Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Přes šikanu k lásce - 11. kapitola

06.02.2012 (21:30) • BellaSet • FanFiction na pokračování • komentováno 48× • zobrazeno 8668×

11.

TUŠENÍ

Emmett se nespokojeně nahnul za televizi a začal přehazovat kabely. Přitom si mumlal slova jako „pitomá televize“ nebo „zatraceně“. Kohokoliv by tím možná oblafnul, ale mně bylo jasné, že je to jen hra. Po tom zjištění mě nepohltil strach, který by asi přemohl každého člověka, kterému by se to přihodilo, cítila jsem napětí, překvapení, údiv, nevěřícnost.

Nakonec se mi to celé vyjasnilo. Jestli jsou Cullenovi opravdu… to, co si myslím, že by mohli být, zatím se mi nepokusili ublížit, takže možná jsou stejně hodní jako ten Stregoni cosi. Ale mám jim říct, že to vím, nebo prostě počkat, až mi to řeknou sami?

Raději počkám. Kdybych jim to řekla, kde vezmu tu jistotu, že se na mě nevrhnou, když jsem odhalila jejich pravou identitu?

Mezitím, co jsem tak uvažovala, jsem byla úplně v klidu. Chvíli jsem přemítala, jestli nejsem blázen – jsem v domě plném upírů a nebojím se. Cítím se tu jako… jako doma, ne jako na nebezpečném území, kde mi hrozí smrt.

Uchechtla jsem se a teprve teď si všimla, že na mě všichni netrpělivě zírají. Usmála jsem se na ně – a potajmu doufala, že na mně mé zjištění nepoznají.

„To je škoda, že ta televize nefunguje,“ prohlásila jsem pevným hlasem. „Bylo to docela zajímavé.“

Alice se zamračila, pak zdvihla obočí. „Zajímavé… jasně. No, myslím, že to Emmett co nevidět opraví a my budeme moci začít koukat na ten film. Mimochodem, Bells, nechceš si pustit spíš romantiku? Vsadím se, že to bude lepší, než nějaký potrhlý horor, nemyslíš? Stejně jsou to většinou výmysly, nic víc.“

Pobaveně jsem se usmála nad tím, jak se Alice snažila utajit jejich tajemství. Ale pozdě. Znovu jsem žasla, s jakou lehkovážností beru ten fakt, že moji nejlepší kamarádi, kluk, do kterého jsem zamilovaná, a jejich rodiče jsou upíři.

„Já teda beru horor o upírech,“ vedla jsem si svou. „Zaujali mě.“

Carlisle zjevně také nechtěl dovolit prozradit víc, než se patří, a tak se též ujal slova. „Ale třeba to bude strašidelné. Ty se hororů nebojíš?“

Pokrčila jsem nonšalantně rameny. „Nikdy jsem žádný horor neviděla. Ale všechno musí být poprvé…“

Edward:

Ona něco tuší, pomyslela si Alice naléhavě a bylo jasné, že by nejraději celý svůj ´filmový večírek´ ukončila teď, i když se na něj tolik těšila. Já byl nanejvýš zmatený. Proč je Alice tolik nesvá z toho, že by se to Bella dozvěděla? Věděl jsem, že ohledně Belly má občas výpadky ve svých viděních, tudíž neviděla žádnou Bellinu reakci na to, že jsme upíři. Jasper také většinu času necítil její emoce. Oba dva často neměli přístup k její osobnosti, tak jako já k její mysli.

Mezitím, co Emmett hrál to své divadlo s nefungující televizí, mi zbytek rodiny posílal své názory pomocí myšlenek.

Nevím, jaké emoce cítí, ale vím stoprocentně, jaké necítí, oznámil mi Jazz. Je to šílené, ale rozhodně se nebojí. Ano, já vím, je to zvláštní, ale nemá strach, necítí se vystrašeně… Možná je překvapená, ale ne vyděšená.

Co kdybychom jí pověděli pravdu? Podle Alicina vidění…, začala Esmé, ale můj tvrdý pohled ji umlčel. Nechtěl jsem slyšet nic o tom, že by byla Bella upírem – to bych jí nikdy neudělal.

Vypadá to, že je pořád v nevědomosti, prohlásila Rose. Třeba má opravdu jen zájem o ten film… Rosaliin „hlas“ se vytratil do ticha, když si uvědomila, že je to hloupost. Veškeré její naděje zase upadly.

Jediný Carlisle mi nevěnoval svůj názor, jen přemítal.

Stregoni Benefici – proč to dávají do takovýchto dokumentů? Myslel jsem, že na to dočista zapomněli. Žil jsem v domnění, že na to už pamatuje jen málokdo a teď…

Už mě to divadlo unavuje – obě dvě! řekl Emmett naštvaně. Končím a zapínám film. A ty, Edwarde, bys jí měl říct pravdu. Od tebe je to nejvhodnější, myslím.

Patří vám mé velké díky, rodino, že jste mi tak skvěle poradili!

No a co teď?

Bella:

Emmett film pustil od začátku, s tím, že rovnou přeskočil počáteční dokument.

Ten horor o upírech nebyl skoro vůbec děsivý. Tedy možná by byl, kdyby Emmett celou dobu nevykřikoval poznámky jako „Co to má být, ty vysouvací špičáky? Úplná hloupost!“ nebo také „Vidíte tu rakev?“. Možná že kdybych před několika minutami nezjistila, že jsou upíři, myslela bych si, že to říká kvůli tomu, že mu to opravdu přijde jako trapný výmysl, nemožné, ale takhle… takhle jsem sice měla pocit, že ty vysouvací špičáky a rakve jsou výmysl, ale ne v lidském světě, nýbrž v tom upířím. Tudíž Cullenovi nespí v rakvích a žádné vysouvací špičáky také nemají.

Po chvíli se mi začaly klížit víčka, a ačkoliv jsem usnout nechtěla, nedokázala jsem ze sebe vymáčknout trochu strachu, že by mě mohli ze spánku zakousnout, že jsem nakonec podlehla a usnula.

Edward:

Viděl jsem, jak Bella upadává hlava do strany, a přisunul se blíž k ní. Nechal jsem ji, ať se o mě opře a vychutnával si její blízkost. Konečně jsem se nemusel snažit vyhýbat se jí, nebo ji svádět. Mohl jsem být prostě s ní bez jakékoliv přetvářky. Byl to ulevující pocit.

Po chvíli, kdy jsem se díval na její obličej, opřený o mé rameno, hlavu měla zakloněnou dozadu, jsem zpozoroval, jak se jí lehounce pohybují rty. Napřed jsem se zděsil, že je vzhůru. Ještě jsem nechtěl, aby se probudila. Chtěl jsem si užívat ten pohled na její klidný obličej.

„Edwarde,“ zašeptala.

Šokovaně jsem zalapal po dechu; to upír normálně nedělá. Podíval jsem se na svou rodinu, potřeboval jsem se nechat přesvědčit, že slyším dobře. Emmett a Jasper se uchechtli, Rosalie s Alicí se pokoušely skrýt úsměv, Esmé zářila jako sluníčko a Carlisle mě obdaroval spokojeným úsměvem – ano, slyšel jsem dobře.

Jenže Bellino mluvení nekončilo.

„Edwarda, já…“ mumlala šeptem. Člověk by se musel hodně soustředit, aby její slova slyšel, ale náš upíří sluch byl dokonalý, slyšeli jsme všechno; já si užíval hlavně tlukotu jejího srdce, ale ta slova mě nesmírně uchvátila. „Já… tě…“

Sklopil jsem k ní zpátky pohled a málem jsem zoufale zaskučel. Potřeboval jsem slyšet, co chce říct. To, že jsem jí neviděl do hlavy, byl problém a ona mi to rozhodně nezlehčovala.

Emmett se začal tiše smát. Jeho smích vyvolal v Esmé výčitky svědomí.

Vezmi ji do postele, navrhla mi.

Byl jsem si jistý, že všichni chtějí slyšet, co mi Bella řekne… a taky to uslyší, ale Esmé by sžíraly výčitky, kdyby ji Emmett měl přímo na dohled a mohl se takhle bavit na její účet.

Usmál jsem se na ni, přetáhl si Bellu do náruče a pevněji si ji k sobě natiskl. Opatrně, ale zároveň rychle jsem se přemístil do svého pokoje. Chtě nechtě jsem Bellu položil na postel a přikryl ji přikrývkou. Vypadala tak dokonale. Jako anděl.

Celou noc jsem u ní seděl a pozoroval její obličej. Za celou noc řekla pouze tři věty, ale pro mě znamenaly víc než můj život. „Edwarde, já tě chci.“, „Edwarde, já tě miluju.“ a „Edwarde, vezmi si mě.“ Pak opakovala pořád dokola mé jméno…

Bella:

Vystřelila jsem z postele jako raketa a přemítala, kde jsem.

Po několika vteřinách jsem rozeznala Edwardův pokoj. Opravdu je to skutečnost? Edward v pokoji nebyl, takže jsem se rychle odebrala do sprchy, abych ho co nejdříve viděla.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem Esmé, Rose, Alici, Emmetta, Jaspera a Edwarda, když jsem vkročila do jídelny. Kupodivu všichni zrovna odkládali špinavé talíře od snídaně.

„Dobré,“ oplatili mi.

Připadala jsem si nemístně, že jsem jako jediná jedla, ale postupně jsem začínala brát jako samozřejmost, že jsou upíři, že mi to po chvíli přestalo vadit.

Tentokrát mi Esmé talíř nevytrhla a já ho rychle umyla. Všichni jsme se rozloučili s Esmé – Carlisle už byl v práci – a nastoupili do aut. Jela jsem s Rose a Alicí v Porsche, kluci si vzali Volvo. Bylo mi jasné, proč mají tolik peněz, když žijí bůhvíkolik let, nebo staletí.

Už mi nevadilo, že na mě ostatní tolik zírají, když jsme vystupovali z auta. Měla jsem na sobě Alicin model, zase, ale připadala jsem si opravdu jako součást jejich rodiny. I když jsem nebyla dokonalá, krásná, chytrá, neuměla jsem se skvěle oblékat, něco ve mně se změnilo. Měla jsem pocit, že za to může ta Esméina věta z předešlého dne. Podle mého názoru už tě moje děti za rodinu považují, což…

Ale co já vím?!

„Autobus už čeká,“ oznámila mi Alice a společně jsme se vydali ke dvěma žlutým autobusům.

Učitel rozděloval žáky do dvojic – jako v první třídě! – a uděloval jim autobusy.

„Grabnerová a Stevens – dvojka,“ řekl jedné dvojici, která – podle jejich výrazů – spolu rozhodně nechtěla být. Zmocnil se mě pocit zděšení a já věděla, co bude následovat.

„Tak,“ začal učitel, když jsme k němu došli. „Sourozenci Cullenovi… a slečna Swanová.“ Mé jméno prohlásil s notnou dávkou překvapení. To opravdu vypadám jako taková chudinka, že není možné, abych se s nimi bavila?

Učitel pokračoval: „Takže slečna Alice s panem Jasperem a vy dva také spolu, do jedničky,“ rozkázal a ukázal na Emmetta a Rosalii. „Pan Edward Cullen… myslím, že Jessica Stanleyová sedí sama v jedničce a, slečno Swanová, ve dvojce je samotný Mike Newton.“

Po zádech mi přeběhl mráz a já vyděšeně ztuhla. Začala jsem lapat po dechu. Učitel už se otočil k dalším studentů a kolem mě se seběhli Cullenovi.

„Neboj, nebudeš s ním sedět,“ oznámil mi Emmett.

Edward se zachmuřil. „To tedy nebudeš,“ řekl tvrdým tónem, až jsem se ho lekla. Pak poklepal učiteli na rameno a ten se překvapeně otočil. „Pane učiteli, prosím vás, tady slečna Swanová bude sedět se mnou. Jessica si může klidně sednout s Mikem, myslím, že jim to bude vyhovovat.“

Učitel nevěřícně zvedl obočí a nahodil pobavený výraz. „Pane Cullene, obávám se, že vaší žádosti nebudu moci vyhovět.“

Edward se k němu výhružně naklonil a mně poskočilo srdce – to by si asi neměl dovolovat. „Já se obávám, že budete muset. Bella – chci říct - slečna Swanová, nechce sedět s Mikem Newtonem. Bude sedět se mnou.“

„Smím se zeptat na důvod tohoto počínání?“ obrátil se na mě učitel a zjevně si nic nedělal z Edwardovy reakce. Když viděl, že nemám v plánu odpovědět, mávl nad tím rukou. „No což, jak chcete. Takže tedy Swanová a Cullen do jedničky, Stanleyová do dvojky k Newtonovi!“ zahulákal hlasitěji, aby to všichni slyšeli. Několik studentů, co postávala před autobusem, se na mě udiveně podívalo.

Jessica vylezla z autobusu a propalovala mě pohledem. Pak se ke mně naklonila. „Jen tak dál, Swanová, alespoň budou horší odplaty.“ Zasmála se a odešla do druhého autobusu.

Polkla jsem; moc dobře jsem věděla, co to znamená. Ještě udělám jednou něco proti nim a můžu se těšit na další monokl. Při té myšlence jsem si vzpomněla, jak se s tím ráno Rosalie s Alicí patlaly, než mi to alespoň částečně zakryly. Nakonec není vidět nic.

Nadskočila jsem, když mě chytla za rameno ledová ruka. Otočila jsem se. Edward.

„Budeme pořád s tebou,“ řekl mi. „Nic se ti nestane.“

S tichým „díky“ jsem se odebrala do prvního autobusu. Vytvořili zase ochrannou sestavu. Kluci vpředu, před námi, a holky vedle mě.

Sedla jsem si s Edwardem a celou dobu jsme si povídali – hlavně o mé rodině, protože toho prý moc nevěděl, ale také o mých zájmech a pak o jeho. Bylo to podivně vzrušující. Chvilkami mi padl pohled na jeho rty a já musela krotit touhu. Připadalo mi, že i on občas bojoval se stejným problémem.

Výstava byla opravdu nudná, ale zpestřil nám ji Emmett, který měl zase veselou. Každou chvíli mi do ucha šeptal své vtipy.

„Je mi docela zima,“ oznámila jsem jim, když jsme vylezli z budovy a čekali na učitele před autobusy. „Půjdu do autobusu.“ Chtěla jsem si zalézt na své místo, ale jakmile jsem se chtěla posadit, ucítila jsem dotyk na mém rameni. Otočila jsem se na dotyčného a do mého zorného pole se dostal Mike s Erikem a svými nenávistnými úšklebky.

V panice jsem se podívala z okna, ale Cullenovy jsem neviděla. To je můj konec.

„Pročpak jsi se mnou nechtěla sedět?“ zeptal se mě Mike.

Pokrčila jsem rameny; to jsem v životě před nimi neudělala, vždycky raději mlčím a čekám, až mě nechají být. „Já raději sedám se svými přáteli.“

Eric vykulil oči. „Hele, ono to mluví!“

Mike se po něm podíval se zvednutým obočím, pak na sebe kývli a oba mě chytli pod loktem – jako na tělocviku – a nesli k zadním sedadlům.

„Co to děláte?“ vyhrkla jsem v hrůze a kopala nohama.

„Jen si chceme pohrát,“ odpověděl mi Mike pobaveně. „Jsem zvědav, co na to řekne Cullen, až mu zažaluješ.“

Strčili mě dozadu na pětku na prostřední sedadlo a výhružně se nade mnou naklonili.

„Tak pověz, co Cullen udělá?“ zeptal se dychtivě Eric. Popravdě jsem nemohla odpovědět, protože Edwardovy reakce byly tak nečekané, že jsem mohla jedině tak tipovat.

„Rozbije vám obličej!“ ozvalo se za nimi a oni se překvapeně otočili.

Stál tam Edward v celé své božské kráse a s tím nenávistným a zabijáckým výrazem ve tváři vypadal jako anděl smrti, jeho oči byly černé jako půlnoc.

Autor: BellaSet (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Přes šikanu k lásce - 11. kapitola: