Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Převýchova 24. kapitola

27.11.2012 (08:00) • Iva • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2059×

Bella

Rychle jsme probíhali tajnou chodbou. Roztáhla jsem kolem nás štít, ale velmi úzkostlivě jsem se bála, že to nebude stačit. Chodba byla dlouhá, temná a všude byl cítit kouř. Nevnímala jsem nic kolem sebe, jen jsem se pokoušela všechny dostat do bezpečí, což v těchto podmínkách bylo velmi těžké.

 Můžeme děkovat Bohu, že jsme se ven dostali takřka nepozorováni. Rychle jsme se vydali od města, čím rychleji, tím lépe. Všude kolem hradu hořely ohně, byla to otřesná podívaná. Nic netušící lidé vybíhali z domovů v domnění, že nějací vandalové zapalují hrad, ale oni vůbec nevěděli, že se tu momentálně udává světový převrat, který zasáhne každého, jak člověka, tak upíra.

 Když jsme se bezpečně dostali od hradu a nikdo nás nezpozoroval, protože většina Rumunů se soustředila na hlavní vchody a ne na cesty vedoucí do kobek. Otočila jsem se ke zbytku mé rodiny, dnes jsem ji už mohla nazývat svou rodinou.

 „Jsme všichni?“ zeptala jsem se jich, ale jen málo kdo mě vnímal. Emmett a Rose si leželi v náručí a vášnivě se líbali. Alice a Jasper se jen drželi za ruce a hleděli si do očí. Esmé a Carlisle se též líbali, ale jinak než Rose s Emmem. Bylo to spíš jako by si slibovali věčnou lásku. A když jsem se rozhlížela po Edwardovi, nikde jsem jej nemohla najít.

 „Kde je Edward?“ vykřikla jsem hystericky a tím jsem upoutala pozornost všech.

„Kde je Edward? Kde je? Kam šel?“ křičela jsem a koukala jsem na každého v naději, že někdo mi řekne, kde je. Ale všichni mlčeli.

„Bello, my nevíme,“ řekl ustaraně Carlisle.

Já jsem na nic nemyslela a rozeběhla jsem se zpátky k hradu. Jestli se mu něco stalo, zabiju se. Nedokázala bych žít s tím, že jsem zabila svou lásku. Bože, jak nenávidím Rumuny! To radši Ara než je! Kde je můj Edward?

Dostala jsem se až k příkopu, když jsem ho znenadání viděla, jak Edwarda drží dva upíři a třetí k němu přichází s jasnou myšlenkou v hlavě – chce mu utrhnout hlavu.

„Ne!“ vykřikla jsem bolestně a rozeběhla jsem se proti nim. Všichni tři se na mě podívali, ale to já už vystřelila před sebe svůj štít a obalila v něm Edwarda. Jemu se nesmí nic stát, jemu ne. Edward se hned osvobodil a odhodil ty dva, co ho drželi. Já jsem se vrhla na toho třetího, který byl zjevně překvapen z vývoje situace. Edward na mě pohlédl a mě zaplavil pocit naprostého štěstí. Když přežijeme tuto hrůzu, budeme navždy spolu.

 „Jestli nás zabijete, podepíšete si rozsudek smrti! Tuto vřavu Volturiovi nepřežijí a na trůn nastoupí Rumuni. Rozmyslete si to!“ křičel ten muž, který byl viditelně naštvaný z toho, že nad ním vyzrála žena.

 „Nechceme nikoho zabíjet, jen když nás necháte svobodně jít,“ řekl klidně Edward. Jemu jsem věřila, takže jsem pomalu slezla z Rumunových zad.

 „My chceme jen v klidu odejít,“ řekla jsem nyní už klidným hlasem a postavila jsem se vedle Edwarda, a když mě chytil za ruku, věřila jsem, že teď bude všechno v pořádku.

 „Tak tedy odejděte a nechte nás to tu dokončit. Mysleli jsme si, že tento muž patří k nim. Ale pokud ne… Já ani k Rumunům nepatřím. Jsem nomád, ale protože mě Volturiovi naháněli několik desítek let, tak jsem se přidal k Rumunům. Jsem Garrett,“ řekl ten, co chtěl urazit hlavu Edwardovi.

„Já jsem Edward a to je má žena Bella.“ Z jeho úst to vyšlo tak hladce a já musela na něj omámeně hledět. Jeho žena. Jak hezky to zní.

„Těší mě, ti dva za vámi jsou Charles a David,“ řekl Garrett a nabídl nám ruku k potřesení.

 „My už asi půjdeme. Rádi vás uvidíme u nás doma. Přijďte nás někdy navštívit. Carlisle by vás určitě rád poznal,“ řekl Edward klidně.

 „Carlisle? Není to náhodou Carlisle Cullen? Jasně, že ho znám! A znám hlavně Emmetta a Rose! Občas jsme se vídali, když oni žili od vás odděleně, kvůli tomu… ehm… hluku,“ zasmál se Garrett a mrkl na nás.

 „Vážně? Musí tady někde být.“

 „Rád je uvidím. Charlesi, Davide, jděte napřed, dojdu vás,“ řekl jen tak mimochodem Garrett.

 Když jsem osaměli, přistoupil k nám Garrett.

„Nechci vám nic říkat, ale vůbec se mi to nelíbí. Musíme zmizet dřív než později. Ti Rumuni jsou tak podezřelí! Rychle pryč, než si všimnou, že jsme se vypařili. Můžu s vámi cestovat do Ameriky? Pořád žijete v Americe, že jo?“ Garrett když se rozjel, nebyl k zastavení.

Rozeběhli jsme se za pachem zbytku naší rodiny. Potkali jsme se v polovině cesty, protože co já jsem splašeně běžela k hradu, oni prohledávali les. Když Emmett a Rose poznali Garretta, šli jej přivítat a obejmout. Bylo to obrovské shledání, a kdybychom nebyli v polovině válečné vřavy, zasmála bych se.

 „Nechci vám nic říkat, ale měli bychom asi běžet do Florencie, trochu se zcivilizovat a co nejrychleji odletět do Ameriky,“ řekla Alice a všichni museli uznat, že má pravdu.

 „Musím uznat, že jak na vás koukám, tak si říkám, jestli není na čase si pořídit nějakou tu ženskou, ale ne zase takovou divošku, jako má Edouš,“ řekl se smíchem Garrett a touto poznámkou odlehčil celou situaci. Já to nebrala jako urážku, spíš jako poctu.

„A to on ještě neví, jak velká divoška jsem.“

Když se naše pohledy střetly, pocítila jsem stejné vzrušení jako před chvíli, ale naši chvilku vyrušil výkřik Alice.

„Jaspere! Co to je?“ A její pohled směřoval ke kalhotám Jaspera.

„To já ne, zlato. To oni!“ řekl s laškovným úsměvem a políbil Alice.

„Tak mládeži, musíme k tomu letišti, nezapomínejte!“ řekl s úsměvem na tváři Carlisle.

Cesta byla poměrně rychlá. Na předměstí Florencie jsme museli jít normálním tempem, ale hned jak jsme se dostali do temných uliček města, běželi jsme normální rychlostí. K letišti jsme se dostali dost rychle, ale museli jsme si sehnat něco na sebe, protože já a Edward jsme byli jen v košili a spodním prádle a Garrett vypadal… prostě jako Garrett. Alice jen protočila očima a šla každému něco koupit do místních obchodů. Čekali jsme u popelnic u letiště, než Alice něco přinese, ale říkala jsem si, že je už trochu pozdě na smrtelníky.

Alice je Alice. I přesto donesla kupu věcí. Mně donesla zelenou košili a černé rifle a kecky. Ještěže nepřinesla nějaké ty šílené boty na podpatcích nebo tak něco. Edward dostal bílou košili a také černé rifle. Garrett dostal trochu ležérní oblečení, ale aspoň v tom vypadal spíš jako dobrodruh než jako upír.

 Carlisle mezitím koupil letenky pro nás všechny a měli jsme štěstí, že nejbližší letadlo přes Madrid do Seattlu letí hned za hodinu. Pomalu jsme se mezitím přesunuli k odbavení. Všichni v letišti na nás hleděli, asi v životě neviděli někoho, jako jsme my. I já takto koukala na Cullenovi v první den, kdy jsem je poznala. Ach, to byly hrozné časy! Ale i přes celou tuto situaci jsem byla nevýslovně šťastná. Ani jsem si nikdy nepředstavovala, že takový pocit někdy zažiju.

Pomalu jsme se blížili k terminálům, když mě někdo chytil za ruku. Otočila jsem se a tam stála Jane, celá rozcuchaná a potrhaná. Ani jsem nestihla skrýt překvapení nad tím, že to přežila. Nepřemýšlela jsem a zuřivě jsem ji objala. Ona mi váhavě objetí opětovala, ale to jsem uslyšela za svými zády zavrčení.

„Edwarde, to je v pořádku!“ vyhrkla jsem, celá vyděšená z jeho zlostného pohledu.

 „Bello, honem, pojď a vrať se. Tvá schopnost nás všechny zachrání a Volturiové znovu povstanou z popela! Na co čekáš, Bello?!“ Jane měla obrovskou sílu, když chtěla, a já sama to poznala, když mě vzala za ruku.

 „Jane, ale já nikam nepůjdu. Odejdu se svojí rodinou. Viděla jsem, jak Volterra lehá popelem. S tím už nic neuděláme. Doopravdy ne, a ani já s tím nepomůžu. Ráda bych, ale nejde to. Zařiď si vlastní život a žij,“ řekla jsem v klidu, ale v hrudi jsem pocítila ten známý osten bolesti. Oči Jane byly až nebezpečně klidné.

 „Jak chceš, Bells, ale Aro si pro tebe ve správný čas přijde,“ řekla Jane a bez mrknutí oka ode mne odešla.

 „Co se stalo, Bello?“ ptal se mě Edward.

 „Asi jsem právě ztratila kamarádku,“ řekla jsem a skryla jsem svůj obličej v jeho košili. Ani jsem nevnímala, že už jdeme do letadla, protože mé podvědomí mi říkalo, že jsem udělala velkou chybu. V letadle mě Edward objal kolem ramen a já se snažila sebe sama přesvědčit, že vše bude v pořádku. Vždyť budu se svojí rodinou.

_____________________________________________________

Stála nová kapitola za to? Líbila se? Budu ráda za každý váš komentář. 

Prosím, vyjádřete svůj názor ohledně volného pokračování Převýchovy. Vaše Iva.

Autor: Iva (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Převýchova 24. kapitola: