Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí modré krve - 8. kapitola

09.10.2013 (18:15) • KateDenali11 • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1911×

Krajina kolem nás ubíhala tak rychle, že ji mé lidské oči viděly jen jako obrovskou šmouhu. Vítr mi svištěl u uší, až mi to bylo víc než nepříjemné, a přestože mě k zádům upíra tlačila gravitace, držela jsem se ho jako klíště. Jeho nohy kmitaly tak rychle, až jsem si myslela, že stojí.

„Už jsme tu,” řekl, když už jsme byli před naším domem a já se ho stále nehodlala pustit. Celý ten běh mi připadal neuvěřitelně dlouhý, ale ve skutečnost trval jen několik minut.

Chvíli se nic nedělo, a tak si mě upír přetáhl ze zad na hruď. Normálně bych určitě protestovala, jenže teď jsem z toho byla celá zmatená a nepoužitelná.

„Bello?”

Zatřásl se mnou.

Nic.

„Bello?” zkusil to znovu. Stále jsem nereagovala, třeštila jsem na něj oči a zhluboka dýchala, motala se mi hlava a bylo mi zle od žaludku.

„Postav mě na zem,” pípla jsem skoro neslyšně.

Když už jsem se svýma nohama dotýkala země a zjistila, že ta mi nikam neuteče, bylo mi lépe. Nejdříve jsem se rozhlédla, jestli jsem opravdu u našeho domu a ne v upířím doupěti, a pak se podívala do tváře upírovi. Měla jsem se bát, měly mi hrůzou vstávat vlasy a krev tuhnout v žilách, ale žádná z těchto reakcí se vůbec nedostavila. Naopak mě v tom dobrém smyslu fascinovaly jeho schopnosti, jako kdyby to snad bylo něco úžasného. Nechápala jsem to.

„Jak se jmenuješ?” zeptala jsem se, protože jsem ho nechtěla oslovovat hej nebo počkej, přehlížejíc fakt, že se to v dané chvíli opravdu, ale opravdu nehodilo.

„To jako vážně? Právě jsem útíkal s tebou na zádech nadzvukovou rychlostí, ty vypadáš, jako když každou chvíli zkolabuješ, ale zajímá tě mé jméno? Proč zrovna tvoje mysl je pro můj dar němá?!”

„Jak se jmenuješ?” zopakovala jsem svou otázku chtějíc odpověď.

„Edward Cullen.”

„Upí... Edwarde, tohle už vážně nikdy nedělej. Ne bez mého svolení. Málem jsem měla srdeční zástavu, protože jsi mě unesl z jedoucího vlaku, ze kterého jsi vyběhl. To pak očekáváš, že budu mít zdravou barvu v obličeji a budu vesele tancovat? Protože já tě nechápu.”

„Bello!” vykřikla Melinda vybíhajíc z domu. Její oči střelily k Edwardovi a i jemu došlo, že ona to ví.

„Melindo, já...” koktala jsem.

„Dobrý večer, paní Millerová. Jmenuji se Edward Cullen,” představil se a napřáhl k Melindě ruku, kterou ovšem hned zase stáhl.

„On ví, že to víš,” řekla jsem Melindě hledíc na Edwarda. Tvářil se víc rozpačitě, než já s Melindou dohromady.

„Kdo co ví?” zajímal se Mike, který se objevil odnikud. Nejspíše ho Melinda pozvala k nám, napadlo mě.

„Mikeu,” usmála jsem se, „nic. Jen mě tady Edward zahlédl nastupovat do vlaku a věděl, že by měl jít za mnou.” On si to totiž přečetl z Melindiných myšlenek, protože je to upír.

Zbytek dne byl velmi... tichý. Melinda mě na dlouhou dobu objala a šeptala mi do ucha, jak moc je ráda, že jsem v pořádku a doma. I když ona neřekla doma, ale v Seattlu. Edward po chvilce odešel a mně se ulevilo. V jeho přítomnosti jsem se necítila dobře a zvlášť, když tu byla i Melinda. Pár minut po upírovi odešel i Mike a my jsme zůstali sami. Očekávala jsem jakousi dlouhou přednášku o nebezpečí v blízkosti krvesaje, ale nic takového se nekonalo. Šla jsem si lehnout.

Ráno jsem se probudila sama, Melinda pracovala. Oblékla jsem se, provedla ranní hygienu a vlasy si vyčesala do drdolu, který mi dal pěknou práci, a oblékla si černý kabát, jež končil až u mých kotníků. Venku byla zima. Strašná.

Ulice byly jako každé ráno prázdné, ale v oknech se svítilo. Byla pravda, že s postupem podzimu byla i o půl sedmé obloha temná. K Mikeovi jsem došla v sedm. Jako předtím na mě čekalo spoustu lidí, které Mike obskakoval, dokonce jsem viděla Rose stát u baru čepujíc pivo jednomu kartáři.

„Ahoj, Rose.”

„Jé, Bello. Dobré ráno, nečekala jsem, že přijdeš.”

„Proč?” divila jsem se.

„Mike včera strávil půlku dne s tvou přítelkyní, a když se večer vrátil domů, řekl mi, že jsi zmizela,” vysvětlila mi a odešla do kuchyně, zatím co já jsem si sundala dlouhý kabát a postavila se na její původní místo.

„Dostala jsi hodně vynadáno?” Leknutím jsem doslova nadskočila a málem upustila na zem pullitr, který jsem zrovna utírala. U ucha mi zazněl onen známý líbezný hlas.

„Bože můj!” vydechla jsem. „Co tady děláš?” čertila jsem se a praštila toho neodbytného upíra utěrkou.

„Promiň, já prostě chodím takhle tiše. Vůbec se pohybuji tiše,” zamumlal a já ho znovu praštila. Možná to vypadalo jako přátelské hašteření, ale v každém tom úderu byla všechna nenávist, kterou jsem k jeho... druhu cítila.   

„A co tedy chceš?” ptala jsem se, klidnější.

„Povídat si s tebou.”

„Takže ty mi nedáš pokoj,” zasmála jsem se mimoděk. S tím upírem nemělo cenu nic řešit. Přišla jsem na to, že se mě nechystá zabít. Dokonce podle svých slov zabil Sookiina vraha. Donesl mě v čas domů a neustále mi dělá společnost. To jsou vlastně samé plusy, takže bych se s ním mohla přátelit, ale vždy, když na to pomyslím, vzpomenu si na svou krev a všechny jeho plusy se rozplynnou.

„Očividně ne. Ale nemysli si, já takový nejsem. Lidem se obyčejně straním a nejsem sobecký, ale v tvojí přítomnosti je takové úžasné ticho, že se stanu sobcem a chci tě mít jenom pro sebe. Což ty nemůžeš jako člověk pochopit. A právě to mě mrzí,” zamumlal mým směrem, ale znělo to, jako kdyby si povídal sám se sebou.

Opravdu jsem ho nechápala.

„A o čem se chceš bavit, upíre?” řekla jsem tak tiše, aby nikdo slovo upír neslyšel.

„O tom, jakou máš nejraději barvu, muziku, filmy, knihy...”

„A proč? Protože si to nemůžeš přečíst!” obořila jsem se na něj. „Já nejsem kniha, kterou by jsi mohl listovat, Edwarde.”

„Promiň, strašně se omlouvám. Zvyk je jako železná košile, ale nehodlám se na nic vymlouvat,” drmolil rychle dělajíc smutné oči.

„Stejně je pěkně bizardní, že se upír omlouvá člověku, přestože mu může v sekundě zlomit vaz,” zasmála jsem se a zakroutila hlavou. Tenhle svět nebyl normální, a přestože mě ještě spoustu věcí udivovalo, už jsem si zvykla.

„Asi ano, ale musíš k tomu připočíst to, že je ten upír vegetarián, a ten člověk zase pěkně nevrlý.”

„Já že jsem nevrlá?! A co očekáváš, že budu skákat radostí nad tím, že mě otravuje krvesaj? Buď rád, že jsem s křikem neutekla,” zabručela jsem a naoko naštvaně si založila ruce na prsou.

„Samozřejmě jsem rád, že jsi zachovala chladnou hlavu,” ušklíbl se. „Mám nápad! Co kdybych tě vzal k sobě domů? Můžeme si popovídat a trochu se lépe poznat. Já o tobě nevím skoro nic a myslím, že ty taky víš pramálo. A aspoň tě ujistím, že z tebe nehodlám dělat oběd.”

„A ty si myslíš, že bych dobrovolně vlezla do upířího domu?” pohihňávala jsem se jeho hloupému nápadu. Možná už jsem přišla na to, že si na mě nedělá zálusk, ale i tak toho bylo tolik. Byl o tolik rychlejší... ve všech směrech. Nikdy jsem nevěděla, co udělá příště, navíc hrozilo, že se prozradím. Kdyby spatřil mou modrou krev, stoprocentně by hodil vegetariánskou dietu za hlavu a skočil by mi po krku. Ale přesto... Smířila jsem se s tím, že on mi už pokoj nedá. Pořád za mnou bude chodit do práce a bude vždy číhat na nějakém rohu, když vytáhnu paty z domu. Vlastně bylo úplně logické, že bych navštívila jeho dům. Co mi může udělat? Zabít mě? Toho jsem se nebála. Samozřejmě jsem nechtěla zemřít rukou upíra, ale komu bych chyběla? Pouze Melindě, která si tu ovšem našla Mika, zajisté by si rozuměla i s Rose...

„Fajn.”

„Opravdu?!” Má reakce ho překvapila, zřejmě byl smířený s odmítnutím.

„Opravdu. Končím za hodinku, tak co kdybychom se pak vydali k tobě? Ale pozor, musím znovu nastoupit v šest.”

Přikývl.

Seděla jsem v jeho luxusním Volvu. Ani bych nevěděla, že je to Volvo, kdybych si to nepřečetla, poněvadž se v autech absolutně nevyznám. Možná to bude tím, že nemám řidičák... Možná tím, že auta považuji čistě za pánskou záležitost... Kdo ví? Sedět vedle něho v tak malém prostoru bylo nepříjemné a cítila jsem se celá nesvá.

Jeli jsme celkem dlouhou dobu. Očekávala jsem, že bydlí někde v Seattlu, ale ne. Projeli jsme kolem cedule s nápisem Forks. Věděla jsem, že nějaké takové město tu je, ale že by za mnou vždycky jel takovou cestu? Když odbočil ze silnice na lesní cestu, zmocňovala se mě panika.

„Kam to jedeme?”

„Dům je v lese, to kvůli samotě a soukromí.” Tiše jsem si oddychla, přestože mé srdce sprintovalo dál.

Skutečně jsme dorazili k domu, ale spíše bych použila slovo vila. Byla to taková krása! Rozplývala jsem se nad tou úžasnou budovou a měla co dělat, abych se nerozeběhla a nezačala všechno okamžitě zkoumat. Tak překrásné to bylo. Edward vystoupil z auta, a než jsem se nadála, otvíral mi dveře. Díky dlouhému kabátu mi dělalo menší potíže vystoupit, ale zvládla jsem to.

„Vítej u mě doma, Bello!”

Vnitřek byl tisíckrát úzasnější. Přestože bylo několik stěn zcela prosklených - tudíž jsem i od auta trochu viděla dovnitř - byla jsem unešená. Zdi byly bílé a viselo na nich pár obrazů, zajisté originály. Měla jsem chuť točit se dokolečka a prohlížet si každý milimetr všeho. Nábytek byl všude sladěn do bílé, černé a šedé. Celý dům byl hodně světlý, takže sem Edward dokonale zapadl.

„Co na to říkáš?” zajímal se Edward kousajíc si spodní ret, jako kdyby se snad obával mé odpovědi. Blázínek.

„Je to... famózní. Ale to není přesný výraz, nemůžu si prostě vzpomenout na slova vystihující tuhle nádheru.”

„Zařizovala to tu moje matka,” pípl nesměle. Vykulila jsem oči. „Tvoje matka?” nevěřila jsem svým uším. S úsměvem na tváři přikývl. Jeho matka měla na tohle jistý talent, o kterém by se dalo dlouho polemizovat, ale mě napadlo něco jiného. Edward asi není upírem dlouho.

„Jak jsi starý?” Moje otázka ho zaskočila.

„No... Já si připadám jako neuvěřitelný stařec, ale v upířím měřítku jsem v podstatě nováček. Avšak znám i mladší,” ušklíbl se.

„Chceš vidět můj pokoj?” ozval se nervózně po chvíli ticha jeho líbezný hlas, který mě probral zpět do reality. Nejistě jsem přikývla.

Jeho pokoj byl až ve třetím patře. Edward mi popisoval, co se kde nachází, ale já ho vnímla jen okrajově. Dokázala jsem si zapamatovat leda tak obývací pokoj, kuchyni a pracovnu jeho otce. Ten je upírem asi opravdu jen krátce, pomyslela jsem si. Edwardův pokoj nebyl největší, ale rozhodně krásný a útulný. Na stěně měl plazmovou televizi, místo postele bílou pohovku, za kterou byla odložená kytara, a na opačné straně byla ve zdi zabudovaná knihovna, která byla zaplněná nejen knížkami, ale i CD. Naprosti dveřím bylo obrovské okno, jenž se dalo otevřít.

Uchopila jsem kytaru do ruky. „Ty hraješ?”

„Občas.”

„Ty máš návštěvu a nic nám neřekneš? Uklidili bychom.” Uslyšela jsem za svými zády, a když jsem se otočila čelem ke dveřím, hleděla jsem na tři upírky a dva upíry.

Autor: KateDenali11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí modré krve - 8. kapitola: