Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí ztráty paměti 12. kapitola

15.05.2014 (21:30) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2191×

12. kapitola

„Bello, děje se něco? Jsi hrozně potichu,“ zeptala se Alice a zvědavě se ke mně naklonila.

„Já… Špatně jsem spala. A-asi si začínám vybavovat tu nehodu,“ přiznala jsem tiše a napůl doufala, že to neslyší.

„To je skvělé,“ vypískla nadšením.

„No, jak pro koho,“ odsekla jsem.

„Jen jsem chtěla říct, že je to pokrok,“ ospravedlňovala se. Edward byl celou dobu až nepřirozeně potichu a já se bála na kohokoliv z nich pohlédnout.

„Jo, to jo.“

„Nejsi ráda, že si vzpomínáš?“ zeptal se Edward napjatě.

„Ne, to jsem. Jen, bylo to hrozně divný a jako by celý převrácený…“ Zavrtěla jsem hlavou a snažila se na to přestat myslet.

„Nechtěla bys radši odvézt domů?“

„Jsem jen unavená, Alice,“ odsekla jsem podrážděně. Pak jsem vystoupila z auta a vydala se na první hodinu. Nenásledovali mě a to bylo dobře. Momentálně jsem totiž potřebovala cítit něčí přítomnost.

******

Celý den proběhl poměrně klidně. Spolužáci si už zdá se opravdu zvykli, že mezi nimi chodí exotka bez paměti, a tak už o mou osobu ztratili zájem. Vyhovovalo mi to tak.

Při obědě jsem naslouchala nadšenému plánování víkendu, ale jinak jsem se nijak zvlášť nezapojovala. Nebyl důvod. Všechno, co řešili, byly detaily, které se stejnak ještě desetkrát změní, než nastane den D.

Poslední hodinu jsem měla biologii s Edwardem. Zřejmě si všimnul, že jsem stále ještě trochu mimo po probdělé noci, a proto mě nechal, když jsem si položila hlavu na lavici a nevěnovala moc pozornosti ani jemu, ani panu Bannerovi, který zřejmě neměl žádné námitky, že mu jedna z jeho studentek v první lavici pomalu ale jistě usíná během vykladu...

Zase jsem se nacházela v autě. Skřípění brzd a hlasitý dívčí výkřik…

„Bello, pozor!!!“

„Bello, Bello?“ Někdo se mnou cloumal.

„Co je?“ zeptala jsem se zmateně a pomalu přicházela k sobě.

Uvědomila jsem si, že ležím na zemi a kolem mě je hlouček studentů, včetně Edwarda a našeho učitele.

„Co se stalo?“ nechápala jsem. „Jak jsem se…“

„Spadla jste a hrozně křičela, slečno Swanová,“ objasnil mi pan Banner a bylo vidět, že jsem ho pěkně polekala, ale sebe víc. Na to může vzít jed.

„Začíná se jí vybavovat ta nehoda. Nejspíš by bylo dobré, kdybych ji odvezl domů,“ navrhl Edward.

Chtěla jsem začít protestovat, ale pan Banner prohlásil, že hodina už stejně téměř končí a ať jdou domů všichni. Celá třída propukla v hlasitý jásot a já byla za hrdinku, že jsem jim zkrátila vyučování. Třebas, že jen o pár minut.

Edward mi kvapně posbíral všechny věci a moje protesty, že přece nejsem nemohoucí, vůbec nebral na zřetel. I když se v jeho tváři zračila převážně starost, nedokázal zakrýt radost z toho, že se mi paměť vrací.

Podle mě to ale nebude tak horký. Zatím jsem si vzpomněla jenom na pár maličkostí. Jako je třeba Pheobe Tonkin, což se Edwarda dotklo víc, než na sobě dával znát. Nedivím se mu. Taky by mě naštvalo, že by si pamatoval Claudii Shiffer a mě ne. Teda asi… I přes události minulého víkendu. Čímž mám na mysli hlavně onen polibek. Mi stále nepřišlo, že by se mé city k němu nějak rapidně změnily. Snad časem, ale teď ještě ne.

U východu z učebny mi navlékl bundu, objal mě okolo ramen a pomalu odváděl k autu. Tam mě něžně usadil na sedadlo.

Začínala jsem mít pocit, jako že jsem z cukru a že se co nevidět rozpustím. Nesnášela jsem ten pocit. Chtělo se mi na něj křičet, aby mu to už konečně docvaklo, ale netroufla jsem si.

A někde hluboko uvnitř jsem byla ráda, že je šťastný... 

*********

Když zastavil před domem, rychle jsem si odepnula pásy a vystoupila dříve, nežli mi mohl otevřít dveře. Byla jsem na sebe hrdá, že jsem to zvládla tak rychle, ale stejně nakonec trval na tom, že mě doprovodí až ke dveřím, což se ukázalo jako celkem dobrý nápad vzhledem k zledovatělému chodníku.

„Myslíš, že kdybych se znovu praštila do hlavy, všechno by se mi vybavilo?“ zeptala jsem se. Jeho vyplašený výraz stál fakt za to. „To byl jen vtip, Edwarde.“

„Nežertuj o tom, že se ti něco stane,“ utřel mě.

Zaraženě jsem stáhla obočí k sobě a trochu před ním couvla.

„Navíc mám takový dojem, že takhle to nefunguje,“ dodal už jemněji a dokonce se i zasmál.

No, sláva! Protočila jsem oči a začala odemykat. Edward mě v tichosti následoval. Odložili jsme si svršky a vydali se do kuchyně.

„Nedáš si čaj, nebo něco?“ zeptala jsem se a hledala známky přítomnosti dalšího obyvatele této domácnosti. Mé tušení se ale potvrdilo. Táta nebyl doma a na ledničce visel vzkaz, že se vrátí až pozdě večer.

„Co je?“ zeptal se, když viděl, jak se mračím na žlutý kousek papírku.

„Ale nic. Jen, táta jel k Blackovým. Trochu mě štve, že mě nevzal sebou. Ráda bych zase viděla Jacoba.“ Zmačkala jsem papírek v dlani a odhodila ho do odpadkového koše.

Edward se lehce zaškaredil, ale byl to jen okamžik, takže jsem si nemohla být jistá, zda jsem to skutečně viděla, nebo se mi to jen zdálo. Tak či tak. Rozhodla jsem se to ignorovat.

„Dáš si teda něco?“

„Ne, díky. Asi bych už měl…“

„Proč? Chci říct. Zůstaň. Nechci tu být sama.“ Můj hlas zněl docela ukňouraně, ale on vypadal, že ho potěšilo, že stojím o jeho přítomnost. No a mně se mu zase nechtělo vysvětlovat, že prostě jen nechci být sama…

Uvelebila jsem se na sedačce a poslušně zapila léky, které mi podal. Potom se usadil vedle mě. Položila jsem si mu hlavu do klína, ale bylo to divné. Nepřirozené a nepohodlné. Po chvíli jsem se musela nahnout pro jeden z polštářků na křesle, abych v té pozici vůbec mohla setrvat. Taky z něj pořád sálal ten prazvláštní chlad. Položila jsem mu do klína polštář, obmotala se přehozem a vrátila se do své předchozí polohy. Celou dobu mě přitom zamyšleně pozoroval.

„Vadí ti, že si na tobě ustelu?“ zeptala jsem se zmateně.

„Ne, vůbec,“ řekl trochu zhrublým hlasem.

„Dobře,“ řekla jsem spíš pro sebe než pro něj a pohodlněji se uvelebila.

„Klidně se prospi, jestli chceš,“ nabídl mi.

„Hm. Možná za chvíli. Pokaždé, když zavru oči, bojím se, že uvidím... Že uslyším Abygail křičet. Chtěla, abych dávala pozor, ale já…“ Hlas se mi zlomil. „Už bylo moc pozdě. Narazilo to do nás a pak se všechno točilo…“

„Nemusíš o tom mluvit, jestli nechceš,“ řekl a něžně mě pohladil po tváři. Najednou jsem si uvědomila, že jsou vlhké. Rozplakala jsem se, aniž bych si toho všimla.

„Znal jsi ji?“ zeptala jsem se.

„Koho?“ nechápal.

„Abygail.“

„Ach tak. Ne,“ řekl.

„Proč?“

„Nikdy jsi o ní nemluvila. Všichni tady ví, že má pan Swan dvě dcery, ale nikdy jsme o ní spolu nemluvili,“ objasnil mi.

„Asi jsme spolu moc nevycházely…“

„To vážně nevím,“ řekl a pokračoval v hlazení mé tváře.

„Je to moje vina, že je na tom tak, jak na tom je.“

„To není pravda,“ odporoval mi okamžitě.

„Jasně. Byla to nehoda a nehody se stávají, ale-“ Hlas se mi už zase zlomil.

„Ššš,“ zašeptal a přinutil mě podívat se mu do očí. „Bello, nebyla to ničí vina. Bude v pořádku. Vy obě budete v pořádku,“ uklidňoval mě. A musím přiznat, že se mu to celkem dařilo. Jeho klidný hlas ke mně tiše promlouval a jeho něžná pohlazení mě uklidňovala natolik, že jsem po chvíli pláče skutečně usnula.

Tentokrát se mi už nezdály žádné děsivé sny týkající se nehody. Možná za to mohly léky. A možná jenom on. Nechtěla jsem to zkoumat. Ani jsem nedokázala dokončit myšlenku a usnula jsem. Spala jsem velmi dlouho a velmi tvrdě. Jen jednou jsem se málem probrala. A to, když mě Edward přenášel do pokoje.

Pozorovala jsem ho přivřenými víčky, když mě ukládal a přikrýval. Pak se usadil do houpacího křesla v rohu místnosti a zamyšleně mě sledoval. Díval se na mě, jako by řešil nějaký složitý rébus, který mu nedával smysl. Stejně jsem se dívala i já na něj. Až na to, že on byl jako kousek puzzle, který nezapadal do mé skládačky, ať jsem se snažila sebevíc. Ať jsem se na to dívala z jakéhokoliv možného úhlu, pořád s ním bylo něco špatně. Pořád mi do celkového obrázku nijak nezapadal…

***********

Děkuji za komentáře. Snad se kapitolka líbila... :-D 

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí ztráty paměti 12. kapitola: