Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí ztráty paměti 32. kapitola

15.09.2014 (13:00) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2211×

32. kapitola

Trvalo to snad tisíc let, ale postupně ta bolest začala odplouvat kamsi do neznáma. Už jsem i dokázala vnímat, že na mě někdo mluví a že mnou hýbou. Dokonce už jsem ani já sama nekřičela a nesvíjela se bolestí. Alespoň ne tolik jako na začátku.

Můj mozek právě prodělával kompletní restart. Bylo to jako sledovat nějakej podělanej kinofilm…

„Poslední úder srdce,“ oznámila Alice a sotva to dořekla, skutečně jsem zaslechla zvuk, který mi připadal jako úder srdce. Mého srdce.

S napnutýma ušima jsem očekávala další buch buch, ale nepřišlo. Celé mé tělo zalévala úleva, která pramenila z náhlé absence bolesti.

Ještě několik dlouhých minut jsem si to vychutnávala, ale pak mi došlo, že je tu vlastně všechno úplně špatně…

Slyšela jsem i to, co jsem rozhodně slyšet neměla…

Zvuky aut na silnici, veverku v lese, mávnutí motýlích křídel, ptáky na obloze, kopyta laně dopadající na mech, prostě všechno a bylo to naprosto šílené…

Prudce jsem se posadila. Někde uprostřed toho sotva postřehnutelného pohybu jsem otevřela oči. Všechno bylo tak zvláštně jasné, plné barev a drobných vznášejících se teček.

Byla jsem ve vile Cullenových, aspoň myslím…

„Ach, Bello,“ zašeptala Alice a dojatě mě pozorovala.

„Jsi tak krásná,“ dodala Esme a objala Carlislea.

Vlastně tu byli úplně všichni. Celá upíří famílie pohromadě. Vlastně jsem je viděla poprvé od doby, kdy jsem se o nich dozvěděla pravdu, a musím říct, že jsem je zničehonic viděla mnohem jasněji. Byli mnohem krásnější, než kdykoliv předtím, ale hlavně jsem najednou nechápala, jak jsem si kdy mohla myslet, že právě oni jsou lidé. Nevypadali tak totiž ani náhodou.

„Ne,“ vydechla jsem a sklopila hlavu. Ale to jsem asi neměla dělat.

Mé ruce… Tu mrtvolně bledou pokožku bych poznala všude. A svou dlaň taky.

„Co se mi to…? Ne, ne, ne, ne!“ postupně jsem zvyšovala svůj nový, už tak dost zvonivý hlas a nechala v něm vyznít všechnu tu hysterii, co jsem v sobě začala pociťovat.

„Klid, Bello,“ požádal mě Edward a pomalu ke mně přistoupil. Ruce měl obrácené dlaněmi vzhůru, aby dal najevo, že mi nechce ublížit, ale copak to jde?

Všechno, co se mohlo podělat, už se podělalo. To si alespoň myslela moje hlava, ale moje tělo se skutečně napjalo v očekávání útoku. Chtělo s ním snad bojovat?

Sakra, co to je? A hlavně... to to jako takhle bude pokaždé, když se ke mně někdo přiblíží? Já tohle přece nechci!

„Jak mám být asi tak v klidu, ty pitomče nagelovanej, když jsem mrtvá?“ zaječela jsem na něj za doprovodu hlasitého vrčení, které mi vycházelo z vnitra.

Oh, ne…

„Sakra, je ze mě upírka, že jo?“ vzlykla jsem směrem k Esme poté, co Edward zařadil rychlou zpátečku. Asi jsem ho vyděsila.

Snažila jsem se častým mrkáním zahnat slzy, jenže ony ani žádné nepřicházely. Jen mě tak podivně štípalo v očích. Upíři zřejmě plakat nemůžou.

To není fér. Ani rozbrečet se nemůžu, nadávala jsem v duchu, zatímco Esme přikývla a zpečetila tak to, co jsem si doposud mohla jen domýšlet, přesto mi to ale nestačilo.

„Potřebuji to slyšet,“ požádala jsem ji a doufala, že to nakonec ještě odvolá.

„Ano, Bello. Jsi upírka,“ řekla něžným, ale pevným hlasem plným soucitu.

„Tak to je ale všechno v prdeli,“ rozvzlykala jsem se zoufale.

Stočila jsem se do klubíčka, abych se nemusela dívat do těch jejich zmatených a udivených tváří a otočila se k nim tak zády.

„Chci, chci být sama,“ řekla jsem rozechvělým hlasem, stále zády k nim. Neměla jsem odvahu podívat se jim do očí. Hlavně ne Edwardovi.

Asi to nebylo běžné chování nového upíra, ale já potřebovala trochu času, abych to strávila, vždyť tohle se přece nestává každý den…

Slyšela jsem, jak otevřeli dveře a Cullenovi postupně začali odcházet z místnosti.

Vlastně jsem vážně slyšela všechno. Někde v dálce dokonce i soví houkání a vlčí vití. Prostě všechno, a samozřejmě i Edwarda, který stále odmítal odejít.

„Zřejmě to potřebuješ slyšet extra, takže znovu. Chci být sama,“ zavrčela jsem a tím myslím doopravdy zavrčela. Zase, ale zřejmě je to u upírů normální.

„Vážně paráda, když se zlobím, zním jako čokl.“

„Bello, já,“ začal a jeho tón byl tak smutný, jako ještě nikdy předtím. Ale měl smůlu. Moje empatie ke druhým emigrovala kamsi do neznáma.

„Edwarde, jdi pryč,“ požádala jsem ho a hlas se mi zase chvěl zoufalstvím.

No, alespoň jsem se ovládla natolik, že jsem na něj zase nezačala křičet, a tentokrát mě naštěstí poslechl a skutečně odešel.

Nejen z pokoje, ale i z domu...

Tohle to je teda pořádný průser. Co s tím vším budu dělat? A co bude s René a Charliem? S mým starým životem a… Ne, na toho hajzla nemysli, nakázala jsem si. Bože, já už nikdy nebudu mít děti… To vědomí mě prudce zasáhlo a to jsem ještě ani nestačila pomyslet na Jacoba, který mě chtěl zabít, když se dozvěděl, čím jsem se to stala.

„Ach, Bello, co jsi to provedla, do čeho ses to zase namočila,“ lamentovala jsem s tváří v dlaních a celým mým tělem otřásaly mohutné vzlyky, které mi ale moc velkou úlevu nepřinášely. To, co se mi stalo, mi stále připadalo naprosto neuvěřitelné a já nevěděla, jak z toho ven. I když, ono už se to asi ani nedalo. I když jsem o to nestála, jsem jako oni.

Bože, já jsem tak blbá, blbá, blbá… Nejradši bych se neviděla. Měla jsem tam raději umřít!

Moc děkuji za vaše komentáře a případné doopravy a s radostí vám oznamuji, že tohle byla skutečně poslední z období kratších kapitol, protože jsem už na tom s časem o něco lépe. Blížíme se do finále, takže už budeme všechno tak nějak pozvolně uzavírat, ale vzhledem k tomu, že se nám z hlavní hrdinky stala upírka, budeme muset vyřešit i věci, které vy sice víte, ale pro ni budou naprostou novinkou, ale 43. kapitola bude již tou poslední a asi také nejdelší kapitolou vůbec. Doufám, že to se mnou do té doby ještě vydržíte.

chloe. xoxoxo

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí ztráty paměti 32. kapitola: