Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Přirozená evoluce - 2. kapitola

12.04.2010 (09:30) • Ranya • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1172×

< 1. KAPITOLA

Nikdo:

„Podívejte, už se probírá.“ Spolu s probuzením nad sebou Bella uslyšela podivně rozostřené hlasy. Vůbec netušila, kde to je a kdo jsou ti lidé...

Stalo se jediné – vážně to přehnala. Když si položila hlavu na bar a nešla probudit (což byl problém, protože už měla zaplatit a odejít), nějakého střízlivého návštěvníka napadlo zkontrolovat, zda je v pořádku. Skončilo to tak, že potřebovala okamžitou odbornou pomoc díky akutní otravně alkoholem.

Svým způsobem měla štěstí; přežila, dokonce bez dalších zdravotních následků. A taky se cítila tak zle, že na smrt Renée dalších pár dní pomyslela jen zřídka. Charlie jí to nedokázal vyčítat, jelikož jej měla za vzor, šel špatným příkladem. A tak to vyčítal sám sobě.

***

Následující měsíc se zdál nejhorším měsícem Bellina i Charlieho života.

Přirozeně to dopadlo tak, že Isabellu ponechali u táty. Renée nového manžela neměla a tak ani nebylo moc na výběr. Musela zůstat ve Forks. V tom odporném, příliš zeleném městě.

Týden na to přišel pohřeb, ten však rychle zapadl mezi vzpomínky a Bells se na něj snažila nemyslet.

Zrovna byly prázdniny, takže měla dost času připravit se na nástup do nové školy. Čekal ji třetí ročník. Skvělé. Všichni se už jistě poznali, zpřátelili, naskupinkovali a ona... se tam objeví jako vyvrhel.

Ponuré bydliště, napjatá atmosféra doma a „lákavé“ vyhlídky co se školy týče ji udržovaly v trvale špatné náladě. Když v televizi hrála nějaká komedie, nezasmála se a vtipy na ni měly spíše opačný účinek, než co mají v popisu práce. Ovšem nezaujatost vůči okolí zahrnovala i horory a romantické dojáky – vnější vlivy ji obvykle nevyděsily a nerozplakaly. Akorát si ještě nevypěstovala odolnost proti scénkám ze šťastných, kompletních rodin, na ty neměla žaludek.

Dva dny před tím, než měla poprvé jít do své nové školy, vybalila poslední krabici věcí, které si do Forks přivezla. Na jejím dně ležel igelitový sáček a v něm se černal obal jakési knihy. Nemohla si vzpomenout, kdy tu knížku viděla naposledy, ale nakonec si vybavila, že to byl ten bezejmenný horor plný upírů. Přečetla půlku první kapitoly a už se ke knížce netroufla vrátit.

Marně přemítala, jak se k ní původně dostala. To si uvědomila až o den později, kdy ta vzpomínka vyplula z podvědomí bez jakéhokoliv upozornění předem – našla ji, když se s Renée přestěhovaly do domu ve Phoenixu, na půdě.

Obcházela kolem knížky jako kolem něčeho kouzelného a tajemného. Nevěděla, zda by ji měla zkusit přečíst, nebo zase někam zahrabat. Nakonec však neodolala a rozhodla se vyndat ji z igelitu. Přejela bříšky prstů po deskách porytých zvláštními ornamenty a zhluboka se nadechla. Co může ztratit? Horory na ni už nepůsobí.

Nejdříve si pročetla informace o autorovi na zadní straně. Říkal si Desiderio Estavan, což však nebylo jeho pravé jméno. Dokonce ani neuváděl zemi, ze které pocházel. Vysvětloval také, chaoticky zamotanými větami, že kdyby odhalil svou totožnost, zemřel by.

Vrátila se na začátek a začala číst. Nepamatovala si strany, které již četla, a tak se prolouskávala známým textem. Teď na ni však působil úplně jinak – předtím pociťovala strach, odpor a znechucení, nyní ji to vtáhlo. Četla celý zbytek dne a dokonce málem zapomněla na večeři. Řádky plné upírů, krve a nespravedlnosti jí přinášely lehce zvrácené uspokojení. Litovala, že je ospalá a tak musela o půl dvanácté svou novou Bibli odložit, ale vrátila se k ní hned po probuzení.

Charlie jí musel připomenout, že už je pondělí. Bezmyšlenkovitě si sbalila pár věcí do batohu, snědla snídani, aniž by věděla, co jí, a mezitím zvažovala, o co obohatit obsah svojí Mp3, který se zdál hodně nedostatečný. Jela s tátou do školy, jeho autem (sama by se na silnici rychle vybourala), a i při té krátké cestě stihla dočíst druhou kapitolu.

Nová škola se jí nelíbila; uskupení kaštanově hnědých budov působilo děsivěji než armáda hladových upírů. I když celou střední navštěvovalo jen něco přes 350 studentů a z Phoenixu byla zvyklá na 700 lidí v jediném ročníku, měla dojem, že je tak velké množství upřených pohledů nad její trpělivost.

Charlie za ni vyřídil nějaké formality – v nejmenší budově, na níž bylo napsáno „Přijímací kancelář“. Isabella mezitím poslouchala hudbu a nezaujatě sledovala kousek papíru, jež poletoval kolem. Vítr jej zvedal, tlačil k zemi, měnil směry jeho letu v nepravidelných spirálách...

„Bells, běž do třídy. První hodinu budete mít v budově číslo 3.“

Pokrčila nad tátovými instrukcemi rameny a, stále se sluchátky v uších, přemístila se do zadané třídy. Pověsila si svou lehkou, šedohnědou bundu na věšák a vyhledala volnou lavici – předposlední u okna působila opuštěně. Nepovalovala se u ní žádná aktovka a Belle vyhovovalo, že jí bude moci propalovat pohledem záda jediný kluk, který však nevypadal zrovna průbojně. Od něj snad otravování nehrozilo.

Usadila se, aniž by kohokoliv pozdravila a aniž by zkoumala jejich tváře. Okamžitě se rozšuměl hovor, při kterém na ní spočívala většina pohledů, takže se splnil předpoklad; stala se středem pozornosti.

Chvíli na to do třídy vešel učitel. Neochotně opustila svou Mp3, aby si poslechla úvodní řeči a mohla se představit novým spolužákům. Musela dojít před tabuli, odříkat své jméno, původní bydliště a podobné nesmysly. Zdálo se to nekonečné; „naštěstí“ se jí po chvilce jakási blondýna zeptala, zda je pravda, že její mámu nedávno zabil medvěd. Tu ji učitel propustil, aby se vrátila zpět na své místo do lavice.

Den se vlekl.

O přestávkách dohledávala další učebny a zbytek času trávila čtením. Při hodinách věnovala pozornost začátku a potom si obvykle nasadila zpátky sluchátka. Učitelům to zatím nevadilo, nebo byli mimořádně nevšímaví. A oběd? Viděla je, viděla všechny ty obličeje, v nichž se zračilo, jaký z ní mají první dojem. A jaký to byl dojem? Takový, jaký mohou získat, když je ignorovala a nikdy se neusmála. Bezemoční výraz začínal působit jako jediný, kterého byly její mimické svaly schopny.

Doma trávila čas čtením, posloucháním písniček, objevováním nových písniček a zase čtením.

Bella:

Druhý den, úterý, proběhl prakticky vzato stejně – jediný rozdíl spočíval v tom, že jsem se večer rozhodla najít na internetě nějaké informace o své knížce. Problém byl, že jsem znala jen autora, název skutečně nikde neuvedli. Zadala jsem tedy jeho jméno do vyhledávače.

Desiderio Estavan... Desiderio Estavan...

Vyskočila hromada odkazů, jednalo se totiž o obvyklá jména. To však o ničem nevypovídalo. Prošla jsem asi třicet stránek a nikde nebyla ani zmíňka o žádné knize.

Jako by ta knížka neexistovala, pomyslela jsem si a protočila nad tím panenky. Možná byla prostě moc stará. Rok vydání jsem sice taky nenašla, ale stačilo pohlédnout na staré, nepoužívané výrazy, jimiž přetékala. Leda by se spisovatel snažil dosáhnout pradávného dojmu. Stejně mi to ale vrtalo hlavou a rozhodla jsem se zajít do knihovny, abych se zeptala, zda tam nevědí víc.

Před spaním jsem dočetla až k číslu 78, co se krčilo dole uprostřed listu, a smutně jsem shledala, že mi zbývá už jen 393 stran. Věděla jsem, že až to dočtu, začnu číst znova. A znova. Označení moje Bible mi začlo připadat nevýstižně slabé.

Usnula jsem se svou nejmilovanější bezejmennou knížkou pod hlavou.

3. KAPITOLA >

Autor: Ranya (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Přirozená evoluce - 2. kapitola: