Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí v krvi - 14. kapitola

14.05.2013 (18:15) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 2586×

Nebyla jsem žádný odborník ani automobilový nadšenec, ale nedělalo mi problém poznat, že tohle auto by mohlo Alicinu nablýskanému Porschi směle konkurovat. Elijah ve městě ještě jakžtakž dodržoval dopravní předpisy – na červenou sice zastavil jenom, když na křižovatce před námi už stálo nějaké auto, ale rychlostní limit překračoval jenom o nějakých deset, chvílemi patnáct kilometrů v hodině.

V okamžiku, kdy jsme vyjeli na dálnici, ale prudce sešlápl plyn a ručička tachometru vystřelila ke stodevadesátce. Skončila jsem natisknutá ještě hlouběji v sedadle, tentokrát kvůli nějakému hloupému fyzikálnímu zákonu, který mě tam přišpendlil.

Viděla jsem už hodně nehod, v televizi i reálu, kterým předcházela přesně taková šílená jízda, ale bála jsem se říct jediné slovo, natož kritické. Něco mi říkalo, že Elijah ví, co dělá, ale i tak jsem se nemohla vyhnout nepříjemnému pocitu, kdykoli jsem se na krajinu míhající se kolem nás zadívala déle než několik vteřin.

„Kam jsi plánovala jet?“ narušil ticho po téměř čtvrt hodině oboustranného zarytého mlčení Elijah. Jeho hlas už neřezal jako žiletky, skoro bych řekla, že byl nepřirozeně nevýrazný. 

„Las Vegas,“ odpověděla jsem tiše a neodvažovala se na něj podívat. Místo toho jsem civěla na palubní desku před sebou, jako by to byla ta nejúžasnější věc na světě.

„Velké město,“ konstatoval. „Je lehké se tam ztratit.“

„Tak bych to měla šanci přežít… jako ty roky předtím.“

„Ano, to bylo působivé. Celých pět let jsi vydržela utíkat jako králík. To musel být život.“

V jeho tónu jasně zaznívala provokace, ale já byla dostatečně šílená na to, že jsem si poslední větu přeložila jako otázku a zareagovala na ni.  

„Kromě doby před Valencií to byly nejlepší roky mého života,“ ujistila jsem jej smutně. Mého mizerného, zpackaného, zbytečného života.

Stále jsem vytrvale hleděla před sebe, tak jsem si mohla jeho reakci jenom představovat. Asi nebylo co k vidění – jednou jedinkrát jsem jej za ty dny neviděla otevřeně projevit nějakou emoci. Pochybovala jsem, že mé tesknění a fňukání s ním nějak pohnulo.

„Měla by ses dívat na věci v jiném světle. Pořád se jenom lituješ, každým slovem i pohledem dáváš mě i Alici najevo, že nás oba nenávidíš. Jsi stále naživu. Byla jsi vůbec někdy vážně zraněná? Měla jsi někdy pocit, že musíš každým okamžikem umřít?“

„Naposledy před několika minutami,“ odsekla jsem dříve, než jsem tu impulzivní odpověď stihla zastavit. Bezděčně jsem se přikrčila před jeho reakcí, ale nic se nedělo. A já už se nedokázala déle nutit na něj nedívat.

On se na mě taky díval, zjevně od chvíle, kdy mi ta slova vyklouzla ze rtů. A jako obvykle, i tentokrát jsem mohla jenom hádat, co si myslí a schovává za výrazem hráče pokeru. Ale naštvaně nevypadal a to bylo v ten okamžik stěžejní.

Na okamžik obrátil pohled zpátky k dálnici před námi, ale poté zavrtěl hlavou a znovu se na mě podíval. „Den, kdy tě přesvědčím, že já nejsem ten, koho by ses měla bát, by měl být vyhlášený za státní svátek.“

„Koho bych se teda měla bát?“ zeptala jsem se a využila toho, že zjevně máme něco jako upřímnou chvilku.

„Teď už nikoho. Alice ani já ti neublížíme,“ slíbil mi a já se musela pousmát. Když to tak říkal, znělo to naprosto jednoduše. A to byl ten problém – život nebyl jednoduchý a lidé už vůbec ne. Cokoli, co znělo takhle prostě, byly vesměs plané řeči.

Elijah se na mě díval a já zaznamenala nepatrnou změnu v jeho výrazu, když viděl můj vteřinový lehce ironický úsměv. „Nevěříš mi.“ 

Ta dvě slova sama o sobě nebylo nic, co by dokázalo s člověkem mé povahy pohnout. Ale tón, jakým to řekl, a jeho vážný tmavý pohled ano. Bylo to jako rána do obličeje.

On totiž říkal pravdu. A opakoval mi ji už mnohokrát předtím, ale já to pouštěla ze zvyku jedním uchem tam a druhým zase ven. Stejně jsem nakládala téměř se vším, co mi ve skladišti kdo kdy řekl – ať už to byly rýpance dozorců nebo děsivé řeči upírů o mé krvi.

Stejně jako tehdy, kdy mě ke zpytování svědomí přivedl Alicin smutný a ublížený tón, i teď jsem se cítila provinile a mohla jenom obrátit pohled zpátky k palubní desce bez jediného škrábance či smítka.

Připadala jsem si jako pětileté dítě, když jsem si uvědomila, že jsem jenom kousek od toho, abych se zeptala: „Zlobíš se na mě?“. Kousla jsem se do rtu a spolu s další zatáčkou přišlo vysvobození od takových úvah v podobě dalšího bolestného záškubu mezi žebry.  

Nastalo ticho, ani o trochu méně hluboké či méně znervózňující než před několika minutami. Viděla jsem na něm, že i přes to, že se přiměl vést se mnou klidným hlasem smysluplný rozhovor, stále je více než naštvaný. Viděla jsem to nejen na šíleném způsobu, jakým řídil auto, ale i na jeho prstech téměř drtících volant a hlavně obličeji ztvrdlým do nehybné, nečitelné masky. Jediné živé v jeho tváři se zdály být oči lesknoucí se v pološeru sytou černí, které právě těmi odlesky prozrazovaly jeho potlačovanou zlost.

Odvrátila jsem oči ke svým rukám složeným v klíně a vzpomněla si na vyděšený výraz mladého zloděje. Nemohla jsem se mu divit, ne, pokud se na něj díval stejně jako teď na silnici před námi. V ten okamžik z něj totiž musela naskakovat husí kůže každému bez rozdílu.

„Ten kluk... co jsi mu udělal?“ zeptala jsem se, i když jsem to vlastně nechtěla slyšet. Ale zvědavost mi nedala, dokud jsem si nebyla jistá. I přesto, že mě okradl a zranil, jsem mu nepřála nic špatného. Za jednu ukradenou tašku by člověk neměl skončit mrtvý nebo zmrzačený. Obávala jsem se ale, že to bych tmavovlasému upírovi sedícímu vedle mě jenom těžko vysvětlovala. 

„Pokud ho najdou, nebude si mít na co stěžovat,“ odvětil tím samým nezaujatým tónem, jakým se mnou mluvil už dříve. „Jenom se obávám, že na nějaký čas bude muset omezit prchání s ukradenými věcmi přes město a chůzi obecně.“

Přikývla jsem a ulevilo se mi, když mě tím nepřímo ujistil o tom, že mu pouze nějakým způsobem – netoužila jsem po podrobném popisu toho, jak to provedl – zlámal nohy. Když jsem ho viděla s nohama strnule nataženýma před sebou, první, co mě napadlo, byla poškozená mícha. Svým způsobem měl chlapec štěstí, že se na nohy ještě postaví – moc lidí ze setkání s upíry nevyvázlo takhle snadno, pokud vůbec.

Už jsem se neptala, jenom jsem si rukama objala tělo a snažila se ignorovat bolest v zádech. Doufala jsem, že horká sprcha by to mohla alespoň nepatrně zlepšit, i když iluze jsem si nedělala – už před dvěma roky jsem spadla z kluzkých schodů a poté nebyla skoro týden schopná se posadit, aniž bych při tom nemyslela na svoji naraženou kostrč.

Zbytek cesty probíhal v napjatém tichu, během kterého jsem střídavě hleděla na palubní desku před sebou, svoje ruce a chvílemi jsem i vrhla kradmý pohled po Elijahovi, ale během vteřiny jej zase sklopila, když jsem viděla, že jeho rozpoložení se nějak nezměnilo.

Na vteřinu mě napadlo, že by možná bylo lepší pokusit se usnout, ale to už auto hladce sklouzlo z mírného svahu na polní cestu a já po chvíli zmateného mžourání do tmy poznala, že už jsme téměř na místě.

Brána se otevřela v reakci na nějaký signál, který mi unikl, a Elijah s geometrickou přesností zaparkoval vedle Alicina Porsche zářícího ve tmě. Nově to nebyla jenom barva, ale i několik táhlých škrábanců v zářivém laku, co poutalo takovou pozornost. Při tom pohledu jsem se jenom provinile kousla do rtu.

Bez nějakého pobízení jsem vystoupila a nejistě za sebou zaklapla dveře. Elijah pohledem přelétl poničené auto a bez nějakého zájmu zamířil ke dveřím. Následovala jsem jej a ignorovala otravné chřestění štěrku doprovázející každý můj krok.

V obýváku náš příchod už čekala Alice. S elegancí, o které jsem si byla jistá, že ji já nikdy mít nebudu, seděla na pohovce s nohou přes nohu a pohledem upřeným na krb, kde za skleněnými dvířky olizovaly nevysoké plamenné jazyky několik polen.

Když jsem nejistě vešla do místnosti, vzhlédla, ale byl to Elijah, na koho se podívala. „Mrzí mě to. Poslední dobou to nějak nevychází. Nic z toho, co vidím.“

Její tón mě zarazil více než její slova – byl tichý a smutný. Tak smutný, že mi to trhalo srdce a můj prvotní reflex byl sednout si k ní a obejmout ji, nehledě na to, kdo byla. Upíři ve skladišti mě často takhle oblbovali – dokázali mě několika větami vyděsit k smrti nebo mě téměř dotlačit k tomu, abych jim dobrovolně nastavila krk. Ale toto bylo jiné – ona na mě nic nehrála, nesnažila se mnou manipulovat. Prostě byla nešťastná.

Elijahův hlas byl téměř něžný, když ji začal utěšovat – nedalo se říct, že to byl přesný opak toho, jak mluvil se mnou, ale ten rozdíl byl propastný. „Víš, že to tady už bylo. A pokaždé se to srovnalo.“

„Jenom o to tady nejde,“ namítla téměř neslyšně. „Mělo mě to napadnout. Nechávat tady auto byla šílenost. To už jsem rovnou mohla na dveře nalepit papír s nápisem ´Ber klíčky a utíkej!´.“ Vstala rychlostí, kterou smrtelník nemohl vidět, a bez dalších řečí zamířila ke schodům do patra.

Spolu se zabouchnutím dveří o patro výše si Elijah povzdechl a zamířil do středu pokoje. A pak najednou se změnil v rozmazanou šmouhu a v příštím okamžiku se ozval zvuk děsivě podobný prasknutí zlomené kosti.

Se srdcem v krku jsem zavrávorala o krok dozadu a můj vyděšený mozek pod náporem adrenalinu pracoval na plné obrátky, aby co nejrychleji pochopil, co se stalo. Elijah už opět stál na místě, kousek od stěny u krbu a rukou si projel krátké tmavě hnědé vlasy.

První reakcí byla úleva – já byla v pořádku.

Následovalo zděšení při pohledu na velké třísky z tmavého dřeva, které ještě před chvílí tvořilo nízký stolek stojící před pohovkou. Teď to vypadalo, jako kdyby přímo pod ním něco explodovalo a výbuch odhodil kusy dřeva i o několik metrů dále.

„Měla bys jít,“ doporučil mi Elijah.

Nemusel mi to říkat dvakrát – rychlostí ne vzdálenou té upíří jsem vyběhla schody a nevydechla si do chvíle, než jsem za sebou zavřela dveře koupelny a otočila klíčem v zámku.

V příští kapitole (která by měla přibýt nejpozději do konce víkendu) nás čeká Elijahův pohled na věci, které se budou dít dál. Snad můžu prozradit, že Sam se bude chovat dosti... zajímavě. :D

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí v krvi - 14. kapitola: