Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Přes šikanu k lásce - 20. kapitola

29.03.2012 (18:30) • BellaSet • FanFiction na pokračování • komentováno 34× • zobrazeno 8025×

20.

TO SNAD ANI NENÍ MOŽNÝ!

  Všichni se dívali na Edwarda, který měl zaťaté ruce v pěst a nenávistným pohledem se díval někam za mě. Nepodívala jsem se, jestli je Kevin stále u výdejního okénka, nebo ne, tudíž jsem nedokázala posoudit, jak daleko je teď Edward ve svém sebeovládání. Sedla jsem si na poslední volnou židli a položila tác před sebe. Snažila jsem se dělat, jako že se nic nestalo, a doufala, že si budou myslet, že netuším, že to slyšeli.

  Bez jediného pohledu na ně jsem se pustila do bagety.

  Celou dobu jsem propalovala dřevěnou desku stolu, neschopná se podívat jak na Edwarda, tak na ostatní. Když jsem jídlo zapíjela kolou a zakláněla se, abych plechovku dopila celou, mačkala jsem k sobě oční víčka.

  Přesně ve chvíli, kdy jsem zvedla hlavu, jsem uslyšela tlumené vrčení. Edward měl pevně semknutou čelist a díval se za Alici. Následovala jsem jeho pohled a právě spatřila Kevinova záda, která se vzdalovala od dětské skluzavky, od nás daleko asi tak sedm metrů, a mířila ke sprchám. Vzdychla jsem a sklopila pohled. Na tohle nemám. Nikdy v životě jsem jim nic neudělala, ale oni mě stále týrají a ještě ve mně chtějí vyvolat pocit viny…

  Zhluboka jsem se nadechla a zvedla hlavu k Edwardovi. Jeho výraz byl stále děsivý, ale tak trochu podivně frustrovaný. Natáhla jsem se, abych mu položila ruku na rameno a čekala, až se na mě podívá.

  „To je v pořádku,“ zašeptala jsem. „Já mu nevěřím.“

  Tentokrát sklopil pohled Edward a já se zmateně ohlédla po ostatních. Alice s Rosalií se najednou extra zajímaly o plavky ostatních žen kolem a hodnotily, které jsou značkové a které ne. Emmett si náhle vzpomněl, že má brzy přijít na trh nové Audi a musel o tom Jasperovi povyprávět.

  Díky za vysvětlení.

  „No,“ řekla jsem šeptem, „já si odskočím. Omluvte mě.“ Vyskočila jsem ze židle a rychlým krokem, protože jsem v zádech stále cítila jejich pohledy, jsem se vydala k záchodům. Na moment mě přepadla váhavost a nervozita, ale jakmile jsem uznala, že Kevin opravdu odešel a – jelikož mi opravdu nikdy neublížil a nikdy neměl příležitost ničemu z toho zabránit, já mu ale přesto nevěřila, protože prostě patřil do vůdčí party – nezašel by tak daleko, aby se objevil na dámských záchodcích, uvolnila jsem se.

  Před zrcadlem jsem se zdržela. Ne kvůli tomu, abych se mohla na sebe podívat, ale potřebovala jsem popřemýšlet. Proč mi sakra nikdo nechtěl vysvětlit jejich reakci? Co udělal Kevin tak hrozného, že o tom nikdo nechtěl mluvit, tak zajímavého, že je to přivádělo do rozpaků – tedy alespoň Edwarda? Opravdu na krátkou, kratinkou chvíli mi hlavou probleskla myšlenka, že třeba Kevin nelhal, ale tu jsem okamžitě zahnala.

  Se slovy je stejný jako ostatní, které jsem si řekla v duchu, jsem opustila toalety a vrátila se k našemu stolu. Byla jsem krapet nervózní, tudíž jsem se neodvažovala podívat se, jak se tváří teď, ale nakonec jsem to udělat musela, protože jsem byla opravdu zvědavá, co Kevin udělal.

  Emmett s Jasperem a Edwardem byli ponořeni do rozhovoru, ale jejich konverzace byla příliš tichá, abych mohla zaslechnout jediné slovíčko. Alice s Rosalií se dívaly na mě s úsměvem.

  Zeptám se holt později.

  Rosalie se na mě otočila celou horní polovinou těla, jakmile jsem dosedla na místo. „Myslím, že bychom sem mohli jet brzy znovu, ale teď už si určitě unavená. Jestli chceš, můžeme se vrátit domů. Carlisle s Esmé plánují, že pozvou tvoje rodiče na kávu.“

  Zamyslela jsem se. „Přece nebudou kvůli mým rodičům předstírat.“

  Alice nesouhlasně zavrtěla hlavou. „O předstírání vůbec nejde, ale bylo by vhodné – nebo spíše hodně lidské – aby se rodiče seznámili. Esmé uvažovala o večeři, ale společně jsme uznali, že káva bude stačit. Doufám.“

  „Jak říkám, nemusíte to dělat.“ Nelíbilo se mi, že by si měli kvůli mým rodičům, především kvůli mně, hrát na něco, co nejsou. Pít kávu a snažit se přitom udržet výraz nepřipouštějící zhnusení. Dojít si na záchod a chvíli tam vydržet, aby to nebylo podezřelé. Vyptávat se na normální, běžné, lidské zážitky ze života, které si budou muset vymýšlet…

  „Ujišťuji tě, že nám to nevadí,“ řekla mi Rosalie a tím přerušila proud mých myšlenek. „Stejně bychom to dříve nebo později museli udělat. A navíc… my chceme. Kdybychom tu bydleli déle a naše rodiče se znali alespoň od vidění, nebyl by to problém, ale Carlislea zahlédl tvůj otec maximálně dvakrát a pochybuji, že se stihli seznámit více.“

  Vzdychla jsem. „To asi nestihli,“ souhlasila jsem. „Ale přesto –„

  „Konec debaty,“ ukončil to rázně Emmett, který se společně s Jazzem a Edwardem přidal do diskuze. „Tvoji rodiče jsou dnes pozváni k nám na kávu – Esmé už jim v tuto chvíli určitě volá.“

  Rezignovala jsem. Hádat se s některým členem Cullenovic rodiny je předem prohraná bitva.

  „Jsi unavená?“ zašeptal mi do ucha sametový hlas a prsty si se mnou propletla ledová ruka.

  Otočila jsem se na Edwarda, který se na židli přišoupl blíž ke mně, a snažila se z jeho výrazu poznat, jestli by tu rád zůstal, nebo ne. Uznala jsem, že se pod jeho pečlivě udržovanou masku asi nedostanu, tudíž jsem pokrčila rameny a prohodila: „Nijak zvlášť.“ Nechtěla jsem, abychom jeli domů kvůli mně.

  Edward skepticky zvedl obočí. „Chceš tu ještě být, nebo by ses raději vrátila?“

  „A vy tu chcete být? Chcete jít ještě na nějaké atrakce?“ nemohla jsem se nezeptat. Sžíraly by mě výčitky svědomí, kdybych teď rozhodla odjezd a viděla bych potom jejich zklamaný výraz a poslouchala Emmettovo smutné mumlání typu: „Příště musíme jít na tamto...“, nebo „Škoda, že jsme nestihli tohle…“ Jenže právě ten, od kterého jsem čekala, že bude z odjezdu otrávený, obrátil oči v sloup a nevěřícně zakroutil hlavou.

  „Vždyť sem můžeme zase brzy vyrazit,“ oznámil mi Emmett. „Tady jde teď o to, že nejsi tak odolná jako my, tudíž už bys třeba chtěla jet domů. Stačí říct. Na nás neber ohledy.“

  Chtěla jsem namítnout, že nechci, aby se mi podřizovali, ale jakmile jsem si uvědomila, že je na mě upřeno pět párů očí s nekompromisními výrazy ve tváři, rozmyslela jsem si to.

  „No, klidně bychom se mohli vrátit,“ zamumlala jsem tiše.

  Všichni se usmáli, spokojeni, že jsem řekla přesně to, co chci, ale hned jak se začali zvedat od stolu, jsem ještě vyhrkla: „Pokud vám to ovšem nevadí?!“

  A do mého obličeje se znovu zabodlo několik zlatavých očí, které na mě nepůsobily děsivě, ale přesto bych si nikdy nedovolila odmlouvat.

  „Dobře, dobře, už mlčím.“ Zvedla jsem ruce v obranném gestu a krátce se zasmála.

  Emmett do mě mírně šťouchnul – viděla jsem, jak si dával záležet, aby mě neuhodil příliš – a uculil se. Pak se vydal s Jasperem a Edwardem, který se mi v rychlosti přisál na rty, po čemž byl doslova odtáhnut svými bratry, k pánským sprchám. Alice s Rosalií se na mě zářivě usmály a i my jsme se odebraly do šaten.

  „Alice?“ zašeptala jsem tiše, zatímco jsem si fénovala vlasy. Svýma očima jsem do teď hypnotizovala čtyři ženy, které se až přehnaně dlouho nakrucovaly před zrcadlem a snažily se vypadat co nejlépe. Jak Alice, tak já jsme si byly moc dobře vědomy, že nás pozorují… Tedy, přesněji řečeno, ony pozorovaly Alici – dala bych všechno, co mám, za to, že hledaly na její tváři známky toho, že prošla plastickou operací. Samozřejmě, nedivila jsem se, že byly její krásou tak fascinovány, ale jelikož každou chvíli přejely pohledem ke mně, začalo to být nepříjemné.

  Alice ke mně švihla pohledem a čekala. Věděla jsem, že mě slyší, proto jsem se snažila mluvit, co nejtišeji to šlo, protože ty čtyři ženské, které kopírovaly Aliciny pohyby a zjevně se snažily přijít na způsob, jakým se Alice udržuje fit a sexy, přestože musí být všem jasné, že je mladá, tudíž nemůže mít žádné vrásky a problémy žen po pětatřicítce, nás pozorovaly. Potřebovala jsem ale s Alicí probrat něco důležitého a musela jsem si být jistá, že to Edward neuslyší, protože by to v něm mohlo vyvolat stejnou reakci jako předtím – a já už nechtěla, aby byl naštvaný, nechtěla jsem, aby byl smutný či v rozpacích.

  „Může mě teď slyšet?“ zeptala jsem se a na chvíli v zrcadle pozorovala svoje nenápadně pohybující se rty. Pak jsem se podívala zpátky na Alici. Byla jsem ráda, že okamžitě pochopila, koho myslím, a nemusím riskovat, že by se mě potom vyptával, kdyby to opravdu slyšel.

  Alice téměř neviditelně zavrtěla hlavou. Na moment se u mě objevily pochybnosti; netušila jsem, jestli vážně kývla, nebo se mi to jen zdálo, ale koukala mi zpříma do očí a vypadala, že už mi odpověděla, tak to asi nebyl můj přelud.

  Zhluboka jsem se nadechla. „Měla bych si z té jeho předchozí reakce dělat hlavu?“

  Alice se zamračila. Pak vzdychla a semkla rty. Co si z toho mám vzít?

  Vypla jsem fén a přišla k ní blíž. Alice uklidila do tašky hřeben a otočila se na mě. Byla jsem ráda, že s ní můžu mluvit, než zase vejdu do domu plného upírů s dokonalým sluchem, kteří slyší i můj tlukot srdce. Rosalie šla počkat do auta, jelikož byla převlečená dříve než my – Alice mi s sebou přibalila i nějakou halenku, kterou prý moc nenosí, a darovala mi ji. Samozřejmě trvalo delší dobu, než jsem rezignovala a vzala si ji na sebe. Její snaha přesvědčit mě o tom, že ta halenka je už asi rok a půl stará a ona ji opravdu nenosí, vyšla nazmar, protože v jejích očích bylo to stejné vzrušení, které jsem viděla, když mi v úterý koupila oblečení. Bylo mi jasné, že halenka je nově zakoupená, a samozřejmostí bylo, že bych ji klidně mohla zahlédnout na stránkách známých módních časopisů, hned vedle nápisu nějaké drahé, slavné značky, pod níž by jasně zářila tučná suma.

  „Pověz mi, co se předtím stalo,“ zaprosila jsem tiše.

  Čtyři blonďaté kamarádky prošly kolem nás k východu a pohazovaly u toho vlasy. Snažily se jít co nejlehčeji, ale chůze ala Alice Cullenová jim stejně nevyšla.

  Alice se mi podívala pořádně do očí. „Já do toho nemůžu mluvit, Bells. To je jen mezi tebou a Edwardem.“

  Skepticky jsem povytáhla obočí. „Mezi mnou a Edwardem, jo? Všichni jste byli nějací divní, a když jsem řekla, že Kevinovi nevěřím, tak jste mě okamžitě ignorovali. Jste v tom všichni, tak mi to řekni. Prosím, Alice!“

  Měřila si mě pochybovačným pohledem. Nakonec zavrtěla hlavou. „Ne, tohle ti opravdu musí říct Edward.“

  „Souviselo to s Kevinem, to je jasné,“ nedala jsem se a bádala dál. „Ale co udělal? Ano, dělal si ze mě zase srandu, aby mě mohl znemožnit přede všemi, ale já mu nevěřím, tak co –„

  Ve chvíli, kdy Alice sklopila pohled a začala hypnotizovat špičky svých bot, mi to došlo.

  „On – on…,“ koktala jsem. „On mluvil pravdu?“

  Alice pokrčila rameny. „Zdá se, že ano. Edward v jeho myšlenkách nenašel žádnou pochybnost a Jasper mohl také s přesností určit jeho city k tobě.“

  Nebyla jsem schopna slova, ani jsem se nevyznala ve svých pocitech. Na jednu stranu jsem byla nehorázně naštvaná – nějaký hlupák teď přijde s tím, že se mu líbím, přestože celé ty roky neprojevil sebemenší zájem a nechal ostatní, ať mi ubližují, a já mu teď mám věřit – a na druhou jsem byla totálně vyvedená z míry – sotva jsem dokázala uvěřit Edwardovi, že mě skutečně miluje, už za mnou přijde další.

  „To… není možné,“ vydechla jsem.

  Alice nasadila obličej typu „no, jak vidíš, tak je“ a pak ten svůj všeználkový výraz. „Takže ti musí být jasné, proč Edward tak vyšiloval a proč jsem chtěla, aby ti tohle řekl on sám.“

  Chvíli jsem zamyšleně kývala hlavou, ale pak jsem se na ní podívala. „Ne, není mi to jasné. Když teda nechystá žádný podraz, tak potom tedy nechá–,“ zasekla jsem se a ostře vydechla. „On žárlí? Myslí si, že raději budu chodit s nějakým frajírkem, než s ním?“

  „Ano. Přesně tohle si myslí. Bello, musíš pochopit, že Edward ti nikdy nebude moct dát všechno. Není člověk, tudíž nemá stejné možnosti jako ty. A my se mu nikdo nedivíme, že začal pochybovat. Protože až ti jednou dojde, že chceš mít děti, nebude to Edward, s kterým si je budeš moci pořídit. On samozřejmě ví, že by to pro tebe byla velká oběť a je rozhodnutý nechat to na tobě. A teď, když se ukázalo, že je poblíž někdo, kdo o tebe stojí, a všechny tyhle možnosti ti opravdu nabídnout může… je vážně na pochybách.“

  Silně jsem se mračila. Tohle se mi tedy vůbec nelíbilo – ty jeho myšlenky. Vždyť je to hrozná hloupost. Když jsem byla menší a hrála jsem si s panenkami, že jsem jejich maminka, asi jsem uvažovala o tom, že bych jednou vlastní dítě měla, ale čím jsem dospělejší přestávám po nich toužit. A od té doby, co znám Edwarda a Cullenovy, co znám způsob jejich života… jsem ochotná se mateřství nadobro vzdát. Panebože, vždyť je mi teprve sedmnáct! Nad těmito věcmi bych přemýšlet neměla, ale já jsem si jistá – stoprocentně jistá, tak jistá jsem si nikdy v životě nebyla – že pokud bych měla na výběr mezi vlastním dítětem a věčností s Edwardem a jeho rodinou, vybrala bych si Cullenovy.

  „Jestli teď zvažuješ pro a proti přeměny, tak na to zase hezky rychle zapomeň, ano?“

  Podívala jsem se jí do očí. „O žádné přeměně neuvažuju, ale je jasné, že jednou se to stane, ne?“

  Alice uhnula pohledem.

  „Jasně, jasně, tenhle pohled znám! Vyklop to, Alice.“

  „Víš, že mě po dnešním dnu zabije? Napřed to s Kevinem, teď tohle. Jediný světlý bod v tom všem je, že ti nevidí do hlavy… to věci trochu zlehčuje, protože nepřijde na to – tedy ne hned – že jsem ti všechno řekla…“

  „Alice,“ upozornila jsem ji.

  „No dobře,“ vzdychla. „Je tu určitá možnost, že bys mohla být jako my.“ Alice se odmlčela.

  Vykulila jsem oči. „To je všechno? Nic víc mi k tomu neřekneš?“ zvýšila jsem hlas, a hned toho zalitovala. „Promiň, Alice.“

  „Než jste se s Edwardem dali dohromady, měla jsem vizi o tobě… jako upírce...“

  Musela si všimnout, jak se můj obličej rozzářil, protože hned dodala: „Ale moje vize jsou subjektivní. Budoucnost se může vždycky změnit.“

  Vědoucně jsem se usmála. „Tvoje vize jsou založeny především na rozhodnutí, ne? A já jsem rozhodnutá. Navždy.“

  Alice se krátce zasmála. „Tohle slovo bys neměla v tomto případě brát na lehkou váhu.“

  „Já ho ale beru vážně,“ řekla jsem. „Myslím to doopravdy. Jsem rozhodnutá stát se navždy upírem… pokud vám nebudu překážet.“

  Alice se zamyslela, pak sebrala bundu s taškou z police a kývla hlavou k východu. „Na konverzace tohoto typu je času dost. Teď pojďme, než se vydají nás hledat.“

  Nesouhlasně jsem se zamračila. Já to chtěla vyřešit teď. Vždyť je to možná moje jediná šance, kdy s Alicí můžu mluvit o samotě… když do toho nepočítám nakupování, kterého se nikdo jiný kromě Jaspera, který do toho také nejde dobrovolně, nýbrž pod tlakem své drahé polovičky, neúčastní, ale nejsem sebevrah, abych to znovu podstupovala. Dobře, nakupování je vyloučeno a žádná jiná možnost se nenaskýtá.

  Alice si všimla mého pohledu. „Věř mi. Jednou na to zase přijde řeč, ale teď jsi ve třeťáku, Bello, a ještě k tomu v půlce. Čeká tě ještě rok a půl školy a –„

  „A utrpení v podobě spolužáků, kteří přímo oplývají nenávistí k mé osobě,“ skočila jsem jí do toho s nešťastným úsměvem.

  „Ano, ale máš nás. My už nedovolíme, aby ti ublížili.“

  „Alice, řekla jsi, že na to jednou zase přijde řeč, ale kdy? Až mi bude třicet? Nebo padesát? Já nechci čekat.“

  „Sakra, Bello, pomysli na maminku a tátu. Jaké by pro ně asi bylo, kdyby jejich jediná dcera najednou zmizela a už ji nikdy nemohli spatřit?“ Alicin žhnoucí pohled mě utvrdil v tom, že to bere vážněji, než jsem myslela.

  „Dobře, ale slib mi, že si o tom zase brzy promluvíme. Že uděláme nějakou… rodinnou poradu,“ naléhala jsem, aniž bych si uvědomovala, co to říkám. Opravdu chci předstoupit před Cullenovu rodinu a poprosit je, aby mě proměnili v upíra? Co když nechtějí, abych byla tak úplnou součástí jejich rodiny? Nebudu se k nim vtírat?

  „Můžeme to někdy zkusit,“ souhlasila nakonec. „Ale teď už pojď.“

Autor: BellaSet (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Přes šikanu k lásce - 20. kapitola: