Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí ztráty paměti 10. kapitola

07.05.2014 (20:00) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2281×

10. kapitola

Musím říct, že se mi ulevilo. Neodhalili mě a ocitla jsem se mimo dosah jejích drápů. Bolestivě jsem si promnula místo, za které mě ještě před chvílí držela, a všimla si kapičky krve, která se mi díky tomu tření přehoupla přes okraj drobné ranky od nehtu.

„A sakra,“ zaklela jsem.

**********

„No, myslím, že si půjdu lehnout. Na jeden den bylo toho vzrušení až dost,“ řekla jsem při pohledu na svou vlastní krev.

„Dobře, Bello. Jen jdi,“ řekla Esme přiškrceným hlasem.

Co je to s ní? Udiveně jsem k ní vzhlédla, ale nebyla tam. Nikdo tam nebyl. Všichni se dočista vypařili.

„Hej? No, je tohle možný?“

Nechápala jsem ten jejich rychlý a zběsilý útěk, ale co naplat? Vydupala jsem schody do prvního patra, kde jsem konečně vyhledala koupelnu.

Má předchozí potřeba mě už přešla. Z nějakého důvodu bylo mé tělo plné adrenalinu. Jako kdybych právě skočila z mostu nebo se mazlila s divokou kočkou.

„To jsou mi věci,“ zavrtěla jsem nad sebou hlavou. Asi už vážně potřebuji trochu vzrušení…

Nad umyvadlem, které bylo téměř stejně sterilně čisté jako zbytek domu, jsem si vyhrnula rukáv, abych si mohla prohlédnout trhlinku v kůži. Byl to jen drobný škrábanec, který už ani nekrvácel. Opláchla jsem si paži mýdlovou vodou, abych se zbavila zbylých stop krve a zabránila případné infekci. Látku to naštěstí nepoznamenalo. Tak jsem se mohla znovu obléct.

Vyšla jsem ze dveří. V celém domě bylo ticho jako v hrobě. Přece mě tu jen tak nenechali. Nebo jo? Fakt paráda. Kam mohli zmizet?

Chvíli jsem přemýšlela, že je půjdu hledat, ale nakonec jsem si to rozmyslela a šla do ložnice, kterou mi pro dnešní noc přidělili. Ukázalo se totiž, že mají i pokoj pro hosty a Alice si ze mě tehdy prostě jen utahovala. Poznala jsem ji podle svých věcí uložených na posteli. Dala jsem je sem při prohlídce domu. Pokoj měl vlastní koupelnu, takže nebyl problém vyčistit si zuby a pořádně se osprchovat. Teprve poté jsem vklouzla do svého úboru na spaní a zachumlala se do peřin.

*********

Ležela jsem v obrovské posteli a chvíli skrz prosklenou stěnu pozorovala okolí, ale venku byla tma jak v pytli. Neměla jsem šanci zahlédnout nic než tmavé jehličnaté vrcholky okolních stromů. Přesto se mi zdálo, že vidím i něco jiného. Drobné bílé chmýříčko snášející se k zemi. Kdybych už nebyla na půl cesty do říše snů, nejspíš bych se vrhla k prosklené stěně a namáčkla se na ni nosem. Ale takhle už jsem to bohužel nezvládla…

Zdálo se mi o malé holčičce s tmavými vlásky. Ve žlutých šatičkách, která seděla v písku se snědým chlapečkem, který měl na hlavě čupřinu černých vlasů. Stavěli společně hrad z písku a oblázků. Vypadali tak klidně a spokojeně…

Pak tam ale přiběhla ještě jedna dívenka. Byla téměř stejná jako ta holčička ve žlutých šatičkách. Tahle je ale měla zářivě zelené a neměla žádnou stuhu ve vlasech. Naopak. Vlasy jí kolem naštvaného obličeje divoce vlály. Bylo vidět, že nemá radost, že druhé dvě děti vidí. Právě naopak…

Napochodovala si to přímo k nim a začala kopat do písčitého hradu. Pak se jakoby obrátila přímo ke mně. Pohlédla mi přímo do očí a její vyraz se změnil. Už nebyl naštvaný. Byl skoro… prosebný?

„Pusť mě ven. Už nechci být sama. Sama v prázdnotě,“ řekla.

Chtěla jsem se jí zeptat, o čem to mluví a jak to, že mě vidí. Popřípadě jak jí mohu pomoci, ale nestihla jsem to.

Zahlédla jsem, jak na mě dívenka ve žlutých šatech ruku v ruce s malým chlapcem mává, zatímco spolu odcházejí do západu slunce. Ta dívka v zeleném klečela opodál v troskách hradu a usedavě plakala…

„Bello? Bello, vstávej,“ ozval se sametový hlas u mého ucha. Někdo se mnou jemně cloumal.

„Co? Co se děje, Edwarde?“ vyhrkla jsem, když jsem si konečně uvědomila, kdo že to na mě vůbec mluví. „Kam? Kam jste všichni zmizeli?“

„No, my jsme si šli taky lehnout,“ zamumlal a uhnul pohledem.

To myslí vážně? Stála jsem kousek od schodů. Věděla bych, kdyby jimi prošli, protože by museli projít okolo mě.

Ne, ne. Takhle to nebylo. Museli jít ven. Jen jsem pořád nevěděla, kam přesně a hlavně proč. Copak jsem něco provedla? To odposlouchávání jsem přece zahrála do autu…

„Aha. Jasně,“ řekla jsem tónem, který jasně naznačoval, že mu nevěřím ani slovo. Lehce sebou trhnul, ale nekomentoval to.

„Víš, cos dneska říkala Alice o tom sněhu?“

„Jo. Zase takovej sklerotik nejsem,“ zavrčela jsem podrážděně.

„Tak se podívej z okna. Venku už jsou pořádné závěje.“

„Kolik je?“ zeptala jsem se, zatímco jsem se hrabala z postele, abych se na tu nádheru mohla podívat.

„Asi půl šesté ráno,“ odpověděl pohotově, ale to už jsem byla u okna a jeho další otázku jsem nevnímala. „Co tvoje ruka?“

Venku to vypadalo jako v nějaké pohádce. Zasněžené stromy, bílá země a jasná obloha.

„Nádhera,“ vydechla jsem a pozorovala další bílé chmýří snášející se k zemi.

Rozběhla jsem se přes celou místnost zpět k posteli a vrhla se na ni. Vypadalo to jako parodie na šipku v bazénu, ale nedbala jsem na to. Mé tělo po břiše klouzalo až na její okraj. Tam jsem spustila hlavu a vylovila zpod postele tašku s věcmi. Měla jsem v ní náhradní ponožky. Což byl momentálně můj cíl. Natáhla jsem si je chystala se vyběhnout ze dveří. Avšak na prahu jsem zaváhala. Vzpomněla jsem si na Edwarda. Stál tam a pozoroval moje dětinské nadšení se zvláštním výrazem plným něhy.

Takže, vím celkem jistě tři věci. Zaprvé, dnes večer mě se svou rodinou nehorázně pomlouvali. Za druhé, neustále přede mnou něco tají. Něco hrozně důležitého a podstatného. Něco, o čem jsem dříve zřejmě věděla, ale zapomněla jsem to. A za třetí, že mi ještě před chvílí znovu lhal, když mi vysvětloval jejich náhlé zmizení, ale co na tom?

Přiběhla jsem k němu a chytila ho za ruku. Zapřela jsem se nohama o podlahu a pokusila se ho odtáhnout ke dveřím, ale nic. Ani se nepohnul. Co je zač? Muž z oceli?

„O, co se tu snažíš?“ zeptal se pobaveně, zatímco jsem si před ním kecla na zadek. Při tom pádu jsem upustila jeho ruku. Bolelo to. Asi jsem se neměla tolik zaklánět, když jsem viděla, že má snaha pohnout s ním je stejně marná.

„O nic,“ odsekla jsem ublíženě. „Pouze jsem chtěla, abys se mnou šel ven.“

„Ale tak to snad stačilo říct, ne?“

„Ale to by už nebyla žádná zábava,“ zaúpěla jsem. Neodolala jsem, trucovitě jsem si založila ruce na prsou a vyplázla na něj jazyk.

Připadala jsem si jako malá holka. Možná pozůstatek z toho snu, ale byla zábava sledovat, jak se ten chudák tváří. Myslím, že jsem ho nikdy neviděla víc překvapeného a v podstatě absolutně vyšokovaného jako právě teď. Zřejmě by ode mě něco takového neočekával. Aspoň uvidí, že nejsem žádnej suchar. Na rozdíl od něj.

„Tak ty chceš zábavu?“ divil se, ale na tom jeho údivu mi něco nesedělo.

„Jo,“ potvrdila jsem okamžitě.

„No, tak to máš teď asi jen dvě možnosti.“

„Jaký?“ zbystřila jsem.

„No, můžeš vzbudit Emmetta, protože ten je u nás v rodině přes vtípky. Nebo si vystačíš se mnou.“

„Hm. Těžká volba,“ uvažovala jsem nahlas a schválně stáhla obličej do přemýšlivé grimasy. Přitom jsem si poklepávala ukazováčkem na bradě.

Emmettovy fórky jsou na můj vkus moc děsivé. Používá tolik dvojsmyslů, že by se v tom nevyznal ani Nostradamus. Zato Edwarda jsem ještě nepoznala tak, jak bych asi měla, než vynesu nějaké soudy. Dát mu šanci. To byl přece smysl celého tohohle víkendu, ne?

„Tak vzhůru do toho, kovboji,“ vyzvala jsem ho.

Vypadal, že je sice lehce překvapen, že jsem si zvolila právě něj, ale taky se zdálo, že je za to rád.

„Dobrá volba,“ řekl tiše a než jsem se nadála, zvedl mě ze země. Přehodil si mě přes rameno a rozběhl se dolů ze schodů.

Jakto, že mě unese? dumala jsem vteřinu předtím, než jsme se ocitli venku a on mě upustil do jedné z největších závějí.

„Ááá,“ vykřikla jsem, protože to bylo strašně studený.

Venku byla zima, ale uprostřed závěje, jejíž okraje se tyčily dobrých třicet centimetrů nade mnou, snad třikrát taková. Neměla jsem ani boty. Ani bundu, když mě sem tak surově odhodil.

Posadila jsem se a zírala na něj jako na zjevení. On se mi smál. Ne. On se doslova a do písmene tlemil a řechtal. Musela jsem vypadat vážně překvapeně, což bylo spíš tím, že ho vidím se pořádně smát, než tím, že bych byla šokovaná z toho, že mě hodil do sněhu v pyžamu. I když ani to bych od něj nikdy nečekala.

Vymrštila jsem se na nohy, rozhodnutá do něj v předklonu naběhnout a pomocí zákonů fyziky ho také srazit do sněhu. On však přede mnou naprosto pohotově uskočil. Ale vypadal, že se trochu lekl.

„To se ti nepovede,“ oznámil mi.

„Chceš se vsadit?“

„Jasně,“ chytil se toho.

„Eh. No. Dobře.“ Absolutně mě tím vyvedl z míry. „Tak o co? Co dostanu, když tě vyválím ve sněhu?“

„Cokoliv budeš chtít,“ sliboval a tvářil se, jako by mi snesl i modré z nebe.

„Fajn a co budeš chtít ty?“

„Abys nejela k Newtonovi na tu párty,“ řekl okamžitě.

„Ale vždyť tady ani nebudete. A už jsem to slíbila. Vyber si něco jiného,“ žádala jsem ho.

„Ne. Trvám na tom. Když vyhraju, nepojedeš s Mikem Newtonem a ostatními na tu chatu v horách.“

„Dobře, ale když vyhraju já, povíš mi, co měly znamenat všechny ty dnešní podivnosti. Tím myslím chování Rosalie, vaše náhlé zmizení a další věci. Řekneš mi úplně všechno. Čistou pravdu.“

Chvíli váhal, ale nakonec si zřejmě věřil víc,než já a souhlasil. Podali jsme si ruce na stvrzení sázky a já se do něj pustila...

Nadbíhala jsem mu a uhýbala. Strkala jsem do něj a pokoušela se ho dokonce i poškrábat, ale všechno bez úspěchu. On vždycky zůstal stát. Když už se zakymácel a vypadalo to, že spadne, vždycky nakonec chytil balanc a do sněhu jsem letěla já.

Tak jo. Síla? Ta mi tady nepomůže. Rychlost? Leda ve snu. Edward se pohybuje, jako by měl minimálně černej pásek, a to se jen kočkujeme. V akci musel být hotový Jackie Chan. No dobře, to už je trochu přehnané, ale hlavní je, že fyzicky na něj prostě nemám. Už začínám být pěkně zadýchaná a k tomu všemu jsem celá mokrá od sněhu a částečně i potu. Možná bych mohla použít svoje extra ženské zbraně. No, za moc nestojí. Škoda, že jsem si nevzala žádnou pushupku. Nevím, jestli by ji ocenil. Nikdy mě v ničem takovém zřejmě neviděl. Ani já sebe ne, ale v televizi jsem viděla, jak údajně fungují.

„Tak co? Už máš náhradní plán na víkend?“ provokoval.

„Jasně. Tak jako tak pojedu do hor.“

„S námi ale nemůžeš, Bells,“ zhrozil se.

„Kdo říká, že s vámi?“

„A tak s kým teda?“ nechápal.

„No s Mikem Newtonem přece.“ Uchechtl se.

„To mě ale musíš nejdřív porazit. Nebo už jsi zapomněla na naši sázku?“

„Nezapomněla, ale taky jsem ještě neohlásila kapitulaci.“

„No tak, Bello. Copak tobě už není zima? Měl jsem ti alespoň obléct bundu. Nebo pod tebe dát deku. Takhle akorát nastydneš…“ zoufal si.

„Edwarde, přestaň! Už to děláš zase. Je hezký, že se staráš, ale uber trochu, ano? Trocha zimy mi přece neublíží. Na všechno už jsou dneska léky a omluvenka ze školy zní taky dobře. Nemyslíš?“

Přiblížila jsem se k němu a povzbudivě mu přejela dlaní po paži.

„Já chápu, že potom, co se mi stalo, jsi starostlivější než obvykle, ale nesmíš zapomínat, že to nejsou jediné důvody, proč jsem tě milovala. Chci, abys mi ukázal toho starého Edwarda. Celého a nejenom tu část, která se bojí o svoji přítelkyni, ano?“ Vzala jsem jeho tvář do dlaní a přitáhla si jeho obličej ke svým rtům.

Bylo to překvapivě snadné. Jeho rty se přitiskly na ty mé a než jsem si pořádně stihla uvědomit, že je to vlastně můj první polibek a já ani pořádně nevím, co bych měla dělat, už jsme se oba líbali.

Bylo to tak příjemné, že jsem málem zapomněla na svůj původní plán. Obtočila jsem mu ruku okolo pasu a druhou mu lehce zatlačila do hrudi. Najednou nebyl z oceli. Pod mými rty zvláštně roztál a nechal se povalit do sněhu.

Nejspíš měl v hlavě úplně vymeteno, protože se nezdálo, že by si toho vůbec všiml. Naše rty byly stále spojené a jazyky propletené. Ani jeden z nás to nechtěl přerušit.

Zabloudila jsem mu prsty pod lem trička a on lehce zasténal. Poté mě objal okolo pasu a plynule přetočil pod sebe. Ačkoliv na mě nespočíval plnou vahou svého těla, bylo naprosto jasné, že se snaží ovládat se.

Dokonce i jeho vůně mě lákala. Chtěla jsem pořád víc, a proto byly mé doteky čím dál odvážnější. Proč jsem si toho nevšimla dřív? Asi jsem se až příliš zaměřovala na jeho tělesnou teplotu, a tak jsem si nevšimla, že je jeho pokožka nejen úplně bledá, ale je také naprosto dokonale hladká. Skoro jako by neobsahovala žádný pigment. A co víc, dotýkat se ho mi připomínalo dotek na porcelánu. Jsou takoví všichni? Je vůbec něco, co na téhle rodině není zvláštní?

Zničehonic se ode mě odtáhl. Byl to pro mě trochu šok, ale kdyby to neudělal, nevím jistě, jak bychom dneska skončili…

„Pane jo,“ zhodnotila jsem to a trochu zadýchaně si prsty přejížděla po stále brnících rtech.

Edward se potěšeně zakřenil.

„Fajn a teď chci, abys mi všechno řekl,“ požádala jsem ho a posadila se.

Zatvářil se zmateně. Jako by si teprve teď uvědomil, že vlastně prohrál.

Jo, lidi... Je to drama!!! :-D

Moc děkuji za komentáře. xoxo 

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí ztráty paměti 10. kapitola: