Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Převýchova 17. kapitola

18.03.2011 (10:00) • Iva • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 3657×

Převýchova 17. kapitola

Bella

„Bello, pospěš si,“ popoháněl mě na letišti Alec. On byl přede mnou asi pět metrů a myslel si, že snad za ním poběžím. Alec nesl všechny kufry a přímo bravurně se proplétal mezi davy, které buď spěchaly domů nebo naopak k letadlu. Neměli jsme moc času, protože letadlo odlétalo za nějakých osm minut. Pomalu jsem začala propadat panice. 

„To stihneme, Bello,“ řekl mi Alec a mile se na mne usmál. Vzal mě za ruku a vedl mě k informacím a následně k terminálu číslo tři. Kufry už byly odbavené. 

Ta letuška nebo kdo to byl, o něj očividně stála, ale on všechny pohledy věnoval jen mně. Vedl mě ruku v ruce k letadlu, kde nás opět přivítala letuška, které se též Alec líbil. A které by se asi nelíbil, že? Opět všechny jeho pohledy směřovaly k mojí maličkosti. 

Úsměvy jsem mu oplácela a pomalu jsem zapomínala na starosti z Forks, ale na jediné jsem zapomenout nemohla. Edward. Tato osoba provázela každou moji myšlenky i tu sebemenší. Milovala jsem ho, ale přede mnou stojí nová etapa života. Vůbec mi nevadilo, že Alec mne drží za ruku, ale na jeho místě bych ráda viděla někoho úplně jiného. Jen Edwarda jsem si dokázala představit na místě toho, kdo mi bude zamilovaně šeptat do ouška zamilovaná slova a jako toho, kdo bude plenit moje rty lačnými polibky a jako toho, kdo ze mne udělá ženu. Tyto myšlenky jsem musela zahnat někam do kouta, protože toto je přítomnost, místo Edwarda je tu Alec. 

„Nad čím přemýšlíš?“ zašeptal mi do ucha Alec. 

„Nad minulostí, přítomností a budoucností,“ řekla jsem a usmála se na něj. 

„A hraji v tvé budoucnosti nějakou roli?“ zeptal se a úsměv mi oplatil. 

Podívala jsem se na naše spojené ruce, pohladila ho po hřbetu ruky a usmála se na něj. 

„Ty vždycky,“ zašeptala jsem a sklopila oči, protože moje tváře přímo hořely. 

„Nesklápěj oči, když je máš tak krásné,“ zašeptal pro změnu Alec a jemně mi nadzvedl prstem bradu, aby mi viděl do očí. Cítila jsem to napětí mezi námi, ale tomu mezi mnou a Edwardem se nemohlo vyrovnat. 

Odvrátila jsem do něj bezmocně oči a soustředila se na vzor potahu na sedadle přede mnou. 

„Nedáte si něco?“ ptala se mě letuška s občerstvením. 

„Děkuji, pouze sodu,“ řekla jsem. 

„Prosím,“ řekla a podala mi skleničku. 

„A vy si nic nedáte?“ Tato otázka směřovala k Alecovi. 

„Ne, děkuji,“ řekl a mírně se na ni usmál a ona okamžitě zčervenala ve tvářích. A ve mně to vařilo jako v papiňáku. Bello! Moje racionální Já se konečně ozvalo.

„Ty žárlíš,“ řekl Alec a tím mě prohlédl. Jak to poznal? 

„Samozřejmě, že ne,“ odsekla jsem a raději jsem koukala jinak, ale nemohlo mi ujít, jak se potěšeně usmívá. 

„Jsi nádherná, když žárlíš,“ řekl blaženě. 

„Já nežárlím,“ bránila jsem se, ale marně. On mě měl přečtenou. 

„Nebudeme se hádat, dobře víš, že to na tobě poznám,“ řekl a tím ukončil debatu. 

Zbytek letu uběhl v klidu. Já jsem se dívala na Aleca, když jsem si myslela, že se nedívá a on na mě, když si myslel, že ho nevidím. Tváře mi hořely a stále jsem se poťouchle usmívala, jak jsem malicherná. 

„Prosím, připoutejte se, právě přistáváme,“ ozvalo se z mikrofonu a já se okamžitě připoutala. 

Hned jsme byli na zemi a já konečně cítila pevnou půdu pod nohama. Alec mě opět chytil za ruku a mnou projel menší elektrický výboj. 

„Kde to jsme?“ pokoušela jsem se červenání zamaskovat otázkou. 

„V Benátkách. Město zamilovaných,“ řekl zasněně. Takže romantik, to se mi líbí. 

„V Benátkách? Vážně? Že se pojedeme podívat i do Verony. Tam se odehrávalo nejlepší Shakespearovo dílo, Romeo a Julie,“ řekla jsem poblouzněně a nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem v Benátkách. 

„Ty mi nevěříš?“ řekl a nadzvedl jedno obočí. Byl tak sexy, ale zase ne tak jako Edward. Bello! 

„Samozřejmě, že věřím,“ řekla jsem a ze srandy ho políbila na tvář. Až po tomto činu jsem si uvědomila, co jsem udělala. 

„Promiň,“ zašeptala jsem a byla jsem opět v rozpacích. 

„Nic se neděje, mně se to moc líbilo,“ řekl škádlivě. 

Šli jsme v ruku v ruce pro zavazadla, Alec je potom vezl až k autu, které na nás čekalo před letištěm. Chtěla jsem se ho zeptat, kde to auto vzal, ale jeho výraz jasně říkal, že se odpovědi nedočkám. Mlčela jsem tedy a bez výmluv nasedla do luxusního černého Ferrari. Mělo kožené potahy a moderní vybavení. Alec s úsměvem nasedl do auta, otočil klíčkem v zapalování a hned bylo slyšet to typické vrnění motoru, které patřilo jen značce Ferrari. 

„Poplujeme po kanálu Canal Grande, který je nejvýznamnějším kanálem v celých Benátkách. Potom půjdeme na pravou italskou pizzu, projdeme se po náměstí Piazza S. Marco. Co ty na to?“ ptal se mě Alec a přímo zářil. 

„Výborné, moc se těším,“ řekla jsem celá šťastná. 

„A potom pojedeme do Verony a najdeme si pokoj v nějakém hotelu,“ řekl a pohladil mě po ruce. 

„Skvěle,“ řekla jsem a to už jsme parkovali na nějakém parkovišti. 

Vystoupila jsem z auta a naskytl se mi pohled na Canal Grande. Celá jsem se rozzářila, když jsem viděla gondoliéra, jak na nás čeká u loďky. 

Alec mi pomohl vystoupit z auta a zamknul. Byl galantní, jako vždy. Ruku v ruce jsme se vydali k lodičce a gondoliér nás přivítal velmi jednoduše, že jsem tomu rozuměla i já. 

„Benvenuti!“ řekl s úsměvem na rtech. 

„Ciao! Potrebbe portarci lungo il canale al ristorante del Grand hotel?“ Alec mluvil úplně plynule italsky, že jsem zůstala stát s pusou dokořán. 

„Sí! Také,“ řekl mile gondoliér a pomohl mi naskočit na loďku a Alec si pomohl sám. 

„Grazie,“ odpověděl Alec. 

„Coppia in amore?“ zeptal se nás gondoliér, když jsme se líně dostali od břehu. 

„Qualcosa del genere,“ odpověděl Alec nenuceně. 

„Ma gurda una coppia in amore. Presto sará sicuramente. La ragazza é bella,“ mluvil dál gondoliér a ani jsem nevěděla, o čem hovoří. 

„Lo so,“ odpověděl stroze Alec a už bylo potom ticho. Alec mi půjčil svoje sako, takže on byl jen v košili a já na něm přímo ležela, když jsme projížděli kolem nádherných staveb italské architektury. Něco tak nádherného v nás nenajdete. 

Gondoliér nám zastavil u vodního mola, které stálo přesně naproti Grand hotelu. Alec mu poděkoval a zaplatil a vydal se ke mně. 

„Buona sera!“ řekl nám ještě milý gondoliér a já mu zamávala. 

„Tak pojď,“ pobídl mě Alec a já se vydala za ním do restaurace. 

Alec nám sehnal stůl, pomohl mi posadit se a já měla možnost vidět nádherný interiér zdejší restaurace. Jen jsme na sebe koukali a nic neříkali, nebylo třeba slov. Alec za mne objednal, protože neumím italsky. 

„Ty si nic nedáš?“ zeptala jsem se ho mírně rozzlobeně, když jsem viděla, že on si nic neobjednal. 

„Držím dietu,“ řekl s úsměvem na rtech a musela jsem to opět přejít, protože bych z něj odpověď nevypáčila. 

Donesli mi pizzu a já ji s chutí snědla. Hrála tam jemná hudba a já se vpíjela do očí Aleca, stejně jako on do mých. Nepatrně jsem se dotkla jeho ruky, která byla studená jako led, ale mně to nevadilo, protože stejnou teplotu měl pořád, asi špatné prokrvování. Pozoroval každý můj pohyb, který jsem udělala. Kdybych mu to dovolila, chtěl by mě i krmit. 

„Co tak koukáš?“ řekla jsem s úsměvem. 

„Vypadáš nádherně,“ řekl něžně. 

„Pomalu už půjdeme, protože se začíná stmívat a já se chci ještě projít po tom náměstí,“ řekla jsem, abych navedla rozhovor na jiné téma. 

„Dobře,“ řekl Alec a odebral se zaplatit. Já se pomalu zvedla a šla k němu. Něco tam povídal italsky k číšníkovi a během chvilky se ke mně vracel ve velice dobré náladě. 

„Jsi dneska nějak veselý,“ poznamenala jsem. 

„A neměl bych být?“ řekl s úsměvem a vzal mě nezávazně kolem pasu a vyšli jsme z restaurace a zamířili jsme přímo na náměstí Piazza S. Marca, kde už svítily pouliční lampy. Bylo to tak romantické. Já jsem vzala Aleca též kolem pasu a šli jsem za svitu pouličních lamp k autu. Ucítila jsem motýlí dotyk v mých vlasech, ale nechtěla jsem se dívat, co to bylo. Tím bych zkazila celou tuto chvíli. 

Pomalým krokem jsme se dostali k autu, Alec mi pomohl nastoupit. Během chvilky startoval auto a vyrážel směr Verona. Jak já se těšila do Verony. Dnes jsem již utahaná, ale zítra ji celou projdu. Já stále vidím ten film Dopisy pro Julii, který byl tak nádherný. 

Cesta probíhala v tichosti, ale začínala mě děsit Alecova bezhlavá jízda. Během chvíle jsme se ocitli za Benátkami směr Padov. Z Padova rovnou do Verony. Zaparkovali jsme před menším, ale luxusním penzionem na kraji Verony. Alec vystoupil jako první, pomohl mi z auta a šel pro kufry. 

U recepce stála menší paní s milýma očima. Alec na ni něco promluvil, ona se usmála, dala mu klíč a vzala si od něj nějaké informace a několik peněz napřed. Vydřiduši, ale nedivím se jim. 

Alec vzal moje kufry a donesl je do prvního poschodí a já šla věrně za ním. Položil kufry u postele a otočil se na mě. Jeho oči měly černou barvu jako noc. 

„Tolik jsem po této chvíli toužil,“ zašeptal a šel pomalým krokem směrem ke mně. Věděla jsem, co má v úmyslu, tak jsem udělala první hloupost, která mě napadla. 

„Musím pod sprchu,“ řekla jsem a zaletěla přímo nadpřirozenou rychlostí do koupelny. Tam jsem si vydechla, ale jedna část mne se bouřila. Neměla jsem tam zůstat? Netoužím po něm? Odpověď zněla ano. 

Nechala jsem ze sebe sklouznout šaty a jen ve spodním prádle se ocitla před zrcadlem. 

Udělala jsem nepatrný krok ke dveřím. A druhý, třetí, čtvrtý a byla jsem u dveří a jemně brala za kliku. Alec seděl na posteli jen v kalhotách a rozepnuté košili. 

„Už to nemůžu vydržet,“ vydala jsem ze sebe.

„Já taky ne, tolik po tobě toužím, Bello,“ řekl Alec, vstal a vydal se ke mně. Když vytušil, že neuteču, nadlidskou rychlostí ke mně přišel a drtil mě ve svém objetí a zahrnoval mě polibky. Já ho nechávala a obmotala jsem si ruce kolem jeho krku. Hladil mě po celém těle, každý kousek mého těla toužil po jeho ledovém doteku. Jeho motýlí polibky na mojí čelisti vyvolávaly elektrické výboje do celého těla. Najednou se ode mne odtrhl a odnesl mě k obrovské posteli, která vévodila celému pokoji. Tam mě jemně položil a vyhledal moje rty. Tolik jsem po něm toužila, ale ještě více jsem toužila po Edwardovi. Ale Alec je tady a teď. Do polibku jsem se dravě zapojila a Alecovy nezbedné ručičky už rozepínaly vrchní díl spodního prádla. Z mých rtů se přesunul na můj krk. 

„Vážně to chceš, Bello? Vážně chceš, abych ten první byl já?“ šeptal mezi polibky Alec a já nemohla ze sebe vydat nic jiného. 

„Ano.“

__________________________________________________________________________

Čekám na Vaše názory, pochvaly i kritiky. Děkuji za Vaši podporu...

Jen pro zajímavost. Rozhovor Gondoliéra a Aleca.

G: Vítejte!

A: Dobrý den! Mohl byste nás dopravit do restaurace u Grand hotelu?

G: Ano! Jistě.

G: Zamilovaný pár?

A: Něco takového.

G: Ale vypadáte jako zamilovaný pár. Brzy ale pár budete. Ta dívka je krásná.

A: To vím.

Gondoliér se s nimi rozloučí s přáním příjemné noci.

 Co bude v příští kapitole? Schválně, co myslíte, že se tam stane?

Autor: Iva (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Převýchova 17. kapitola: