Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí ztráty paměti 11. kapitola

Anna


Prokletí ztráty paměti 11. kapitolaMám-li dát na instinkt, což je v tuhle chvíli to jediné, co mám. Říká mi, že odsud musím okamžitě zmizet. Odejít od tohoto děsivě krásného kluka, který nedělá nic jiného, než že mě miluje. Vím to. Cítím to z něj, ale taky si moc dobře uvědomuji, že chce zpátky svoji Bellu. Tu Bellu, kterou já vlastně ani neznám.

11. kapitola

„Fajn a teď chci, abys mi všechno řekl,“ požádala jsem ho a posadila se.

Zatvářil se zmateně. Jako by si teprve teď uvědomil, že vlastně prohrál.

*********

„Řeknu. Jednou, ale ne dneska,“ řekl, když se trochu vzpamatoval a nasadil naprosto kamenný výraz.

„Ale slíbil jsi…“ namítala jsem.

„Že ti to řeknu, ale neřekl jsem, kdy to udělám,“ objasnil mi.

„Ty podvodníku,“ vyjela jsem na něj, ale nešlo mi to tak úplně od srdce.

Poprvé, po tolika týdnech, jsem ucítila, jak se mi roztahují koutíky úst do rozpustilého úsměvu. Nenápadně jsem si za svými zády ze sněhu vytvořila sněhovou kouli.

„Koulovačka!“ zvolala jsem a hodila ji Edwardovi přímo do obličeje. Nečekal to. Několikrát zmateně zamrkal, ale vzápětí mi útok oplácel. Což mělo samozřejmě mnohem větší efekt. Byl na mě moc rychlý.

Vyválel mě ve sněhu a naše rty se opět setkaly…

*********

„Brrr. To je kosa,“ postěžovala jsem si a zalezla do postele.

Když jsem pomalu začínala modrat, Edward mě odvedl do pokoje. Byla to škoda, protože mě to opravdu moc bavilo. Nemusela jsem na chvíli přemýšlet. Což bylo více nežli skvělé. Půjčil mi tričko a slíbil, že až se osprchuji, tak za mnou zase přijde. I on se musel jít převléknout, protože jsem v tom sněhu nebyla sama. Sprchu už jsem měla za sebou, ale Edward pořád nikde…

*********

Slyšela jsem, jak se celý dům probouzí, ale byla jsem moc unavená na to, abych vstala z postele. Přetočila jsem se na druhý bok a všimla si, že v nohách postele sedí Edward a pozoruje mě.

„Promiň. Musela jsem usnout,“ vysvětlovala jsem mu.

„To je v pořádku. Bylo toho na tebe dost,“ řekl a shovívavě se na mě usmál. „Neměl jsem tě nechat se v tom sněhu válet tak dlouho.“ Tak tohle znělo provinile, ale proč?

„Věř, nebo ne, ale ze všeho nejvíc jsem se potřebovala pořádně zasmát. A to se ti povedlo. Rozesmál jsi mě, Edwarde. Takže úkol splněn a jestli budu nachlazená, slibuji, že se s tebou rozdělím o bacily. Aby ses nemohl dál tvářit takhle provinile,“ zavtipkovala jsem.

„No a možná bych s tím měla začít už teď.“ Usmála jsem se a natáhla se k němu pro polibek. Věnoval mi ho, ale byl jiný. Mnohem rozvážnější, než před pár hodinami. Co je s ním? blesklo mi hlavou, když se po chvíli odtáhl a vstal. Kecla jsem si na zadek a zvědavě ho pozorovala.

„Udělala jsem něco špatně?“

„Ne. Proč si to myslíš?“

„Proč? To je dobrá otázka. Je toho tolik… Nevím, jak se v tom mám vyznat. Jak se mám vyznat v sobě. Celou tu dobu, co jsem tady, cítím, že je něco špatně, ale za boha nemůžu přijít na to co. A když se na malou chvilku cítím dobře, tak se ode mě začneš odtahovat. Nechápu to,“ postěžovala jsem si.

„Ehm, Bello. Ty, co přesně myslíš tím, že cítíš, že je s námi něco špatně?“ zeptal se. Byl napjatý, ale přesto jsem v jeho očích zahlédla záblesk naděje.

„Já nevím, Edwarde. Prostě něco. Dokonce se mi chvíli zdálo, že ty a tvoje rodina nejste lidé. Vím, že je to ujetý, ale…“

„Ne, není to ujetý. Proč si myslíš, že nejsme lidé?“ naléhal. Vypadalo to, že doufá, že jsem si na něco vzpomněla, ale nevzpomněla.

„No, já vlastně ani nevím. Nedokážu to vysvětlit. Je to spíš takový pocit, že je na vás něco divného. Něco, co není tak úplně normální, ale jak říkám. Zdá se mi tu divné naprosto všechno. Takže asi zase o tak moc nejde…“ zamlouvala jsem to.

„A kdo si myslíš, že jsme?“ zeptal se a trpělivě vyčkával až mu odpovím.

Zamyslela jsem se. Jeho chování bylo divnější než obvykle. Jako bych na něco kápla, ale nějak jsem nechápala na co. A vůbec. To myslí vážně, že mu tu budu sdělovat své smyšlené představy? Ne. To neudělám. Ještě by mě šoupli do blázince se svěrací kazajkou. To je panečku představa.

„Nemám žádnou teorii. Je to spíš jen pocit.“ Pokrčila jsem rameny a vstala. „Radši bychom se měli dostavit na snídani. Aby se na mě Esme nezlobila,“ řekla jsem a vydala se do koupelny obléct.

„Spíš oběd,“ zamumlal a vypadal, že stále přemýšlí nad tím, co jsem mu řekla.

Ach jo. Měla jsem radši držet jazyk za zuby…

********

Když jsem vyšla z koupelny, už v mém pokoji nebyl. Zklamaně jsem si povzdechla a vyšla na chodbu.

„A hele, tak tady se schováváš?“ řekla jsem s úsměvem, když jsem ho spatřila sedět na schodišti.

Věnoval mi pouze smutný úsměv. Vypadal, jako by ho někdo spráskal a vyhodil, ale já jsem nic takového neudělala. Vlastně jsem byla docela milá. Nebo ne? Rozhodla jsem se sednout si na schod vedle něj.

„Omlouvám se. Vím, že ti tím ubližuji, protože už nejsem stejná, ale opravdu nevím, co mám dělat. Neumím si to prostě přikázat a nahodit si mozek.“ Bezmocně jsem rozhodila rukama.

„Já vím,“ řekl tónem, který mě přinutil se od něj odtáhnout. „Promiň. To jsem nechtěl.“

Chvíli jsme tam jenom tak seděli bok po boku a zírali před sebe.

„Věříš v nadpřirozeno?“ vypálil z ničeho nic. Trhla jsem sebou a nevěřícně se na něj podívala.

„Co prosím? Já se ti tady snažím něco sdělit. Mluvím tu vážně, Edwarde, a ty si ze mě děláš akorát tak dobrý den. Fakt jdi do háje!“

Sjela jsem ho opovržlivým pohledem a chystala se seběhnout ze schodů. To, co jsem mu předtím přiznala, mu ještě nedávalo právo si ze mě utahovat! To od něj bylo prostě sprostý… 

„Já vím, jak se cítíš, ale…“

„Ne. Ty nevíš, jak se teď cítím. Ani, co prožívám. Kdybys to totiž věděl, nikdy by ses mě nezeptal na takovou pitomost. Obzvláště potom, co jsem ti řekla.“ Zněla jsem ublíženě a chybělo málo, aby se můj hlas zvýšil natolik, že by se už dal nazývat spíše křikem.

„Tak mi to pověz,“ požádal mě a uchopil za ramena.

Zavrtěla jsem trucovitě hlavou. V tomhle ohledu jsem byla pevně zatvrzelá. Nešlo to jinak. Prostě nešlo. Vymanila jsem se z jeho paží a vydala se ze schodů.

Myslela jsem, že mě Edward bude následovat, ale neučinil tak. Zůstal sedět na schodišti a zíral kamsi do prázdna. Jako by byl ztracený ve vlastních vzpomínkách. Bože, co já bych dala alespoň za jednu takovou vzpomínku. Třeba bych pak alespoň věděla, že vše, co mi tu říkají, má nějaký reálný základ, ale vždy, když jsem se pokoušela něco si vybavit, nešlo to. Když už se mi v hlavě něco vynořilo, byla to pouze představa.

Představovala jsem si sebe s Edwardem a jeho rodinou. Jak jsem s rodiči a se sestrou na nedělním pikniku a takové věci, ale nic z toho se pravděpodobně nikdy nestalo. Všechno to byly jen postavy bez tváří. Dělaly jen to, co jsem chtěla, aby dělaly. A říkaly jen to, co jsem chtěla slyšet.

Sestavovala jsem si v hlavě koláž složenou z představ, pocitů a faktů nasbíraných od ostatních. Slepovala jsem jednotlivé dílky k sobě, ale mohla jsem se snažit sebevíc, prostě do sebe nezapadaly.

*********

Esme přede mě postavila talíř sýrových těstovin. Což bylo skvělé, protože mi už začínalo kručet v břiše. Aby taky ne. Edward měl pravdu, když říkal, že už je spíš čas oběda. A to ani nemluvím o tom, že Cullenovi už jedli.

„Děkuji, paní Cullenová,“ řekla jsem a začala hltat, jako bych sto let nejedla. „Je to výborné.“

„Vždycky jsme rádi, když jsi tu. Nechceš tu zůstat až do zítřka?“ zeptala se a pozorovala mě se zvláštním, mateřským výrazem plným vřelosti a lásky. Jak už jsem řekla, bylo nemožné nemít ji ráda. 

„Já nevím. Co by na to řekl táta?“ vymlouvala jsem se.

„S tvým otcem to docela umím. Určitě bych ho dokázala přesvědčit, abys tu s námi mohla být ještě jeden den.“

„Hm…“ zvažovala jsem její nabídku. Něco ve mně se stále zarputile bránilo Edwardovi a jeho rodině. Nerozuměla jsem tomu, ale věděla jsem, že to je příčina všech mých nálad. Jsem k nim nespravedlivá. To ano, ale nemůžu si pomoct…

„Bello, dělej. Chceme si pustit film a čekáme už jenom na tebe…“ vískala Alice, když přiběhla do kuchyně.

„Co? Na mě? Jakej film?“ nechápala jsem.

„Tváříš se jako bys právě vylezla z hrobu,“ řekla a nakrčila nos.

„A divíš se? Před chvílí jsem vstala a…“

„My víme. Pojď si pustit ten film,“ škemrala.

„Nevím, jestli bych měla…“

„Vždyť tu klidně můžeš zůstat přes noc. Ráno tě vezmeme do školy. Nedělej cavyky, Bello.“

„Ještě jsem nedojedla,“ namítla jsem.

„Tak si to vezmi sebou. A honem, než Emmett vybere film.“ Zase rychle odkráčela, ovšem tentokrát měla v ruce talíř s mým jídlem. 

„Hej! Alice!“ Ani jsem si nevšimla, kdy mi ho sebrala.

„Jestli máš hlad, tak jídlo je v obýváku. U televize.“ Jasně jsem slyšela ten její vítězný podtón.

„To je neuvěřitelný! Jedná se mnou jako s domácím mazlíčkem…“ lamentovala jsem po cestě do obýváku.

„Ale zabralo to, ne?“ Očividně se sebou byla hodně spokojená.

Vyplázla jsem na ni jazyk...

Ostatní se nám zasmáli a poposedali si do křesel kolem televizoru. Akorát Emmett stál a vsouval do mechaniky lesklý disk. Rose tu nebyla, ale Edward ano.

Schválně jsem si sedla co nejdál od něj a co nejblíže k televizi.

***********

„Jů! To je Pheobe Tonkin. Ta je fakt hustá,“ vyjekla jsem nadšeně a přisedla si blíž k obrazovce.

Položila jsem si na klín mísu s popcornem, který vyrobila Esme, a nabrala si ho plnou hrst. Hned na to jsem se zarazila a s plnou pusou se k nim otočila. Koukali na mě stejně překvapeně, jak jsem předpokládala.

„Nemám tušení odkud to vím. Už jsme si tenhle film pouštěli?“

„Ne. Bello, ale jestli sis vzpomněla na Pheobe, tak je to pokrok, ne?“ usmála se Alice.

„Asi.“ Pokrčila jsem rameny a znovu se obrátila k televizoru.

Netrvalo dlouho a zažrala jsem se do toho filmu natolik, že mě ani moc nezajímalo, co dělají Cullenovi. Přesto jsem ale zaslechla Emmettovu výtku.

„Cítím se trochu dotčeně, že si vzpomene na nějakou herečku a na nás ne." 

**********

„Hej! Emmette, nemáš tam nějakej další film se žraloky?“ zeptala jsem se, když ten první skončil.

„Náhodou jo. Je to tak trochu domácí video, ale mohlo by se ti to líbit,“ uvažoval nahlas.

„Tak to tam pusť, prosím,“ požádala jsem ho.

„Ty nepůjdeš spát?“ divila se Alice.

„Ne. Ještě se mi nechce a tohle je zábava,“ namítla jsem.

„Tomuhle říkáš zábava?“ zeptala se a opět nakrčila ten svůj dokonalý nosík.

„Myslím, že jo,“ zhodnotila jsem film zpětně.

„Líbí se ti, když žralok žere člověka, nebo když člověk nad tím žralokem vyhraje?“ 

„Myslím, že chci šťastný konec, ale víc se mi líbí ty scény, kde žraloci útočí na lidi. Spousta křiku a krve…“

„Nemáš krev ráda. Dělá se ti z ní zle,“ upozornil mě Edward a vypadal, že se mu vůbec nelíbí, že mi to musí připomínat.

„No, ale tohle je filmová krev, tak asi proto je můj žaludek v klidu. Zato vy jste nějak zbledli…“ prohlásila jsem a pořádně si je prohlédla. Všichni uhýbali pohledem. „Tedy víc, než normálně. Pokud to jde,“ dodala jsem spíš pro sebe.

„Připravená na další?“ zeptal se Emmett.

„No, jasně.“ 

*********

Blížil se závěr druhého filmu a hlavní hrdina právě vylezl ze žraločího břicha.

„Ble. Tak to už je na mě trochu moc,“ připustila jsem.

„Chvílemi to vůbec nedává smysl,“ postěžovala si Alice.

„To tenhle typ filmů obvykle nedává,“ objasnil jí Emmett.

„Mně se líbil, tak nech bejt. Mimochodem, máš tam ještě něco?“ vyzvídala jsem.

„Ty mě urážíš. Samozřejmě, že ano,“ ohradil se. „Co bys ráda? Další žraloky? Nebo třeba upíry?“

„Eh? To radši ne,“ zavrhla jsem s odporem jeho návrh.

„Proč?“ zeptal se zaujatě.

„No, protože jsou…“ Už jsem to ale nestihla doříct.

„Emmette,“ okřikl ho Edward a zabodl do něj pohled tak vražedný, že jsem se ho lekla.

Vyskočila jsem na nohy a začala před ním couvat.

„Co? Jen mě zajímal její názor. Tak neruš,“ odbyl ho a znovu se obrátil na mě.

Zmateně si mě prohlížel a stejně tak Edward. Najednou zase vypadal starostlivě, jako by se mi ten jeho výraz jenom zdál, ale nezdál.

„Ehm. Víte co? Já asi radši pojedu domů,“ vykoktala jsem nervózním hlasem.

„Vždyť jsi nám slíbila, že zůstaneš přes noc,“ zaškaredila se Alice.

To teda neslíbila!

„Promiň. Rozmyslela jsem si to,“ řekla jsem místo toho a hlas se mi chvěl.

„A důvod?“ nechápal Emmett.

„Došly ti filmy,“ odbyla jsem ho a začala si uklízet těch pár drobností, které jsem měla rozházené po místnosti.

„Odvezu tě,“ rezignoval Edward.

Netrvalo mi ani minutu, než jsem si všechno připravila a vylítla ze dveří. 

**********

„Bello, udělali jsme něco špatně?“ zeptal se Edward později v autě.

„Ne,“ odpověděla jsem až moc rychle a sledovala míhající se temnotu za okny.

„Tak, co ten náhlý odjezd?“ naléhal.

„Rozbolela mě hlava,“ vyhrkla jsem první výmluvu, která mě napadla.

„Carlisle je lékař,“ namítl.

„Ale nebyl doma…“ Uf. Alespoň, že na tohle mám dobrou odpověď. „Zato já už jo.“

Mám-li dát na instinkt, což je v tuhle chvíli to jediné, co mám. Říká mi, že odsud musím okamžitě zmizet. Odejít od tohoto děsivě krásného kluka, který nedělá nic jiného, než že mě miluje. Vím to. Cítím to z něj, ale taky si moc dobře uvědomuji, že chce zpátky svojí Bellu. Tu Bellu, kterou já vlastně ani neznám.

„Dobrou, Edwarde.“

„Dobrou, Bello,“ řekl a smutně mě sledoval, když jsem vystupovala.

Musela jsem být opatrná a hlavně jsem se musela doslova nutit, abych od něj nezačala utíkat. Čekal, dokud jsem se nedostala ke dveřím, kde na mě už čekal táta. Asi zaslechl zvuk Edwardova auta.

„Myslel jsem, že zůstaneš u Cullenových,“ divil se.

„Rozmyslela jsem si to,“ zamumlala jsem a objala ho. Z jeho strany bylo obětí tak chladné, že jsem to nedokázala ignorovat.

„Ty, tati. Máme se rádi?“ zeptala jsem se tiše.

„Co je to za otázku? Jsi má dcera. Jasně, že tě zbožňuji.“ Zněl rozhořčeně, že mě něco takového vůbec napadlo.

„Jen mě to tak napadlo. Víš co? Nevšímej si mě. To bude asi nejlepší. Jen jsem to prostě potřebovala slyšet,“ vzlykla jsem, protože se mi v půlce proslovu zlomil hlas.

Vyběhla jsem do schodů a zavřela se v pokoji s brekem. Jak jinak…

**********

Probudila jsem se uprostřed noci s hlasitým výkřikem. Tričko, které jsem si vzala na spaní, bylo smáčené potem. Vlasy jsem měla rozcuchané a hlava mi třeštila, jako kdybych se do ní právě uhodila. Ale neuhodila. Bylo to to staré zranění z té nehody.

„Bello! Bello, jsi v pořádku?“ zeptal se vyděšeně Charlie.

Stál mezi dveřmi a blížil se ke mně s pálkou v ruce.

„Jo. Asi jo. Jen…“ Pevně jsem sevřela víčka k sobě. „Měla jsem noční můru.“

„Oh. Bells, vylekala jsi mě,“ řekl.

„No, ty mě taky. Na co máš tu baseballovou pálku?“

„No, pro případ, že…“

„Eh. To je dobrý, tati. Už jsem v pohodě. Běž si klidně lehnout.“

„No, ale…“

„V pohodě. Jsem v pohodě,“ přesvědčovala jsem ho, ale nebyla jsem v pohodě ani trochu.

Nebyla to totiž noční můra. Byla to vzpomínka. Moje úplně první vzpomínka. Asi bych měla být ráda, že se mi něco vybavilo, ale bohužel to byla zrovna ta část s točícím se autem a zoufalou prosbou, abych dávala pozor.

Dalo mi to práci, než se mi znovu podařilo zklidnit tep a usnout…


 Moc děkuji za komentáře. Všichni jste naprosto úžasní a čím delší, tím jsou samozřejmě lepší... :-D

chloe xoxo

 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí ztráty paměti 11. kapitola:

 1
5. :D
14.05.2014 [17:14]

hmm, jestli už se jí vrátila první vzpomínka, tak je načase aby se Aby probudila Emoticon Emoticon Emoticon

prosím dej sem další kapitolu brzo-je to hrozně napínavé Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. Kala
14.05.2014 [11:43]

Kala Emoticon Je to Bela, není to Bela Emoticon Jsem zvědavá... Emoticon

13.05.2014 [21:53]

9moncici9Nie, nie a nie. nemôže to byť predsa skutočne Bella. Prosím ťa, nech to nie je ona. Stále chcem dúfať, že tá spomienka je pomätená a ona je v skutočnosti Abby. Všetko by tomu nasvedčovalo. Mám pocit, že sa s nami hráš, že nás schválne metieš, aby sme mali nad čím uvažovať. Ak je to skutočne tak, vychádza ti to.

Prosím ťa o dve veci. Nech je Bella s Edwardom prosím a nech je ďalšia kapitola čo najskôr. :) Prosííím, pekne pozerám Emoticon

2. lilith
13.05.2014 [21:20]

Vzpomínka, aby dávala pozor? Páni, to Belle říkala Abby, Bella řídila, tak ona to fakt bude Bella. To snad není možný, jak to že je tak jiná. Chudák Edward. Nutně potřebuji další kapitolu Emoticon

1.
Smazat | Upravit | 13.05.2014 [20:49]

Jsem první! Jupííí Emoticon Takže tě tu můžu otravovat jak dlouho chci Emoticon Né, kecám, mám rozehranou hru Emoticon Takže, nebudu tě tu zatěžovat mými kecy (které ti určitě "nevadí" Emoticon) a řeknu poslední inteligentní věc Emoticon

DALŠÍ KAPITOLUUUU!!!! Emoticon
(Je to inteligentní jak ho*no rozpláclé na kapotě auta Emoticon)

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!