Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí v krvi - 42. kapitola

25.01.2014 (10:00) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 2807×

Nezvracela jsem, ačkoliv, když jsem tvrdě dopadla na kolena před záchodovou mísu, mi do krku stoupala žluč a bylo mi špatně jako snad ještě nikdy v životě.

Bylo zřejmě naivní domnívat se, že mě nikdo nesleduje – Elijah se jako duch zjevil vedle mě, odhrnul mi z obličeje vlasy a držel je, zatímco jsem sípala, chroptěla a lapala po vzduchu, který ale jakoby na moje plíce neměl žádný vliv.

Nechtěla jsem, aby mě za všech lidí na této planetě zrovna on viděl v takovém stavu. Ale upřímně – jak hluboko jsem mohla ještě klesnout?

Během minuty či dvou bylo to nejhorší pryč a já se sebrala na to, abych se neobratně posadila na zadek a plně si uvědomila, že veškerá nevolnost, kterou cítím, pochází z mé hlavy. Když jsem si toto zvládla zdůvodnit, nepatrně to pomohlo.

„Jsem v pořádku,“ hlesla jsem, „jdi zpátky za Carlislem.“

Viděla jsem, jak se mu nad tou bohapustou lží pohnulo v obličeji několik mimických svalů a jeho výraz ztvrdl, ačkoliv mu z očí doslova čišela starost. Odpověď zůstala nevyřčená, ale naprosto jasná.

Uplynulo několik chvil naprostého ticha, během kterého jsme zůstali nehybně vedle sebe, než jsem zase přišla na to, jak zprovoznit hlasivky.

„Jdi,“ zopakovala jsem mdle, „musím myslet. Je toho strašně moc, musím... myslet.“

Věnoval mi dlouhý, pátravý pohled, ale poté přikývl. Lehce se ke mně naklonil a rty mi na vteřinu přitiskl k čelu v tichém příslibu, že vše bude dobré. Až do té doby jsem si neuvědomila, že mám kůži úplně rozpálenou jako v horečce.

Sotva se za ním zaklaply dveře, ztratila jsem poslední zbytky důstojnosti a téměř se zhroutila na podlahu. Byla hloupost posílat jej pryč – když jsem nedokázala dát dohromady kloudnou myšlenku v okamžiku, kdy byl se mnou, sotva jsem měla šanci teď, když už panice nic nebránilo, aby mě naprosto přemohla a zotročila si můj vyždímaný mozek.

Připadala jsem si jako přeživší letecké katastrofy, který se pracně vyhrabal z hořících trosek doprostřed pouště a tam naznak klesl do horkého písku. Vyčerpaný, zničený, zoufalý. Kachličky pod mými zády měly sice k nekonečným dunám Sahary velmi daleko, ale byla jsem ve stavu, kdy jsem to nevnímala, a tělo mi hořelo intenzitou, která by zapálila vodu.

Celé to přirovnání bylo velmi daleko od reality, aby se dalo nazývat metaforou. Jediné, čemu by se dalo říkat bezútěšná, prázdná pustina, byla moje bolavá hlava.

Kdo by nechtěl žít navěky? Já teda ano. A vsadila bych se, že drtivá většina populace by se ke mně přidala.

Mladá, krásná… zamrzlá v čase aby se ani jedno nikdy nezměnilo. Mohla bych sledovat, jak kolem míjejí jako vlaky desetiletí, staletí, možná dokonce tisícovky let, a přesto bych jako nezúčastněný divák stála mimo ten proud času, nenechala se strhnout.

Lidé kolem mě by ničili staré budovy a stavěli nové, lepší a vyšší, dokud by i tyto o několik generací později nebyly poznamenány zubem času natolik, že by někdo přikázal zbourat je a postavit modernější náhradu.

Sledovala bych vzestupy i pády lidí, kterým by se podařilo dostat do veřejného povědomí. Sledovala bych, jak se objevili mezi slavnými, jak se o nich začalo mluvit, jak jejich kariéra stoupá k vrcholu… a také bych byla svědkem jejich smrti a životu jejich dětí. Možná bych některé z nich znala… truchlila bych pak? Může člověk být smutný pro něco, co nezná, co sám nikdy nepocítí? Může to pochopit? 

Na těch představách bylo něco opojného, fascinujícího, i když to byly halucinogenní bludy míjející se mojí myslí s přimyšleným nádechem velkoleposti a epičnosti.

Ale jaká by byla cena? Pět litrů krve, fungující orgány a moje lidské já? 

Věřila jsem, že málokdo z upírů, které jsem letmo “potkala“, měl jako člověk slabost pro krveprolévání a vraždy.

Spousta z nich byli mladí muži, kterým vrazili do ruky zbraň, natočili je směrem k nepříteli, postrčili vpřed a zavolali za nimi: „Za vlast!“

Další byli učenci, na svou dobu nesmírně vzdělaní, jejichž intelekt a touha po vědění zapůsobila jejich stvořiteli. Občas to byli oni, kdo za upírem s bázní v očích a prosíkem na rtech přišel, aby zkusil svou šanci ošálit smrt.

Velkou část tvořily mladé, naivní dívky s velkýma nevinnýma očima, o kterých staletími znuděný upír usoudil, že budou vítaným zpestřením jeho věčnosti.

Neplánovali, že se stanou krvežíznivými monstry z temných příběhů kolujících po několikáté rundě hospodami. Netušili, že budu vraždit a zakusí opojný moment v okamžiku, kdy z jejich oběti spolu s krví vyprchá i život a přelije se do nich. Nevěděli, do čeho jdou.

Já ano.

Dělalo to ale vy výsledku nějaký rozdíl? Jak jsem mohla správně rozhodnout toto, když jsem schopná strávit v obchodě půl hodiny rozhodováním se mezi dvěma páry téměř stejných kozaček? Jak mohl tohle kdokoli správně rozhodnout?

Moje mysl nápadně připomínala chůzi opilce směrem, kterým tušil svůj byt. Stejné myšlenky se znovu a znovu opakovaly, jak se beznadějně motala v začarovaném kruhu, ale pokaždé vedly k jinému závěru.

Zanedlouho jsem měla dojem, že jestli takhle budu pokračovat, úplně ztratím přehled o tom, co je správné a co ne. Ale stejně jsem pokračovala, přemýšlela s pevně stisknutými víčky a prsty přitištěnými ke spánkům.

Brzy jsem si uvědomila, že můj bolehlav se jenom zhoršuje tím, jak si nehty zarývám do kůže a téměř si drtím lebku, ale bolest neustala, když jsem ruce nechala klesnout na podlahu, jako kdybych nad nimi náhle ztratila vládu.    

Takhle to dál nejde… začínám myslet jako psychopat. Maximálně se zcvoknu, pokud se neseberu.

Ačkoliv jsem již byla rozhodnutá, že toto přijmu jako rozkaz a udělám to co vždy – posbírám kousky a složím je k sobě, jak nejlépe to půjde, moje tělo si dávalo pěkně načas, než jsem se definitivně zvedla na nohy. 

Mám vážně ubohé možnosti – umřít, nebo umřít. Buď umřu vlastní nečinností a zásluhou jako člověk na pokraji psychických a fyzických sil, nebo své nejbližší nechám zavraždit lidskou bytost ve mně.

Už jenom myšlenka na to, že mám možnost volby mezi dvěma takovými možnostmi, jednou brutálnější než druhou, byla k pláči. To, že to musím rozhodnout sama, bylo k zešílení.

Umřít tak, nebo onak… ale já nechci umřít vůbec, sakra! 

Nechtěla jsem být mrtvá, o to více, že jsem netušila, co by bylo poté. Díky tomu, jak často jsem byla v depresích a nejistotě, jestli se dožiju konce dalšího krmení, jsem nemálo uvažovala o tom, co bude po smrti… jestli vůbec něco bude.

Přála jsem si, aby se vědci mýlili a každého zemřelého čekalo jakési pokračování. Dokonce i další život v podobě slimáka se zdál jako nejskvělejší představa oproti myšlence na to, že skončím v krabici pod vrstvou studené, těžké hlíny, v absolutní tmě a osamění – ačkoliv kdybych prostě zemřela a přestala existovat, sotva by mi to dělalo starosti.

Ale i kdybych skončila v nebi a měla trávit zbytek věčnosti v princeznovských šatech na nadýchaném obláčku, byla bych sama. Upíři žili věčně, a i kdyby něco zapříčinilo jejich skon, sotva by se dostali na stejné místo jako lidé… ne s tou krví, kterou měl každý z nich na rukou bez ohledu na to, jak moc z toho byl sám zhnusený.  

Až bolestně jsem si uvědomila, že chci vidět svého tátu, obejmout jej a vyplakat se mu na rameni. Že mu chci říct tolik věcí, ujistit se, že mě opravdu z ničeho neviní.

Ale kdybych měla volit mezi svojí rodinou a Elijahem, nepotřebovala bych příliš dlouho na rozmyšlenou. Byl by to Elijah. Vždycky bych si vybrala jeho, ať už by o to stál, nebo ne.

V tom případě je to jasné… když nemůže upír za tebou, musíš ty k upírovi. 

Skoro jsem se nahlas začala smát, když jsem si uvědomila, jak jde překroutit i tak známý citát, a přitom stále pro chápající neztrácí filozofickou hloubku.

Povzdechla jsem si a - spíše ze zvyku než víry, že se mi podaří ze sebe udělat člověka - jsem zběžně zkontrolovala svůj odraz. Kupodivu jsem nevypadala zase tak hrozně… když se člověk díval z dostatečné dálky a za minimálního osvětlení.   

Rukou jsem si pocuchala vlasy, které mi zplihle přiléhaly k hlavě a začínaly se na nich projevovat dva dny bez zásahu šamponu a vody. 

O něco lepší.

Pohledem jsem sklouzla k zemi, špičkám svých bot, jako kdybych stála před davem zírajícím na mě. Vlastně jsem se cítila stejně nervózně, jako kdyby na mě zírala masa neznámých cizinců, a vytřeštěnýma očima sledovala každý můj pohyb.

Zastrčit ten otravný, neuměle zastřižený pramen ofiny za ucho, natáhnout ruku ke klice, stisknout ji, otevřít dveře… každodenní rutina se najednou zdála o poznání těžší. Ale byla jsem rozhodnutá, a když jsem si to v duchu připomněla, přimělo mě to rozhýbat se.

Na zdi přímo proti dveřím byl přilepený světle oranžový papírek papíru tak, abych jej jednoduše nemohla přehlédnout.

Jsem ve tvém pokoji. Přijď, až se budeš cítit na rozhovor.   

Sundala jsem papírek hladce ze zdi, přeložila jej a zasunula do zadní kapsy džínů. Na rozhovor jsem se necítila, ale musela jsem udělat vše potřebné. Nebyla jsem v povídavé náladě, ani nemohla, ale musela jsem získat jeho názor a taky slib.

Rozvážnými, malátnými kroky jsem zamířila ke dveřím svého pokoje.

Říkala jsem si, jak dlouho jsem jej asi nechala čekat. Ztratila jsem pojem o čase a neodvažovala se odhadovat, kolik času jsem strávila zavřená v koupelně, rozpláclá na kachličkách jako hromada želatiny.

Potichu jsem vklouzla do pokoje, abych jej našla sedět na okraji postele.

„Jak se cítíš?“

Zkombinovala jsem několik odpovědí dohromady v neurčitém cuknutí rameny a něčem, co by se dalo snad chápat jako přikývnutí hlavou.

„Carlisle asi na nic jiného…“

Zavrtěl hlavou. „Pojď sem, maličká,“ vyzval mě něžně a konečky prstů se otřel o matraci vedle sebe.

Více než ochotně jsem se posadila po jeho levici a horní polovinou těla se natočila k němu.

Měla bych se na něj dívat. Mluvím s ním, ne kobercem.

Ale než jsem stihla zformulovat otázku, ujal se slova on.

„Je mi to moc líto, Sam. Vím, že o takovéto vykoupení sotva stojíš. Na tvém místě bych to zatracoval úplně stejně. A vím, že se chovám sobecky, ale chci tě o něco požádat.“

Nevzal mě za ruku ani mě neobjal, jako to dělávali filmoví hrdinové, ale přesto nehrozilo, že bych nedávala pozor. Přesně naopak – visela jsem mu očima na rtech s nejasnou představou, kam tím míří.

„Máš plné právo nenávidět upíry, víc než kdokoli jiný,“ pokračoval a na chvíli se odmlčel, pravděpodobně, aby našel správné slova, která by jeho prosbě dodala na vážnosti.

Nešetrně jsem mu do toho skočila, ačkoliv jsem nepochybovala, že s tímto projevem si dává velice záležet. „Chceš, abych byla upírka?“

Normální člověk by mi bezesporu nerozuměl ani slovo – povedlo se mi celou větu vtěsnat do jediného nesrozumitelného shluku hlásek, vysloveného téměř rychlostí světla. Měla jsem ale co do činění s upírem, podle mého nejúžasnějším upírem pod sluncem, takže jsem nemusela nic opakovat.

„Ano,“ odpověděl přesvědčeně.

Další otázku jsem víceméně němě artikulovala. „Proč?“

„Protože se nehodlám dívat na to, jak mi to nejlepší, co mě potkalo, proklouzne mezi prsty a zmizí. Miluju tě, Samantho Hartleyová, a nemusíš se bát, že se to nějak změní. To dřív zamrzne peklo.“

Navzdory situaci se mi na rtech začal formovat úsměv. Dokázala bych takové vyznání poslouchat celou věčnost, ale přiměla jsem se pokračovat ve svém děravém plánu, ačkoliv jsem chtěla ze všeho nejvíc vrhnout se mu kolem krku a opakovat až do konce světa: „Já tebe taky, já tebe taky!“.   

„Slíbíš mi něco, když tě o to upřímně požádám? Není to nic obtížného, přísahám,“ ujistila jsem jej, když jsem viděla jeho pochyby.

Přikývl na souhlas, ale bylo vidět, že neočekává příslib samozřejmosti, ale něčeho, s čím nebude souhlasit.    

„Prosím tě, nenechej… mě nikoho zabít. Jenom mi… prosím, pomoz, abych byla jako ty a Alice. Nebo ještě lepší. Taky tě miluju, Elijahu Johnsone – i když tak se asi nejmenuješ. A jsem ochotná se stát upírem, protože to znamená, že budu s tebou. Ale nehodlám jít přes mrtvoly, a to doslova. Takže mi rozbij o hlavu všechno, co najdeš v okolí, a pak mi vraz z každé strany vší silou facku, ale nenechej mě někomu ublížit.“   

Sotva jsem se odmlčela na dost dlouho, abych dala najevo, že tady můj monolog končí, místností se rozlehl tichý, úlevný smích tmavovlasého upíra, který mě sledoval jiskřícíma černýma očima, jako kdybych byla ta nejúžasnější osoba, jakou kdy viděl.

Zvrátil hlavu dozadu a smál se dál, čím dá hlasitěji, až do bodu, kdy jsem se o něj začal bát.

Zbláznil se? Nebo je jenom v šoku? Můžou vůbec upíři být v šoku?

Padl naznak na postel na měkkou přikrývku a zdálo se, že tímto jeho znepokojivý záchvat radosti mísící se s úlevou skončil. Vzápětí se ale bledé ruce uzamkly kolem mých zápěstí pohybem, který jsem vnímala jako rozmazanou šmouhu, a než jsem stihla třeba jen vyjeknout, strhl mě s sebou, respektive na sebe.

Naše obličeje byly rázem sotva pět centimetrů o sebe, nosem jsem lehce zavadila o ten jeho, jak jsem se nejistě snažila získat alespoň trochu rovnováhy.

„Slavnostně slibuji, že jsem ochoten zajít do tak směšných krajností,“ zamumlal s nezaměnitelným podtónem vážnosti a zvedl hlavu, aby dosáhl na mé rty.     

Omlouvám se, nesmírně se omlouvám za neskutečnou prodlevu - ale výrazy mých rodičů, když jsem jim oznámila pololetní prospěch, za to stály.

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí v krvi - 42. kapitola: