Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Princ na bílém koni?! Omyl! Upír s volvem - 13. kapitola

Princ na bílém koni?! Omyl! Upír s volvem - 13. kapitolaJe tu třináctá kapitola a s ní i změna. Máte tu oba pohledy najednou. Konečně se zde dozvíte, kdo jsou oni. Doufám, že se bude líbit a opět prosím, abyste mi zanechali komentáře. wanda

Bella

 

„Lovci upírů.“ zašeptaly dva krásné sametové hlasy. I z jejich úst ta slova zněla zlověstně. Snažila jsem se najít něco v jejich myšlenkách, ale pečlivě si je hlídali. Asi ještě nenastal ten správný čas, abych se dozvěděla všechno. Přesto jsem musela zkusit zjistit alespoň to málo, co mi jsou ochotni sdělit.

„Myslela jsem, že je to mýtus.“

„Asi tak stejně jako upíři nebo vlkodlaci. Zasvěcení vědí, ostatní o nich povídají příběhy, které jsou většinou smyšlené, ale mívají pravdivý základ.“ odpověděl Edward. Měla jsem pocit, že jsem zaslechla trochu ironie v jeho hlase.

„Bohužel jsem sám dal jedné vzniknout.“ Takže se mi to nezdálo. Nyní jsem pochopila, proč ta ironie. Využil toho, že poslouchám nejen slova, ale i myšlenky a začal vzpomínat. Carlisle pečlivě studoval můj výraz a Jasper ve svém pokoji ztuhl nad knihou a začal se zajímat, co se děje v pracovně.

Edwardovy vzpomínky mě plně vtáhly do děje. Dokázala jsem si velmi dobře představit ten strach oběti. Naprosto jasně jsem viděla Edwarda blížícího se elegantním pomalým krokem k onomu místu, krásného, dechberoucího, smrtícího...

Kdybych si mohla jako člověk vybrat, jak zemřu, poslední chvíli bych chtěla strávit s mým andělem smrti. Viděla jsem se na jejím místě. Cítila jsem tu vděčnost, s níž mu darovala svůj život, aby on mohl žít dál.

Vzpomínka končila ve chvíli, kdy uviděl svou tvář s karmínově rudýma očima v jednom tmavém okně domu v té ulici a zachvátily ho výčitky svědomí.

„A co se stalo potom?“ chtěla jsem vědět více. Být v Edwardově hlavě bylo něco neuvěřitelného.

„Potom jsem se rozhodl, že budu abstinovat. Počkal jsem, než budu mít opět zlaté oči a vrátil se ke Carlislovi a Esme.“ odpověděl věcným tónem a bylo jasné, že už se o tom nebude chtít nadále bavit.

Nyní se do toho vložil i Jasper.

„Bello, co sis myslela, když jsi to viděla?“ zeptal se Edward se zájmem. Nechtěla jsem mu to říct, protože jsem si připadala hloupě. Tohle bych si nenapsala ani do deníku, kdybych si nějaký vedla, natož abych to vyprávěla jemu. Jasper mu ale prozradil moje pocity, takže už na tom nyní tolik nezáleželo.

„Zrádče.“ zasyčela jsem na něho. Věděla jsem, že to slyší, protože se začal smát. Neměla jsem na vybranou, musela jsem s pravdou ven.

„No... nejdřív jsem byla zvědavá, co se bude dít. Potom jsem chtěla být na jejím místě a nakonec jsem byla ráda, že jsi se vrátil ke své rodině.“ vysypala jsem ze sebe dřív, než bych si to stihla rozmyslet a dívala se z okna. Připadala jsem si opravdu hloupě.

„A proč jsi chtěla zrovna to?“ pokračoval ve vyptávání, zaujatý mým počínáním. Není již co skrývat, ale stále mu nemohu pohlédnout do tváře, takže si raději prohlížím les okolo vily a přeji si, aby začal blednout a já byla vysvobozena ze spárů Edwardovy zvědavosti.

„Smrt tvou rukou musí být opravdu krásná.“ řekla jsem a v tu chvíli jsem místo lesa viděla, jak pohlížím do tváře nejkrásnější bytosti, jakou jsem kdy viděla. S jeho příchodem ze mě spadnou všechny negativní emoce – smutek, stesk, strach, které jsem byla nucena prožívat ve svém životě a nahradí je láska, vděčnost a jistota. Jistota, že poslední slova která vyřknu, budou patřit právě jemu. Jistota, že má oběť nebude zbytečná. Jistota nadcházející smrti...

„Takže kdyby sis mohla vybrat, jak zemřeš, chtěla bys, abych to udělal já?“ zeptal se udiveně.

„Ano.“ na více jsem se nezmohla, protože jsem se nemohla vynadívat na jeho tvář, která plynule přešla do odrazu v okně. Nyní jsem se dívala na opravdového Edwarda, který stál dva kroky za mnou s naprosto nevěřícným výrazem ve tváři. Jeho ruka se po chvíli dotkla mého ramene.

„Bello?“ téměř zašeptal. Otočila jsem se na něho. Pod jeho spalujícím pohledem se mi rozutekly myšlenky všemi směry a jako z velké dálky jsem slyšela, jak říká:

„Vždyť budeš mít celou večnost na to, abys mohla být se mnou.“ Zamrkala jsem, abych získala trochu času na vymyšlení odpovědi.

„Proto jsem také ráda, že jsi se vrátil ke Carlislovi a Esme.“ Naštěstí náš rozhovor přerušil Carlisle, který byl po celou dobu jenom nestranným pozorovatelem.

„Myslím, že jsme trochu odbočili od tématu.“

Moje nálada byla najednou až euforická, když jsem si uvědomila, že ten dokonalý, navždy sedmnáctiletý upír, který mě nyní drží kolem pasu, tu pro mě bude po celou věčnost. Ani Carlislovo vyprávění jsem příliš nevnímala, ale někde hluboko v hlavě se mi přeci jenom uložilo. Má otázka, na důkaz že jsem dávala pozor, zněla

„Takže nás čeká výlet do Evropy?“ Odpověděl mi opět Carlisle. Takže po maturitě se můžu těšit na výlet mimo státy, dokonce mimo kontinent. Ale to nastane až za dlouhou dobu. Edward se mě snažil uklidnit, ale příliš se mu to nepovedlo. Představa, že bych ho měla nechat dívat se na mé sny, byla až nepříjemná. Ve chvíli, kdy se do toho opět vložil Carlisle, jsem se rozhodla rozhovor ukončit a to také proto, že začalo svítat. Za chvíli budeme muset jet do školy a Alice stojí za dveřmi svého pokoje celá nedočkavá, aby mě a Edwarda oblékla co nejlépe, protože dnes budeme ve škole atrakcí číslo jedna. Nechápu, že ji Edward také neslyšel.

„Měli bychom jít do školy, takže pokud je to všechno...“ zeptala jsem se a podívala se na Carlisla.

„Samozřejmě. Běžte a užívejte věčnosti.“ odpověděl s úsměvem. Nechali jsme ho v pracovně a vyšli na chodbu. Ze dveří naproti pracovně vylétla Alice, celá nedočkavá.

„Tak kde jste?“ téměř křičela. No jo, Alice.

„Ty do svého pokoje.“ ukázala na Edwarda hubeným prstíkem.

„A ty jdeš se mnou.“ vzala mě za ruku a táhla mě ke dveřím do svého pokoje. S prosbou vepsanou do tváře jsem se otočila na Edwarda, ale ten se na mě omluvně podíval a pokrčil rameny. Nechala jsem tedy Alice dovláčet mě do jejího pokoje. Když se za námi zavřely dveře, podívala jsem se, co mě tam čeká. Na velké posteli, která dominovala této místnosti, ležely černé džíny a k nim tmavě modré tričko se zkoseným výstřihem a dlouhými rukávy. Samozřejmě nechyběly boty na podpatku v barvě trička. To nebylo zase tak zlé. Potom můj pohled ovšem spočinul na velkém kosmetickém kufříku plném líčidel. Poprvé jsem zpanikařila a chtěla utéct.

„To ani nezkoušej.“ varovala mě, když měla vizi o mém útěku. Rezignovaně jsem se tedy posadila na židli před stolek se zakrytým zrcadlem a obrnila se trpělivostí. Minule jsem toho měla dost. Ale to by nebyla Alice, aby nedostala, co chce. Poručila mi zavřít oči a začala pracovat. Netrvalo to tak dlouho, jak jsem se obávala. Potom se dala do mých vlasů.

„Abys měla co dělat, zkus kolem nás rozhodit štít, aby nás Edward neslyšel.“ řekla mi, když viděla, že se trochu nudím. Zkoušela jsem to a po chvíli se mi to opravdu povedlo. Alice se viditelně ulevilo. Když skončila s mými vlasy, nechala mě obléknout. Naposledy si mě prohlédla a potom mě postavila před nyní již odkryté zrcadlo. Musím uznat, že se jí to opět povedlo. Sice bych se takto oblékla, učesala a nalíčila na ples, ale přesto se mi to líbilo. Líčení mi zvýrazňovalo oči, které byly ještě podtrženy kouřovými stíny. Vlasy se mi opět vlnily v loknách po zádech. Zpředu byly stažené dozadu kromě dvou pramenů, které mi lemovaly obličej. I oblečení mi sedělo až příliš dobře. Asi jsem se na ten odraz v zrcadle dívala příliš dlouho, protože do mě drkla. Podívala jsem se na ni a zjistila, že drží otevřené dveře.

„Běž před dům.“ řekla mi pouze a zatím mi podávala kabelku, která ladila s oblečením. Vzala jsem si ji, proběhla domem a zůstala stát ohromená v otevřených dveřích.

 

Edward

 

„Lovci upírů.“ odpověděli jsme unisono s Carlislem.

„Myslela jsem, že lovci upírů jsou mýtus.“ řekla stále trochu vyvedená z míry.

„Asi tak stejně jako upíři a vlkodlaci. Zasvěcení vědí a mlčí, ostatní o nich povídají příběhy. Většinou jsou smyšlené, někdy mívají pravdivý základ.“ ironie v mém hlase byla možná až příliš znatelná.

„Bohužel jsem sám dal jedné z nich vzniknout.“ Kdyby se tohle dozvěděl Aro, nechal by mě bez milosti zničit i přes mou výjimečnou schopnost. Zdálo se, že Bellinu překvapení ještě nějakou chvíli nebude konec. Carlisle o tom samozřejmě věděl, takže jsem pouze v tichosti vzpomínal, aby i Bella věděla, že jsem nebyl vždy tak přátelský k lidem jako jsem nyní. Chtěl jsem, aby znala mou minulost, ať byla jakkoli temná a měla možnost si rozmyslet, zda s někým takovým chce být. Pozoroval jsem její reakci, když se mi vybavoval každý detail.

Bylo to před sedmdesáti lety. V té době jsem nesouhlasil s Carlislovou filosofií a tak jsem od něho a Esme na nějaký čas odešel, abych našel sám sebe. Oné osudné noci jsem byl opět na lovu v Chicagu – městě, kde jsem vyrůstal. Schopnost čtení myšlenek mi dala tu výhodu, že jsem mohl zabíjet pouze ty špatné. Bral jsem to jako přijatelné, nezabíjet nevinné. Šel jsem po ulici a hledal vhodnou oběť. Našel jsem ho v jedné ztemnělé uličce, jak hrozí dvěma dívkám smrtí, pokud neudělají, co chce. To, co pro ně chystal, bylo opravdu hrozné i na mě. Proto jsem se rozhodl je zachránit. Došel jsem tiše až k němu. Stál zády ke směru, kterým jsem přicházel, takže mě nemohl vidět. Mrštil jsem jím o zeď a dal dívkám možnost odejít. Obě byly otřesené a tak jim chvilku trvalo vstřebat, co se stalo. Když opouštěly uličku, sklonil jsem se k muži v bezvědomí a mé zuby hladce projely kůží na jeho krku. Životadárná tekutina mi protékala hrdlem a uspokojovala netvora, který v té době byl mnohem silnější než má vůle. Celá má existence mu podlehla, choval jsem se jako opravdový démon noci. V té době jsem to ovšem považoval za přirozené.

Tělo jsem nechal ležet na zemi a otočil se k odchodu. U východu z uličky jsem spatřil jednu z dívek, která se vrátila, aby mi poděkovala. V té době to bylo součástí etikety. Naneštěstí pro ni voněla až příliš dobře. Přitažlivější je pro mě pouze Bella. Snažil jsem se bojovat s netvorem uvnitř mě, ale má vůle byla předchozími deseti lety příliš oslabena na to, abych odolal. Pomalu jsem přešel k ní. Přes její myšlenky jsem viděl své rudě žhnoucí oči. Považovala mě za nádhernou bytost, ostatně jako každý. Věděla, že nejsem člověk. Také proto se vrátila. Natáhl jsem k ní ruku a pohladil ji po tváři. Její kůže byla rozpálená a můj dotek ji mrazil. Přesto přistoupila blíž a s nadějí se na mě podívala. Doufala, že ukončím její trápení. Byla opravdu krásná, ale život k ní nebyl spravedlivý. Neměl jsem v úmyslu jí nevyhovět, pouze jí v poslední chvíli života ukázat, že není zase tak špatný. Zlehka jsem ji políbil na rty a potom pokračoval přes hranu čelisti až na krk. Slastně vydechla. Ještě nikdy nic takového nezažila. Nemohl jsem to již déle odkládat. Mé rty se zastavily na nejvhodnějším místě jejího krku a odhalily zuby. Dívčino tělo v mé náruči začalo slábnout, jak z něho unikal život, který jsem si tak sobecky bral. Její poslední myšlenky patřily mně. Ještě než naposledy vydechla, poděkovala. Za malou chvíli jsem již podruhé zabil. Uvědomil jsem si, že jsem udělal něco neodpustitelného. Toto zabití bylo jiné než všechna předešlá, třebaže bylo ze stejného důvodu. Zabil jsem nevinnou dívku. Její poslední myšlenky ve mně vyvolaly takové výčitky svědomí, jaké jsem ještě nikdy neměl. Tuto vraždu jsem nemohl žádným způsobem omluvit. Ona nic neprovedla, byla až příliš mladá a nevinná na takovou smrt.

U východu z uličky jsem zaznamenal ve stínu pohyb. Uslyšel jsem tichý výkřik druhé dívky, když jsem vzal tělo její přítelkyně do náruče a chtěl jej odnést někam, kde se jí dostane řádného zacházení. V tu chvíli mi nedělalo starosti prozrazení. Vše viděla, ale přesto jsem ji nedokázal v zájmu zachování tajemství zabít. Jedna nevinná oběť stačila na to, abych se rozhodl do konce své existence abstinovat.

„A co se stalo potom?“ chtěla vědět Bella.

„Potom jsem se rozhodl opět abstinovat. Počkal jsem, než budu mít opět zlaté oči a vrátil se ke Carlislovi a Esme.“ odpověděl jsem.

Edwarde, co se to tam děje?“ ptal se Jasper od sebe z pokoje.

„Trocha vzpomínek, Jazzi, nic víc.“ odpověděl jsem, jako by stál vedle mě.

„To by mě zajímalo jakých, protože Bella je v zajímavém rozpoložení. Nejdříve zvědavost, potom žárlivost a nakonec radost...“ zamyslel se a než jsem mu stihl odpovědět, zvládl to sám.

„Ach jistě, legenda o polibku smrti.“

„Bello, co sis myslela, když jsi to viděla?“ zajímal jsem se. Vážně mě to zajímalo, protože jsem očekával strach, pohrdání a jiné negativní pocity, ale nic z toho se nestalo. Jako vždy Bella reagovala jinak než kdokoli jiný. Nejdříve se trochu ošívala, potom tiše nazvala Jaspera zrádcem. Ten to pochopitelně slyšel a zasmál se tomu. Nakonec však začala mluvit.

„No, nejdřív jsem byla zvědavá, co se bude dít. Potom jsem chtěla být na jejím místě a nakonec jsem byla ráda, že jsi se vrátil ke své rodině.“

„A proč jsi chtěla zrovna to?“

„Smrt tvou rukou musí být opravdu krásná.“ zasnila se. Měl jsem pocit, že špatně slyším.

„Takže kdyby sis mohla vybrat, jak zemřeš, chtěla bys, abych to udělal já?“

„Ano.“ odpověděla nepřítomně. Stále ještě byla ve svých představách. Carlisle nehnutě seděl a byl překvapen hloubkou Belliných citů. Přešel jsem a postavil se dva kroky za ni. Položil jsem jí ruku na rameno a oslovil ji.

„Bello?“ Okamžitě reagovala. Vrátila se do přítomnosti a na tváři se jí usadil spokojený úsměv. „Vždyť budeš mít celou věčnost na to, abys byla se mnou.“ Nechápal jsem její myšlenkové pochody.

„Proto jsem také ráda, že jsi se vrátil ke Carlislovi a Esme.“ Už nikdy nebudu pochybovat o jejím vztahu ke mně.

„Myslím, že jsme trochu odbočili od tématu.“ připomněl nám Carlisle důvod, proč tu nyní jsme.

„Ale byla to zajímavá odbočka.“ pronesla vesele Bella.

„O tom nepochybuji.“ snažil jsem se, aby v mém hlase nebylo slyšet znechucení nad sebou samým. Tyto vzpomínky nikdy nevyblednou. Vždy budou stejně živé se všemi pocity. Budou mi připomínat, čím jsem byl a čím se nechci už nikdy stát.

„Takže ti lovci...“ pokračoval Carlisle. „...mají sídlo v Evropě. Většinou jsou to tradiční rodiny se zvučnými jmény, kde se toto umění dědí z generace na generaci. Myslím, že v našem případě postačí, když za nimi zajedeme, aby zjistili, jak se věci mají a zase pojedeme domů.“ řekl tak jistě, že jsem tomu sám věřil. „Alespoň navštívím staré přátele.“ dodal ještě.

„Takže nás čeká výlet do Evropy?“ zeptala se nadšeně Bella. „Ano, ale raději bych počkal, dokud nebudeš plnoletá.“ odpověděl jí opět Carlisle.

„To ještě nějakou chvíli potrvá.“

„Pokud mě necháš, abych mohl sdílet tvé sny, nemáš se čeho bát.“ Ta myšlenka se jí zjevně nelíbila, ale nechápal jsem z jakého důvodu.

„Občas mívám opravdu hloupé sny.“ řekla na vysvětlenou, když zachytila můj pohled.

„Jsi jediná v tomto domě, kdo může snít. Tak si to užívej a nenazývej žádný svůj sen hloupým.“ přípomněl jí Carlisle mírně káravě. Přikývla a potom chtěla odejít.

„Měli bychom jít do školy, takže pokud je to všechno...“ podívala se na něho s otázkou.

„Samozřejmě. Běžte a užívejte věčnosti.“ odpověděl s úsměvem. Vyšli jsme z jeho pracovny a hned na chodbě proti nám vyběhla ze svého pokoje Alice. Nechápu, jak jsem ji mohl neslyšet, když na mě v myšlenkách přímo křičela.

„Tak kde jste?“ byla nedočkavá. V tomto případě jsem zalitoval, že se má oblíbená sestřička nikdy nezmění. Utěšoval jsem se pouze tím, že má i své kladné stránky.

„Ty do svého pokoje.“ zavelela a ukázala prstem na mě.

„A ty jdeš se mnou.“ vzala Bellu za ruku a táhla ji do svého pokoje. Otočila se na mne pro pomoc, ale na tohle jsem neměl odvahu. Alice je sice malá, ale dokáže být stejně otravná jako Emmett, když něco opravdu chce. Raději jsem udělal co chtěla a odebral se do svého pokoje. Jako vždy jsem měl na posteli nachystané oblečení do školy. Tentokrát to byla ovšem tmavě modrá košile velmi podobná té, kterou jsem měl na louce a černé džíny. V rychlosti jsem se oblékl a potom se snažil zjistit, co se děje u Alice v pokoji. Do Belliny hlavy jsem se nedostal, tak jsem to zkusil přes Alice. Ta ovšem odříkávala řeckou abecedu pozpátku, takže jsem neměl šanci cokoli slyšet. Potom přešla na překládání americké hymny do všech možných jazyků a když se dostala až ke sportům, poprosila Bellu, aby se pokusila přes ně obě přetáhnout štít. Samozřejmě se jí to povedlo a tak jsem neměl šanci cokoli vidět.

Když jsem odcházel do garáže, vzpomněl jsem si na Eleazarova slova o Bellině štítu – snadno ovladatelný. Měl pravdu. Pokud se s ním naučí opravdu dobře zacházet, bude se jí bát i trio Volturi, což pro rodinu Cullenových znamená poklidnou věčnost.

V garáži jsem našel Emmetta, jak připravuje svůj džíp na cestu do školy. Podíval jsem se na něho v domnění, že mi objasní, co právě dělá.

„Alice říkala, že dnes jedeš s Bellou sám svým druhým autem, tak jsem se rozhodl vzít ostatní svým. Pořád je méně nápadné než Rosino BMW nebo Alicino Porsche.“ odpověděl mi a přitom střelil pohledem přes celou místnost, kde bylo pod plachtou schované moje druhé auto. Je na čase, abych ho zase po delší době otestoval. Bella nebude mít velkou radost, protože nemá ráda příliš pozornosti, ale podle Aliciny vize na nás stejně bude zírat celá škola, tak co. Vyjel jsem před garáž a zastavil před hlavním vchodem. Po chvíli se ve dveřích objevila Bella a jakmile uviděla, čím pojedeme, naprosto zamrzla na místě. Myslel jsem si, že je to výsadou upírů. Trochu mě to překvapilo, ale měli jsme ještě čas, proto jsem ji nechal vzpamatovat ze šoku. Během té chvíle jsem si ji mohl prohlédnout. Opět jsme byli sladěni k sobě. Ta Alice myslí opravdu na všechno. Musím uznat, že se jí to opět povedlo.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Princ na bílém koni?! Omyl! Upír s volvem - 13. kapitola:

 1
17.08.2011 [23:13]

YrissAlice je ďábel . A dokonale chápem tie Berlline pocity . Úžasná kapitolka . Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!