Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Princ na bílém koni?! Omyl! Upír s volvem - 14. kapitola - Bellin pohled

Princ na bílém koni?! Omyl! Upír s volvem - 14. kapitola - Bellin pohledPo dlouhé odmlce jsem zpět. Mám napsanout tuto kapitolu zatím pouze z pohledu Belly, tak vám ji sem dám a druhou část dodám co nejdříve. Je to trošku delší, než předchozí kapitoly, tak doufám, že si počtete. Toto je poslední kapitola první části, potom uvidíte. Budu ráda za každý komentář, abych měla zpětnou vazbu.

Bella

 

„Líbí?“ zeptal se mě Edward, když viděl, že se stále nemůžu probrat ze šoku.

„Myslela jsem, že chcete být nenápadní,“ řekla jsem nepřítomně.

„Bello...podívej se, co máme na sobě,“ odpověděl trochu skepticky. Podívala jsem se na něho.

„Stále si myslíš, že záleží na tom, čím pojedeme?“

„Asi ne.“ Měl pravdu. Stejně na nás budou všichni zírat.

„Včera jsem poprvé za školní docházku chyběla, takže se spolužáci budou zajímat, jestli jsem neumřela.“

„Nejspíš...“ zasmál se a potom znovu zvážněl. „Byl bych rád, kdybys neposlouchala jejich myšlenky. Bude tam hodně lidí a rozhodně se ti nebude líbit, co uslyšíš.“

Pouze jsem přikývla na souhlas a vydala se ze schodů k autu.

Měla jsem pocit, že jen co jsem do auta nasedla, už jsem zase vystupovala. Nevím, jak to Edward udělal, ale měli jsme jedno z nejlepších míst na parkovišti. To ovšem nezmírnilo mou závist vůči chameleonům a jejich mimikrám. Když jsem viděla všechny ty lidi, jak postávají v hloučcích, někteří kluci s otevřenými ústy sledovali parkující Aston Martin Vanquish. Dívky zareagovaly až ve chvíli, kdy Edward vystoupil a přešel kolem auta, aby mi otevřel. Popravdě řečeno, ani jsem se jim nedivila. Když jsem se dívala na jeho elegantní chůzi a dokonalý vzhled, chvíli mě napadlo, jestli to není jenom sen.

Raději jsem uposlechal Edwardovy rady a neposlouchala ostatní. Už tak mi stačilo, jak na mě všichni zírali. Občas jsem se poočku podívala na Edwarda. Zdálo se, že si to opravdu užívá. Patrně byl zvyklý, že je středem pozornosti. Snažila jsem se, abych mu jeho radost nezkazila, takže jsem nasadila svůj nejlepší úsměv a snažila se myslet na něco jiného. Většinu dne jsem se dívala na hodinky, které mi Alice dala jako doplněk k oblečení, nebo si dělala poznámky do sešitu.

Byla jsem velmi ráda, když jsme odpoledne po vyučování nasedli do auta a těšila jsem se, až se vyzuji z nepohodlných bot a vlezu si pod sprchu.

Za celý den jsem si nevšimla, že bychom potkali Alice, Jaspera, Rose nebo Emmetta, ale nijak zvlášť mi to nevadilo. Emmett se mi připomněl sám od sebe. Když jsem vylezla z koupelny, seděl u mě na posteli a drbal se nohou za uchem. Zůstala jsem stát ve dveřích a přidržovala si ručník, aby mi nespadl, protože nic jiného jsem na sobě neměla. Ale udržet ten záchvat smíchu mi opravdu nešlo. Patrně jsem se smála příliš nahlas, protože se ve dveřích okamžitě objevili Jasper, Edward a Alice. Když uviděli Emmetta, který si o sobě patrně myslel, že je pes, rozesmáli se také. Alice potom dostala nějakou vizi a s Jasperem v patách se až příliš rychle odebrala pryč. Edwardův výraz naznačoval lehké rozhořčení nad Emmettovým chováním, ale na Rose neměl. Ta se zničeho nic objevila ve dveřích jako anděl skázy a vražedným pohledem propalovala Emmetta.

„Emmette McCarthy Cullene, jestli toho ihned nenecháš, víš, co tě čeká!“ řekla tak výhružným hlasem, že jsem se obávala nejhoršího. Emmett zřejmě také, protože toho okamžitě nechal, vyskočil z postele a poslušně následoval svou ženu.

,,Vždyť se zas tak moc nestalo." Slyšela jsem ho říkat, když byli na chodbě. Odpovědí mu bylo pouze výhružné zavrčení.

Když jsme s Edwardem osaměli, zavřel za sebou dveře.

„Co měla Rose na mysli? A co to celé mělo znamenat?“ zeptala jsem se. Když jsem viděla jeho významný pohled, bylo mi ihned jasné, co Rose myslela. Že mě to samotnou nenapadlo. Jediná věc je pro Emmetta důležitější než jeho vlastní smrt a vtípky – Rose.

,,Abych ti objasnil Emmettovo chování. On má pouze dva způsoby jak vyjádřit radost. První má z pochopitelných důvodů vyhrazený právě pro Rose a ten druhý používá na všechny ostatní. To, čeho jsi právě byla svědkem, mělo znamenat, že je rád, že jsi tady a navíc ti chtěl zlepšit náladu. Ve škole, když nás potkali, napadlo ho, že jsi jediná, kdo ztratil duši a to jsi ještě člověk."

Oba jsme se tomu chabě zasmáli, každý z jiného důvodu. Zdálo se, že to ještě není všechno, co chtěl říct.

,,Asi jsem ti ještě nevyprávěl o tom, co dělal, když mě Tanya pozvala na lov."

Věnovala jsem mu tázavý pohled. Nikdy o žádné Tanye nemluvil. Popravdě, nemluvil nikdy o žádné ženě či dívce kromě Esme, Alice a Rose.

,,Tanya patří k denalijskému klanu. Doufám, že s ní brzy setkáš, abys ji poznala. Ale teď k Emmettovi. Když jsme se vraceli, našli jsme ho viset za nohy z okna ve druhém patře. Aby dodal obrazu autentičnost, jedl banán a mezitím vřískal jako na lesy. Myslel to jako soukromou oslavu toho, že už nejsem sám, ale špatně to pochopil. Tanya potřebovala pouze něco probrat a rozhodně to nebylo nic osobního," dodal jako na vysvětlenou a tím bylo jasné, že tato konverzace uzavírá. Měla jsem z toho zvláštní pocit a možná to na mě bylo vidět.

Bylo mi jasné, že si Emmett nenechá ujít jedinou příležitost, aby si ze mě dělal srandu kvůli čemukoliv. Moje obavy ze zřejmě projevily na mém obličeji, protože přešel ke mně tak rychle, že by ho normální člověk nezaznamenal. Věnoval mi rychlý polibek, aby mě uklidnil a potom se otočil ke dveřím. Zmizela jsem v koupelně, abych se oblékla, zatímco Alice doslova vtančila do mého pokoje, aby Edwardovi něco sdělila. Nechápu, že to nemohla udělat jako vždycky. Proč musí rušit zrovna teď.

„Alice,“ řekla jsem téměř výhružně. Snažila jsem se na svou sestřičku nebýt příliš nepříjemná, ale když nás musela vyrušit zrovna teď, tak ať si to užije.

„Na to budete mít spoustu času později,“ odpověděla a mávla přitom rukou.

„Co jiného také můžu očekávat od věštkyně, že?“ řekla jsem trochu kousavě. Edward se zasmál a Alice zaskřípala zuby. Nesnášela, když jí tak někdo říkal.

 

...

 

Dny se sčítaly do týdnů a týdny do měsíců. Eleazar neměl čas nás navštívit. Na Arův dopis všichni zapomněli, sny mě také jako zázrakem přestaly trápit a tak se zdálo, že nás všechny čeká věčnost okořeněná pouze Emmettovými vtípky. Na lov jezdili střídavě tak, aby aspoň jeden z Cullenových byl se mnou vždy doma. Připadala jsem si tak trochu jako vězeň, kterého hlídají na každém kroku, ale i na to se dalo zvyknout, zvlášť když byl mým věznitelem většinu času tak krásný upír.

Jednoho dne se stalo, že jsem zůstala doma sama s Emmettem. Alice, Rose a Esme jely na nákupy, ke kterým mě už jentak někdo nepřemluví a Edward s Carlislem byli na lovu. Myslela jsem si, že celý den proběhne v klidu. Emmett seděl už několik hodin u televize a díval se na nějaké zápasy. Šla jsem si do pokoje pro nějakou knihu, abych měla co dělat. Když jsem cestou zpět zůstala stát nad schodištěm a dívala se po Emmettovi, o němž bych ještě před několika vteřinami naprosto jistě prohlásila, že jsem ho viděla sedět na gauči, prolétlo kolem mě něco velkého a hodilo mě to přes zábradlí. Ani jsem nestihla vykřiknout a už jsem byla dole. Místo abych dopadla na zem, mě chytil Emmett a tvářil se přitom jako hrdina zachraňující dívku v nesnázích.

Vyskočila jsem mu z náruče a snažila se vzpamatovat z toho šoku. Ještě že to nikdo neviděl, jinak by Emmett hooodně dlouho nemohl do svého pokoje.

„Ty...!“ začala jsem po chvíli, ale rozmyslela jsem si to, protože mi žádná nadávka nepřišla dost adekvátní. Navíc se tvářil jako kdybych mu měla být vděčná za to, že mě zachránil. Na to jsem neměla slov.

,,No co, aspoň jsem konečně mohl zjistit, jakou rychlostí umí člověk lítat. Teda padat," řekl nevinně.

Abych se trochu uklidnila, hodila jsem po něm knihu a vyběhla do lesa. Potřebovala jsem se vzpamatovat. Nikdy předtím jsem to nedělala, ale nyní jsem pocítila touhu doběhnout někam opravdu daleko a být chvíli sama. To je přesně to, co mi chybělo. Samota. Chvíli bez toho, abych věděla, že mě někdo hlídá. Bylo to tak osvobozující, že jsem se rozeběhla co nejrychleji jsem uměla. Nevím, jak dlouho mi trvalo, než jsem se zastavila, ale co to způsobilo, vím přesně. Doběhla jsem na kraj lesa, který přecházel do skalnatých výběžků, když jsem ucítila tu vábivou vůni. Bylo to tak sladké a přitažlivé, že jsem neodolala. Vydala jsem se za ní a po chvíli jsem uviděla pumu, jak se vyhřívá na slunci. Bez rozmýšlení jsem po ní skočila a po krátkém boji jí roztrhala krk. Její krev byla mnohem chutnější, než ta co jsem pila s Edwardem.

Co se děje jsem si uvědomila až zpětně, když jsem se dívala na tělo mrtvého zvířete přede mnou a svoje zakrvácené oblečení. Utržila jsem také několik škrábanců, které právě mizely.

V zoufalství jsem se posadila vedle mrtvého zvířete. Co jsem to udělala? Právě jsem zabila zvíře. Bezdůvodně. Kdyby mě alespoň napadlo, ale ono mi nic neudělalo. Jak jsem vůbec mohla? Potom jsem si vzpomněla na to, co mi říkal Edward na louce. Tak tohle byla žízeň? Myslela jsem, že si budu vědoma každého okamžiku. Tento nový zážitek ve mně vyvolal vlnu nechuti k sobě samé.

Mnoho myšlenek mi proběhlo hlavou, než mě vyrušilo zapraskání větvičky. Otočila jsem se za zvukem a uviděla Carlisla. Zoufale jsem se na něho podívala a potom spočinul můj zrak na mrtvém zvířeti. S chápavým výrazem se posadil vedle mě.

„Vím, jak ti teď je. Poprvé je to vždy takové, ale snad tě utěší fakt, že to nebyl člověk,“ řekl a očima přelétl moje oblečením.

„Emmett... Potřebovala jsem být chvíli sama... To jsem nechtěla....“ vypadávala ze mě slova jako kdybych je musela pracně přenášet z mozku do pusy.

„Vím, co se stalo a všichni ostatní také. Emmett bydlí měsíc na půdě,“ odpověděl Carlisle.

„Sice s ním bude k nevydržení, ale za tohle si to zaslouží,“ dodal po chvíli. Raději jsem si ani nepředstavovala, jak musel Edward šílet.

„Myslím, že bych ti měl říct svůj příběh. Toto je ideální příležitost. Máme ještě čas,“ řekl po chvíli. Pouze jsem přikývla a tiše naslouchala velmi strhujícímu vyprávění.

Zhruba před třemi stoletími se narodil v Londýně. Jeho otec byl náboženský fanatik a lovec čarodějnic a upírů. Matku nepoznal. Když jeho otec začínal stárnout, musel převzít jeho řemeslo a pokračovat v něm. Pro Carlisla to nebylo jednoduché, protože to dělal proti svému přesvědčení. Pochopila jsem, že se mu opravdu podařilo najít hnízdo nějakých upírů a když se je pokoušel zabít, jeden ho kousl. Nepředstavitelnou bolest proměny musel snášet mlčky, aby ho nenašli a nezabili. Po třech dnech pochopil, co se s ním stalo a snažil se zničit sám sebe, což se mu nepovedlo ani vyhladověním. Když ale chodil hladový po lese, podařilo se mu náhodou zjistit, že lze pít i zvířecí krev. Překvapilo mě, že nikdy nezabil člověka a stejně tak jeho přesvědčení, že se alespoň pokusí napravit zlo způsobené svou existencí tím, že bude pomáhat lidem. Vystudoval medicínu, stal se lékařem a několik desetiletí žil u rodiny Volturi v Itálii. Když se ovšem nepohodli kvůli stravovacím návykům, odešel od nich do Spojených států, kde postupně našel Edwarda, Esme, Rose, Emmetta a k nim se potom přidali ještě Alice a Jasper.

Po tomto vyprávění se stal mým osobním idolem. Tělem upír, duší člověk. Přesně tak jsem si představovala sama sebe jako upírku.

„Nejpozději každých deset let se stěhujeme, aby lidé nepoznali, že nestárneme,“ dokončil své vyprávění. Potom se na mě mlčky chvíli díval, jako kdyby přemýšlel, jestli mi má něco říct nebo ne.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se.

„Alice měla vizi, jak nás opouštíš. Jsem jediný, komu to řekla. Určitě nebudu sám, když řeknu, že bych byl nerad, kdybys opravdu odešla. Edward nic netuší, ale asi si dokážeš představit, co by to s ním udělalo.“

„Alice je vždy o krok napřed, ale nyní ví opravdu něco, co ani sama netuším. Vůbec odchod neplánuji. Právě naopak. Velmi ráda bych zůstala s vaší rodinou, pokud nebude nikdo nic namítat,“ odpověděla jsem trochu překvapeně. Vůbec jsem to nechápala.

„Samozřejmě jsme rádi, že tě mezi sebou máme. A pokud by sis to někdy rozmyslela a chtěla odejít, nikdo ti nebude bránit. Upřímně jsem rád, že jsi to právě ty. Nedovedu si představit nikoho lepšího,“ řekl záhadně a potom ještě dodal: „Edward měl vždycky vkus.“

Když si všiml, že jsem na rozpacích, změnil téma.

„Tohle ti posílá Alice,“ řekl a přitom mi podával tašku. Podívala jsem se dovnitř. Moje tušení bylo správné, našla jsem tam oblečení. Bylo stejné, jako jsem měla na sobě, pouze v mnohem lepším stavu.

„Díky.“

„Převleč se, za pět minut se vrátím a půjdeme domů,“ zavolal na mě odkudsi a byl pryč. S ním zmizela i mrtvá šelma. Sotva jsem se převlékla, zase se objevil.

„V Kanadě je sice krásně, ale měli bychom se vrátit, abys stihla školu. Jak rychle běháš?“

Zatímco mluvil, dívala jsem se na něho, jako kdyby se zbláznil.

„Přece nemůžeme být v Kanadě,“ řekla jsem po chvíli.

„Ale jsme. Tak pojď, ponesu tě. Bude to rychlejší,“ řekl a vzal mě do náruče. Zavřela jsem oči a čekala, až vítr kolem mě ustane. Cesta domů trvala podstatně kratší dobu.

Když jsme zastavili a otevřela jsem oči, uviděla jsem před domem stát Edwarda s Alice. Edward vypadal ustaraně a Alice se tvářila jako vždy, když něco věděla dopředu.

Jakmile mě Carlisle postavil na zem, už mě oba objímali. On sám se patrně vydal zničit důkaz o mém lovu, který jsme přinesli s sebou.

„Měli jsme o tebe hrozný strach. Myslela jsem si, že nechávat tě samotnou s Emmettem není nejlepší nápad, ale Emmett mě začal vydírat, tak jsem mu to dovolila,“ chrlila ze sebe Alice slova jedno za druhým.

„Jsem v pořádku, nic mi není,“ uklidňovala jsem je oba neustále. Když se nad tím zamyslím, vlastně je mi lépe. Tak dobře mi už dlouho nebylo. Cítila jsem se, jako kdybych prospala celý týden. Byla to sice zvířecí krev, ale její účinek byl neuvěřitelný.

„Jsi připravená jet do školy?“ zeptal se Edward, čímž mě vytrhl ze zamyšlení. Pouze jsem přikývla. Na to, co mě čekalo ve škole, jsem byla připravená. Od prvního dne, kdy jsme poprvé s Edwardem všem ukázali, že k sobě patříme, uplynulo několik měsíců a den ode dne si nás lidé všímali méně. Řekla bych, že si zvykli na to, že spolu trávíme veškerý čas a s ostatními se příliš nebavíme.

Ovšem na to, co mělo přijít dnes, jsem rozhodně ještě připravená nebyla. Protože byl jeden z mála slunečných dní, jela jsem sama. Po dlouhé době jsem jela svým autem.

Když zvonek ve škole ohlásil konec poslední hodiny, velmi se mi ulevilo. Přežila jsem, aniž bych musela poslouchat hloupé poznámky, nebo být vyvolána. Chtěla jsem využít toho, že s sebou nemám doprovod v podobě někoho z Cullenových a zajít sama do knihovny. Ta myšlenka mě nadchla natolik, že jsem spěchala, abych už byla co nejdříve na cestě.

„Slečno Swanová,“ ozvalo se za mnou a můj úsměv pohasl. Otočila jsem se a uviděla sekrétářku ředitele.

„Máte v kanceláři telefon,“ sdělila mi, jakmile jsem se otočila. Poslušně jsem se nechala dovést do kanceláře a když za mnou zavřela dveře, zvedla jsem sluchátko.

„Ano?“

„Zdravím tě, Isabello,“ ozval se z telefonu až nepříjemně podlézavý hlas, který jsem nikdy předtím neslyšela. „Doufám, že jsi nezapomněla na můj dopis?“ Popravdě řečeno zapomněla.

„Aro Volturi, předpokládám,“ odpověděla jsem a snažila se o neutrální tón.

„Takže jsi nezapomněla, to jsem rád. Volám ti pouze, abych upřesnil čas svého pozvání. Bude nejlepší, když se nebudeš příliš zdržovat a přijedeš co nejdříve. Do týdne bys to měla stihnout,“ řekl sladce. Zatočila se mi hlava. Měla jsem pocit, že mám halucinace. Věděla jsem sice, že to jednou přijde, ale počítala jsem s tím až v daleké budoucnosti. Až tehdy jsem měla rozhodnout o osudu celé rodiny Cullenových. Tohle bylo příliš rychlé.

Aro mi ještě sdělil, že mě vyzvedne Naomi, jakási upírka, která se umí přemisťovat. Řekl mi její telefonní číslo, abych jí mohla zavolat a domluvit se s ní.

Aniž bych se rozloučila, položila jsem sluchátko a opustila kancelář. Měla jsem největší chuť začít tlouct hlavou o zeď, abych se probudila z té hrozné noční můry. Když jsem zavírala dveře od kanceláře, z vedlejší místnosti se ozval hlas sekretářky, která říkala o telefonátu řediteli.

„Prý úmrtí v rodině. Volal jí nějaký strýc kvůli tomu až z Itálie. Měl takové zvláštní jméno, ani by mě nenapadlo, že jsou příbuzní. Chudinka, nejdřív rodiče a teď někdo v Evropě. Copak si toho už nevytrpěla dost?“

Zjevně ne. Čekají mne mnohem horší chvíle, to byla jediná jistota v mém životě. Došla jsem k autu. Potřebovala jsem se posadit a rozmyslet si co dál.

Abych ochránila Cullenovi, musela jsem to udělat, aniž by cokoli tušili. Nesměli u toho být. Musím jim zabránit, aby mě našli. Sama jsem pouze ve škole, když svítí slunce a to je právě dnes. Nemohu se rozhodovat déle než několik minut, protože potom to Alice uvidí a zadrží mě. Dnes ovšem nemůže, protože by riskovala prozrazení. Bylo rozhodnuto. Z batohu jsem vytáhla telefon a zpaměti vyťukala telefonní číslo.

„Budete mi chybět,“ zašeptala jsem do ticha a po tváři mi začaly téct slzy.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Princ na bílém koni?! Omyl! Upír s volvem - 14. kapitola - Bellin pohled:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!