Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Přízrak minulosti 1. kapitola

21.01.2010 (17:00) • Pajam • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5689×

1. kapitola

Druhý den ráno přišla její dcera k ní do pokoje.

„Maminko vstávejte. Už je poledne,“ budila jí, ale ona nereagovala. Dcera přišla k ní blíže a zatřásla jí rameny. Až po chvilce si uvědomila, co se stalo. Zalapala po dechu a svalila se na kolena. Brečela.

„Mamí, co se stalo?“ přišla za ní malá Isabellka. Postavila se na nohy a šla za ní. Nechtěla, aby viděla svojí babičku takhle.

Rychle s manželem sehnali pomoc a chystali se na pohřeb milované osoby.

O několik set kilometrů dál se dívka z obrázku, ta s černými rozježenými vlasy, zastavila a dívala se do neznáma. Její bratr mohl číst myšlenky a viděl vše, co ona spatřila svým darem. Viděl pohřeb milované osoby. Dlouho stál nehnutě a vzpamatovával se, potom se i on svalil na zem a začal plakat bez slz. Jeho sestra se k němu přidala a společně se objali. Snažili se uklidnit, ale nešlo to. Oba jí měli neskutečně rádi a každý, svým vlastním způsobem, jí miloval.

Ostatní z rodiny zavolaly vzlyky, které se rozléhaly domem a sešli k nim do obývacího pokoje. Jakmile je spatřili, zastavili a snažili se pochopit co se stalo, ale ani jeden z nich nebyl schopný vypravit se zebe jediné slovo.

Nejstarší z rodiny, muž se zlatými vlasy, je pohladil po rameni. Ani on stále nevěděl, co se stalo, ale byl si jistý, že to bylo něco velmi závažného.

„Alice, co se stalo?“ zeptal se a chtěl jim dát najevo, že v tom nejsou sami. Ale jeho dcera ještě stále nebyla schopná slova. Její manžel z toho velmi trpěl, chtěl ji pomoci, ale nevěděl jak. Svým darem však cítil neskutečnou bolest a nebyl si jistý, jestli v této místnosti ještě chvíli vydrží.

Až po nějaké chvilce na ně Alice upřela zrak a vydechla jediné slovo, s nímž však pochopili všichni. „Bella...“

Jen co zaznělo tohle slovo, ucítil muž s vlasy, co se podobaly lví hřívě, takovou bolest, že v místnosti nevydržel. Musel utéci a byl si jistý, že to všichni pochopí, ale i když odešel ven, nijak mu to nepomohlo. Cítil i vlastní bolest a s tím spojeny i výčitky. Vinil se za to, že od ní odešli, že se kdysi neudržel.

Vevnitř však začali vzlykat i ostatní. Krásné blondýce se podlomila kolena a málem by spadla na zem, kdyby ji nezachránil její choť. Měla také výčitky viny, ale z jiného důvodu. Ona si vyčítala své chování k ní. Nemohla pochopit, jak se k ní mohla chovat tak hnusně. Vždyť věděla, že umře, tak proč se k ní nemohla chovat mile, alespoň tu chvilku.

Její manžel oproti tomu stál nehnutě. Nic si nevyčítal, nemyslel na nic. Podpíral svou ženu, ale snad poprvé se nesmál. I on ji měl moc rád a nemohl pochopit, jak mohla odejít. Doufal, že tu bude navždy a jeho bratr se k ní vrátí, umoudří se. Mockrát už mu říkal, aby se vrátil, ale ani jednou neposlechl. Vždy usměvavý tvor byl poprvé smutný.

Maminka rodiny na tom nebyla o nic lépe. I jí manžel podpíral, protože by se neudržela na nohou. Vzlykala, velmi plakala, ale bez slz. Modlila se alespoň za jednu uroněnou slzičku pro dívku, kterou považovala za vlastní dceru.

Všichni trpěli. Celý den jen stáli bezhnutě a jen brečeli bez slz. Až druhého dne se z toho šoku začali vzpamatovávat. Alice dostala vizi jejího pohřbu a prozradila to všem. Všichni souhlasili, že je to skoro jejich povinnost, aby se s ní naposledy přišli rozloučit. Okamžitě na to, se začali pohybovat a do průhledných pytlů začali balit černé šaty. Aby to stihli, museli běžet. Pohřeb měl být za dva dny.

Hodinu na to, už byli na cestě. Běželi bez přestávky několik set mil. Až z Kanady. Nevnímali okolí, soustředili se jen na to, aby tam byli co nejdříve. Vedl je chlapec s bronzovými vlasy. Byl ze všech nejrychlepší, a také měl největší vůli tam dorazit první. Miloval jí a stále k ní ten cit cítil. Měl chuť se zabít. Život bez ní už neměl cenu a teď? Zůstávat někde, kde ona není? Pro něho nesmyslný život. I když tušil, že skončí v pekle a ona v nebi, chtěl za ní. Několikrát už to chtěl provést, ale jeho jasnozřivá sestra Alice to viděla včas a zastavila ho.

Vysvětlila mu, jak by dopadla rodina, kdyby zemřel i on. Nechtěl tolik ublížit své matce a rozhodl se žít. Věděl, že teď to bude jen přežívání bez smyslu života, ale nechtěl více trápit nikoho dalšího i svým rozhodnutím.

Druhého dne, přibližně hodinu před posledním rozloučením, dorazili do městečka. Vydali se ke svému domu, kde se hodlali převléci a upravit po té dlouhé cestě. Bez jediného slůvka, jediného nádechu, tak vykonali a byli připraveni se naposledy setkat s jejich skoro – sestrou, ženou a dcerou.

Písnička

Rozeběhli se z domu a až na konci lesa zastavili a jako spořádaní občané slynuli se smutečním průvodem v jehož čele se nesla rakev. Všichni lidé, co tam byli plakali. Měli ji moc rádi a ona je den po svých narozeninách opustila. Sešlo se tu celé městečko a obyvatelé jednoho dalšího, které se spíše považuje za rezervaci. Odtud pocházel její manžel.

Průvod šel velmi pomalu a okolím se rozléhaly tišené vzlyky, které se ozývaly z každého zúčastněného, až na jednoho. Byla to ta malá holčička, vnučka zemřelé. Jí sice také mrzelo, že babička umřela, ale nemohla svůj zrak odtrhnout od andělů, kteří pláčí. Ještě nikdy je neviděla. Nikdo si jich nevšiml, ale jen ona je zkoumavě pozorovala a když uviděla strhaný obličej nejkrásnějšího z nich, toho chlapce s rozcuchanými bronzovými vlasy, vylekala se. Bolest z něj jen čišela a ona, z nějakého nepopsatelného důvodu, jej chtěla utišit.

Alice si ji všimla a v ten moment se zahleděla do budoucnosti. Uviděla vnučku té malé holčičky, která tu před nimi kráčí, jako družku svého bratra. Viděla ho konečně šťastného a to děvče se krásou mohlo rovnat jeho Belle. Alespoň trochu to zmírnilo její utrpení ze ztráty nejlepší kamarádky. Ona se totiž vrátí, ale až o několik let později.

Rychle se porozhlédla po bratrovi jestli si jejích myšlenkových pochodů všiml, ale on se soustředil jen na minulost, kdy byl šťastný. Potěšeně se krátce usmála, ale hned na ní dopadla tvrdá realita. Slíbila si, že už nikdy na to nepomyslí, nebo když nebude sama, a teď se pořádně rozloučí.

Průvod šel až na hřbitov, kde se před velkou dírou v zemi zastavili. Opatrně do ní vkládali rakev a kněz započal svojí řeč.

„Vítám Vás na posledním rozloučením s naší milovanou matkou, babičkou a přítelkyní Isabellou Marií Swan – Blackovou...“ pokračoval dál, ale už při zaznění jejího celého jména se někteří rozplakali nahlas.

Kněz vedl svou řeč, ale jen málokdo mu věnoval pozornost. Každý, už i ta malá holčička, se snažil zadržet vzlyky uvnitř sebe a tím nerušit okolí. Při zaznění slova „Amen,“ teprve ze sebe vydali hlásky a pomalu se plahočili k hrobu. Pokládali na něj květiny, včetně rodiny andělů. Ti mohli děkovat Alice, která je měla po celou dobu ukryté za zády. Jako jediní ji však nepokládali růže, nýbrž bílé lilie, jako symbol čistoty, dobrého srdce a upřímné lásky, kterou chovali jak oni k ní, tak ona k nim.

Sledovali ještě jak se pokládá zemina a později se rozešli domů. I Alice s rodinou odešla, ale ne domů. Domov byl toto město a sem se, podle její vize, dlouho nevrátí. Běželi zpět do Kanady, kde se propadli do svého smutku a nikdo už se po půl roku u nich neradoval.

A vše tohle zapříčinila jen hloupá zbrklost, jejímiž důsledky se sužují tak moc, že být živí, zemřeli by. Neunesli by, svojí vinu a smutek z odloučení. Bylo tehdejší rozhodnutí opravdu nejlepší, co mohli, a především jeden z nich, udělat?