Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Princezna temnot - 2. kapitola


Princezna temnot - 2. kapitolaPokud vás zaujala první kapitola, doufám, že se vám bude líbit i kapitola druhá. A za každý váš komentář vám budu moc vděčná. :)

2. kapitola

Bylo to jasné jako facka. Nic jiného jsem ani nemohla očekávat. A měla jsem vlastně radost, že to budu zrovna já, kdo se postará o pořádek. Těšilo mne, že si zrovna na tuto akci vybral Aro mě. A těšilo mne to o to víc, že bylo znát, jak z toho nemá dobrý pocit. Abych byla upřímná, ani já z toho neměla dobrý pocit. Při myšlence na zcela vysátá těla obětí, pohozená jen tak uprostřed rušných ulic amerických měst mi běhal mráz po zádech. Některým více nápaditým lidem by stačilo chvíli přemýšlet, dát si dvě a dvě dohromady a naše děsivé tajemství by bylo prozrazeno. A je zcela zřejmé, co by následovalo – hrůzu nahánějící hon na upíry. A budu to zrovna já, kdo právě tomuto zabrání. Už jsem se těšila.

„Půjdu sama, nebo s doprovodem?“ V duchu jsem se modlila, abych směla jít sama. Však Anthony to tu beze mě nějak přežije a nikoho jiného bych stejně ani nechtěla.

„Ano, sama. Alespoň na chvíli zchladíš ten tvůj chtíč,“ řekl Aro a usmíval se. Úsměv jsem mu oplatila a už se otáčela k odchodu, když jsem si ještě na něco vzpomněla.

„A kdy že to mám vlastně odjet? A především, kam?“

„Ach ano,“ povzdechl si Aro, když zjistil, že ještě nevím to nejdůležitější. „Ještě dnes stihneš letadlo do Seattlu. Tam se také všechno odehrává. Nebudu ti dávat žádný určitý termín, do kterého se musíš vrátit, ale byl bych rád, kdybys to vyřešila rychle a nenápadně.“ Přikývla jsem na důkaz souhlasu a s hořkostí si uvědomila, že s Anthonym jsme si takhle blízko byli naposled na kdovíjak dlouhou dobu. I Aro si to uvědomoval, a tak ještě dodal. „A Bello, nenech se Anthonym svést, nemáš na to čas. Já jsem na tebe čekal, ale letadlo tak velkorysé nebude.“

„Bez obav,“ řekla jsem a bez jakýchkoliv dalších řečí tam nechala Ara o samotě a vyšla ven z kruhové místnosti. Tam už na mne čekal dychtivý Anthony. „Nemám čas, dostala jsem něco na práci,“ vyhrkla jsem a ani jsem se na něj nepodívala. Bylo by lehké Anthonymu znovu podlehnout, nechat si od něj laskat tělo, nechat proudit svým tělem vzrušivé vlny jako výboje elektřiny.

„Ale no tak, bude to rychlovka,“ škemral a chytil mne za ruku. Otočila jsem se na něj a odmítala jsem pohledět mu do jeho očí plných chtíče. Okamžitě bych tomu pokušení totiž podlehla.

„Uletí mi letadlo, prostě nemůžu.“ Pevně jsem semkla rty do úzké linky a už jsem o tom nehodlala diskutovat. Když Anthony viděl, že nepolevím, poraženě vzdychl a pustil mou ruku.

„Budu na tebe čekat,“ řekl mi a já se musela usmát. Alespoň jeden důkaz, že se nechová vždycky jako nadržený puberťák.

„Vrátím se brzy,“ slíbila jsem a kráčela pryč. Cítila jsem na sobě jeho pohled, kterým mne už zase jistě svlékal, a já o svém předchozím tvrzení začala pochybovat.

Sbalila jsem si pár nejnutnějších věcí a spěchala na letiště. Ještě předtím jsem se stavila za Giannou, naší sekretářkou, u které jsem si vyzvedla pas a potřebné dokumenty. Pak už mi nic nebránilo v klidném odletu.

Na letiště jsem se dostala bez sebemenších potíží. Snažila jsem se působit nenápadně, ale přesto jsem si byla vědoma pozornosti mužů, kteří se za mnou otáčeli, a také závistivých pohledů žen. Letadlo jsem stihla, přesná jako Fantomas. Usadila jsem se do měkkého sedadla v první třídě a ignorovala veškeré dění okolo. Zavřela jsem oči a předstírala spánek. Uši jsem ale měla napnuté a poslouchala, o čem si lidé povídají. Měla jsem v oblibě tenhle zvláštní zvyk. Potají jsem se vždy smála problémům, které lidé občas řeší.

Když letadlo bezpečně přistálo na půdě Spojených států amerických, konkrétně v Seattlu, hodlala jsem se ubytovat v některém ze zdejších hotelů. Bylo tu oblačno. Šedá mraková pokrývka se táhla přes celou oblohu a nepropustila žádný ze slunečních paprsků, takže jsem mohla seattleskými ulicemi procházet bez obav odhalení. Angličtinu jsem ovládala naprosto plynule, takže mi nedělalo problém ani dorozumění se. Vybrala jsem si ten nejluxusnější zdejší hotel, ale kromě toho, že jsem si do něj nechala donést kufry, jsem ho zatím nijak nevyužila. Ihned jsem totiž hodlala začít s pátráním po těch nových upírských šmejdech, kteří budou již brzy umlčeni.

Město jsem si jen tak “oťukla“, protože mne nebavilo bloumat po všech těch spletitých uličkách a doufat, že tam snad najdu nějakého novorozeného upíra. A ke všemu ještě tou nudnou lidskou rychlostí, která jen zdržovala. Měla jsem daleko lepší nápad, jak nalákat ty potvůrky.

Postávala jsem v jedné z klidnějších čtvrtí Seattlu a vyhlížela svoji oběť. Těmito ulicemi jen málokdy někdo prošel, ale to mi nijak nepřekáželo v provedení mého plánu. Spíše naopak. Když jsem pak uslyšela kroky, nasadila jsem si výraz vhodný pro tuto příležitost a začala…

„Pane, prosím, musíte mi pomoct!“ Hned mi bylo jasné, že můj zděšený a zoufalý výraz toho přicházejícího vyděsil. Byl to muž ve středním věku, na člověka pohledný a dobře urostlý. Pod tričkem se mu rýsovaly pevné, vypracované svaly. Ale ani ty mu dnes nepomůžou.

„Co se stalo?“ ptal se s mírně hysterickým podtónem. Chytil mne za paže a snažil se mne uklidnit, ale jakmile se dotkl mé kůže, bylo na něm znát, že ho překvapila její teplota. Naštěstí tomu nevěnoval příliš velkou pozornost.

„Tam… tam… prosím!“ rukama jsem mávala směrem k potemnělé uličce a hlas mi záměrně kolísal. Jakoby v šoku jsem sebou trhala ze strany na stranu a doufala, že muž se na mou návnadu chytí. A opravdu se chytil.

„Počkejte tady,“ řekl a vstoupil do uličky. Po pár metrech jsem se vydala za ním, ale ten o tom, že ho sleduji, neměl ani potuchy. Hledal něco, a nevěděl vlastně co. A kdyby to věděl, nikdy by to radši nehledal. Protože jediné, co tu najde, bude smrt.

Když muž zjistil, že ulička je slepá a není tu nic, alespoň tedy nic o čem by věděl, otočil se a vykřikl strachy, protože za ním jsem už stála já. Udělal dva kroky dozadu a pak zakopl o svou vlastní nohu a upadl na zem.

„Teda, vy jste mě ale vyděsila,“ lapal po dechu a já se na něj zářivě usmála. Bylo to to poslední, co ve svém životě spatřil. Pak jsem se mu totiž zakousla do hrdla právě v místě, kde mu pulzovala ta sladká rudá tekutina – krev. Chvíli jsem sála, ale pokud měl můj plán vyjít, musela jsem toho nechat. Nebylo jednoduché přestat, zvlášť, když jeho krev chutnala tak dobře, ale nebylo zbytí. Odstoupila jsem od jeho bezvládného krvácejícího těla, ale nakonec jsem se rozhodla situaci urychlit, a tak jsem mu na těle udělala ještě několik dalších krvácejících ran. Pak už mi nezbylo nic jiného než jen ustoupit, splynout se stíny a čekat.

A nemusela jsem čekat dlouho. Přesně jak jsem předpokládala, vůně čerstvé krve nenechá těch pár novorozených upírů dlouho chladné. Bylo mi jasné, že dřív nebo později neodolají a přijdou ukojit svou žízeň. Už za pár minut se do uličky přiřítilo šest mladých upírů. Oblečení měli potrhané a špinavé a jejich pohyby byly tak rychlé, že i mně dalo problém je sledovat. Byli tam čtyři muži a dvě ženy. Obcházeli kolem mrtvého muže a prohlíželi si ho ze všech stran, jako by snad čekali nějakou zradu. Ale byli hloupí, pokud si mysleli, že z jednoho těla se najedí všichni. I kdybych nezakročila já, muselo by dojít k hádce.

Cítila jsem, jak se mi zvedají koutky úst, a prostupuje mnou onen zvláštní pocit, který jsem cítila vždy, když jsem se chystala k něčemu důležitému. Obloha se zatáhla ještě víc než předtím, ale to tyhle upíry absolutně nevyvedlo z míry. Plánovala jsem s nimi provést krátký proces, bouře, blesky a za chvíli bude po všem. Silou mé vůle se začal zvedat vítr a oblohu protnul první blesk. Počasí ale upíry nijak nevyvádělo z míry. Sápali se po tělu a každý pili zbytky krve z jeho určité části. Dalším bleskem jsem zapálila hromadu odpadků, které se povalovaly vedle kontejnerů. Tohle už upoutalo pozornost i novorozených. Zvedli hlavy od mrtvoly a zadívali se na oheň. Pak už jsem se nijak nezdržovala dalšími efekty a vystoupila ze svého úkrytu.

Upíři byli překvapení, že mě vidí, ale ne vyděšení. Věnovala jsem jim jen krátký úšklebek a pak jsem na ně seslala šest silných blesků, každý pro jednoho novorozeného. Ale něco tu bylo špatně. Ucítila jsem, jak ztrácím kontrolu nad svou mocí a poslední, co jsem vnímala, byl hurónský smích oněch upírů. Pak mnou projelo šest blesků hnaných sílou mé mysli.

______________________________________________________________________

Shrnutí

Předchozí kapitolaDalší kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Princezna temnot - 2. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!