Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí ztráty paměti 30. kapitola

01.09.2014 (13:45) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2140×

30. kapitola

„Jacobe,“ vzlykla jsem nešťastně a začala si utírat nos do rukávu.

To je nechutný, přiznala jsem si a okamžitě toho nechala. Ach jo. Doufala jsem, že tu bude. Kde jinde by mohl být?

Už nemám sílu ho hledat...

Sedla jsem si na placatý kámen na okraji útesu a znovu se dala do breku. Přestala jsem to v sobě dusit. Všechny pocity frustrace z uplynulých dní se draly na povrch a já jim v tom nebránila. Z očí mi tekly slzy velké jako hrachy, klouzaly mi po tvářích a ulpívaly mi na hrudi. Začaly se mísit s dešťovými kapkami, které se z nebe začaly sypat.

„Copak jsem už netrpěla dost?“ zaúpěla jsem, přitáhla si kolena k tělu a objala si je pažemi.

Zimu jsem vnímala ale jen okrajově, protože ta bolest, kterou v sobě cítím, je momentálně to jediné, co doopravdy vnímám. Léky, blažená otupělost a snaha dát vše do pořádku, sžít se se svým starým životem, to všechno šlo do háje a můžou za to ty tři pitomý slova.

Bello, jsem upír…

Taková hovadina!!! A nejhorší ze všeho je, že teď už mu to vážně věřím. Aby taky ne s tou jeho názornou ukázkou…

„Bože! Říkali, že jsem smolařka, ale zamilovat se do upíra? To je teda extra dávka smůly. Co jsem komu udělala?“ Sakra! Měla bych se přestat litovat.

„Uf. No tak, Bello. Seber se. To přece zvládneš. Prostě Edwardovi zopakuješ, že už ho nechceš. On se odstěhuje tak, jak to jeho rodina zřejmě dělá už po staletí a ty budeš žít dál. Jako předtím. I když se ti to teď zdá nemožné. Zvládneš to!“

Ne, nezvládnu. Tohle nedokážu! Co když se mi paměť vrátí a já ho budu zase milovat? Když ho teď pošlu do háje, bude to definitivní. Už ho nikdy nenajdu… Budu toho někdy litovat?

Najednou jsem dostala hrozný vztek. Vyhoupla jsem se na nohy a rozběhla se k okraji útesu.

„Já chci zpátky svojí paměť! Tohle je prokletí a já už to nevydržím!“ Zastavila jsem se kousek od okraje. Foukal tu poměrně ledový vítr, ale já na to nedbala. Zhluboka jsem se nadechla, otevřela ústa a vydala ze sebe mocný řev.

Připadala jsem si hloupě, ale pomáhalo to. I když jsem z toho svého výkonu byla poměrně zadýchaná, zopakovala jsem to.

S posledním výkřikem jsem padla na kolena a zapřela se dlaněmi. Zaryla jsem prsty do hlíny, která se díky přibývajícímu dešti stávala spíše bahnem a užívala si ten náhlý pocit úlevy.

Co na tom, že jsem si krapet odřela hrdlo?

Zaslechla jsem za sebou prasknout větev. Vyplašeně jsem se postavila a zírala do temnoty. Samozřejmě jsem tam ale nic neviděla.

„Jacobe?“ zašeptala jsem zkusmo, ale vyšlo z toho jen nesrozumitelné zakokrhání. Možná jsem to s tím křikem doopravdy přehnala, ale ten zvuk… Někdo tam je. Tam v té tmě. Srdce mi bušilo na plné obrátky. Bubnovalo mi v uších, do žil se mi dostával adrenalin a já byla podělaná až za ušima. Cítila jsem, že už nejsem sama. Napovídal mi to prazvláštní vnitřní instinkt, ale nikdo se neozval. Mžourala jsem do té tmy a snažila se zahlédnout toho dotyčného.

„Kdo je tam?“ vykoktala jsem.

„Znáš pohádku O červené Karkulce?“ zeptal se ženský hlas. Ten hlas jsem poznala. To, že to není dobrý a že trčím v pěkným průseru, jsem věděla ještě dřív, než ze stromu seskočila ona ženská postava s rudými vlasy.

„Victorie.“

Automaticky jsem před ní začala couvat. Noha mi podjela. Tak tak jsem udržela rovnováhu a sledovala, jak se několik kamínků skutálelo dolů.

Jsem v pasti. Přede mnou je ona a za mnou útes. Lepší místo na noční procházku jsem si vážně najít nemohla. Přesně jako Karkulka.

„Bože,“ zaklela jsem. „Co ode mě chceš?“ vyštěkla jsem náhle a absolutně netušila, kde se ve mně ta odvaha bere. I když, ona to asi není ani tak odvaha, jako spíš rezignace. Není tu nic a nikdo, kdo by jí dokázal zabránit mě zabít. To vědomí je zvláštně osvobozující…

„Asi jsem divná, ale ani netušíš, jak ráda tě vidím.“ Pokusila jsem se o uvolněný postoj.

Sledovala a hodnotila můj výraz. Bylo vidět, že je překvapená mým přístupem.

„Nebudeš se bránit? Ani utíkat?“ zeptala se zmateně, ale udělala nebezpečně plíživý pohyb mým směrem. Zatnula jsem ruce v pěst a přinutila se udělat odhodlaný krok jejím směrem.

„Mělo by to cenu?“ odvětila jsem, zatímco jsem k ní přistupovala. Znovu si mě podezřívavě změřila.

„Tak na co čekáš? Udělej to. Zabij mě. Vykonej tu svoji stupidní pomstu. Ať už to máme za sebou.“

„Ale, ale. Tobě se chce nějak zemřít…“ divila se.

„To netvrdím, ale nač to protahovat? Nemůžu se ti ubránit. Nemůžu ti utéct a i kdyby, nemám kam. Tak už to skonči,“ řekla jsem a odhrnula si vlasy z ramene, aby měla snadnější přístup k tepně. Alespoň doufám, že mě prostě rychle a snad i bezbolestně vysaje a ne, že mě bude za živa rozčtvrcovat někde v lese.

Z hrudi se jí vydralo zavrčení a vrhla se na mě. Bohužel tak učinila ve stejnou chvíli, kdy se na ni vrhl obrovský vlk.

Šokovaně jsem zalapala po dechu.

„Co se to krucinál děje?“ ptala jsem se spíš sama sebe, než těch dvou.

Zápasili mezi sebou, což vypadalo hrozně divně, ale nejhorší ze všeho bylo zjištění, že jsou si v tom boji poměrně rovni.

Jak se může vlk prát s upírem? To je přece taková blbost!

Ráda bych řekla, že jsem si ten jejich boj pořádně vychutnávala a povzbuzovala je jako u toho filmu se žraloky, ale pravda byla jiná. Hýbali se tak rychle, že jsem před očima měla pouze nejasné obrysy a šmouhy.

Sakra! Tohle by se v HDčku nikdy nestalo… Vlastně, co to tu vyvádím? Čekám až se ti dva navzájem pozabíjí? Nebo čekám na vítěze, který mě bude moct za odměnu sežrat? Musím odsud rychle pryč a hlavně nepozorovaně…

Pomalu jsem se kolem nich protahovala po okraji útesu a snažila se z něj dostat pryč.

Zaslechla jsem bolestivé zakňučení.

Sakra! Victorie nejspíš vyhrála...

„Ty nikam nejdeš,“ zavrčela, hrubě mě uchopila za ramena a chystala se pokračovat tam, kde jsme přestaly.

Z lesa se ozvalo další vytí a to hned několika vlků naráz. Victoria naprázdno sklapla zuby u mého krku a bystrýma očima hodnotila situaci.

Zřejmě jí došlo, že vlk není sám a jeho posily jsou už blízko.

„Mohla jsi být večeře, ale teď tě budu muset prostě jen zabít,“ postěžovala si a než jsem se nadála, padaly jsme společně z útesu.

***

„Áááá,“ křičela jsem, dokud jsem nenarazila na vodní hladinu a neskončila pod vodou.

Nenadechla jsem se. Naopak bych řekla, že mi ten náraz dech zcela vyrazil.

Snažila jsem se vyplavat na hladinu, ale marně. Něco mě táhlo dolů. Zmateně jsem pohlédla pod sebe a spatřila rudé prameny jejích vlasů. Držela mě za kotník a stahovala dolů. Ona dýchat nepotřebovala, ale já ano. A co víc? Chtěla jsem žít. Chtěla jsem to víc, než cokoliv jiného.

V návalu paniky jsem se jí pokoušela skopnout druhou nohou a k mému překvapení svůj stisk skutečně trochu uvolnila. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale začala jsem se s ní prát ještě zuřivěji, než doposud. Ale moc jsem toho už nezmohla, protože můj mozek začínal být otupělý. Což znamenalo jen jedinou věc a sice, že brzy ztratím vědomí a utopím se.

Náhle jsem se přestala bránit. Nechala jsem se vtahovat dolů do tmavých bezedných hlubin a zároveň do mírumilovného bezvědomí. Jen matně jsem si uvědomovala tu prazvláštní bolest v kotníku, za který mě stále pevně držela. Nejzvláštnější na tom všem, ale byla má poslední myšlenka. Byla totiž škodolibost sama.

Za tohle si tě Edward podá…

Moc děkuji za doopravy a komentáře. Jsem vám za vše velice vděčná. Máme za sebou již třetí kulatiny a vstupujeme do další fáze. Zda se vám vývoj líbí, či ne, to už mi musíte říci vy. Moc se těším na komentáře a doufám, že jich bude hodně. :-D

Tajemství to rozhodně, není 29. kapitola měla cca 1020 slov a ano, některým se může zdát, že zvítězila kvantita nad kvalitou a v podstatě to bude pravda, protože to byl v podstatě koncept ke kapitole, se kterým jsem měla v plánu ještě pracovat, jenže čas mě tlačí a pro vás povídka přestávala mít šmak, což člověku zrovna dvakrát nepřidá...

Tak jako tak se tedy omlouvám všem, kterým se kapitola nelíbila a doufám, že na mě nezanevřete.

Vaše chloe.

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí ztráty paměti 30. kapitola: