů k dobru?“ vyjel na mě.

„Ne,“ zasyčela jsem, jak jsem snažila nevnímat tu bolest, která se mi pomalu začala šířit po těle.

„Co? Teď jsi hrozně nespravedlivá, Bello,“ stěžoval si, zatímco bezradně lomil rukama.

„Ne, Jacobe. Au,“ řekla jsem s námahou a spadla na zem, protože se mi podlomily nohy.

„Bello, co je s tebou?“ ptali se jeden přes druhého.

Pokoušela jsem se znovu postavit, ale nešlo to. Ne, když se mi po těle začaly prohánět plameny, které mě pomalu začínaly spalovat za živa.

„Áu,“ zaúpěla jsem a do očí mi vhrkly slzy. „To pálí,“ vzlykala jsem bezmocně a uchopila se za kotník na pravé noze. Právě z toho místa totiž ta bolest vycházela.

Začala jsem se svíjet pod náporem oné bolesti a v duchu si snad i přála, aby mě Victorie raději skutečně utopila, protože tohle se stávalo stále více nesnesitelným.

„Asi má něco s nohou,“ řekl Samův hlas, ale zněl z jakési dálky.

Bylo to jako ocitnout se v bublině, kde jsem jen já a bolest. Všechno ostatní ztrácelo význam. Cítila jsem, že mi někdo sundává dlaň z kotníku. Slyšela jsem zalapání po dechu všech přítomných, ale nejjasněji jsem slyšela větu, kterou Sam následně pronesl.

„Je pokousaná. Mění se. Musíme ji zabít.“

Chtěla jsem protestovat a také se dožadovat vysvětlení, ale nemohla jsem. Jediné, na co jsem se zmohla, byl zoufalý nářek, který dostatečně nevystihoval moje skutečné pocity. A moji přímo neskutečnou bolest.

Moc děkuji za vaše komentáře a doopravy. Tahle kapitola je velmi krátká a příští bude také, ale pak už na tom snad budu s časem o něco lépe, takže budou kapitoly zase delší. Každopádně všechno mělo v danou chvíli nějaký význam - i odjezd do Portlandu, chtěla jsem, aby získala trochu odstupu od Edwarda i Jacoba, musela se naučit řídit a taky jsem chtěla, aby se dozvěděla něco o Abygail. Pro někoho možná zbytečné, ale pro mě nutné, ostatně jako všechno, co jsem napsala. Znáte to, máte to v hlavě a musí to ven. Ne vždy se to povede podle představ, ale to se prostě stává...

Vaše chloe. xoxoxo

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí ztráty paměti 31. kapitola: