Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Přirozená evoluce - 1. kapitola

Přirozená evoluce - 1. kapitolaA máme tu první kapitolu. ;) Bells se snaží vyrovnat se svou zoufalou bezmocí... jak její pochybná metoda sloužící k zapomnění dopadne?

< PROLOG

 

Bella:

Probudila jsem se s úsměvem na tváři. Z okna ke mně doléhaly cvrlikavé zpěvy opeřenců a sluneční paprsky mi přejížděly po tváři. Otevřela jsem oči a jejich čokoládový odstín se zabarvil do zlatava, jak se střetl s jasnou září zvenčí, která se rozlévala jak tekutý jantar po všem, co jí přišlo do cesty.

„Bello, miláčku, jakpak ses vyspala?“ uslyšela jsem něžný hlas přesakující mateřskou láskou. Obrátila jsem se tedy daným směrem, odkud jsem tušila, že Renée promluvila.

„Moc dobře... maminko,“ opětovala jsem úsměv, jež jsem vycítila z jejích slov.

A potom jsem jí pohlédla do tváře.

Možná jsem měla ztuhnout hrůzou, ale místo toho jsem zavřeštěla.

Vedle mé postele nestála Renée.

Byl to nějaký kluk. Rozčepířené černé vlasy lemovaly jeho tvář s ostrými rysy a uhrančivýma, ledově modrýma očima. Mě však k smrti vyděsil jeho pohled: vypadalo to, že se mě chystá zabít. Ano, tvářil se, že mě může zabít a má to také v úmyslu.

Zděšení mi zabránilo pokoušet se utéct a proto jsem se akorát přikrčila pod peřinou. Srdce se mi v uších ozývalo natolik hlasitě, že jsem se obávala, zda mi nevyskočí z hrudi.

„Neboj se, holčičko... brzy se vydáš za svou maminkou,“ hrubě prohlásil a z toho lehce sarkastického tónu mi přeběhl mráz po zádech. Nebyl v něm soucit, výčitky svědomí a ani nic podobného – jenom čistá nenávist.

„Nech mě být,“ zaprosila jsem a upřela na něj zoufalý pohled. Jeho reakce mi přihodila do kotlíku emocí další hrstku strachu; zavrčel. A ne jako člověk, co se snaží napodobit zvíře. Znělo to jako... jako opravdový vlk, uvědomila jsem si.

Náhle se jeho obličej začal rozmazávat a paprsky světla zmizely v divokých spirálách mlhy...

***

Konečně jsem se skutečně probudila. Nechápala jsem, jak jsem si mohla zaměnit probuzení ve snu a v realitě, když pocity z říše fantazie se teď zdály tak ploché a neživé.

„Žádný vlčí kluk, žádná mrtvá Renée,“ spokojeně jsem si zamumlala, převalila se na bok a chystala se znovu usnout.

A pak mi to, opět, došlo. Pocit, že se mi včerejší události nezdály, mnou projel jako rezavý nůž.

Trochu moc šoků na jedinou osobu, otráveně jsem si pomyslela. Rychle jsem se v pudu sebezáchovy stáhla do bezemoční skořápky a sledovala své vzpomínky jako film či život jiného člověka. Nesmyslné úvahy mě dočasně rozptýlily. Nejdřív šok první, v nemocnici. Potom šok druhý, ve snu... a teď šok třetí, pár zlomků okamžiku zpátky. Moc šoků na jedinou osobu, zopakovala jsem a nabrala do plic vzduch. Ale nevěřím, že se to stalo. To totiž není možné... nezasloužím si takovou smůlu. Doufám. Osud, náhoda a nebo Bůh by mě museli nenávidět, s podtónem hysterie jsem se zasmála.

Což ovšem nemá důvod. Neprovedla jsem nic, čím bych si jejich nenávist zasloužila... alespoň myslím. Takže je vše v pořádku a když teď otevřu oči, budu ve svém pokoji ve Phoenixu. A oči otevřu TEĎ.

I když mě to trochu překvapilo, víčka zůstala na svých místech a já stále viděla jen tmu.

To jsem taková padavka, že se ani neodhodlám otevřít oči? Pocítila jsem lehké znechucení ze sebe samé. Ale jo, to přeci zvládnu... zhluboka se nadechnout a na tři. Jedna... dva... TŘI!

...tma.

Sakra, Bello, otevři oči! V duchu jsem na sebe zavrčela. Asi jsem se toho zvuku lekla a proto jsem se převalila na záda a – konečně – spatřila okolí postele, na níž jsem ležela.

Již mnohokrát zmiňované oči se mi zalily slzami.

Byla jsem... ve Forks.

„Třeba jsme jen na návštěvě,“ zašeptala jsem, „a... já si pouze nepamatuju, co se stalo. To... je v pořádku.“ Tentokrát jsem své lži vážně chtěla věřit. Doopravdy, skutečně chtěla... ale moc se to nedařilo.

Urychleně jsem vstala, nazula si bačkory a seběhla po schodech dolů. Potřebovala jsem se ujistit, že šlo o pouhopouhou noční můru, těšila jsem se, až někde v domě najdu známky toho, že je Renée živá a zdravá a hlavně jsem chtěla co nejrychleji pryč. Zpátky domů, pryč z toho prokletého zapadákova, co u mě vyvolával hrozivé sny.

„Charlie? Renée?“ zavolala jsem, když jsem došlápla do přízemí. Na chvilku jsem se zastavila, s jednou nohou nakročenou do obýváku. Jako v odpověď zaznělo slabé zachrápání.

Oddechla jsem si a přešla k televizi, kde jsem čekala Charlieho; mohl usnout na gauči, aby Renée uvolnil pohodlnější místo, přeci jen, host má právo na dobré podmínky a pořád ji měl rád, i když spolu už dlouho nežili-

Šok čtvrtý.

Charlie sice ležel na gauči, ovšem kolem něj se válely načnuté lahve – vodka, rum... neprohlížela jsem si všechny do podrobna. Každopádně toho asi vypil... hodně. A on nebyl alkoholik. Něco se muselo stát.

Co se stalo mi došlo okamžitě... a v ten moment jsem to potlačila. Bezemoční skořápka, připomněla jsem si. Třeba měl náročný den a potřeboval to pustit z hlavy. Nebo třeba...

...Renée umřela.

Sesunula jsem se na podlahu. Utápěla jsem se v dokonalém chaosu a zmítala mnou beznaděj. V hlavě jsem měla tolik emocí, tolik myšlenek a přitom prázdno... nevěděla jsem, co s tím. Potřebovala jsem se zklidnit. Smutek či trvalá deprese se zdály příjemnější, alespoň bych si mohla pobrečet a časem se z toho dostat, takhle to však nešlo.

Co s tím... co s tím... zuřivě, a přitom hrozně pomalu, jsem uvažovala. Oči mi samovolně zašilhaly k jedné z nedopitých flašek. Zatřepala jsem hlavou – to NE.

Ale... přeci jen... Charliemu to, možná, dočasně pomohlo...

Jakákoliv pomoc se zdá lepší než nic...

...ale stejně ne!

I když... možná...

Ne, zakazuju si to.

Mimoděk jsem pohlédla na hodiny, abych si mohla vynadat, kolik času jsem zaspala – blížily se tři odpoledne. Skvělé. Ale zlobit jsem se na sebe nedokázala. Pořád se mě držel ten nepřítomný stav a ještě do toho souboj o to, zda se zkusit opít či ne. Za celý život jsem se ještě ani jednou neopila a netušila jsem, jaké to u mě může mít následky. Všeobecně to mělo bourat zábrany, jenže já netušila, co se skrývá za zábranami mými.

Proto mi to přišlo rozumnější nezkoušet, ještě když jsem zrovna balancovala mezi špatnou a příšernou náladou.

 

Nikdo:

...a přece Isabella nakonec neodolala...

Charlie prospal celý den, takže měla volnou cestu ven dokonce i kolem sedmé večer. Venkovní chlad jí roztřásl celé tělo. Možná si měla na zahřátí obléct něco víc než jen lehkou mikinu. Každopádně se vydala k jedné zapadlé hospodě, již si našla na internetu, kde se podle všeho scházela úplně jiná skupina lidí, než co se znali s jejím tátou.

Chvíli hledala, jelikož si z Forks nepamatovala nic a několikrát se musela ptát na danou ulici, ale nakonec to našla. Došla až k ocelovým dveřím schovaným jako výklenek v cihlové zdi, nad nimiž visel značně omšelý nápis a opatrně vzala za kliku. Zevnitř se ozývaly hlasité hovory, co chvíli smích a nějaká hudba, kterou ovšem téměř nebylo slyšet.

Moc se nerozhlížela a nevšímala si pohledů, co se k ní otočily – nestávalo se často, aby tam přišlo nějaké děvče, natož samo. Posadila se na stoličku k baru a přelétla očima nápojový lístek.

Vůbec se v tom nevyznala. Už to množství různách piv, vín, rumu, vodky a whisky jí bohatě stačilo k dokonalé dezorientaci. Nakonec to přestala řešit a objednala si podle chlápka sedícího vedle ní. Že jí šilhal do výstřihu neřešila stejně jako se vyjímečně nezaobírala tím, kolik ji to bude stát peněz.

„Prosimvás... nevíte, co to tady hraje?“ zeptala se onoho šilhacího chlápka. Zakoulel očima a slušně vychlastaným hlasem řekl: „Jo, holka, to nemám ani páru.“

Mladík, co stál za barem, odpověděl za něj: „Neznáš Cannibal Corpse?“ Zamračila se nad tím, že jeden jí říká holka a druhý jí tyká. Podnik, v němž se nacházela, se zdál čím dál pochybnější. Ale to jí bylo docela jedno. Akorát jí moc nevyhovoval cigaretový kouř, přes nějž vypadal zbytek místnosti jako za fólií a díky němuž ji začínaly pálit oči.

„Neznám. Já takové věci obvykle neposlouchám,“ zamumlala, když jí došlo, že se asi očekává nějaká reakce. Mladíka to rozesmálo, ale odpustil si další poznámky, protože se musel věnovat zákazníkům.

Bells nesledovala čas. Nesledovala ani množství alkoholu, co do sebe nalila, ani částku, co jí měla při placení zmizet z peněženky. Dalo se pochybovat, zda byla stále ještě zcela při smyslech.

 

2. KAPITOLA >



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Přirozená evoluce - 1. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!