Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Přes šikanu k lásce - 21. kapitola

03.04.2012 (19:30) • BellaSet • FanFiction na pokračování • komentováno 39× • zobrazeno 6987×

21.

RODINNÁ IDYLKA? KÉŽ BY! ANEB KDYŽ RODIČE ZAČNOU ZTRAPŇOVAT

  Seděla jsem vedle Edwarda na sedadle spolujezdce, opřená zády o dveře, a pozorovala jeho a Alicinu duševní výměnu názorů. Každou chvíli Alice nasupeně našpulila rty nebo přimhouřila oči, načež jí Edward probodl pohledem ve zpětném zrcátku. Nemusela jsem číst myšlenky, abych věděla, o čem se baví. Bylo mi jasné, že téma jejich rozhovoru není počasí, nové auta na trhu či nejnovější kolekce světových návrhářů. Pokud Alice vydržela nemyslet na to, že mi prozradila, že se jednoho dne stanu právoplatnou členkou Cullenovic rodiny se vším všudy, museli mluvit o Kevinovi. Byla jsem tak ráda, že mně Edward číst myšlenky nemůže, a divila jsem se, kde se v Alici bere ta síla nemyslet na to. Jenže když se urputně snažila nemyslet na jednu věc, musela se soustředit na jinou – na Kevina. Nic jiného mě nenapadlo, když jsem je tak pozorovala.

  Emmett jel společně s Jasperem Aliciným Porschem, které jim k mému udivení sama nabídla. Nechápala jsem, proč Alice prostě nejede jiným autem, než Edwardovým Volvem, a vyhne se tak snažení udržet v tajnosti myšlenky, ale samozřejmě jsem se jí na to nezeptala. Napadlo mě, že jde třeba o další taktický manévr, díky němuž se Edward nedozví, co mi prozradila.

  Rose seděla tiše vedle své sestry – buď byla za ty roky naučená, že spolu takovéto typy konverzací vedou a nesvěří se s tím okolí, nebo byla zatraceně dobrá herečka, anebo jí to opravdu nevadilo, nikdy. Protože já měla každou chvíli sto chutí vykřiknout nahlas, ať mi konečně řeknou, oč běží.

  Několikrát jsem se k tomu odhodlala, ale Alice samozřejmě viděla, k čemu se chystám, a zarazila mě kopnutím do mé sedačky zezadu dřív, než si mohl Edward cokoliv zjistit v jejích myšlenkách. Občas se mě zmocňoval úžas nad tím, jak už je vytrénovaná a ví, kdy přesně začít myslet na něco jiného, a občas mě přemáhala panika a hysterie. Bylo to trochu děsivé, že okolo vás umí jeden člověk říct přesně slovo od slova to, nač myslíte, a dokáže si to pamatovat, jak dlouho bude potřeba, protože má výbornou paměť, a druhý dokáže všechno, pro co se rozhodnete, zarazit ještě dřív, než to opravdu uděláte. Znovu a znovu jsem byla vděčná za mou zjevně špatně fungující hlavu.

  „Co to bylo?“ vyhrkl najednou Edward a zmateně se podíval do zpětného zrcátka.

  Zhluboka jsem se nadechla a ostře vydechla. Vážně mi to začínalo lézt na nervy. Otočila jsem se dozadu na Alici ve stejné chvíli, kdy Rose, a obě jsme čekaly na vysvětlení.

  Alice se na nás podívala a v očích se jí naštvaně zablýsklo. „No co je? Můžu za to, že mi pořád leze do hlavy?“

  Všimla jsem si, jak Edward pevněji chytil volant a v očích měl zuřivý výraz. Vůbec jsem netušila, jestli to na něj zabere, ale nahnula jsem se k němu a položila mu dlaň na nohu – chtěla jsem ho nějak uklidnit. Počkala jsem, až se na mě podívá, a pak se usmála. Úsměv mi oplatil bez jediného zaváhání.

  „Promiň, Alice, já jen, že mě rozčílilo to předtím… však víš,“ řekl najednou. Nebyla jsem jediná, kterou jeho slova překvapila. Alice zdvihla obočí nad jeho rychlým rozhodnutím, které předem neviděla, a pokrčila rameny. Rosalie zavrtěla hlavou s nevěřícným výrazem ve tváři a otočila se zpátky k okénku.

  „Dostala jsem jen krátkou vizi o návštěvě Belliných rodičů. Nebylo to nic zvláštního,“ vysvětlila mu Alice.

  Pocítila jsem značnou úlevu, že už na sebe nejsou naštvaní, a chtěla jsem se jich zeptat, jestli už jsou moji rodiče u nich doma, ale právě jsme vjížděli před dům Cullenových a já spatřila Charlieho policejní auto stojící vedle Alicina Porsche.

  Nervózně jsem si prohrábla vlasy, zatímco Alice s Rose vyskočily z auta, popadly tašky z kufru a hnaly se domů – byla jsem si jistá, že zásluha toho nadšení nepadla na návštěvu mých rodičů, nýbrž na jejich manžele.

  Edward mě chytil za ruku a jemně ji stiskl. „Je to jen návštěva, Bells.“

  „Já vím,“ zašeptala jsem. „Jsem jen trochu nervózní.

  Vystoupil z auta, vmžiku byl u mě a otevřel mi dveře. Natáhl ruku, aby si se mnou propletl prsty, načež mě musel trochu zatahat za paži, abych se vůbec přiměla do kroku. Když jsem vystupovala schody na verandu, zhluboka jsem dýchala.

  Edward mou ruku nepouštěl, ani když jsme prošli dveřmi a zamířili do obývacího pokoje, kde se pravděpodobně celá ta sešlost konala. A jakmile jsme zašli za roh, všechny oči – totiž jeden pár čokoládových, jeden zelených a šest párů zlatavých – se na nás upřeli.

  Zčervenala jsem, když Charlieho zrak sjel na mou ruku, která se pevně držela té Edwardovy, ale za žádnou cenu bych ho nepustila.

  „Bello!“ vyhrkla Renée nadšeně a přiběhla mě přivítat. Na kratičký moment jsem přivřela oči zoufalstvím. Nesnášela jsem, když jsem středem pozornosti, a už vůbec ne, když mě mamka na veřejnosti objímá. Málem jsem zasténala hrůzou, když mi dala dvě pusy do vlasů a další dvě na tvář. Jen taktak jsem uhnula… jinak by mi dala pusu na pusu. Pro Renée jsem byla prostě její malá holčička a nedocházelo jí, že mě takovýmito výjevy dosti ztrapňuje.

  „Ach, ahoj, mami,“ zamumlala jsem, jakmile mi dovolila popadnout dech.

  Charlie mě také pozdravil, ale nešaškoval u toho, jako maminka.

  Všimla jsem si, že když se všechna pozornost zaměřila na mě, Esmé s Carlislem vylili trochu ze svých hrnků s kávou do malého kyblíku, který měli zjevně připravený, a vrátili ho za sedačku, odkud ho vzali. Nebyla jsem si jistá, jestli i ostatní ubrali z limonád ve skleničce, které byly položené na stole, protože jsem sotva postřehla Carlisleův a Esméin pohyb, natož nějaký jinačí.

  „Jak jste se měli?“ zeptala se Esmé ve stejnou chvíli jako Renée, takže jsem pochopila, že ony dvě si budou rozumět, i když je maminka o nějakých deset let starší – na Esméin pravý věk jsem se ještě Edwarda neptala, tudíž prostě upíří stáří nepočítám.

  Posadila jsem se s Edwardem na krátkou sedačku a on mi palcem na hřbet ruky začal kreslit uklidňující kroužky.

  „Skvěle,“ horovala jsem a doufala, že moje nadšení bude důvěryhodné. Mně se náš výlet líbil, ale z tohoto setkání jsem byla opravdu nervózní. Bála jsem se, že Renée vytáhne něco, co by se mi nemuselo líbit, nebo začne rozebírat náš vztah s Edwardem… také mi vadilo, že Cullenovi musí kvůli mně předstírat, i když tvrdili, že je to v pořádku.

  „Dohodli jsme se, že to musíme brzy zopakovat,“ informoval všechny Emmett. „Moc se nám tam všem líbilo. Především na tobogánech.“ Při posledním slově na mě mrkl, a já jako na povel zrudla, jak jinak.

  Všichni se pořád dívali na mě a na Edwarda – nebo spíš na naše spjaté ruce – a já začínala mít pocit, že společenská konverzace je na nule. Alice, samozřejmě, viděla, co chci říct, a také viděla, jak se přitom cítím nesvá, a tak promluvila za mě.

  „Bylo to rozhodně bezvadné. Hodně jsme si to užili,“ řekla. Pak na mě šibalsky mrkla a prohodila: „Je jen škoda, že už se dnešní den blíží ke konci… Nemohla by tady Bella dnes přespat?“

  Renée přeskočila pohledem k Alici a vykulila oči. „No, to já… já nevím,“ mumlala koktavě a všem v místnosti hned muselo dojít, že koktání jsem zdědila právě po mamce. Maminka se podívala na Esmé a Carlislea a pochybovačně si zkousla ret. „Nemůže tu přeci spát skoro každý den. Je to nevhodné.“

  Carlisle mávnul rukou a Esmé se usmála.

  „Nám to rozhodně nevadí,“ prohlásila Esmé. „Je tu několik pokojů pro hosty, takže o postele není nouze. Naše děti jsou navíc rády, když tu Bella je…“

  Přimhouřila jsem oči a vrhla obviňující pohled na Alici. Pokoje pro hosty? Vážně? Před třemi dny byly ještě rozdělané tak, že se v nich spát nedalo! Tohle si s ní tedy vyřídím!

  Hlásek v mé hlavě však namítnul: Neříkej, že ti vadilo spát v Edwardově pokoji…

  Zavrtěla jsem lehce hlavou, abych ho zaplašila.

  „Jestli to tedy nevadí…,“ pokračoval Charlie a zadíval se na mě, jak se snažil odhadnout, co skutečně chci.

  „Nevadí,“ rozhodl Edward, čímž si samozřejmě vysloužil Charlieho ostražitý pohled a Renéin usměvavý. Ach ne. Teď to začne.

  Mírně jsem stiskla Edwardovi ruku.

  „Skočím nám pro něco k pití. Co si dáš?“ zeptal se mě a přitom trochu pomrkával očima. Pochopila jsem téměř okamžitě.

  „Co můžu?“

  „Ehm, no… počkej,“ řekl a pomalou, lidskou chůzí přešel do kuchyně. Usmála jsem se omluvně na Charlieho s Renée a šla za ním. Dával mi tak chvíli na rozdýchanou, protože věděl, o čem teď Renée s Charliem spustí. Jakmile jsem vešla do kuchyně, doléval zrovna neperlivou vodu do skleničky a otáčel se ke mně, aby mne objal.

Edward:

  Tak jemu to tedy nevadí, jo? Ale mně to vadí! Já tady mou holčičku spát nenechám. Charlie v mysli skoro křičel, jak byl rozzuřený. Jasper sebou mírně škubl.

  Ach! Je vidět, jak jsou oba zamilovaní… Ale hlavně, aby na to nešli moc rychle.

  Oba chtěli pro svou dceru to nejlepší.

  „O čem se teď baví?“ zašeptala mi Bella tlumeně do trička a přitiskla se ke mně ještě víc.

  Chlácholivě jsem ji pohladil po vlasech a vtiskl ji tam polibek.

  „Renée chválí Esmé její schopnosti, co se týče architektury, a právě začala rozebírat úžasnou zahrádku, co máme kolem domu. Emmett teď zahlásil, že v televizi začíná zápas v baseballu a pustil ji. Takže teď Emmett, Charlie a Jasper sledují napjatě obrazovku, Carlisle… se snaží myslet na něco jiného než na svou dokonalou ženu vedle sebe a Esmé s Renée pořád řeší nábytek a květiny.“

  Bella se uchechtla. „To je hezké,“ ocenila to. „Mně stačilo říct, jestli Charlie pořád myslí na to, jakými způsoby tě zabít a jestli Renée stále přemýšlí, jak chytře začít řeč o tom, že na vdavky jsme ještě moc mladí.“

  Odtáhl jsem se o ní, abych jí viděl do obličeje, a překvapeně kulil oči. „Teda, ty je máš ale přečtené,“ prohodil jsem obdivně. „To je přesně to, na co mysleli před chvílí.“

  Bell obrátila oči v sloup a usmála se.

  „Můžeme se tedy vrátit? Chci říct – nehrozí, že by na to znovu přišla řeč?“

  „Myslím, že ne,“ rozhodl jsem. Alice by nás když tak varovala.

Bella:

  Opravdu jsem se divila, že se rodiče už nevrátili k tématu, které chtěli předtím, než jsme s Edwardem zmizeli, začít. Ale právě v tu chvíli, kdy se chystali k odchodu a já si chtěla úlevně oddychnout, mě Edward objal rukou kolem pasu, na což zareagovala Renée.

  „Jé, vám to spolu vážně hrozně sluší,“ prohlásila jen tak mimochodem, ale já věděla, co má za lubem. „Už vás úplně vidím ve svatebním… až tak za sedm, osm let.“

  Zrudla jsem, jako rajče, a nejraději bych se propadla hluboko do země. Není nic trapnějšího, než když začnou rodiče rozebírat váš soukromý život… Proč jen nemůžou být jako Esmé a Carlisle? Pohlédla jsem na Edwarda, zvědavá na jeho reakci. On se ale usmíval, v očích jiskřičky.

  „Proč až za tak dlouho?“ zašeptal tiše a vypadalo to, jako by ani nemluvil k nám. Díval se na můj obličej, v jeho očích se zračila všechna ta láska a něha, a přemítal nahlas.

  U Charlieho se dostavilo jeho předchozí podráždění.

  „No tak to prr, hochu,“ mírnil ho a snažil se udržet vyrovnaný tón. Věděla jsem, že nerad vzbuzuje hádky. „Jste na to moc mladí. Myslím tím, že na všechno jste moc mladí. Znáte to, až po svatbě…“

  Na tátovi bylo poznat, že to v sobě držel hodně dlouho. Já si schovala obličej za hustými vlasy a pak se opřelo o Edwardovo rameno. Nedokázala jsem se podívat po ostatních, protože jsem moc dobře věděla, že Emmett s Jasperem určitě zadržují smích, a to by mi zrovna nepomohlo.

  „Charlie, stačí,“ ukončila to Renée rázně ve chvíli, kdy začal mluvit o tom, jak budeme mít život komplikovaný, kdybychom měli děti a ani nestihli vystudovat vysokou – byla jsem ráda, že poučku o ochraně vynechal, i když tam malý náznak byl.

  Cítila jsem, jak se mi slzy podráždění derou do očí, a snažila se je potlačit. Rychle jsem zamrkala a podívala se na své rodiče.

  „Dobře, díky, tati, že jsi nám tak dokonale naplánoval život. Mějte se.“ Nikdy jsem se takhle nechovala. Vždycky mi šlo o to, aby rodiče nebyli smutní, raději jsem vzala bolest a utrpení na sebe, ale tohle opravdu Charlie přehnal.

  Charlie se nevěřícně zasmál. „Ty jedeš s námi, mladá dámo!“

  „Tati,“ zašeptala jsem. To přece nemůže! Charlie zavrtěl hlavou, v obličeji výraz, který nepřipouštěl žádné námitky. „Mami,“ obrátila jsem se na Renée.

  „Je mi to líto, zlatíčko. Snad někdy jindy.“

  „Ale mami, to přece –„

  „Jindy,“ zopakovala. Kývla hlavou k autu a prohodila: „Čekáme na tebe v autě, ať se rozloučíš.“. Pak se s Charliem rozloučili s Esmé, Carlislem a ostatními a odešli si sednout do auta. Věděla jsem, že mám málo času, tak jsem se rychle otočila na Cullenovy.

  „Omlouvám se za tu scénu,“ zašeptala jsem tiše, téměř neschopná mluvit.

  Esmé se usmála a mávla rukou. „To vůbec nevadí. Chápu, že mají rodiče starost o svou jedinou dceru.“

  „Starost? Tohle ale trochu přehnali,“ protestovala jsem stále šeptem.

  „Příště nám to vyjde,“ prohlásila klidně Alice.

  Zhluboka jsem se nadechla a přikývla. „Dobře. Ještě jednou se omlouvám. Mějte se.“ Krátce jsem jim zamávala, protože už se natáčeli k odchodu, aby nám s Edwardem nechali chvíli o samotě.

  Zasténala jsem. „To byl trapas.“

  Edward se zasmál. „Charlie by si mohl někdy popovídat s Alice – oba se zjevně dost vyžívají v budoucnosti.“

  „Tobě to přijde k smíchu?“ zeptala jsem se nevěřícně.

  Edward pokrčil rameny, ale neodpověděl. „Uvidíme se zase zítra.“ Sklonil se ke mně a přitiskl své rty na mé. Dychtivě jsem mu vycházela vstříc… a po chvíli bojovala s nedostatkem kyslíku. Odklonil se ode mě, abych se mohla nadechnout, a pak mne ještě jednou krátce políbil.

  „Miluju tě.“

  „Miluju tě,“ oplatila jsem mu a vyšla ven ze dveří.

  Byla jsem totálně ztrapněná a ihned dnešní situaci zavedla na svůj pomyslný seznam. Stále ale vedlo ponížení, kdy mě Cullenovi viděli, jak po mně stéká pomerančový džus, a já klečím na zemi. A hned druhé místo obsadilo to, jak jsem šla zmlácená z tělocviku.

  V autě si nikdo nedovolil promluvit a já za to byla vděčná, protože jsem bojovala sama se sebou, abych na tátu nezačala ječet, proč mi tohle udělal. Nikdy jsem nepatřila mezi pubertální nevychovance a drzé děti, ale tahle záležitost ve mně vzbudila obrovskou vlnu vzteku.

  „Vždyť jsem nic tak hrozného neřekl,“ namítal Charlie, když jsem naštvaně bouchla dveřmi od auta a rychle zmizela v domě a následně ve svém pokoji. Dneska už mě nikdo neuvidí.

  Naštvaně jsem otočila klíčem a svezla se po dveřích pokoje se zavřenýma očima.

  „Totálně mi zkazili den,“ zabručela jsem. Jako omráčená jsem se osprchovala, převlékla do pyžama a vlezla si pod peřinu. Neměla jsem hlad, nezvládla bych nic pozřít.

Autor: BellaSet (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Přes šikanu k lásce - 21. kapitola: